► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde. Děkujeme!
Tereza Rudolfová je multifunkční sportovkyně a triatlonistka, která reprezentuje ČR ve skialpinismu a několikadenních extrémních závodech Adventure Race. Rozhovor s Terezou jsme natáčeli ještě před jejím úrazem při pokusu o výstup na sedmitisícový Spantik v Pákistánu.
Co vše v rozhovoru s Terezou zaznělo?
00:40 První závod, první výhra
03:42 Co vše může přijít během závodu
09:32 Šance na vítězství
11:54 Proč smíšené týmy?
17:16 Jak probíhá trénink
19:45 Popularita Adventure Race a dalších multisportovních závodů
22:26 Mentální příprava a týmový aspekt
25:20 Skialpinismus - začátky, trénink, povaha závodů
30:12 Kterého závodu si nejvíce cení
31:58 Vize do budoucnosti
33:11 Co jí hory dávají a daly
Partnerem rozhovoru je italská značka Montura, která vyrábí prémiové outdoorové oblečení a obuv.
Video YouTube verze zde:
Podcastová Spotify verze zde:
Podcastová Apple verze zde:
Podcastová Google verze zde.
Podpořte vznik dalších rozhovorů.
A zde je i textová verze - pokud preferujete čtení před poslechem.
Reprezentantka České republiky ve skialpinismu a Adventure Race, běžkyně a triatlonistka, Tereza Rudolfová je naším hostem na Roubence Ondřejníček v Beskydech. Terko, ahoj.
Ahoj.
A partnerem tohoto dílu je italská značka Montura, která vyrábí prémiové oblečení a obuv. Montura je zajímavá tím, že má vlastní vývoj materiálu. Také jejich výrobky mají perfektně padnoucí střih a používají je jak profesionálové ze záchranných složek a špičkový sportovci, tak hobby sportovci a obecně milovníci přírody. Takže děkujeme Montuře za podporu. Terko, ty jsi se postavila na start prvního závodu v roce 2011. Byl to terénní triatlon XTERRA v Krkonoších. A ty jsi ten závod vyhrála. Jak je to možný?
No, to nevím, ale teď jak si to řekl, tak úplně mám husí kůži z toho, to jsou vzpomínky, to se plavalo ve Špindlu v přehradě. Voda měla asi 10 stupňů, takže jsem to plavala celá prsa. Byla tam strašná zima. Sněžilo, bláto. A nějak jsem byla rychlejší než ostatní.
A kde si teda vzala ten základ? Protože asi si něco dělat musela předtím.
Jo, já mám úplně sportovní rodinu, takže my jsme od malička pořád něco dělali. Ať na lyžích, nebo na kole, nebo jsme běhali, nebo jsme tak prostě obecně sportovali. A pak jsem chodila do dětského oddílu u nás doma v Červeném Kostelci, který je takový na obecnou sportovní přípravu. A vedoucí nám nedali nic zadarmo, takže nás trošku jako dřeli. Takže sportovním základ mi to dalo.
A Červený Kostelec je vlastně kousek do Orliček, kousek do Krkonoš, kousek vlastně na Broumovsko. Takže jsi trávila hodně dětství i v horách?
Jo, my jsme jezdili do Krkonoš. To ještě bylo tak, že v Kostelci byly podnikové chaty k těm fabrikám, takže my jsme každý víkend v podstatě byli na horách, na chatě. Tak to bylo super.
Ty jsi si vybrala vlastně jako první triatlon ten terénní, jako XTERRA. Proč, případně jaký je důvod, že jsi nešla první do toho, co je asi trochu známější nebo frekventovanější? A to jsou prostě ty rovný, asfaltový.
Tak za prvé, v té době, když jsem začínala s XTEROU, jsem podle mě nikdy neseděla na silničním kole. Takže jsem měla horské kolo a nemám žádný atletický základ, takže všechno běhání, které jsem měla, tak bylo někde v terénu. A jelikož jsem plavala jenom s tím oddílem a nikdy ne jako profík, tak ten plavecký základ, co je potřeba na ten olympijský triatlon, je úplně někde jinde.
Takže to je ten základ z toho horského prostředí.
Určitě.
A nepřemýšlela jsi někdy nad tím? Protože ty jsi se posléze dostala k dlouhým tratím, takže nějaký Ironman nebo dlouhý triatlon, tohle konkrétně tě nelákalo v té klasice?
No tak samozřejmě jsem nad tím přemýšlela, nad nějakou půlkou nebo i Ironmanem. A někdy i přemýšlím, ale to by fakt znamenalo vhrnout se na ten plavecký trénink, abych vylézala z té vody trošku důstojně, protože tam člověk nemá tu šanci to dohnat na tom horském kole jako v XTERRA.
Ty ses teda pár let věnovala triatlonu a v roce 2015 ses podívala na první závod Adventure Race, kde teda pro osvětlení jsou v týmu čtyři lidi. Ty týmy jsou většinou smíšený, nebo musí být smíšený, překonávají se stovky kilometrů nejrůznějšími způsoby. Co jsi tam viděla a zažila, že se tě to do dnes drží?
To je těžká otázka. Tak v první řadě to, že to je v tom týmu, kde jste s těmi kámoši, tak ty zážitky jsou asi větší nebo zapamatovatelnější, tím, že to máte s kým sdílet, než kdyby tam byl člověk sám. Ani si nemyslím, že by to člověk sám absolvoval, nebo možná někdo jo, ale asi minimum, je to o tom, že to je ten tým, který se navzájem drží a podporuje v těch krizích a pomáhá si.
Ten týmový aspekt si dovedu představit, že je dost důležitý. Ty zmiňuješ zážitky, které si pak člověk pamatuje, ale zároveň jsem se teď nedávno u tebe na Facebooku vlastně dočetl, že si spoustu z toho nepamatuješ.
No, tak úplně spoustu ne, ale před dvěma lety, když bylo Mistroství světa ve Španělsku, tak jsem měla nějaký zdravotní problém. Já jsem měla zánět okostice, což jsem v té době ještě nevěděla, ale prostě to fakt hodně bolelo a měla jsem problém jít. Ale samozřejmě už to bylo poslední etapu do konce, tak to je už tak trošku malá povinnost to dojít. Takže měla jsem v sobě pár brufenů a kluci se mě snažili pomoct, takže mě sebrali batoh, abych ho nemusela nést. A tím pádem jsem přišla o to jídlo, oni by mě ho samozřejmě dali, ale já už jsem byla v tom, že jsem řešila tu bolest a abych došla. Takže jsem se dostala trošku někam jinam a pak prostě nedostatek té energie, ten mozek to pak trošku vypne. Takže došla jsem do cíle v pohodě, ale úplně si to moc nepamatuju, tu část asi dvouhodinovou.
Ale cíl přepokládám ano.
Jo, a pak už to bylo v pohodě všechno.
Je tenhle stav něco běžného na Adventure Race nebo to byla spíš výjimka?
Pro mě naštěstí výjimka, ale tou únavou a tím vyčerpáním se člověk může dostat do stavu, kde běžně by vůbec nebyl. Jako halucinace a takové stavy jsou poměrně běžné. Pro ty, kteří s tím začínají a neví, nepoznají signály toho těla. I to, že se člověk nenají, to, že se tam nespí moc a ten člověk je vyčerpaný a taky spánková deprivace, tam hraje velkou roli. Ale i to jídlo, ta energie, taky hraje velkou roli. Tak jsou pak určité příznaky, které už se dají rozpoznat. Když to nechytnete včas, tak pak jsou různé neobvyklé stavy. Ten jeden kamarád, co s námi jezdí, Jarda, ten měl fázi někde v Ekvádoru, kdy byl přesvědčen o tom, že pašují drogy a musí vylít všechnu vodu.
A tady tenhle stav přicházející, to myslíš jako stav halucinací?
Jo, halucinací nebo toho úplného vyčerpání, kdy ta hlava začne fungovat úplně jinak, než jsme zvyklí.
A tomu se dá předejít nějakým způsobem?
Jo, určitě.
A to je, jak jsi zmiňovala, to jídlo.
Jídlo a člověk pak upadá do různých mikrospánků a je to na takové hraně mezi snem a skutečností. Tak pak hodinový odpočinek a spánek umí prostě vyřešit úplně všechno. A je to na zkušenosti toho týmu, aby si řekl, pojďme teď zastavit a odpočinout si. To nám pomůže výrazně víc, než když bychom to tlačili dál a nechtěli zastavit s tím, že se to zvládne.
Jak si ten stav můžu představit v tom smyslu příjemný, nepříjemný? Nabízí se, že to je samozřejmě nepříjemný a bolestivý, ale jestli je to napůl snový?
Tohle upadání do těch mikrospánků, to mám vždy v podstatě. A mě to hrozně vadí, protože já už to pak nedokážu ovlivnit. Neumím to prostě zastavit, takže jedu třeba na kole a přesto, že vím, že se mně to děje a snažím se třeba mluvit nahlas nebo něco řešit, tak stejně tím, že přestanu, tak za dvě vteřiny jsem někde mimo úplně. Ale tam jede nějaký film a v podstatě to je tak jako v pohodě. To není nepříjemný, jenom ta kontrola se ztrácí.
Vám se společně vlastně v tom týmu Black Hill, se kterým opakovaně jezdíš, podařilo získat i nějaké velmi hezké umístění ve celosvětový konkurenci. Vím, že třeba minulý rok i předminulý rok jste skončili pátí, což je skvělý. Dá se říct, jak jsou na tom teda Češi v porovnání se světovou konkurencí?
Já doufám, že to můžu říct, ale myslím, že už jsme teď respektovaný soupeř po těch letech. Myslím si, že když přijedeme na ten závod, tak ty nejlepší týmy ví, že s námi musí počítat, že se tam budeme snažit dostat dopředu. Tak to je docela dobré.
Existují naopak týmy nebo země, které se dají považovat za nějakou adventurevou velmoc? Nebo kde se ten Adventure jede nějak víc než v jiných zemích?
Jo, určitě Nový Zéland. Odtamtud pochází ten nejlepší tým, který vyhrál tolikrát za sebou, že to ani neumím spočítat. Původně to bylo pod názvem Seagate, pak Avaya a kapitán byl Nathan Faith. Ten teda teď oznámil, že končí kariéru ve svých 50 letech. Ale přesto letos ten hlavní závod, co tam měli na Zélandu, tak s tím týmem vyhrál. Na tom Zélandu ten Adventure Race a takové ty obecně multisportovní akce jsou tam doma a jsou v tom všichni fakt dobří a jsou výborní s mapou a výborní v těžkém terénu. Takže to je těžká konkurence.
Nabízí se, že ten důvod je to, že tam jsou velké rozlehlé planiny, není tam tolik civilizace na každém kroku.
Jo. Já jsem tam teda nikdy nebyla, ale co tak vím, tak ty hory jsou poměrně dost opuštěný. Trailů je tam jenom pár. I to, že tam je trail, tak to neznamená to, co my si tady představíme jako turistickou značku. Tam je prostě nějaká pěšina, po které projde pár lidí, takže to tak různě zarůstá a ta orientace v tom terénu tam je zásadní, i když se jde na výlet.
Jsem na začátku zmínil, že ty týmy v rámci Adventure Race jsou smíšený. Je to vlastně pravidlo, proč to tak je?
No, to nevím, to jsem se nikdy nezajímala.
Teď se hodně řeší tyhle důvody, tak jenom nad tím přemýšlím, proč to tak je. Protože když jsem to poprvé slyšel, tak jsem si říkal, že tam bude něco na úrovni nějaké korekce, ale nevím, jestli to tak funguje nebo ne.
Aby to bylo genderově vyvážené? Neznám ten důvod, ale myslím si, že tohle to nebude. Ale myslím si, že kdyby to chodili jen klučičí týmy dohromady, že by to možná fungovalo trošku hůř, než když je to smíšený, tak ty holky to umí trochu zklidnit.
Kdyby to bylo čistě mužské, tak by do cíle dorazilo méně lidí, protože by se po cestě zabili.
Tak možná jo. Nebo nevím. Takhle tam mají tu holku, o kterou se musí postarat, ale tím pádem se musí postarat i o sebe a o celý ten tým a maličko to zbrzdit. A tím je větší šance, že ten tým nezničí sám sebe. Ale samozřejmě nevím.
Dá se nazvat něco jako nějaká strategie úspěchu v rámci Adventure? Já chápu, že tam hraje strašnou roli trénink těch jednotlivců. Na druhou stranu předpokládám, že všichni, kteří jedou na Mistroství světa, tak musí do toho být hodně zažraní. A tím pádem, co pak rozhoduje o tom, kdo uspěje a kdo ne?
Jo, je to tak, jak říkáš, ten trénink rozhoduje určitě. Na druhou stranu není to tak, že by se člověk na jaře rozhodl, že na podzim pojede Adventure Race a za dva měsíce na to natrénoval. To si myslím, že se určitě zlepší, ale to je takový dlouhodobý trénink, taková vysoká kondice. Ani se to nedá natrénovat tak nějak rychle, protože těch sportů je fakt hodně a je to takový životní styl, bych řekla. A pak samozřejmě zkušenosti hrajou velkou roli, ale i nějaká strategie toho závodu, strategie odpočinku a toho spánku. To je prostě hrozně důležité. Třeba v tom Španělsku, tam těch týmů bylo asi osmdesát nebo devadesát a my po tom prvním dni jsme byli poměrně vzadu, protože tam bylo spoustu týmů, kteří si to šli jako první závod. A oni začali strašně rychle a mysleli si, že to tak rychle vydrží. A dostali sami sebe do potíží, protože to prostě přehnali. Začali se objevovat zranění a prostě únava, vyčerpaní. A tak postupně ty týmy odstupovali nebo si najednou museli odpočinout. Takže i ta strategie toho nějakého rozumného tempa, myslím, že je hrozně důležitá. A pak teda i to naplánovat si ten spánek a dodržet to. Nevykašlat se na to. Ne tak jako, že teď máme kousek, tak pojďme doženeme je. To třeba estonský tým, ty jsou na to úplně experti. To je strašně zkušený tým a oni jsou strašně silní a úplně jako fajnovej tým. A oni jsou úplně experti na to, že přeskočí ten spánek a pak najednou se úplně rozpadnou na kusy. Oni třeba v podstatě v Paraguay na poslední etapě hledali v noci jednu kontrolu sedm hodin, protože byli prostě úplně už mimo a ztratili tím místo nebo dvě dokonce.
Já si tak jako představuji, že ta hoďka spánku, kterou člověk si nedopřeje, tak vlastně asi může vyústit podobně jako u tohohle estonského týmu právě v ty blbý rozhodnutí, ne?
No, a i v tom, jak se to jde celý podle mapy, tak tam je fakt ta pozornost celkem důležitá. Když potom najednou ten tým nedává pozor, nebo všichni jsou v takovém stavu, kdy jim to je trošku jako jedno, nebo ne samozřejmě, že by jim to bylo jedno, ale nejsou schopní tu pozornost udržet, tak pak najednou udělají mapovou chybu a než přijdou na to, že tu chybu udělali, tak ten čas prostě běží, to jsou dvě, tři, čtyři hodiny. A jít si na hodinu lehnout a pak tu odbočku vzít správně, to jsou ty zkušenosti.
Zmínili jsme trochu trénink. Jak u tebe ten trénink vypadá? Asi předpokládám, že to je každodenní záležitost.
Více méně, ale chodím k tomu i do práce, takže když jsem v práci, tak je to horší. Když mám většinou dvanáctky, tak stihnu třeba krátký běh ráno nebo večer, ale to pak je omezený. Ale jinak, když mám volno, tak nějaký trénink je určitě.
Kolik hodin týdně to tak je?
Týdně? Mezi deseti a dvaceti, podle toho, kolik tam je práce.
Jak se trénuje, když máš tolik různých disciplín? Každý den děláš něco jiného?
No, jo. Více méně, ano. S tím, že tam je kajak, který my tak úplně nemáme moc šanci někde jít, tak ten je tak vždycky jenom před závodem párkrát. Jinak kolo, běh, více méně podle toho, co se nám zrovna chce.
Je ten tvůj trénink nějak, řekněme, systematický? Máš nějaký typy tréninku, nějaký intervalový a silový, anebo se snažíš co nejvíc hodin natočit?
No, já se směju, protože jsem nikdy neměla trenéra úplně. Jenom kdysi dávno před tou XTERROU, než jsem byla na mistrovství světa, tak to mělo asi čtyři měsíce nějaký systém. Jinak to je tak, co mám čas. Nebo teď před těma skialpama jsem se trošku snažila to nějak hnát, ale před tím Adventurem, spíš, když už se blíží ten závod, tak ty tréninky o něco protáhneme. A chtěla bych letos před tím závodem začít trénovat i s batohem. Protože člověk není pak zvyklý mít nějakou zátěž. Myslím si, že nosíme sedm až devět kilo na těch zádech, tak to je prostě nepříjemné. Ty záda bolí na kole i při tom běhu, a i třeba nohy dostávají víc zabrat při tom běhu. Tak to bych se chtěla na to zaměřit.
Ten sport není příliš známý, víc lidí půjde na silniční půlmaraton. Čemu to vlastně přisuzuješ?
No, tak nevím. Asi to nemělo tady úplně velkou historii. A je to samozřejmě jako snazší zaběhnout desítku na silnici než takový multisportovní závod. Ale teď je taková éra těch různých gladiátorů, Sparťanů a překážkových závodů. Tak to už tak láká tím dobrodružstvím lehkým, a i jako změnou těch disciplín. Ale je to samozřejmě ještě něco úplně jiného. To je spíš silové, než by se tam jezdilo na kole. To zas ne. Ale třeba, co v Čechách se pořádá, je Survival, což je v podstatě jednodenní. Ale začíná se někdy v noci, myslím. Tak to je takový multisportovní a relativně zábavný. A tam jsou tu dvojice, a tam už tři sta dvojic je. Tak třeba ta éra těchto multisportovních závodů se teprve v Čechách chystá.
Tak nakonec, když se podíváme na některé oblasti sportu, v poslední době to je asi skialp, tak se dostávají víc jako do popředí. Třeba to potká i Adventure. Ty osobně bys chtěla vidět víc lidí v takových závodech?
Nevím, jestli přímo v tom Adventureu, v tom na těch několik dní, ale určitě nějaké ty kratší multisporty, si myslím, že jsou úplně super zábavné. A zároveň to třeba i buduje takovou tu celkovou sportovní přípravu, protože tam člověk musí umět běhat, musí umět na kole, musí umět třeba trošku něco lézt. Tak si myslím, že by to byl dobrý základ i pro širokou veřejnost.
A ty jsi to vlastně zmínila, ale je asi důležitý říct, že ty Adventure závody nejsou jenom na pět dní, ale že jsou třeba i na pět hodin, ne? Nebo jako na prostě kratší úsek.
Adventure Race jako takový, myslím, že má dvě noci minimálně. Ale pak samozřejmě takové ty lokální závody nebo nějaké ty menší, ty můžou být určitě kratší. Nebo se dělají třeba dvou etapové, že se dělá noční etapa a pak se dělá denní etapa, takže to může mít čtyři hodiny a osm hodin dohromady.
Takže lidi, které to zajímá, tak si něco najít můžou.
Určitě, určitě.
Jak se připravuješ mentálně na to, když víš, že budeš někde pět dnů na nějakém třeba mistrovství? Kolem toho jsou ty očekávání, teď prostě spousta logistiky, organizace, teď tam člověk jede a doufá, že ten výsledek dobře dopadne. Mně z toho přijde, že tam je spousta tlaku. Jenom kromě toho výkonu, jak se s tím člověk vypořádá? Jak se to daří tobě?
Určitě tam je spousta tlaku a spousta stresu už před tím závodem, protože jenom připravit tu logistiku na ten samotný závod zabere strašně moc času, protože my to musíme všechno nachystat dopředu. Všechna ta depa, všechno vybavení, kolik, kde budeme mít jídla, na nic nezapomenout, všechno to dobře připravit, protože když pak člověk v půlce závodu dojede do depa, tam otevře bednu a zjistí, že se jede na kole, ale že tam nemá boty na kolo, tak to je prostě trošku problém. Takže ten stres už před tím závodem je a pak se k tomu samozřejmě přidává to, že nám už se nějaké dobré výsledky povedly a teď jsou ta očekávání, jestli to zopakujeme, nebo jak to bude. Zároveň já už jsem si prošla nějakými zraněními, takže ještě k tomu se trošku bojím, abych si zase něco neudělala, neohrozila jsem ten výkon toho týmu.
Takže je s čím se vypořádávat.
A to spaní před tím závodem, teda není nic moc pro mě. No ale pak si vždycky říkám, že jsme ten tým a mám tam ty tři kluky, kteří mě podrží, takže to nějak zvládneme a trošku se uklidním. Ale nervózní jsem vždycky před tím závodem.
To je vlastně zajímavé, když jsme dělali rozhovory s někým, kdo Adventure dělá, že tam lidi nemůžou jít sami na sebe úplně, protože by se ztratili, nedokončili a podobně.
Jo, jako kdo chce jít sám za sebe, tak tam nemá co dělat. Protože buď dojde celý tým, nebo ten závod nedokončí. Takže to není, že já teďka můžu a jde se mně dobře, tak dělejte, jdeme. To je prostě o tom, že mně se jde dobře, tak pomůžu tomu, komu se jde hůř. Buď mu něco pomůžu vzít, nebo se samozřejmě i taháme na provázku. Takže je to o tom si pomoct, aby ten tým byl celý nejrychlejší, a ne jako jenom jeden člověk. A to, že mně je teď dobře, neznamená, že za půl dne mi nebude špatně a nebudu já ten, kdo potřebuje pomoct.
A teď bych se postupně přesunul ke skialpu, protože ty vlastně ten záběr máš široký. Ty jsi vlastně skialp vyzkoušela poprvé v roce 2018 a v roce 2019. Rok později si už vyhrála Český pohár ve skialpinismu. Ono to zatím tak jako působí, že ty někam přijdeš a máš sklon to vyhrát. Ale bylo to vlastně hned rok po tom, co jsi začala, tak to ten trénink v horách musel být asi hodně dobrý v dětství?
No, bylo to hlavně tím, že jsem si pořídila výbavu, na který už se dalo závodit, kdežto ten první rok, co jsem začínala, tak jsem měla lyžáky, které jsou těžké, jak nás sjezdovky a lyže podobně, takže tam se jakoby měřit s těma, kteří měli závodní lyže, bylo o něco těžší. No, jakože lepila jsem se jim na paty i v tom prvním roce, ale tam je to vybavení fakt zásadní.
A ty jsi do té doby vůbec na skalpy nechodila? Nebo to byl jako první závod?
První závod, jako chodila jsem, ale úplně tak jako rekreačně, měla jsem fakt i těžký boty, lyže s rámovým vázáním, no, takže úplně jako turistický skialp v pravém slova smyslu.
Uplynulou zimu ses vlastně zúčastnila několika závodů skialpových, třeba v týmu s Tomášem Petrečkem jste získali druhé místo na závodě v Andoře. Jak ty závody vlastně vypadají? Jak se tvoří trasa, protože tam se nasbírá spousta převýšení, tam se chodí nahoru a dolů, jak to vlastně vypadá?
Jo, no jsou tyhle ty horské závody, co třeba si zmínil teďka tu Andoru, která byla jako traverz. Tam se v podstatě přecházely ty hranice a tohle bylo dokonce na dvě etapy a bylo to tak, že se šlo z budu A do budu B a různě se traverzovalo přes ta sedla, takže prostě se stoupalo a pak se přirozeně sjelo do údolí, a ještě do dalšího sedla, jak ta trasa prostě vedla. Ale to byl spíš takový výjimečný závod a musím teda říct, že byl úžasný a perfektně značený a skvěle zorganizovaný a dokonalé počasí, takže tam si není na co stěžovat. Ale to není standardní závod. To si myslím, že je spíš jeden z těch závodů, co třeba spadají do toho Grand Course. To jsou takové ty velké závody, to jsou většinou traverzy. Třeba loni jsme byli na PDG, to je úplně jeden z těch nejznámějších, který je z Cermatu do Verbieru a je to taky traverz v podstatě přes tam tři sedla. Ale standardní závody, co se chodí ve skialpinismu, tak je to většinou nějaký okruh a je tam několik výstupů, několik sjezdů, část, kde se dají lyže na batoh a musí se vystoupat pěšky.
Tady tyhle závody jsou ale v porovnání s těmi Adventure Race závody samozřejmě kratší, což zároveň znamená, že budou ve vyšším tempu. Mění se tvůj trénink, když se blíží skialpový závody nebo skialpová sezona, přidáváš na nějakých větších intenzitách?
Jo, určitě. Toto byly závody kolem 5-6 hodin, tak to je poměrně dlouhé, ale proti Adventure strašně rychlé, takže určitě tam je potřeba intenzita a je potřeba mít nastoupanou spoustu metrů, aby člověk byl zvyklý na ty výstupy, ale pak takové ty kratší závody, co se třeba chodí v Čechách anebo co se chodí i Světový pohár, tak tam člověk musí dělat intervalový trénink, aby byl dostatečně rychlý, ještě úplně jiné tempo.
Baví tě intervalový tréninky? Nebo je to tak, že se to musí odkroutit?
No, vždycky do toho jdu s tím, že se mě vůbec nechce, ale pak v podstatě to je vždycky dobré a mám z toho dobrý pocit, ale přinutit se k tomu je prostě děs no. Jdu radši prostě někde v uvozovkách na výlet, než abych chodila po sjezdovce nahoru a dolů a dělala intervaly. Ale je to prostě nutnost.
Kterého z těch závodů v posledních letech, si ceníš nejvíc nebo který pro tebe byl nejzajímavější?
Tak loni to PDG, to byl takový velký zážitek, tam startují tisíce lidí a je to takový, jak bych to řekla, čárka v tom skialpinistickém životě a v tom snu si to odejít. Letos určitě ta Andora a teď jsem byla s Marcelou Vašinovou v týmu na Mistroství světa Adamello, a to byl taky velký zážitek. Pro mě teda velmi intenzivní tím, že Marcela je ještě trošku rychlejší než já, tak to budu taky delší dobu vzpomínat.
Tenhle report je u tebe na Facebooku k přečtení z toho závodu nebo i na Instagramu a tam to působilo, že to bylo docela intenzivní a byl asi docela nějakou část na gumě, což jsem nevěděl, že je vlastně možný. I na skialpových závodech.
Jo, tyhle ty závody týmu, tam je to běžný, že se pomáhá a je to i nutnost, když ty dvojice nejsou úplně perfektně vyrovnané.
Ty jsi zmínila zranění okostice, a pak nějaký další, tak s čím jsi se vlastně musela takhle vyrovnat? Jakož to sportovec, který těch hodně hodin týdně odtrénuje.
Jako nebylo to nic vážného, většinou nějaký zánět šlach nebo tak, což je jako víc nepříjemný než vážný zranění, ale tak to už jsem tak jako měla koleno a kotník a lokty a všechno možné.
Pokud jde o tvé budoucí sportovní cíle, sny, vize, tak jaké jsou?
Letos mám v plánu zase dva závody v Adventure Race, tak teď jedeme na světový pohár v květnu do Chorvatska, kde bychom jako ideálně chtěli konečně vyhrát světový pohár, ale startovka se trošku obměnila a bude to minimálně velmi těžké, kdo ví, jestli vůbec možné. A na podzim je Mistrovství světa v Jihoafrické republice, tak to bychom rádi jeli taky. A pak z té skialpové části bych určitě ráda šla některé z takových těch legendárních dlouhých závodů, jako třeba Pierra Menta nebo Mezzalama, nebo tak, ještě tam pořád ty sny jsou. A pak bych samozřejmě ráda vyzkoušela prašan v Norsku nebo v Japonsku, ale to už jsem trošku mimo realitu možná.
Tím, že jsme horský podcast, tak se samozřejmě zeptám, co ti hory dávají a co ti daly?
No, možná bude znít možná moc vznešeně, ale určitě takovou tu pokoru, že prostě někdy něco nejde. V těch horách to není tak vždycky, že si člověk usmyslí, že jdu tam a podaří se to. Samozřejmě tady, když vezmeme české hory, tak tam ty možnosti jsou větší, ale když vezmeme nějaké trošku vyšší hory, tak tam prostě to záleží na těch podmínkách a na všem, takže i umět se rozhodnout a vrátit, nebo prostě jít za tím svým cílem, samozřejmě, ale to, že to vždycky nejde za každou cenu, tak se s tím jako srovnat, tak to určitě.
Tak Terko, ať se ti daří a díky, že jsi dorazila na rozhovor.
Díky moc.
Přátelé, díky, že jste tenhle rozhovor sledovali. Pokud se vám naHoru.tv líbí, tak o nás řekněte vašim kamarádům. Taky nás můžete odebírat na YouTube kliknutím na tlačítko odebírat nebo sledovat ve vaší podcastové aplikaci. Pokud byste nás chtěli podpořit, tak opět na YouTube pod videem najdete tlačítko díky, nebo potom v sekci „podpořte nás“ na našem webu naHoru.tv. Díky, mějte se hezky!