ROZHOVOR: Historik a spisovatel Libor Dušek

► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde. Děkujeme!

Libor Dušek je sociokulturní antropolog, publicista, vysokoškolský pedagog, skialpinista a horolezec. Působí v Krkonoších i ve vysokohorských oblastech Asie – Pamíru, Hindúkuše a Karákóramu. Je autorem knižní série Krkonošští rodáci vzpomínají a spolupracuje s režisérem Tomášem Galáskem na dokumentárních filmech (například Střípky ze života horolezce). Jeho dlouhodobou vizí je rozvoj subdisciplíny „horská antropologie“.

Co vše v rozhovoru s Liborem zaznělo?

1:13 Bouda vs. chata

4:34 Knižní série Krkonošští rodáci vzpomínají

11:07 Dokumentární tvorba

13:55 Dokument o expedici na Muchu Chhish

21:00 Tipy na treky

25:00 Vnímání smrti v Asii

30:00 Co Liborovi hory dávají a daly

Video YouTube verze zde:

Podcastová Spotify verze zde:

Podcastová Apple verze zde:

YouTube Music verze zde.

Hlavním partnerem naHoru.tv je ryzí horská značka Salewa. A kdo by chtěl (nejen) značku Salewa poznat opravdu z blízka, má jedinečnou příležitost začít pro ni rovnou pracovat! Hledá totiž svého nového Event Specialistu. Více info ⁠zde⁠.

Partnerem naHoru.tv je také BrainMarket. S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na většinu jejich nezlevněných produktů na ⁠⁠e-shopu⁠⁠.

Rozhovor jsme natáčeli u ⁠Boudy Bílé Labe⁠.

Více informací o připravovaném filmu Rhapsodia Concortica o expedici na Muchu Chhish najdete zde.

Film Střípky ze života horolezce najdete ⁠zde⁠.

Více o knižní sérii Krkonošští rodáci vzpomínají najdete ⁠zde⁠.

Podpořte vznik dalších rozhovorů.

Zde je i textová verze, pokud preferujete čtení před poslechem. (Přepis byl vygenerován automaticky, takže se v něm mohou objevit drobné nepřesnosti – děkujeme za pochopení!)

---

Historik a spisovatel Libor Dušek

Sociokulturní antropolog, který pracuje jako vysokoškolský pedagog.

Specializuje se na Krkonoše a také na region z tzv. Vysokého a Středního Ázie, což je oblast Pamíru, Hindukúše a Karáko Rámu.

Publicista, který píše knihy a tvoří dokumentární filmy.

Znáte ho můžete jako moderátora video podcastů Na Štandu.

V neposlední řadě je také aktivní skialpinista a horolezec, který například v roce 2018 vedl expedici, která jako první vylezla na štít Karla Marxe, což je nejvyšší hora Jižního Pamíru.

Jsme před boudou Bílé Labe v Krkonoších a já zde vítám Libora Duška.

Ahoj Libore.

Ahoj, buď zdráv. Děkuji za pozvání.

Teda tak to vyznělo, jako když Ferda Brabenec, práce všeho druhu.

Jsme rádi, hlavně, že jsi to pozvání přijal.

Spíš bych jenom, promiňte toho, řekla zkrátka, dělám to, co mě baví v životě.

Bych to zkrátil do takového jednoho kratšího výčtu.

Ale je to tak vlastně, no.

Bouda vs. chata

Možná bych se zeptal na začátek jenom na jednu technickou otázku.

Bouda versus Chata?

Protože natáčíme v různých regionech v ČR, v různých podmínkách, v různých horách a někde se říká spíše chata a někde se říká spíše bouda.

Krkonoše jsou známy spíše tím, že se nazývají chaty boudou.

A je tomu tak? Proč je to tak?

Je to tak, protože to bylo území Sudet.

Zde bylo, když jsme v těch vyšších Krkonoších, větší procento etnických Němců než Čechů.

Nebo kdybychom byli přesnější, tak to byli spíše Rakušané, kteří hovořili německy.

Ale když přišli z Alp svého času a Baude je německy bouda, takže je to i budaření a souvisí to i s fenoménem budního hospodářství, takže proto ta bouda.

Ta Chata je už něco, kam se jezdí na rekreaci a je to poválečné, řekněme, je to taková ruská dača třeba, taková chata.

Takže to je spíše rekreace, když ta Bouda je spíše trvalým pobytem.

Ale o tom bych mohl mluvit dál a dál samozřejmě, to je jenom stručný výsek.

Každopádně si dáváme pozor, abychom v Krkonoších vždy používali výraz bouda.

Protože jsem pochopil, že většina místních to poměrně, poměrně řeší.

Ale tak něco je více charakteristické, chata, něco je penzion, doba je dynamická, všechno se neustále mění.

Dobře, dobře. Pojďme trošku k tvé specializaci.

Ty jsi sociokulturní antropolog a etnolog.

Ano, to je de facto synonymum.

Dobře, každopádně pro většinu populace si myslím, že to není úplně jednoznačné, co to znamená například pro mě.

Mohl bys to trošku rozvést a vysvětlit nějakým laickým způsobem?

Vždycky v předmětu Úvod do antropologie studentům říkám, že jsou v prvním ročníku, že se seznamují, se svobodou, tak říkám, že je to, že antropologie je věda o lidské rozmanitosti.

Anthropos je řecky člověk, logos je jako nějaká věda.

Já raději používám to slovo nauka.

A zkrátka je to o nás, o lidech.

Prakticky cokoliv, co souvisí s lidskou společností, se společností a kulturou.

To jsou taková dvě klíčová slova.

Co je více, jestli ta společnost nebo ta kultura, interakce s přírodou.

Samozřejmě bez historie to dělat nelze.

Musíte mít nějaké věci, co souvisí s ekonomikou, s příbuzenskýma vazbama, sociologický background, do toho religionistické záležitosti atd.

Takže takový balíček veškerých záležitostí spojených s lidskou činností a jak to všechno interaguje interpersonálně, intrapersonálně, jak se to míchá, jak se to vzájemně ovlivňuje, ty pohledy my a oni, předsudky.

Je to také interpretativní.

My, antropologové, nehledáme univerzální pravdu, protože univerzální pravdu v sociálních vědách nenajdeš nikdy.

Vždycky to je o nějakém výkladu a navíc píše to nějaký autor, který má nějakou zkušenost, ten výzkum dělá člověk.

Chce nechce, dáš do toho vždycky trošku sebe, i když se to snažíš odosobnit a být takzvaně objektivní, o což úplně nejde.

Takže bylo by to na dlouhé povídání, ale zkrátka všechny tyhle věci se tam do toho zahrnují a je to nádherné.

Je to o poznávání sebe samotného a hlavně společnosti a o tom nějakým způsobem i přemýšlet o tom, když to řeknu hodně lidově a dá to nabídnout člověku poznání týkající se ostatních kultur a společnosti.

Knižní série Krkonošští rodáci vzpomínají

Použil jsi slovo autorství, kromě jiného, a já bych se ho maličko rád chytnul, protože tím bychom se mohli dostat ke Krkonošům a konkrétně ke knižní sérii Krkonošští rodáci vzpomínají, která v tuhle chvíli má pět dílů.

Šestý vyjde velice brzo a ty jsi autorem.

Vždycky v těch knihách se to i dramaturgicky snažím koncipovat tak, že tam je většinou tucet lidí, 12, takže aby to bylo ženské, šest žen, šest mužů.

A jak už jsem zmiňoval, Krkonoše byly do roku 45 etnicky smíšené, zhruba 60% Němců, 40% Čechů, ale podle toho, jak bereme širší to pod Krkonošemi, to je otázka, ale tak zkrátka půl na půl přibližně, tak aby to bylo jakýmsi způsobem vyrovnané, aby mě někdo neosočoval snad z nějaký propagandy, že mě platí Landsmanschaft, nebo že jsem, co já vím, komunista, nebo naopak v opačném směru.

Ty to si tam můžeš dosadit cokoliv, takže aby to bylo pestré, ta paleta by byla pestrá, abych tam na tom ukazoval tu diverzitu, pardon, jsme si řekli, že nebudu říkat ty cizí slova, takže tu různorodost společnosti, protože opravdu je to fajn.

Ale to je spíš na pomezí, má to blíž k tzv. orál historii, to znamená, to jsou příběhy lidí.

Já v podstatě tady zachycuji, prostřednictvím těchto knih, příběh jednotlivých lidí, víceméně takový zhutněný životopis, a lidi narození v 20., 30., teďka už 40. letech, protože nikdo nežije věčně, tak když si to člověk dopočítá, dělám to 15 let, věnuji se tomu, tak prakticky to beru od narození, nebo respektive ještě ty kořeny té rodiny a jak šel čas.

Víme, že 30., 40., 50. léta byly velmi bohaté v tom 20. století na velké tzv. historické události, ale já se do toho snažím promítnout to, jak to vnímali ti běžní lidé různého společenského postavení, takže do toho se nebojím, ať ti lidé mi tam řeknou i ty své emoce, ten svůj pohled.

Proto každý má nějaký svůj pohled a čím déle to dělám, čím víc příběhů mám nastřádaných, tím víc se blížím i té univerzální pravdě, protože každý to vidí jinak.

Sto lidí, sto povah a prostřednictvím vlastně těch mikropříběhů se dostávám i k těm velkým dějinným událostem.

Vždycky nutně, ať chceš nebo nechceš, se dostaneš k politice, ale zase je tam v tom i lidová strava, různé zvyky, rodinné záležitosti atd.

Série už má docela hodně dílů a bude vycházet šestý, ale co tě vedlo úplně k tomu prvnímu dílu?

Protože je to poměrně něco ne úplně standardního, tak proč jsi se do toho šel?

Ten začátek byl, že já jsem po studiu, ještě rok jsem dělal kameničinu a je to dneska, co dělá Veselej výlet.

Takový tzv. etnografický sběr těch dat.

A takže od té doby jsem s tebou, Pavle, jestli se díváš.

Jsme kámoši a pomáháme si do teď v tomhle tom.

A já jsem nastoupil do muzea potom, po tom, co jsem dělal u Pavla, ale tam jsem u něj dělal kameničinu, takže když tady jdete v Krkonoších po těch štětovaných cestách, těch kamenech, takže tam na tom mám taky nějaký svůj otisk, ty zídky a tohle.

Takže i manuální práci jsem si, nejsem jenom intelektuál, jo.

Pozor na to. I manuální práci jsem se věnoval.

A sakra, teď jsem si sám sobě utekl z toho.

Jo. A nastoupil jsem do muzea jako správce národopisného fondu etnografického. Etnografie je taková base antropologie a etnologie, že bez toho to nejde. Tam vlastně sbíráš ty lidské příběhy a ty folklorní záležitosti. A s hrůzou jsem zjistil, že se tomu systematicky nikdo nevěnuje.

To znamená, že já systematicky od jara 2010 tyhle příběhy sbírám.

A už v podstatě od léta 2010 je publikuji v měsíčníku časopisu Zprávy KRNAP, Krkonoše Jizerské hory, což je úžasná platforma.

A musím se pochlubit, je to velice čtené, lidi to mají rádi a tam každý měsíc vychází rozhovor.

Takže už jsem jich publikoval bezmála dvě stě.

A potom mě někdy v roce 2016 oslovil nakladatel, jestli to nechci dát formou, jako překlopit to do nějakého deníkového záznamu.

Spíš jako když ty lidi píšou paměti, jak jde čas.

A říkám si, proč ne, že akorát dramaturgicky si to hlídám a vycházejí tyhle oblíbené knížky.

Takže to má v řádově desítky tisíc čtenářů, nebo prostě deset až patnáct tisíc čtenářů každej ten příběh, což je fajn.

Je tam nějaký téma v těch příbězích, které se pravidelně opakuje?

Víceméně, někdy se ty příběhy proplétají.

V zásadě je to vždy odpíchlé od života toho člověka.

Takže jestliže logicky někdo se víc věnoval sportu například, tak to je víc o sportu, o lyžích.

A já nevím o tomhle z toho, jestliže babička víc třeba jako vařila, nebo drželi doma v rodinném kruhu různé svoje rodinné rituály, tak je to víc o tomhle.

Jestliže někdo fušoval víc do politiky, tak je to víc politický.

Jestli zas někdo ještě dožíval to budní hospodářství, tak je to víc o tom budním hospodářství.

Snažím se tu pestrost tam ukázat do maximální šíři a i to právě nad tímhle tím dramaturgicky přemýšlím, jak jsem už říkal.

Nechci, aby to bylo nějak nefér vůči těm ostatním, ale který vlastně ti zůstal nejvíc v paměti?

Dá se to takhle říct, který z těch rozhovorů?

Kamaráde, každej příběh je originál a každej příběh je dobrý.

Dějiny jsou tvořený lidma.

Každej má s nějakým způsobem co promlouvat i do těch velkých dějí.

Není to tak, že to všechno je Albrecht z Valdštejna a co já vím, Napoléon, Masaryk a Donald Trump, když to vezmu nějak chronologicky, ale opravdu i ten popelář z Horního Maršova má co promluvit do historie.

A samozřejmě čím víc to berem regionálně, tím víc jsou důležitější to regionální lidi.

Takže já i dramaturgicky přemýšlím pochopitelně nad různýma částma Krkonoš a pod Krkonoší blízkýho, tak samozřejmě i nad nějakým sociálním postavením toho člověka.

Takže tam jsou jak dělníci z fabriky, tak právníci, nebo doktoři, inťoši, tak nějaký středoví lidi.

Aby to prostě bylo barevné.

Jedině tak si myslím, že jde dosáhnout nebo respektive přiblížit se kýžené objektivitě.

Teď už teda ne, ale ze začátku občas to bylo v rozporu s názory některých lidí, že si mysleli, že jsem nějaký ideolog.

Ale vůbec ne. Opak je pravdou, přátelé.

Opak je pravdou a snažím se to ukázat v té nejširším spektru.

Dokumentární tvorba

Tohle je nějaká knižní tvorba, ale ty jsi i spoluautorem dokumentárních filmů.

S režisérem a filmařem Tomášem Galázkem, který velice často tvoří filmy nebo dokumenty z horského prostředí, tak s ním máš za sebou už dva filmy.

Jsou to Střípky ze života horolezce, což jsou vzpomínky na Miroslava Šmída a Boys 1970.

Nicméně v loňském roce jste se vlastně účastnili části expedice Muču Kiš, respektive šli jste s klukama do základního tábora a filmovali jste vlastně jejich expedici, která následovala.

Bylo to s klukama z horolezeckého Háček, Radar, Banán.

A tvou rolí bylo vlastně být v tom filmu vidět a zároveň jsi se měl na starosti scénáři.

To ano? Mohl bys to trošku rozvést?

To je v podstatě, teďka se mi tam formuje nějakých pět pod odpovědí. Já to ještě vezmu trošku zpátky do Krkonoš.

Ještě jsme taky s kolegy z TMRV Production udělali film Učení toho dechu o jednom krkonošském pamětníkovi, který má ještě dodnes dialekt krkonošský a toho jsme zachytili i obrazem, tak to by možná, toho bych tak vypíchl, jestli někoho z toho Krkonošska, který jeho příběh, podobných příběhů jsem slyšel mnoho, ale on je úžasný i vizuálně a navíc je ještě aktivní, paní Jiřička, takže do toho. Dále v roce 2018, Střípky ze života horolezce, zdravím holky Šmídovi, sestry už přes 30 let zemřelého Míry Šmída, fenomenálního horolezce, publicisty a vůbec člověka širokého záběru, ty nám povolily, jeho sestry, dostat se do jeho archivu a udělali jsme vlastně na základě jeho dokumentárních dobových filmů takový střih, kde jsme oslovili různé jeho nejbližší kamarády, co tam hovoří, tak to si myslím, že dobrý počin, do teďka i na YouTube, to je jako zveřejněné, hodně na to lidi stále se dívají.

Já jenom dodám, že link najdete pod rozhovorem.

Určitě. A v roce 2020, 50 let výročí tragédie pod Huascaránem, my jsme trošku chtěli to na to nahlížet trošku, řekněme progresivněji, aby to nebylo tak, pardon, teď aby to nevyznělo cynicky, ale uplakané pořád, jak se to jako prezentovalo, tak jsme trošku chtěli nějak to podat maličko jinak, takže zase tam je v tom ta historie toho příběhu, ale Mára Holeček s radarem jsme vyslali v 19. dohora.

Do Cordillery Bjanky, aby tam něco přelezli na počest kluků, aby lidi taky viděli, co by třeba v tom 70. ty kluci tam přelezli.

Takže tam vznikla vlastně ta taková klíčová velká, s Tomášem jsme spolupracovali předtím, Galáskem, ale tam jsme našli ten krásný modus operandi, že já budu dělat tu historii, a on bude dělat tu současnost, takže tam se prolíná ta historická linka s tou současností, co tam leze Mára s Radarem.

A vlastně podobný způsob práce, podobný diskurs nabízíme teďka v tom současném, jak kluci loni přelezli tu Muču Kiš, panenskou horu, a my jsme v archivech vyštrachali, nebo zas tak jsme štrachat nemuseli, protože spousta těch lidí ještě žije a je to ještě v živé paměti, že v roce 1979 byla první krkonošská expedice na severní Manaslu, což byl do té doby taky Panenský kopec.

Tady máme spojky Krkonošáci, byť v Himaláji, ale na Panenském kopci a Krkonošáci NO2, nebo jak se to říká? Verze 2? 2.0, pardon. Krkonošáci 2.0 a o 45 let později taky panenský kopec.

Takže zase tady využíváme tam tyhle dichotomie, stejný prolínání příběhů tam bude, ale do toho, aby to ještě nebyla nuda, kluci v 79. tam mají botanika Honzu Šturzu, který tam botanizoval, takže dělal vědu.

A já tam jsem zase za vědu jako ten kulturní antropolog, protože já kromě toho, že dělám tu antropologii a orální historii v Krkonoších, tady tedy dlužno poznamenat spíš popularizační formou, tak pak dělám takzvanou tu High Asia, High Central Asia, to znamená vysokou střední Asii, což je ten Pamír Hindúkuš Karákoram, to je Tádžikistán, Afghánistán, Pákistán, zkrátka tenhle horský uzel, těchto fenomenálních velkých pohoří.

A tam vlastně hraju sám sebe a zrovna tou dobou byl svátek Eid al-Adha, neboli Eid Qurbani, což je svátek oběti.

Významný svátek pro muslimy, že tam žijí muslimové, šíitský mimochodem, ne sunnitský, to by bylo na dlouho, střih dál.

Takže tenhle fenomén jsem už 23 zaznamenal v Afghánistánu, takže jsem se na něj teďka soustředil v Pákistánu a hledám tam ty podobnosti a zase různosti a využil jsem toho, že tam zase byl Tomáš, takže z toho zase vznikne odborný etnografický film, který teďka taky, když už tohle půjde ven, tak zhruba ho budeme dokončovat.

Takže asi to takhle všechno si to proplétám, propojuju a spojuju, jedny věci využívám, byl tam Tomáš, dělá se tenhle film, tam dělám ten historický scénář, sám si k tomu dám ještě odborný svůj film, který zachycuje tu religiozitu a vlastně to sociálno, protože tenhle svátek oběti nejenom, že navazuje na abrahámovskou tradici, která mimochodem je ze starého zákona, křesťané na ní trochu zapomněli, ortodoxní lidi to ještě dělají, pro muslimy, pardon, pro islám je to důležité, když to hodně zjednoduším, ale trošku zpopularizuju, tak asi něco jako pro nás Vánoce třeba, ten obětní obětí, tohleto je to přechodový rituál, řečeno antropologickou antikou, že oni každoročně si připomínají, přijímají víru prostřednictvím oběti, nejčastěji berana nebo ovce, ale tam obětují i třeba jaky, kozy, krávy, v Egyptě třeba i velbloudy, takže nám se to jeví jako krvavá lázeň, ale tam je to hodně taky o tom sociálnu a o té reciprocitě, že v podstatě ti majetnější, kdo mají víc těch zvířat, podělí prostřednictvím tohoto rituálu zase ty chudší, které si to nemohou dovolit, takže to nějakým způsobem tmelí i tu komunitu, takže všechny tyhle věci sledují.

Dokument o expedici na Muchu Chhish

Kdy přesně by měl jít film ven, ten Muchu Chhish (Muču Kiš)?

Film máme, ten Muču Kiš, jmenuje se to Rapsody a Corcontica, protože kluci ten svůj první film pojmenovali Bohemian nebo Bohemian Rapsody, je to taková aluze jako na Queeny, ale Rapsodie, že ho znáš z češtiny, ten je jako balada, by se to dalo přeložit, to znamená jako česká balada a Korkontika je latinský název pro Krkonoše, to znamená krkonošská balada, proto ten film reflektuje ten 97tý. i ten rok 24.

Takže Rapsodie Korkontika jde do kin zhruba přesně 10. dubna Praha, 10. dubna Vrchlabí a 11. Jilemnice jako region Duben, pak tam někdy ještě v dubnu je Ostrava, Brno a samozřejmě potom další kina, ale hlavní premiéra Praha.

Všechny vás zvu, přátelé, přijďte, bude to fakt pecka, bude to dobré a bude to zážitek.

K tomu ještě vychází knížka, já vždycky to mám rád, jako úplně taky jsem udělal obsáhlou publikaci, takže bude k tomu i fotokniha a tam to, co se nevešlo do filmu, nějaké narativy, povídání kluků, zase literárně zpracované a další fotky, bude k tomu krásná výpravná publikace.

Tak to má být, že jo, s filmem kniha.

Nějaký další film už plánujete, nebo je to na to moc brzo se o tom bavit?

To je asi brzo, doufám, že teďka to a trošku si rejpnu do Galase, aspoň ho to bude třeba motivovat.

On už má roztočenýho, já nevím, asi sedmej nebo vosmej rok, Pepu Rakoncaje, to je prostě běh na dlouhou trať, ale každý rok vždycky odejde na expedici, takže toho Pepíka nestíhá dodělat, tak prostě teď mu všichni říkáme, Galase nikam nejezdi, prostě v 25. roce a dodělej toho Pepu a zase pojedeš v 26. roce, protože jinak, ono to je náročné, že jo, protože musíš být na ty expedice, prostě šest, sedm týdnů, pět až sedm týdnů řekněme, A pak jako vybrat materiál, postprodukce, střih, znáte to, jo, nabarvit, blablabla, On jako Tomáš to dělá asi hodně sám tyhle věci, takže to jako vyžaduje dost práce.

A tam máš nějakou roli, nebo tam ne?

Ne, tak něco takovou mírnou asi spolupráci, ale vůbec ne, Možná tam budu mít poděkování v titulkách, ale nic velkého, tam se nepodílím nějak úplně.

Hela a baví tě teda víc psaní knih, nebo spolutvorba dokumentů?

Hele, to je super otázka, děkuji moc za ni.

Hele, mě víceméně asi na každém něco najdu, jo, Jako já mám rád pestrost v životě, já nemám rád nudu, nebo když je něco jednostranného, Takže mě baví jak učení prostě na univerzitě, taky učím v alternativní škole, Vždycky jednou týdně sedmáky, osmáky, deváťáky, To je jako v fůzovkách moje malá pokusná laboratoř, To, co mě pak přijde za čtyři, pět let na vejšku, tak je to docela vtipné to sledovat.

A baví mě psát samozřejmě, jak ty populárně naučné věci, Tak ty akademické, opravdu odborné, no, protože já si myslím, že je samozřejmě to potřeba jako pedagog, Psát ty akademické věci, ale myslím si, že stejně rovnocenně důležitá je popularizace těch zvlášť sociálních věd jako nějaká osvěta, když to tak blbě řeknu, aby to neznělo nějak nabubřele, Ale prostě dostat to mezi ty lidi.

A samozřejmě já i se orientuji na tu vizuální antropologii, a ta je spojená s tou kinematografií.

A s Galasem si velmi rozumíme, je to teda jako bitka, jsou tam jako hodně, teda používáme mezi sebou v našich diskuzích a při tvorbě expresiva, když to tak řeknu, a vulgarismy, no, často je to teda opravdu total Itálie, že si tvrdě vynadáme, To je proces, který není založený na konfliktu, podle mě, jako aspoň, co já jsem zvyklý, tak nikdy nemůže být dobrý.

Někdo to třeba má jinak, jo, tím nechci to generalizovat, ale my s Galasem to máme takhle, že prostě vždycky se musíme si prostě vynadat, zhádat se a tak dále, takže tohle mě baví hodně, ale v zásadě on ten proces je podobný, protože ten film se zase hejbe a člověk nemusí to opisovat, jsou tam ty pohyblivé obrázky, ale zase ten text snese víc věcí a je to jiná forma, takže všechno je to skvělé, ale pořád je to práce s lidmi a pořád je to interpretace něčeho, do čeho zas dáš ku sebe, jak jsem říkal na začátku, jo, což mě taky nějakým způsobem prostě tohle vždycky bavilo, už asi od dětství.

Teď bych se rád posunul trošičku jiným příkladem.

Rád bych se posunul na východ a konkrétně pohoří Pamír, protože to je v regionu, na který se specializuješ.

A pohoří Pamír, myslím si, že pro Čechy není tolik známý, jako třeba Himaláj.

A v čem je vlastně tohle pohoří unikátní, nebo se liší právě od Himaláje, třeba nebo od těch turističtějších oblastí?

Tak hele, velmi, velmi stručně.

Pamír v podstatě se rozkládá hlavně na území Tádžikistánu, což je postsovětská republika bývalá.

Byla to jedna z těch patnácti svazových republik, takže má ten příběh rusifikovaný.

Teďka se tam zase víc jako do toho montuje Čína, to by bylo zase na delší řeči.

Takže tamto má ten etos sovětského svazu ještě.

Ale hlavně je tam důležité to náboženské zázemí.

Jsou tam šíitský ismailité, což je stručně řečeno takový hodně reformovaný islám. Ženský nechoděj zahalený, nemají mešity, spíš tam, řekněme, hodně zjednodušeně to náboženství je folklór.

A v rámci toho od jejich duchovního vůdce Šoch Karim Al Husajní neboli Agachán IV. jim říká, buďte mírumilovní na sebe a buďte mírumilovní a přátelští a příjemný a pohostinný taky k turistům.

A ti lidé opravdu se podle toho chovají.

A ti lidé tam jsou zlatí.

A tam jsem fakt jako, můžu říct, že v několika světových zemích, které jsem navštívil, jsem byl a tam jsou prostě úžasní.

A za těch 20 let, co tam jezdím, v podstatě pracovně bádat, nejdříve jako student, později jako člověk, jsem psal diplomku a disertaci a teď píšu odborné záležitosti a tak.

Střádám také materiál na habilitaci a na další věci.

Takže tam mám síť kamarádů.

A tak jsem se plynule přesunul z té pamírské části i do Hindúkuše, na druhou stranu do Afghánistánu, kam už jezdím pravidelně 15 let.

A podobně i do Pákistánu, protože tyhle horské etnika, takzvaný etnicko-jazykový pamírský skupiny, kterých je tam několik, já se nejvíc zaměřuji na takzvané Váchánce.

Takže já jak vizuální formou, tak i psanou formou nějakým způsobem studuji, ale zároveň interpretuji jejich kulturu a přibližuji ji evropskému publiku.

Ale ty jsi se možná ptal na nějaké treky.

Promiň, to tam je určitě u toho Pamíru.

To znamená, ta oblast je určitě bezpečná.

Perfektní, určitě.

Ten Afghánistán tam je trošku složitější, ten Pákistán je také bezpečný, ale tam zase to má ten ethos těch bývalých britských Indií, takže té kolonizace britské do roku 1947, a ten Pamír je jako dobrý, že tam vás pohostí, je tam i to zázemí, není to drahé a jsou tam fajn treky, a najmete si tam průvodce, není to drahé, jezdí tam i cestovky nějaké, ale můžete tam jít i na vlastní pěst.

Ideálně umět rusky a anglicky, s mladými se domluvíte anglicky, s staršími rusky, takže pohodička.

A ta příroda, jestli máte vyloženě takové ty rozkvetlé věci a hodně vegetace, tak zase ten Pamír je takový trošku kamenný, ale zase právě má to tu svoji poezii a dá se tam dojít do Bejzu, třeba pod toho Marxe, nebo zase úplně na té druhé části pamíru v alajském řetězci pod Lenina, to i z Kyrgyzstánu se tam dá jít.

Ano, má to tenhle potenciál a to zázemí tam je a je to prostě fajn.

Dobře, a co spíš nějaké, řekněme, vyspělosti toho regionu, já nevím, elektřina atd., voda, tohle všechno pokrývá ty standardy, na které jsme my Evropané zvyklí, nebo je to spíše…?

Velmi zjednodušeně, já říkám, že na východ od Košic je to skoro podobné všude, takže vy, kdo pamatujete ještě Ukrajinu před válkou, tak si to ještě trošku posunete o něco dál, jo, jen tak lehce a máte asi Kyrgyzstán, Tádžikistán, ale já myslím, že dneska už i ten Tádžikistán, Kyrgyzstán je na té úrovni jako ta Ukrajina skoro.

A nebo zase, jestli nemáte zkušenosti s Ukrajinou, tak třeba Bosna a Hercegovina, jestli jste byli, jo, takže o něco taková punkovější Bosna, trošku to tam je, takže i pro toho Evropana je to jako v pohodě.

Zatímco třeba už ten Afghánistán je zase ještě o level víc. A Pákistán taky má třeba to zázemí v pohodě, jenomže Pákistán dost platíte za tu bezpečnost a Afghánistán taky, to by bylo na delší povydání.

Takže myslím si, že pro takové objevitele tohoto High Central Asia bych asi začal Kyrgyzstánem, jestliže máte rádi menší hory a trošku víc zelenější hory, tak bych doporučil Kyrgyzstán a jestli vám nevadí strmější štíty a víc kamene a míň přírody, ale řekl bych podle mého ještě takový příjemnější lidi, tak tak prostě jeďte na Pamír Tádžický.

Tipy na treky 

Představ si, český cestovatel, takový ten trekař klasický, to je já nevím, kluk, holka, který prostě zvládne těžký batoh, má rád nějaké takové denní přechody, kde třeba sem tam přespí ve stanu, sem tam nějakým úbytkům, aby se dala tu z prachu nějaký ten mix, sem rád pozná kulturu místní, to znamená rád poznává ty lidi, ale zároveň rád si dá nějakou malinkou výzvu, že opravdu celý den zvládne a k tomu má rád prostě hory.

Tak konkrétně třeba treky, dokázal bys si doporučit?

Hele, těch je tam několik, jo.

Co tě napadne?

Hele, všechno vygooglíš, tam jsou v podstatě i si můžeš pronajmout někoho s voslíky a dát si jednodenní, dvoudenní, nebo můžeš jít přechod třeba ze šachdarského hřebene prostě do toho druhého jazgulamského například a to třeba může trvat 10-12 dní, když chceš fakt jít jako na těžko v podstatě nepotkáš tam člověka, jo.

Tam ta variabilita je docela velká a mají to i různé cestovky nebo ty místní průvodce to mají připravené nebo prostě z internetu najdeš a jde to na vlastní pěst.

Ať si trošku lidi jako to, ať je nevodíme úplně za ručičku, ať si taky pohledají.

Je tam toho dost a zároveň i třeba ty pětitisícovky pěkný tam jsou, nebo šestitisícovky těžší, samozřejmě prváč už je problém trošku dělat, jo. Možná nějaký takový bezvýznamný pětitisícovky se dá ještě udělat asi prváč, jako jo, tam. Ale jako je to hezký, že si tam prostě takový ty trekaři a horolezci který nejdou, nechtějí úplně do těch extrémů, tak si to tam taky najdou. Ale tohle ostatně jde i v tom Pákistánu, jo. Ale tam vás to vyjde o dost dráž.

Vnímání smrti v Asii

S horama je často spojená jedna věc a to je riziko.

Riziko, horolezci naši hosté, často o tom hovoří. Je tam i riziko smrti.

A tohle téma v našich západních kulturách je často vnímané spíš, řekněme, nechci říct negativně, ale spíš se o něm nemluví. O smrti jako takové. Na druhou stranu, často v Asii smrt je vnímaná vlastně úplně jinak.

Někde je úplně opačně. Jak je to konkrétně v oblasti Pamíru? Jak místní lidé vnímají tohle téma? 

Hele, tohle to je dost taková otázka, na kterou se dá na kterou se dá odpověď jako velmi široce. Obecně samozřejmě jako smrt není v žádné kultuře brána jako pozitivum. Víceméně.

Našli bychom asi nějaké výjimky. Nicméně ten náhled, asi jak říkáš v Asii je trošku jiný. Že tam s tou smrtí žijou trošku víc. Že už je tam, to je třeba vidět, jak se chovají ke zvířatům, nebo právě jsou ty oběti, tak často tam tomu přihlížejí děti, tomu zařezávání těch zvířat halal a je to vlastně takové normálnější.

Ale jako není to nikde nic veselého, když někdo umře.

Mají tam podobný, jako ten princip těch rituálů, tohoto, ten princip toho přístupu je velmi podobný. Nicméně není to tak tabuizované, jak se naznačilo i v té otázce a přijímají to, řekněme, asi s větší pohodou, když to malinko zjednoduším.

Ale v rámci toho horolezení a vůbec toho lezení, spíš ti místní lidé jako takoví, ti pastevci, spíš si, i když teď už tolik ne, protože jsme na to zvyklejšího, ale trošku si klepaj na čelo.

Proč tam ti Evropané a ti Američané lezou do těch hor, co oni tam hledají?

Protože ti lidé, to jsou pastevci, kteří pro ně největší hodnota, počet hlav, stáda, ovce, kozy, jaci, krávy, jo.

A oni v podstatě končí v těch 4, 4,5 tisících, dokud jsou pastviny, kde třeba někde i jsou sezóny v létě, a dál už tam nechodí, protože co by tam hledali štěstí, tam už nic není, tam jsou jenom šutry a kamení.

Co tam jako na tom vidíte, proč tam lezete, takže tam tohle není.

Samozřejmě v tom Tádžikistánu na Pamíru je to trochu jinak, protože za těch sovětských dob se tam hodně lezlo a tak dále, takže na to jsou zvyklí, jsou tam zvyklí na ten turismus.

Ale myslím si, že tam zrovna v tom nejsou takové ty smrťácké, smrťácké hory, ten Pamír.

Pokud teda neberu ten úplně centrální, v okolí Pik Somoni, dřív Pik Komunisma, tam je to nebezpečnější, ale...

Já sám ani tak nemyslel, že se to tam děje, spíš to téma obecně, jak to oni vnímají?

No, trochu odlehčeně, trochu s maličko větším nadhledem.

Ale hele, to jsou i lidi v Evropě, kteří tu smrt neprožívají tak úplně šíleně jako někteří jiní, jo.

Určitě, já jsem pak myslel kulturně, jestli to není nějaká specifická věc.

Rozumím, no, není to takové tabu, ono to i trošku souvisí s těmi religioznem, s nimiž záležitostmi, že obecně islám vykládá smrt trošku jinak než křesťanství.

Nota Bene naše jako post křesťanská, vesměs ateistická, nebo spirituálně jinaká společnost, jo. Češi jsme na tom jako speciální v tomhle, takže to je z úhlu pohledu.

Zase jinak to vnímá smrt věřící křesťan, jinak to vnímá někdo, kdo je ateista, někdo, kdo má nějakou svoji vlastní spiritualitu, třeba v Čechách nebo v Evropě, jo.

Ono to zase taky tak těch cestiček je k tomu hodně, no.

Já bych měl předposlední otázku.

Máš nějaký nesplněný sen, ať už jako horolezec, skialpinista, a nebo tvůrce, ať už se bojíme o dokumentárních filmech, nebo o knihách?

Hele, to slovíčko sen, já jsem k tomu trošku takový opatrný.

Já spíš vždycky říkám, jako jasně, plňte si sny, ale v první řadě uvědomte si, na co jako mentálně i fyzicky máte, jo.

Já když si vysním něco, na co nemám, ať z jakýchkoliv důvodů, tak se taky můžu zabít, nebo budu strašně zklamaný, že to nepůjde.

Takže já si radši nic nesním, já spíš žiju přítomností hodně.

Takže vždycky si to rozmýšlím, co a jak, ale já myslím, že mě život naplňuje, že mám tak pestrý, já mám jako tolik aktivit, že nějak jako to, o co mám zájem, tak k tomu jdu naproti, řekněme, ale nějaké prostě vysoké mety, vysoké laťky a nesplnitelné sny si nedávám.

Trošku se snažím být realista, snažím se být nohama na zemi.

Vždycky, jako říkám, člověk, i jako antropolog, ono to s tím souvisí.

Já to i tak trochu mám, že jako osobní život a profesní život a vůbec jako celkově, koníčky a práce, že to mám tak jako propojené. Že moc se to nejde oddělit jedno od druhého. Že prostě, jak jsem ti říkal na začátku, dělám, co mě v životě baví, tak vždycky, jako říkám, člověk musí mít hlavu otevřenou, ale musí samozřejmě dávat pozor, aby mu z ní nevypadl mozek.

Jak jsi o tom hovořil, tak mě hned napadla kniha o Moc přítomného okamžiku, takže jenom jsem to chtěl takhle zmínit.

Přítomnost je základ, ale přítomnost nejde bez reflexe minulosti a bez určité predikace budoucnosti.

Ono to tak jako, tak to vidím, ale nebudem tady filozofovat.

Co Liborovi hory dávají a daly

Úplně poslední otázka.

Taková standardní, my vlastně dáváme každému hostovi.

Co ti hory dávají a daly?

No, tak určitě nějaký proces seberealizace.

Když začnu teda u sebe.

Ale já, jak jsem postižený tou antropologií, tak to mám vždycky spojený s lidmi, s tou lidskou kulturou.

Víc než s přírodou, kterou ale neopomíjím, protože ta adaptace na tu přírodu taky hovoří o všem možném.

To je taky samozřejmě důležité.

Ale i to ostatně, já jsem takový jako společenský člověk, a řekněme kolektivní, nejsem ten individualista, ale raději mám, když je parta.

I když někdy taky je heslo, nejlepší parta je jeden.

Ale spíš jsem radši obklopený lidmi.

Takže tyhle věci, vždycky to bavím jako spojené nádoby.

Ti lidé, co žijou v těch horách, to mě asi nejvíc baví.

Proto i moje výzkumy antropologické cílím do hor.

Protože v těch horách jsem vyrostl.

Já jsem rodák z Vrchlabí.

Naši mě úplně jako maličkého brali do těch hor a od malička jsem viděl Sněžku a Obří důl, že jsem tam vyrůstal a to by bylo nadlouho.

Ale mám to prostě takhle nějak v krvi.

V krvi jsou ty hory.

A dokonce mám takovou myšlenku, kterou pomalu realizuji.

Subdisciplína antropologie, horská antropologie.

Tedy antropologie, která se zaměřuje na hory a na veškerý interakce člověka a hor.

Ať už lidí, kteří v těch horách žijí, nebo lidí, kteří tam jezdí za účelem turistiky, relaxace nebo horolezectví a všeho.

A ať už zůstaneme v Krkonoších nebo v Alpách nebo pojedeme do Hindúkuše a na Pamír, tak veškerý ten provazec všech těch vztahů, jak místních mezi místními, tak místní mezi příchozíma, příjezdníma, ten celý guláš, tak nějakým způsobem chci zarámovat do nějaké, řekněme, akademické práce, která ponese název horská antropologie.

Je to tedy docela velký úkol, který jsem si vytyčil.

To je možná, jak jste mě ptal předtím, na nějaký ten můj sen. Řeknu, nemám rád sny, nemám rád vzory.

Inspirace a motivace a tyhle věci, tak to je takový můj běh na dlouhodobější, dlouhodobý plán, který bych nějak realizoval.

Tak jo, to je celé, jo?

Tak super, děkuji, buďte zdrávi.

Děkujeme, já to ještě zakončím.

Vám také děkujeme, diváci, že jste tenhle rozhovor viděli, eventuálně slyšeli.

Děkujeme našim partnerům, hlavnímu partnerovi Salewa, partnerům BrainMarket.

Mimochodem s kódem NAHORU10 máte desetiprocentní slevu v e-shopu BrainMarket.cz

Budeme rádi, pokud nás budete odebírat na různých platformách v rámci sociálních sítí nebo na YouTube, eventuálně na Spotify.

No a u příštího rozhovoru.

Naviděnou, na slyšenou, ahoj.