ROZHOVOR: Horolezci z Dismanteam

► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde. Děkujeme!

Marek a Petr Dismanovi tvoří spolu se svou sestrou Míšou Dismanteam. Jako odchovanci horolezeckého oddílu z Orlických hor se stali všestrannými sportovci a horolezci. Společně slezli řádku náročných kopců jako například Mt. Denali na Aljašce, Alpamayo v Peru, Acocangua v Argentině a různé technické cesty v Tatrách i Alpách. Zároveň jsou ale Marek i Petr tátové od rodin, kterým se podařilo najít kompromis mezi vášní k horám, rodinným životem a prací. Díky tomu si mohou plnit jak své horolezecké ambice, tak i ty pracovní.

Co v rozhovoru zaznělo:

0:20 Vznik Dismanteamu

3:15 Jak zkloubit práci, rodinný život a horolezectví

10:55 Horolezectví profesionálně

18:25 Jak děti změnily chápání rizika

23:15 Správný mindset

29:00 Další výlety a plány 32:50 Progrese k vyšším kopcům

38:20 Co jim hory dávají a daly

Dismanteam web najdete tady.

Video YouTube verze zde:

Podcastová Spotify verze zde:

Podcastová Apple verze zde:

Podcastová Google verze zde.

Podpořte vznik dalších rozhovorů.

A zde je i textová verze - pokud preferujete čtení před poslechem.

Horolezci, všestranní, sportovci, patrioti Orlických hor a tátové od rodin, kteří společně se sestrou Míšou tvoří DISMANTEAM. Marek a Petr Dismanovi jsou našimi hosty na chalupě U Supa v Orlických horách. Kluci vítejte. Ahoj.

Ahoj. Čau.

A otázka na začátek. Původ slova a geneze vlastně týmu DISMAN. Jak to vzniklo, Marku?

DISMANTEAM, tak samozřejmě je to odvozený od našeho příjmení, jakož to bratři Dismanovi.

Tak samozřejmě, ano.

To se nabízí, ale zároveň jako DISMANTEAM jsme se začali označovat někdy, už je to nevím, 10, 15, 20 let zpátky v rámci místního horolezeckého oddílu. Když jsme lezli, tak jsme byli Dismani nebo Lebkouni, protože jsme bývali stejně ostříhaný a nikdo nás nepoznal. Tak pak nějak spontánně vznikl DISMANTEAM.

Pak jsme si udělali samolepky a označovali se DISMANTEAM. A zároveň do budoucna nebo v následujících letech se to ukázalo jako příjemná značka, která byla vnímaná celým okolím a našimi kamarády a celým tím lezeckým světem, kterým jsme se protloukali jako fajn značka, se kterou si nás lidi začali spojovat. A zároveň do budoucna jsme si říkali, že jednou, když třeba nebude místní horolezecký oddíl, což doufáme, že bude, ale kdyby náhodou nebyl, tak je to potenciál na to, že zaregistrujeme DISMANTEAM někde u ČHS a budeme pokračovat v té cestě, kterou tady někdo kdysi otevřel.

Hele, my se dostaneme ještě konkrétně určitě k těm lezeckým počinům atd., ale ještě chci na chvilku u toho zůstat, protože vy jste vlastně odchovanci klasického horolezeckého oddílu. Co vám dal, Petře? Jak moc vlastně to všechno bylo umožňující proto, abyste se mohli podívat na kopce jako Mount Denali na Aljašce, Alpamayo v Peru a Acocangua v Argentině nebo Marek vlastně lezl s Kájou Grohovou na Gasherbrum 2, s kterou jsme dělali rozhovor minulý rok. Takže co vám to vlastně dalo, Petře?

Nám to vlastně dalo úplně všechno. Nás to vlastně pozvalo na tu cestu hor a horolezectví a vůbec přírody, protože my jsme se přestěhovali do Deštné v Orlických horách, když nám bylo asi 12 nebo 13 let. Naši tady postavili barák a vlastně tím momentem jsme se přihlásili do horolezeckého oddílu, kde jsme dostali základy gymnastiky, začali jsme lyžovat, začali jsme aktivně a mnohem intenzivněji dělat všechny tyhle horské disciplíny. A vlastně i ten horolezecký oddíl přes ty úvodní soustředění tady v Ádrů, kde jsme trávili každý léto a přes první akce v Tatrách a první akce v Alpách jsme vlastně poznávali všechny různý disciplíny, který dneska zapadají do té definice horalství, horolezectví nebo všeho, co se v těch horách dá dělat. A zároveň bylo skvělý, že jsme na to měli parťáky a ostřílený borce z Himalájí, nejvyšších světových kopců, kteří nám vlastně tu cestu ukazovali. A nebylo to takový, že bychom si koupili první cepín nebo první lezačky a šli to někde zkoušet na stěnu nebo do hor. Ale vždycky jsme měli vedle sebe někoho, kdo už to uměl a byl v té disciplíně zkušený a nás to provázelo tím světem horolezectví a to je vlastně taky důvod, proč dneska jsme relativně univerzální a děláme těch disciplín spoustu.

K tomu všemu je ale tady jeden velmi důležitý aspekt a to je, že vy jste zároveň, řekněme normálně běžně pracující, fungující, pracovně vytížení lidi. To znamená, nejste profesionální sportovci nebo horolezci v tom slova smyslu, že kompletně fulltime se živíte jen tím. A to je něco, co mě vlastně strašně zajímá a chvilku bych u toho chtěl zůstat, protože to může být docela dobrá inspirace pro lidi, kteří by chtěli někam, ale jak si dovedete představit, je tam spousta důvodů, proč nejít, viz čas a podobně. Takže jaký jsou hlavní principy toho stíhat rodinu, stíhat lezení, stíhat trénink, práci a podobně? Marku?

Já myslím, že k tomu bychom mohli přizvat naše manželky asi. Ty by k tomu měli určitě co říct. Samozřejmě to je ten největší boj. A zároveň je to krásný boj, je to krásná diplomacie v tom, že vlastně přesně jak si nastínil, každá ta naše aktivita je spojená s tím, že si musíme vymezit na to nějaký prostor, protože samozřejmě každý výlet do hor je na úkor volného času, je často i na úkor společného rodinného rozpočtu, protože čím větší akce samozřejmě, tak tím víc stojí. A jak bylo zmíněno, my nejsme žádný profesionální sportovci a ty věci si prostě platíme sami. A možná se tak dostaneme k těm důvodům a principům, proč to tak chceme mít a proč to tak máme. Takže samozřejmě je to těžká diskuze, člověk musí nějakým způsobem si vymezit prostor, který věnuje práci, který věnuje rodině a potom se na základě nějakého rodinného konsenzu domluvit na tom, kolik času z toho zbývajícího věnuje těm svým sobeckým, horským cílům a disciplínám. Takže je to vlastně vážná diskuze. A asi se k tomu taky dostaneme v té diskuzi, že samozřejmě tím okamžikem, kdy člověk má děti, tak samozřejmě to mění úplně všechno a vlastně to mění ten subjektivní pohled. Asi i nás jako tátů od malých dětí, kdy dokud člověku bylo 20, 25 a neměl vlastně nějaké velké závazky, tak prostě každou volnou chvíli trávil v horách a dneska, když člověk ví, že to dítě je každý den a každý týden jiný, tak se prostě odjíždí úplně jinak.

Každopádně na tom startu jsi zmínil ten první princip a to je tolerantní manželka. Dobře. A co by tam dále bylo? Jaký další z těch principů, aby se to dalo všechno stíhat, Petře?

No, ono vlastně, člověk se naučí velký efektivitě, protože když toho času máš hodně, tak možná, když si všichni sáhneme do svědomí, tak ne vždycky ten čas využíváme tak efektivně. Teďka ten svět se těmi dětmi trošku změnil v tom, že člověk má tu tendenci využít každou tu volnou minutu aktivně a to myslím, že se docela daří. A zároveň je potřeba si uvědomit, že tím, jak do toho života vstoupily děti, tak člověk se naučí trénovat a připravovat a využívat ten čas taky úplně jinak. Dřív to bylo tak, že půjdu si zaběhat, předtím se musím hezky najíst a musím být dobře vyspaný a musí si všechno hezky sednout a konstelace všech těch proměnných musí být ideální. Teďka vlastně je to tak, že běhat můžu, když se zrovna podaří, že všichni tři děti spí v jeden čas a mám vybookovanou na to konkrétní hodinu nebo noc nebo odpoledne mezi 2. a 4. hodinou, tak můžu jít něco dělat. Nehledě na to, jestli venku je hezky nebo není hezky, jestli jsem dobře najedený, vyspaný, tak prostě jdu. No a další takové okno na tyto aktivity je noc, takže ne zřídka, prostě děláme ty aktivity, že jdeme na stěnu v Praze. Výhoda je, že mají zavíračku v 11 hodin večer nebo v 10, takže tam začínáme v 9-10 večer a nebo si jdeme zaběhat prostě na Hvězdu a sraz u Hvězdy máme v 10 večer, vezmeme si čelovky a jdeme trénovat v tyto časová okna, kdy to jde.

Jasně, takže druhá taková věc je prostě pracovat s tím, co je, ne s tím, co by v ideálním případě mohlo být. Jak moc to je pak na úkor toho spánku pro vás?

My jsme oba spací typy, takže na úkor spánku to je a to je něco, co vlastně řešíme v posledních týdnech a měsících a souvisí to s těma samotnýma akcema, když někam vyrazíme. Zrovna po cestě jsme reflektovali bráchovu poslední akci tady na Berninu, jak to vlastně funguje, že poslední výlety už jsou v tom stylu, že někam jedeme přes noc, ráno to napálíme unavení na přístupovou chatu a pak děláme výkony, ale takhle už to moc nejde. Protože když měl člověk hodně naspáno, tak to šlo takhle napálit, ale teďka, když naspáno nemáme, tak tohle nás dostane do takového deficitu, že potom ty samotné výkony nejsou úplně optimální. Takže tohle bude potřeba předefinovat.

O jakým počtu hodin tréninku se teď zhruba bavíme, na kolika hodinách tak zhruba jsme?

To se taky dost liší. Já teda řeknu za sebe, já mám takový base case, jakýsi základní scénář, dělat něco třikrát týdně. Třikrát týdně s tím, že jednou je tam minimálně nějaký kardio, ve smyslu, že jedu na kole, dokud to prostě jde, nebo běžím, dokud to jde. To znamená delší hodiny. Aspoň jednou je tam lezení a potom to třetí je buď lezení, nebo kardio, nebo cokoliv jinýho. Optimální case je, když se to podaří pětkrát týdně, což jsme jako v rovině tady nějakých hypotéz. A to se moc nedaří. A zároveň mezi to se snažíme nacpat prostě všechno, co nějaká sezónnost dovolí, nebo na co je čas. A kdybych měl říct na hodiny...

Jakože sedm až deset třeba něco takového?

Já myslím, že to tak bude. Já ještě přidám svou perspektivu. Já mám jedno dítě, brácha má tři, což je taky jiná situace, s tím že našemu Hugovi je vlastně sedm měsíců, takže je to relativně malý mimino, který ještě hodně spí. Takže toho prostoru mám určitě o trochu víc než brácha. A vlastně, co se týká toho objemu, tak jak už brácha naznačil, prostě my to přizpůsobujeme taky tomu konkrétnímu cíli nebo konkrétní sezóně. Teď třeba, když je podzim, je sezona, kdy vyrážíme, když se to povede na nějaký severní stěny a na nějaké mixový lezení, tak prostě se snažíme viset na těch cepínech a chodit na stěnu. Teď třeba to kardio pro nás není tak důležité. Když vím, že za ten rok naběhám tisíc kilometrů, tak teď prostě nepotřebuji hnát dalších dvě stě. Ale stačí mi prostě se pověsit třikrát v týdnu na stěnu, do toho někam aspoň na fasádu nebo někam osahat ty cepíny, aby člověk měl vyloženě připravený ruce na tu konkrétní specifickou aktivitu a pak vyrazit do těch hor pokaždý, když to jde. A zase s tím jarem se to trošku zase přizpůsobí tý jiný sezóně, když skončí zima. Zároveň v zimě se samozřejmě zase těšíme na skialpy, na běžky. Tady máme oběhaný ty kopce dokola prostě tisíckrát. A je to úžasný, že člověk zná ty trasy a běháme je často v noci, kdy tady nejsou turisti a je klid, nebo když je fakt vichřice, že prostě člověk má jistotu, že potká pár domorodců na hřebeni a kluky z horské služby a nejsou tam takový ty davy. Takže vlastně hodně přizpůsobujeme trénink té konkrétní sezóně a konkrétnímu cíli. Ale jak říkal brácha, prostě furt tam je vlastně... Ještě se držíme jednoho hesla, který myslím řekl Jimmy Chin, že to znělo nějak „it's not about getting into shape, it's about not getting out of shape“. Že vlastně ty akce, který často podnikáme spontánně a asi se o tom ještě budeme dál bavit, tak vyžadují to, že člověk nemá ani prostor na to, aby si řekl: jedu lézt Dolomity, nebudu lézt nějakou severku nebo nějaký mix, tak budu měsíc trénovat. To prostě není reálná situace. Takže my se snažíme držet nějaký stupeň té trénovanosti, o které jsme přesvědčeni, že nám dává dostatečný základ na tyto akce a k tomu přidáme vždycky v návaznosti na konkrétní cíl nebo na konkrétní sezónu nějaký specifický trénink, který nám umožní se o ty kopce poprat.

Bavíme se o časových omezeních té reality, ve které se člověk pohybuje. Tím pádem se nabízí otázka, jestli vás nenapadlo to pojmout skutečně profesionálně a živit se tím. Proč jo, proč ne? Zvažovali jste to někdy, Petře?

Zvažovali jsme. My jsme tu stránku trošku poodkryli tím, že jsme pracovali v lyžařské škole, což byl klientský byznys na horách, tady v Deštenských horách. V rámci asociace profesionálních učitelů lyžování APUL jsme prošli kompletním vzděláním až do té nejvyšší úrovně lektora, což je vlastně osoba, která školí lidi, aby se mohly stát instruktory. Myslím, že za sebou máme asi cca 18 letou praxi tady v lyžařské škole, takže jsme odučili, naučili pluh a sjezdovat tady sjezdovky deštenské spoustu dětí a spoustu mládežníků. Zároveň já jsem, nebo oba jsme ještě byli nadšení tou asociací horských vůdců a to byla taková naše meta i v těch začátcích v horách, kdy jsme viděli kolem sebe i právě v rámci APUL horské vůdce, kteří jsou jak lyžaři, tak horský vůdci, takže tohle byla pro nás taková inspirace. Já dokonce jsem to dotáhl tak daleko, nebo oba jsme to dotáhli tak daleko, že jsme si vzali ten bericht, který je potřebný k přijímačkám na horského vůdce. Já teda jsem na to měl víc času a já jsem ho i naplnil a dokonce jsem se tam i přihlásil. Pak jsem měl jet na ty přijímačky v zimě, bohužel to bylo asi čtyři měsíce po tom, co se mi narodil syn, takže jsem asi půl roku vůbec nic nedělal a vypadl jsem v přijímačkách z toho ledu. Přestože jsem pak dostal nějaké šance, ať se přihlásím, něco doplním, tak vlastně pro mě to byla taková splněná meta. Dokázal jsem ten bericht, který obvykle zabere pět let, nebo trvá pět let ho naplnit, tak nějak s odřenýma ušima tam naskládat nějaké výkony. A pak vlastně jsem si uvědomil, že i ta celá časová náročnost vlastně toho je úplně mimo naše možnosti. A nějak jsem od toho upustil, takže tohle pro mě byl takový parciální splněný cíl. A vlastně považovat tohle to za své zaměstnání pro nás bylo v ten moment nereálné. Zároveň i z těchto přijímaček jsme si odvezli, já jsem si odvezl nový kamarády, lidi, Radara, Radarovu ségru, se kterou byl brácha na G2, takže už i tohle bylo super poznat ty lidi. No a zatím teď nás baví i ta kariéra, nás baví ten byznys, nás baví ten kompromis, to střídání těch světů, vzít si košili a kravatu a na víkend se zabalit a vzít si bundu a motyky a lezačky, jet do skal a spát někde venku. Takže to je krásný a to nás vlastně baví střídat ty světy a vždycky, když jednoho máme dost, tak se jdeme vyřádit do toho druhého.

Já jestli k tomu ještě můžu dodat, že vlastně my jsme si uvědomili to, že nám strašně vyhovuje to, že si můžeme dneska říct, s kým polezeme, kdy polezeme, na co polezeme, v jaký sezóně, s kým tam půjdeme, prostě s kým ten čas na horách budeme trávit. To byl vlastně taky důležitý prvek, kdy vlastně, když se člověk stane horským vůdcem, tak najednou musí začít dělat ten byznys, musí brát ty klienty a musí je tam vodit. A zároveň, jak říkal brácha, my mezi těmi horskými vůdci máme fakt spoustu kamarádu, se kterýma prostě řešíme věci a řešíme kopce, jezdíme s nimi lézt. A zároveň si užíváme fakt to, že prostě, když se nám nechce, tak nemusíme. Že to není o tom, že prostě přijde klient, který řekne, já dneska chci po 60. na Matterhorn, tak se mnou pojď. A my řekneme, hele, sorry, já půjdu na Matterhorn cestou, jakou chci a půjdu tam, kdy chci. A půjdu tam, kdy zrovna se mi bude chtít a v jaký podmínce chci.

Tohle je vlastně vůdcovská práce a možná to, na co jsem se chtěl zeptat taky je, ne teda vyloženě práce, ale zkrátka povolání horolezec v tom, že nějakou část roku získáváš peníze na finance, pak si naplánuješ expedici, někam odjedeš a tam se snaží dostáhnout svého maxima a přivézt fotky, které pak, dejme tomu, ukazuješ. Tak jako v tomhle smyslu. Protože to pak člověku umožní asi strávit víc času v tréninku, ne? A tím pádem se posunout z hlediska těch cest, který člověk leze a podobně, tak tímhle směrem.

Já si myslím, že je to jasný ne, protože díky tomu, že děláme civilní práci a tak, tak vlastně doteď se nám dařilo, doufám, že se to bude dařit i nadále, ale daří se to, že si vlastně veškerý náklady na ty naše výlety pokrýváme sami. To znamená, my nemusíme jít za žádným sponzorem a říct, dejte nám tady peníze, i když párkrát už jsme to zvažovali tuhle cestou u nějakých nákladnějších akcí a nakonec se to nezrealizovalo. Ale my vlastně na co máme peníze, tak tam jdeme, to si sami zaplatíme a když přijedeme z té akce, tak vlastně nikomu nic nedlužíme, což je úžasný. A zároveň je to ještě důležitý moment při tom samotném výkonu, že vlastně my, když se pohybujeme v nějakém rizikovém prostředí, tak nás nikdy nežene ta povinnost, že někomu něco dlužíme, že nám někdo zaplatil peníze na akci, anebo naopak, že bychom z toho potřebovali generovat ty peníze potom, abychom mohli zaplatit hypotéku a koupit si jídlo. To nám strašně ulehčuje to přemýšlení. My jdeme na kopec a i když nás to stojí nějaké peníze, tak v tu chvíli my víme, že jsme si je vydělali, že je na to máme. Že jsme svobodní. Nám, když se to nebude zdát a budeme na druhé straně světa, řekneme si, hele, ta podmínka není optimální, nebo se necítím dobře, nebo jsem nemocný, nebo tam vnímám nějaké riziko, tak se prostě otočíme a jedeme domů. A nemusím nikomu dávat výsledky žádné, nemusím nikomu splácat peníze, nemusím nikomu dávat prezentace. A zároveň, když přijedu a mám hezký záběry, tak jsem rád, když je odprezentujeme kamarádům, horolezcům, nebo uděláme nějakou malou komunitní přednášku, nebo je odpřednáším kolegům v práci, který to zajímá na našem nějakém meetingu nebo korporátním eventu. A je to fajn, je to úžasná svoboda v tom, že nemusíme nic. A zároveň, když mám hezký zážitky, o kterých se chci podělit nebo které někoho zajímají, tak je rád s někým sdílím.

Takže chápu, že to je vlastně o balancování té hrany, ale pokud by to mělo být tak, že by vám být profesionálním sportovcem umožňovalo trávit pětkrát více času v přírodě a na horách, tak to není to primární, o co vám vlastně jde. Protože to by pak musela být ta cesta, ne? Teď jste schopni třeba realizovat jednu velkou expedici ročně, nebo něco takového, k tomu se ještě asi dostaneme. Nějaké kratší víkendy, sednout do auta v pátek večer, v neděli být prostě zpět. Ale není to o tom trávit v těch horách prostě 20 hodin denně. Petře?

Já bych řekl, že v tomhle máme rádi i to svoje zázemí a i ten civilní život, který nás vlastně baví. Mě ta civilní práce baví, bráchu baví taky. Takže vlastně nemůžeme říct, že když nemůžu do hor, tak trpím a čekám na ten moment, kdy budu moct někam vyrazit a pak teprve žiju. Nás vlastně baví ten kontrast. Ty oba životy. Přesně, že rád půjdu na hezký večer někde v Praze, hezky oblečený, popovídat si se zajímavýma lidmi, který mě zase rozvíjí úplně jinak a dávají mi úplně jinou energii a jinou perspektivu. A úplně stejně rád pojedu do těch hor a ve finále i v těch horách potkáváme spoustu zajímavých lidí, takže ten kontrast je na tom to krásný. A zároveň, když se vrátíme z té akce, tak to nastavení není takové, že jedem zpátky v autě. My, když jedem zpátky v autě, tak jedeme prostě na max, co to jde. Sedíme v autě a střídáme se po půl hodině, abychom bezpečně dojeli zpátky. A když nemůžeme, tak spíme u benzínky, protože toho máme plný zuby. A jako, že bych si řekl, hele, druhý den si sbalím věci, přebalím a jedu zase někam, asi to ani nepotřebujeme, ne? A zase nám vyhovuje to, že ten další víkend si dáme chill a jedeme do Orlických hora a proběhnu si hřeben na běžkách, nebo se tady proběhnu s batůžkem v létě. Říkám, ten kontrast je asi to, co nás na tom baví.

To, na co se chci zeptat, jak už to tady padlo, je riziko. Obecně, jakým způsobem děti změnily vaše chápaní rizika a to, do čeho se pouštíte, respektive nepouštíte? Marku?

Změnily ho zásadním způsobem. A zajímavý je ten vývoj, že vlastně brácha má tři děti, já mám jedno, jak jsem už zmínil. A my jsme spolu jezdili na hory ve fázi, kdy brácha měl dítě, a já ho neměl. A to byl ten moment, kdy jsme si asi nejvíc uvědomili, jak nás to změnilo. Protože jsme to viděli v tom reálném čase na tom, jak ty okolnosti vnímá brácha a jak je vnímám já. A bylo to jednak už v samotném tom procesu rozhodování a plánování těch akcí, kdy v té chvíli, když já jsem přišel a říkám, pojďme se podívat na Everest, čteme o něm v knížkách, nebo pojedeme na nějakou jinou osmu, nebo pojedeme vylézt nějakou 6-7-tisícovku technickou někam. Tak v tu chvíli mi brácha řekl, já mám malé dítě, a to je na 4-5 týdnů, já nikam na takovou dobu nejedu, protože já se na toho špunta těším každý den z práce, natož abych odjel na 5 týdnů. A říkám, hele, teď máme tu fazonu, máme na to peníze, máme natrénováno, máme možnosti v práci si to zařídit, tak kdy jindy. A z těch faktorů, který člověk musí poskládat, tak tam vždycky bude nějaký KO. A když budou děti odrostlý, nebo člověk ještě nemá děti, tak nebude mít peníze, když bude mít peníze, tak se pokazí transakce v práci a nebude moct vyrazit z práce. Takže ten package je neposkládatelný tak, aby byl kompletní. A vlastně tohle byl moment, kdy ty naše perspektivy byly fakt jako jiný. A to je jeden moment při samotném plánování. A další moment, kdy jsme si to uvědomili, byl ten, když jsme do těch hor vyrazili, a teď vlastně člověk byl v nějakém ledu, mixu, na nějakým blbým místě, kde fakt pod sebou nemá moc jištění, je to taková ta hrana. Tak prostě to vnímání a to vnímání rizika bylo úplně rozdílné mezi námi. Brácha v tu chvíli z toho třeba vycouval. A já to nemyslím zle, prostě jsou situace, jednou se cítí líp jeden, po druhý druhej nebo má natrénováno, má lepší fazónu, záleží. Ale tady padly dokonce explicitně ty věty typu, hele, sorry, ale já mám doma malý dítě a tohle prostě nejdu. Takže byly takový momenty, kdy brácha to začal vnímat úplně jinak. No a teď jsme ve fázi, kdy ty děti máme oba. A tak jsme se v tomhle tom vlastně sjednotili trošku.

Jak jste ty situace vyřešili? Nebo tady ta jedna, kterou jsi popisoval, ještě než ty jsi měl dítě, tak jak jste tehdy na to zareagovali?

Prostě tak, že jsem to přelezl já, nebo brácha z toho vycouval, nebo na tu akci nejel a jel jsem tam sám s někým jiným. Vlastně v tu chvíli je to těžké někomu argumentovat. Když si to nezažiješ sám, tak to vlastně neznáš. Tam je něco v hlavě. Každý, kdo máme dítě, tak to asi víme, že tam je nějaká obava, nějaký úplně jiný vnímání těch životních hodnot. Člověku to trochu přenastaví ty hodnoty. A je to jiné a je těžké argumentovat. Takže byly situace, kdy prostě na akce jsem jel já, nejel tam brácha. Nebo jsme se nastavili tak, aby to menší riziko bylo pro bráchu. No a dneska vnímáme to riziko podobně. A je to strašně častý téma pro nás i pro naše rodiny. S každou akcí, na kterou jedeme, tak samozřejmě to řešíme. A samozřejmě je to něco, co zazní často i ze stran našich manželek. Přece nepolezete takovou kravinu, když máte doma děti. Ale její hodnocení toho rizika je často úplně zcestný, pochopitelně. Prostě neznají to prostředí. Ale samozřejmě je to gamechanger na všech frontách. A je to gamechanger ještě jednak s ohledem na riziko a na ty samotný akce. A zároveň je to ohromný rozdíl i s ohledem na odpočinek a regeneraci. Vlastně už jsme to tady taky naťukli, že je to úplně jiná situace, když si člověk vyhradí ten prostor na ten nějaký výkon nebo trénink. Ať už přijede z hor, nebo bude intenzivně trénovat před nějakým konkrétním cílem. A přijede a teď prostě se vyspí 12 hodin, pak si půjde zaplavat, pak půjde na fyzio, na masáž. Půjde si vyklusat aktivní nějakou regeneraci. A versus případ, kdy přijedu z akce nebo přijedu z toho tréninku, třikrát za noc se vzbudím, protože samozřejmě, když jsem si vybral ten svůj soukromý čas, tak ho musím té rodině nějak kompenzovat. I chci ho kompenzovat, aby to bylo aspoň nějak částečně fér. A když na tu regeneraci čas není, tak i s postupem věku, to určitě ty víš jako sportovec taky, že čím je člověk starší, tak potřebuje se věnovat více a více regeneraci a kompenzaci, kompenzačním cvičením a tak dále a tak dále. A samozřejmě my teď lavírujeme s tím, že buď ten čas investuju do toho samotného výkonu nebo tréninku, anebo investuju do té regenerace. Takže často je to buď anebo. A o to je to výrazně těžší.

Já bych se možná zeptal, Petře, vlastně tím, že už to tady padlo, máte mezi těmi horskými vůdci, horolezci, kamarády. Mimochodem, jak tady padl Radar, tak tím je myšlen Radek Groh, kterého diváci znají možná z rozhovorů, který jsme s ním měli před rokem. Kája Grohová, stejný případ, takže odkazujeme tímto na tyhle rozhovory. A to, na co jsem se chtěl zeptat, tak je tím, že tyhle lidi znáte a víte, co obnáší ty věci, do kterých si oni pouští. Tak jak vlastně vy rozumíte tomu jejich vyhodnocování toho rizika? Protože velké množství z těch horolezců měli a mají rodiny a pouští se do toho. Připadá vám to jako hazard? Připadá vám to jako vášeň, které nejsou schopní vzdorovat, nebo to neřešíte? Jak se k tomu stavíte, Petře?

Já bych tady použil frázi kamarády Míry, který říká, tohle je akce pro 25letý kluky bez dětí. Zkrátka jsou věci, který neděláme, kterým se snažíme vyhnout. No a když už se do takové situace dostaneme, tak prostě přemýšlíme nad tím, jestli jít dopředu nebo zpátky.

Tak já bych ještě doplnil k tomuhle jednu myšlenku. Zase je potřeba si říct, že děláme tuhle tu disciplínu a zase nelze na tu akci jet s tím nastavením, že jedeme, sedíme v autě, vyrážíme někam pod kopec, pod skálu, pod cokoliv a říkat si, já mám doma ty děti, já se bojím. Tohle zase je mindset, který nefunguje. To, co si člověk musí rozhodnout, že buď prostě tam jedu a jedu tam v plném nasazení, samozřejmě přemýšlím, vyhodnocuju průběžně ta rizika, ale nelze tam jet s tím, že prostě u každého kroku, u každého štandu budu přemýšlet, ježiš, já mám doma děti, teďka se bojím. Ono paradoxně, tahle situace přináší ještě mnohem větší rizika. Nebo další rizika, která by tam normálně nebyla, že člověk v nějakém těžkém momentu nebo nějaký situaci začne přemýšlet o tom, jak tam doma se mu plazí ty děti a vůbec, co tady jako dělám. Teď jsem v nějakém kroku, kdy mám pod sebou půl kilometru v nějaký zdi a co tady vůbec dělám, když mám doma tu rodinu. Tak vlastně tohle to nastavení člověka nějakým způsobem paralyzuje. A má dopady i na tu motoriku a na to samotné jednání v té stěně, že tam člověk potřebuje mít fakt čistou hlavu. A to je jeden z těch benefitů nebo jedna z těch věcí, které nás na těch horách přitahuje i s ohledem na to civilní zaměstnání, že vlastně ty hory mají nějakou univerzální schopnost pohltit to vnímání, že člověk pak má kapacitu soustředit se jenom na ten krok a na ty věci, které jsou v těch horách a povede se mu vyčistit hlavu. A čím víc se tam jako vměstnávají do té hlavy tyhle ty věci a faktory, tak samozřejmě člověk je nějakým způsobem musí analyzovat, ale nesmí si je tam pustit moc, protože to může být často nebezpečný.

Já ještě bych doplnil k tomu, že to srovnání s Radarem nebo s dalšími elitními lezci, já bych se s nimi úplně nesrovnával.

Jo, pardon, ono to nebylo myšlené jako srovnání, já jsem odkázal na tu původní část. Teď to není tak, že když o něm mluvíš, tak to srovnáváš s ním.

Teď ještě naše doba, naše generace má ohromnou výhodu v těch informacích, které jsou dostupné. Já bych řekl, že my vlastně dáváme dost energie a času té přípravě, abychom se takovýmto situacím, kdy opravdu jde do tuhýho, v co největší možné míře vyhnuli. A dneska je to relativně jednoduché v tom, že když člověk chce lézt kopec, chce lézt jakoukoliv složitou, těžkou cestou, tak najde na YouTube video, který je po štandech natočený. Člověk má na tu přípravu mnohem více zdrojů a informací, tak aby vyhodnotil, jestli tohle je to, co chci dělat, a to, co chci s tím svým osobním vnímáním rizika, jestli to je něco, co zkrátka budu dělat, nebo ne. Takže tomuhle dáváme dost informací, zdrojů spousta a než někam vyrazíme, tak bych řekl, že děláme docela intensivní rešerše a to plánování je docela delikátní.

A já jestli můžu ještě jeden bod, který tady nezazněl, že díky tomu a jsme za to rád, že máme kamarády v těch kruzích profesionálních nebo poloprofesionálních sportovců, že vlastně to je něco, co nám přidává další drive, takový ten benzín do toho ohně, že my si užíváme akci a máme to štěstí, že jezdíme do hor fakt s lidma, který to buď dělají jako vůdci, nebo to dělají jako profíci. A jsme v této komunitě, která člověka drží. A je to úžasný zdroj informací, je to úžasná sportovní motivace i pro nás, že vlastně s těma lidma můžeme vyrážet. A i když vezmeme kluky tady běžkaře v Orlických horách, že jdeme a můžeme se tady proběhnout a potkáme se na hřebenech se sporťákama, který jedou své fáze tréninku a my s nima prohodíme slovo nebo chvíli se s nima svezeme. Že to je vlastně skvělý. My si říkáme, hele, my furt máme nějaký tady civilní život a rodinu a byznys a když se nám podaří se vrátit a vrhnout zase do toho sportu na tu naši chvíli, kterou na to máme alokovanou, tak vlastně to sekáme a snažíme se to sekat a řekněme, že často je to i taková vnitřní motivace, že člověk jde běhat a najednou se mu nechce, protože měl těžký den a nervy v práci nebo je fakt hnusně a vyšlo to okno zrovna když se dohodneme doma, že můžu jít, tak ono leje a nechce se mi. A tak si řeknu, ale ten určitě dneska trénoval. Nebo po 20 kilometrech si řeknu, fakt už na to dneska kašlu, ale on kdyby tady byl nebo ona kdyby tu byla, ta by šla určitě ještě 10, tak říkám, tak dám ještě 10. Víš, že je to úžasný drive a tohle něco podobného jsme měli i v tom lyžování, kdy jsme měli kolem sebe lidi, který trávili 250-300 dnů v roce na sněhu a na lyžích a my jsme trávili někdy možná 60 nebo 70, někdy možná 80, když jsme studovali. A furt jsme byli v lektorským sboru a nebo jsme a byli jsme v tom APULu a nějak jsme s nima furt drželi krok, i když samozřejmě jsme tomu nemohli dát tolik, jako oni. Ale je to ten úžasný drive, jakmile jsou pootevřený ty dveře do tohohle světa, tak nás to zajímá a my z toho vlastně sajeme ty informace a tu energii, kterou ty profi sportovci mají a pomůže nám to prostě do toho našeho drivu.

No a další téma samozřejmě jsou vaše další výlety a plány. Takže k čemu se teď schyluje, Petře?

No tak brácha rozjíždí tady akce na příští jaro, ale teď nevím, jestli se do toho tady můžeme pouštět. Nevím, když to uslyší manželky. Tak větší akce, ale teď jsme omezený těma rodinama, dětma.

Teď si zaděláme na průšvih asi.

Já na to možná odpovím. Prostě obecně těch plánů je spousta. Teď třeba zrovna, když jsme jeli sem, tak jsme si psali s kamarádama, jak to vidí příští víkend a pak říkáme, hele, on je prodloužený víkend, svátek, tak budeme s rodinama a pak ten další víkend, to ještě by nemuselo moc napadnout, budeme nějaký severky lézt, takže plánujeme akce. My furt na část kapacity jedeme a plánujeme nějaké akce podle stávajících podmínek a furt to řešíme. Máme spoustu kanálů komunikačních, kde řešíme, kdy kam vyrazíme. Takže je spousta alpských plánů tady v okolí, nějaké ledy, nějaké mixy v zimě, skialpy, túry, freeridy. A na jaře, když všechny okolnosti dovolí, tak já tam mám v plánu nějaké kopce v Nepálu. Uvidím, jestli to bude 8tisícový kopec, jestli to bude normálkou nebo jestli to bude něco jiného. A to strašně záleží na okolnostech a já se nechci ani pouštět do nějakých detailů. A vlastně zase je to nějaká myšlenka, že ty větší kopce jsou něco, co v nás zraje prostě delší dobu. Zase pustili jsme pár takových myšlenek do světa mezi ty své kamarády. Hrajeme si s myšlenkou, že bychom vyrazili zase na nějaký takovýhle kopec a kdo byste měl zájem? A teď čekáme, že ty lidi si vlastně sami vyhodnocují v těch svých rodinách a v práci, jestli by to dávalo smysl, nebo nedávalo. A podle toho, jak se poskládá ten tým lidí, podle toho, jak to budou technický lezci a na jaký úrovni, v jaké budou fyzické kondici, kolik bude budget všech těch lidí, tak rozhodneme kopec, vymezíme si nějaký časový prostor a buď to bude tam, nebo to bude jinam. Nerad bych byl v tom konkrétní, ale těch plánů je spousta. Ty lidi to vlastně rozhodnou často. My ty akce plánujeme pořád tím, že koukáme na sociální sítě, bavíme se s kamarádama, bavíme se s tou komunitou, tak prostě kde jsi byl, kam plánuješ ty. Takže máme těch cílů hromady a teď jde o to, si vybrat. A vlastně co my děláme, vždycky napíšu nápad, pošlu to na celý oddíl, pošlu to na dalších 20 kamarádů a čekám, jestli se lidi přihlásí. A vlastně i ta parta lidí je něco, co je pro nás velmi důležitý téma a determinantem toho, co se vlastně děje. Protože pokud se na tu akci přihlásí super parta lidí, tak vlastně jedním z těch našich klíčových parametrů, toho kam jedu a co dělám je, že chci být s fajn lidma, který mě baví, protože v těch horách trávíme spoustu času a je tam spousta hluchýho času, ať už sedíme v autě, nebo sedíš v basecampu, nebo prostě čekáš na nějakou podmínku. A to prostě chceme dělat, obzvlášť ve světě, kde toho času máme tak málo, s lidma, který nás baví, se kterýma si prostě rozumíme, se kterýma máme dobrou chemii. My vlastně takových akcí vypálíme za ten rok jako deset, dvacet, prostě hromady. A pár se zrealizuje, to je pro nás furt úspěch. A někdy se zrealizuje, že teď jsme vypálili před Vánocemi a minulý rok jsem viděl super fotky z Islandu, tak jsem napsal na deset lidí, co jet na Island, si zamlátit motykami do ledu a dala se do kupy super sestava. Jako jeden z nich nebyl lezec, tak říkám, hele, vezmeme i skialpy, vyběhneme tam na nejvyšší kopec. A vlastně z toho byla akce, která byla upečená tři týdny dopředu. A parádní pětidenní výlet, na který vzpomínáme dodnes. Takže kromě velkých akcí, na který teď prostě prostoru moc není, a jak říkal Marek, vlastně se nám do toho moc nechce kvůli těm dětem, tak máme pipeline takovýchto věcí. A uvidíme, co z toho vyjde.

Já chápu a respektuju to, že nechcete prozrazovat detaily. Nebudu to z vás loudit nějak oklikou. Ale, když se člověk podívá na ty kopce, který jste vlastně lezli, já jsem tady zmínil teda tři, Denali, Alpamayo a Acocangua, a případně teda ten Gasherbrum, ale taky tam je třeba Elbrus nebo Damávand a další. A vlastně ta osmička, ten Gasherbrum, byl minulý rok. To znamená, dálo by se mluvit o tom, že tam je nějaká progrese směrem k těm vyšším kopcům. Je to tak, nebo to tak není? K těm osmičkám.

Asi přirozeně, je to vývoj. Od malička jsme vyrůstali v horolezeckém oddílu, četli jsme knížky, ty osmitisícovky jsou něco, co asi láká každého člověka, který má blízko k horám. Zároveň ten dnešní trend a komercionalizace těch kopců je tak jako, ne děsivá, ale spíš demotivující, že úplně nejde říct, že to je naše cesta. Myslím si, že spíš je reálný do budoucna, že budeme sledovat ten trend nějakých spíš lezečtějších, ve smyslu nižších kopců, zajímavějších kopců, možná méně probádaných kopců, nových kopců. Takže si myslím, že tohle spíš je do budoucna něco, co nás bude zajímat. Ale zároveň je to častý téma i všude v médiích, takový odsuzování toho, že někdo jde na osmičku a někdo jde s kyslíkem. Naše cesta doteď vždy byla dělat to na lehko alpským stylem, bez podpory, rychle, svižně. Na G2 jsme byli na vrcholu s Karolínou devátý den po basecampu, bez nosičů, bez kyslíků, prostě jsme si to všechno odtáhli a zase snesli. Když jsme byli na Elbrusu, tak jsme tam jeli na čtyři dny. Jsme si řekli, kluci, co Elbrus, vyběhneme to na lyžích, sjedeme to, za víkend jsme doma, tak se to z víkendu protáhlo na čtyři dny. Ale snažíme se ty akce dělat rychle. Ale zároveň to, že jezdí turisti na 8tisícové kopce, pro nás není zase KO v tom smyslu, že jen proto, že tam jsou masy lidí, tak tam nemůžu jet se svým batohem a bez podpory si to sám oddřít a podívat se tam, protože určitě ty kopce mají své kouzlo, je to něco, co nás od malička lákalo, je to sen. Ale nejde úplně říct, že naší cestou bude teď, že se půjdeme cvaknout na fixní lana a odchodíme všechny osmičky po fixních lanech. Taková cesta rozhodně není.

Tak to je ten extrém, pak tady máme ten způsob, kterým jste vylezli třeba na ten Gasherbrum a nemusí to být s těmi nosiči přes fixy.

A zároveň třeba teď se kluci vrátili z Nepálu, Radar s tou partou, tak to je třeba úžasná věc, že prostě vystoupili na kopec, který ocenili tou klasou na TD+. Myslím, že to je 7tisícový kopec, který si kluci vyhlídli. Myslím, že ho vybral Háček. A to je něco, co je pěkný. Nepotkají tam lidi, vyčistí si hlavu, zalezou si, vylezou krásnou novou linii. Nikdo tam nikdy nebyl. A to je něco, co nás asi zajímá. Ale zároveň ta linie je vedlejší k tomu, že když bude fajn parta, která nebude lezecká a nedáme dohromady lezeckou partu, která bude technicky mít na takový kopec, no tak nevylučujeme to, že se sbalíme a vezmeme si lyže a vyjdeme na nějaký prostě vysoký kopec, kde holt bude zrovna parta komerčních turistů. Ale zase ty hory jsou tak pohlcující, že se snažíme v takový situaci se na to povznést. Jsou tam lidi, jsou tam komerční expedice. My si to jedem nějak po svým. A často se nám stalo, že vlastně jsme měli krásný zážitky i bez ohledu na ty komerční expedice. Ty jsi zmínil Aconcagua, což není lezecká hora, to je vysokohorská turistika, to je prostě výlet. My jsme si řekli, hele, pojďme se podívat do Jižní Ameriky na tenhle kopec, než se pustíme do nějakých větších, vyzkoušíme si výšku a možná tam půjde něco slézt, nějaká zajímavá cesta. Dala se do kupy parta, která byla úplně skvělá a nebyla příliš lezecká. Tak jsme prostě šli výlet, šli jsme ten kopec dokola tou dlouhou cestou nahoru a zase dolů a bylo to bezvadný a nebylo to vlastně žádný lezení. Tam jsme nepotřebovali mačky, prostě byl to výlet a byl to krásný kopec. Takže nás baví prokládat vlastně tyhle plány. Aspekt cestování je tam důležitý. To jsme objevili v poslední době, že je šance podívat se na zajímavá místa a zároveň si u toho zalézt. Teď se mi povedlo letos, že jsem byl v Namibii zase s kamarády, kteří s lezením nemají vůbec nic společného. S kolegy z práce. Řekli mi, jdeme na týden se podívat na žirafy a na lvy, tak říkám, že super, tak se jdeme podívat. A pak jsem někde vygoogloval, že tam je kopec, na který se leze a říkají tomu namibijský Matterhorn. Říkám, že když už tam budu, tak to musím vylézt. Šli jsme to vylézt. Bylo to asi 5+ nebo 6A a bylo to fantastické lezení. A to mě úplně nadchlo, kolik je tady zemí a kolik se dá vyvádět takových blbostí. Tak to možná taky bude jeden z těch směrů. A proto už vymýšlíme zase nějaké exotické země, kam vyrazit. Aspoň si tam sáhnout buď na skálu nebo na led. A spojit to s tím, že poznáváme nový místa. A zároveň se to spojuje vlastně u toho týmu. Celý je to o tom týmu. Když si řekneme, že za 14 dnů máme nějakou vyhrazenou kapacitu a jdeme lézt, tak prostě buď se poskládá lezecký tým a pojedeme do Alpy lézt nějaké technické lezení a nebo se poskládá tým a pojedeme prostě někam, kde si pochodíme na skialpech a užijeme si volný čas v horách.

A poslední dotaz. Co vám hory dávají a daly? Petře?

Nám dávají ten kontrast. Mně konkrétně. Nám dávají ten kontrast toho běžného všedního života. A dávají mi svobodu, dávají mi energii a dávají mi pokoru k tomu dennímu blahobytu. Takový ten pocit, že přijedeš a sedneš si do vany nebo na záchod a můžeš si vyčistit zuby u zrcadla a takový ty věci, člověk má tendenci si všech těchto věcí vážit. A hlavně mi dávají prostor na to, si spoustu věcí v hlavě srovnat. A dávají mi tu svobodu a volnost. A dávají mi příležitost poznávat sám sebe, své limity a dávají mi možnost poznávat svět.

Marku?

Já s tím souhlasím určitě. A zároveň je to krásný prostředí, ve kterém jsme tady v Orlických horách vyrůstali. I když ty hory, do kterých jezdíme, jsou mnohdy výrazně větší. Ale prostě milujeme hory. Je to něco, co nás naučili rodiče, vnímat přírodu, starat se o přírodu, zanechávat jí v tom stavu, v jakém byla, nebo ideálně lepším, než když jsme tam přijeli. A hory nás baví. Je to úžasná energie. Je to pro nás asi největší nebo nejintenzivnější forma relaxu, která nám zase kompenzuje ty stresy a věci, které máme v tom našem běžném životě.

Chlapi, ať se daří. Přeju hodně zdraví a díky za rozhovor.

Děkujeme. Taky děkujeme. Díky moc.

Díky, že jste tenhle rozhovor sledovali. Pokud se vám projekt naHoru.tv líbí, tak o něm řekněte svým kamarádům a případně nás můžete sledovat na Instagramu nebo na YouTube. Mějte se. Ahoj.