top of page
  • Obrázek autoraMartin Brixí

ROZHOVOR: Horský ultraběžec s dětmi Filip Wyrwol

► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde. Děkujeme!


Filip Wyrwol je nejen horský ultraběžec a celkově sportovec se zájmem o extrém, ale především táta, kterému se daří podnikat běžecká dobrodružství a nevynechávat u toho rodinu, kterou bere často s sebou. S dětmi přeběhl například Beskydy nebo Krušné hory, kdy denně, nabalený a s dětmi, urazil 45 km. To vše podniká Filip nejen v létě, ale i v zimě, třeba na běžkách. Filipa najdete na Instagramu i Facebooku jako @‌jenohlave.


Co vše v rozhvovoru s Filipem zaznělo?

0:48 Ultra stroller run

4:43 První dobrodružství s dětmi

11:10 Únava a logistika během běhů s dětmi

15:38 Fyzická příprava a přivykání dětí

23:16 Vztah dětí k přírodě

26:50 Co na to žena?

28:25 Mateřský pohled a schvalovací proces

33:49 Budoucí projekty

37:32 Důvěra mezi partnery a balení na cesty

42:20 Co na to děti?

45:36 Jen o hlavě

49:44 Co mu hory dávají a daly?


Video YouTube verze zde:


Podcastová Spotify verze zde:


Podcastová Apple verze zde:


Podcastová Google verze zde.


Hlavním partnerem naHoru.tv je desítky let prověřená horská značka Salewa, která své produkty vyrábí dle striktních a nezávisle auditovaných enviromentálních standardů s ohledem na společenskou odpovědnost a udržitelnost.


Naším partnerem je také BrainMarket. S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na všechny jejich produkty. My z vlastní zkušenosti doporučujeme třeba jejich vysocekvalitní Hořčík, který všichni v naHoru.tv dlouhodobě používáme.


Partnerem tohoto rozhovoru je italská společnost Manfrotto, která navrhuje, vyrábí a prodává příslušenství pro tvorbu fotografií, filmů a videí.


Natáčeli jsme na Šumavě nedaleko parádního Prášilského ráje.



Podpořte vznik dalších rozhovorů.


Zde je i textová verze - pokud preferujete čtení před poslechem.


 

Horský ultraběžec s dětmi Filip Wyrwol

 

Nejen ultraběžec a celkově sportovec se zájmem o extrém, ale taky táta, kterému se docela dobře daří skloubit běžecká dobrodružství a nevynechávat u toho rodinu, naopak, brát ji s sebou. S dětmi přeběhl například Beskydy nebo Krušné hory, kdy denně, nabalený a s dětmi, ušli až 45 kilometrů. Filip Wyrwol, na sítích @jenohlave, je naším hostem nedaleko Prášilského ráje na Šumavě. Filipe, ahoj.


Ahoj, díky za pozvání.


A děkujeme taky našim partnerům Salewě, Brain Marketu a Manfrottu.


Ultra stroller run


Filipe, pojďme si vlastně popsat, jak se tomu, co v horách s dětmi děláš, má říkat, tomu, co vlastně provozuješ. Já jsem narazil na definici ultra stroller run, je to tak?


No, takhle, já jsem byl na ten název pyšný, že tam můžu propašovat to ultra do toho, ale on teďka už trošku ztrácí význam, když opouštíme kočár, takže sám vlastně hledám definici pro to, no.


Ten stroller run, jo, stroller je kočár. Já vím, že jsou závody třeba v půlmaratonu a jakože světový rekord v půlmaratonu s kočárem s dítětem v něm je asi 1 hodina 12 minut.


No, jasně. Něco takového.


Takže ty jsi to posunul na to ultra. Kdy tě to napadlo, jak tě to napadlo, že s dětmi by to mohlo jít?


Ty jo, mělo to takový vývoj, že já vlastně těsně před narozením, nebo těsně před narozením dětí, jsem propadl tomuhle sebemrskačství.


Konečně to někdo správně pojmenoval.


A pak, když se narodily děti, tak se to dost komplikovalo, hlavně syn, teda první. A v podstatě jsem vymýšlel způsoby, jak se věnovat dál té své zálibě. V podstatě to dopadlo až tak, že jsem skoro nemohl vlastně běhat. Zjistil jsem, že to, co mi nejvíc chybí, je ten samotný běh, a ne ty výzvy. Hlavně chci běhat. A už před narozením jsem počítal s tím, že budu mít běžecký kočár, že budu běhat s prckem, ale že se to vyvine až do takových věcí jsem sám nečekal. Takový nějaký vývoj to byl.


Ještě když si trošku zarámujeme tu tvoji etapu životní před dětmi, tak ty ses vlastně účastnil nějakých čistě běžeckých ultra, ale vlastně ses účastnil i nějakých horských Ironmanů, šel jsi Grizzlyho, šel jsi na Ironmana. A přece jenom jako triatlon je tam kolo, je tam plavání, takže ty se vnitřně považuješ za někoho z těchto disciplín, nebo tě baví ten extrém jako takový?


No, člověče, když to vezmeme od nějakého úplně prapočátku. Já jsem odchovaný plavec. Jako malý jsem plaval, trávil jsem hodně času na bazéně a možná když jsem nad tím pak zpětně přemýšlel, že to plavání je takové, na jednu stranu monotónní, furt se točit v tom bazéně. A asi jsem se nějak naučil být sám se svojí hlavou. A baví mě tyhle ty individuální sporty. Je to teda hlavně běh. Běh asi teď vyhrává i kvůli dětem, kvůli tomu, že to je prostě nízkonákladová i časově nenáročná aktivita. Vezmeš kecky a jdeš. To samé, když někam cestuješ, tak zabalíš jenom ty kecky. Nemusíš balit kolo a tak. Nicméně kolo je velká vášeň. V zimě běžky, když takhle nasněží. A to plavání zůstává. A plus jsou prostě tendence hledat nějaké další takové sporty. Nedávno jsem díky dětem začal jezdit na kajaku. Takže cokoliv takového mě láká. A samozřejmě je v tom i nějaké ego a něco jako dokázat sobě, i třeba svému okolí, že prostě v tom vydržím dlouho, v tom pohybu. A pak tam je tenhle ten extrém.


První dobrodružství s dětmi


Když se přesuneme tedy už do fáze s dětmi, tak já zkusím projít hlavní věci, které jsi vlastně obhájil. Když tak mě opravíš, nerad bych prodloužil počet dnů, které ti ty věci trvaly, abych tě neobral o čas úspěchu. Takže přeběhl jsi krušnohorskou etapu Stezky Českem, to bylo 216 kilometrů; 4,5 dne. Pak vlastně ultraběžeckou výzvu PVLH 24, což je...


Prominentní vrchol je Lužický hor.


Díky.


A 24 to rozhodně nebylo.


Jo, nebylo, jasně, bylo to trošku jinak.


To se změnilo to číslo.


Bylo to 100 kilometrů za tři dny s dcerou, 13 vrcholů jste dali.


Ještě bych dodal, že jsme to nedokončili. Já jsem plánoval 72 hodin, tři dny. To jsme tam strávili, ale nestihli jsme všechny ty vrcholy.


A pak expedice Erzgebirge v zimě s jedním dítětem na běžkách, 150 kilometrů během pěti dnů. To jsou věci, které mě fascinují jako čerstvého otce relativně. Takže bych se chtěl podívat, jak na to. Ale možná popořadě. Jak se ten mentální přístup změnil? Byl jsi jednotlivec, pak přišli děti. Věděl jsi, že to půjde? Nebo jsi pochyboval o tom, jestli to s těmi dětmi vůbec lze zvládnout?


Já už nějak od přírody nemám moc tendenci přemýšlet nad tím, kde to selže, nad čímž mi to potom selže. Takže mě to postupně zasekávalo ta realita do těch mezí, co je nějak možné. Ale na druhou stranu mám vrozenou schopnost snít a vymýšlet, plánovat. Takže jsem tam ty limity nějak moc neviděl ze začátku a pak postupně přicházely. První běh takhle s přespáním, to bylo malýmu okolo 10 měsíců. A vyráželi jsme původně na dvě noci, na tři dny. Přes Brdy nějakých 150 km jsem to měl naplánované. Nevím, jak jsem vytvořil tu hodnotu 50 km. Já jsem si předtím párkrát zaběhl stovku. A řekl jsem si, že jsme dva s děckem. Aby tam měl volný nějaký čas pro sebe, tak prostě padne. A to se mě nějak pak drželo. A zůstalo to.

Ale třeba nad čím to selhalo bylo převýšení. Já jsem měl něco v těch Brdech, protože tam máme chalupu, něco tam máme oběhaného, tak v tom okolí jsem si byl jistý. A pak jako první věc, co je úplně jinak, je to, kudy projedeš tím kočárem, že jo. Tak něco trošku tušíš, tak tam dáš do těch map ty cyklostezky a občas chceš ale i vidět něco pěkného, že jo. Jsi zvyklý prostě si vyběhnout na nějaký pěkný výhled, no. Tak to tam narveš tím kočárem. A pak jako zjistíš, že tady strávíš prostě půl dne po těch šutrech. A to byla taková první, první sesekávka realitou a druhá bylo jako třeba to počasí.

Žena měla, jako plán byl, že žena si odpočine doma, no. Takže strávila noc na meteoradaru, protože se na nás blížila nějaká vichřice, takže si neodpočala vůbec. A pak pro nás ještě jela Švagrová jako záchrana, protože ještě do toho začalo lejt brutálně. Skončili jsme někde v nějaké hospodě a jako vrchol všeho, že jsem syna takhle jsem nesel v nosítku v tu chvíli a tady jsem koukal, že má zakousnutý klíště teda na vrcholku hlavy. Říkám, dobře, tak takhle ne. No, takže asi první věc je, že člověk musí hodně, hodně časů strávit plánováním.

Myslel jsem si, že předtím, že je hodně plánů, že se připravuju, ale teď je to úplně ještě o level dál.



Jakože tu trasu si ještě víc detailně projít, přemýšlet nad ní?


Jo, až tak, že procházím fotomapy a zkouším rozeznat ten povrch. A teď, když už mám ty zkušenosti, tak kde to neznám, nebo kde to třeba nerozeznám z té mapy, tak na to prostě prdím a dám tam tu cyklostezku, u které ještě z toho rozeznám, že je značená jako zpevněná a nazdar. Už tyhle ty terény prostě ne.


Jaký další sesekávky byly, jestli tě nějaké napadnou?


Pak tam je ten rozdíl, že když jdeš sám, tak většinou hledáš asi nějakou trošku i tu samotu. Chceš si užít ten čas pro sebe, což tady vlastně vůbec není. Tvoje potřeby jsou absolutně upozaděné. Kort u těch malých dětí. Všechno je to vlastně o něm, aby ono to mělo nějakým způsobem komfortní. Protože jakmile to nemá komfortní a jdeš přes nějakou jeho hranu, tak jedeš domů. Když jsme prostě promočený někde a začne ti řvát, že chce za mámou, tak prostě nemáš jinou možnost. No ale tato mentální stránka, vlastně najednou to začalo být mnohem méně o nějaký fyzičce, ale víc o tom, ani ne tak jako o té hlavě, že to nějak přemůžeš, že něco jako vymyslíš, ale spíš být mentálně tam pro to děcko a sebe upozadit. I trochu to své ego a ty cíle. Přestože jsem měl těch 50 kilometrů, že bych chtěl dát na ten den, tak tohle ideálně zatlačit stranou, protože tomu děcku to je jedno. To tam nejde pro 50 kilometrů, to si tam jde užít přírodu. Děláš to pro to, aby bylo venku a abyste spolu strávili nějaký čas.


Únava a logistika během běhů s dětmi


Jedna z věcí, které si zatím nedokážu moc představit, tak je to, že když jde člověk sám třeba celý den na horách nebo běží a má třeba v pohybu tři, čtyři, pět, šest hodin, tak je pak prostě unavený. A samozřejmě je rád, když to skončí, může se dát do pohody, prostě natáhnout tělo, narovnat záda a prostě tak nějak si odpočinout. A to tady nejspíš úplně odpadá, protože ty přijedeš nebo na nějakou lokaci, kde budeš stavět, nevím, tarp nebo stan nebo něco, začneš chystat jídlo a pak to dítě třeba bude chtít nějak chodit nebo si hrát. A vlastně ty jsi furt v zápřahu, to je něco, co si vlastně nedokážu moc představit. Jak se ti daří tady tohle nějak překonávat vlastně? Protože to je druhá šichta.


Je to jako velký boj. Na druhou stranu, abych upřesnil ten svůj pohled, jak to vnímám to, co předchází. Ty jsi jdeš zaběhat sám a běžíš 50 kiláků v kuse. Máš to prostě za nějakých pět, šest hodin a máš hotovo, dejme tomu. Když jdeš s tím děckem, tak my těch 50 kiláků dáváme za celý den. A to, když já se dostanu k tomu běhu, jsou spíš takové fragmenty z toho dne. Takže ty běžíš někde 10 kiláků, když ti usne. A to je napálíš, protože chceš aspoň něco uběhnout, protože předtím jsme celou dobu ťapali a rejpali se v kamínkách a házeli je do kaluže. A ideálně, když takové úseky máš, máš prostě pár. A už v té hlavě jedeš a kalkuluješ trošku. Tam on se probudí, tak tam já si vlastně vydechnu, odpočinu, budeme se věnovat té jeho aktivitě. A není to tak, že bys přiběhl po těch 50 kilácích a byl úplně vyflusaný. Ten finish většinou už bývá takový, že on už v kočáru být nechce. Takže doťapáš do nějakého cíle. Pokud zase jsou situace, kdy potřebuješ někde být. Není to jenom o tom, že 50 kiláků a nahonit si to ego, jako prostě musím tam být. Je to i o tom, že to máš nějak naplánované a někde chceš přespat. Máš tam trošku, třeba to tam znáš, nebo máš tam nějaké jistoty. Máš tam prostě někde vodu, studánku minimálně aspoň. Takže trošku nějaké hrocení tam taky může být a bývá. Takže to je vlastně rozložené i ten výkon fyzického těla je rozdělený na takové etapy.


Takže průběžně regeneruješ nebo něco takového.


Ano, ano, ano, je to tak.


Zmínil jsi ještě tu vodu. A to je taky vlastně asi docela dost důležitý prvek té logistiky. Musíš vlastně koukat po studánkách, po zdrojích vody, mít s sebou filtr.


Abych připomněl ještě ty úplné začátky. Petra, žena moje, má pro to podmínky, vždycky procházíme nějakým schvalovacím řízením. A jedna z těch podmínek, když ten prcek byl právě do toho roka, tak byla, že jdeme s kojeneckou vodou, že mu udělám vlastně mléko z kojenecké vody.

Takže jsem ještě táhl snad dva litry pro něj kojenecké vody, nad to všechno, co taháme. Možná ještě víc. Nejsem si jistý. Ale někde jsme doplňovali, když jsme doběhli do nějakého městečka. To je další věc, co musíš plánovat, jestli tam bude otevřeno a zkoumat. Potřebuješ doplňovat. Pak jsme najeli na to, že máme vodní filtr. Snažíme se brát ze studánek. Teď, když už jsou starší, tak už to bereme jako srandu, nabereme z nějaké kaluže, protože ten filtr to pobere.


Fyzická příprava a přivykání dětí


Má smysl se na to připravovat tréninkově? Protože ten kočár, já si dovedu představit, že v průběhu roku člověk tolik zvyklý není a pak najednou má více dnů v kuse a vlastně tlačí to, tak je to jiný pohyb. Dovedu si představit, že do kopce třeba achillovky nebo lýtka dostávají zabrat. Trénoval jsi na to, nebo prostě to nebylo potřeba?


Já jsem trénoval, ale to bylo spíš to, co jsem řekl, že jsem chtěl běhat a hledal jsem tu cestu, jak běhat. A tady je strašně důležité, že tvůj trénink, stejně tak jako ta samotná aktivita, že ty tam jsi upozaděný, tak tvůj trénink vlastně není tak důležitý. Jak říkám, něco hecneš za víkend, prostě stovku nějak to dáš. Ale za prvé je dobré mít nějakou fyzičku, protože když tu fyzičku máš, tak nepadáš do takových mentálních krizí a do těch nechceš padat, protože pak se to vyléváš třeba i na tom dítěti. Takže abys sis udržel nějakou pohodu, tak fyzicky bys na tom měl být dobře, ale co tady je důležité, tak ty potřebuješ trénovat hlavně s tím děckem. To dítě musí trénovat. Ty ho nevytáhneš prostě na víkend od té mámy, vytrhneš ho z toho svého prostředí, kdy je doma a je v nějaké harmonii s tou matkou. A teď jdeme s otcem, pojď jdeme si zaběhat. A co máma, já chci s mámou.


Nebreč, máma bude za dva dny.


Prdlajs, ti to prořve. Takže trénink je o tom, že jsme s prckem... Ono to nebylo, že bych to všechno věděl, to mi postupně došlo, když jsem viděl nějaké změny, ale bylo to o tom, že jsem s ním běhal od malička, od úplného prcka a na kočár byl zvyklý. A x-krát jsem dostal takový feedback nebo výtku typu, že mám kočárové dítě. Ten, kdo tohle řekne, kdyby mé dítě viděl, jak je prostě hyperaktivní a bláznivé, tak tohle nemůže říct, protože to tak prostě není. On je zvyklý na to, že ten kočár je pro něj od malička nějaké místo, kam se chodil vyspat, kde se najedl, kde se díval po okolí, kde se ještě pohyboval nějakou rychlostí. Za to mi byla žena jeden čas hodně vděčná, že dokázal usnout jenom při tempu pod 6 minut na km. A jenom venku v podstatě, odpolední spárek, myslím. A o tomhle ten trénink je. Takže s postupným přivykáním i toho dítěte.


Kolik hodin denně tak naspal? To znamená, kolik hodin denně bylo k dispozici na nějaký rychlejší pohyb. Já vím, že to asi bylo hodně různý a podle věku, ale třeba bavíme se o 3, 4, 5 hodin denně. No to je blbost, to je moc. Kolik to tak mohlo být spánku?


Teď jde o to, o jakým dnu se bavíme, kdy jsme doma a kdo si s ním zaběhá.


Myslím teď na tom treku, nebo na tom výletě delším.


Když jsem to jako jo chtěl nahrotit, tak jsem využil třeba ještě i ranní spánek, to dospávání, že jsme vyrazili hodně brzo s rozbřeskem a nechal jsem ho dospat v kočáru. Takhle jsem šel se dvěma přes Beskydy, to jsme vyráželi v 5 ráno a oni se ještě zdřímli ve spacácích zachumlaný ve vozíku. To jsme mohli dát tak hodinu. Pak se probudí jeden, tak ho tam ještě chvíli podržíš nějakým jídlem, snídaně a tak dál. A pak už chce ťapat, dáte si někde v oběd a po obědě to mohlo být tak jako okolo těch dvou hodin. Ale tahle hodnota je hodně průměrná, jindy počítáš, že ti bude spát dvě hodiny a on spí půl hodiny a říkáš si aha, tak to je dobrý.


Nějaké mobily, tablety?


Vůbec nejedeme.


To je dobře! Já jsem nechtěl tady začít kontroverzní téma otvírat, tohle ze mě vypadlo, ale tak to je respekt, protože o to těžší to vlastně je.


Na druhou stranu, tady se bavíme o věcech, které jsou před čtyřmi roky třeba, teď malému byly čtyři roky. A všechno se to úplně změnilo, já ti tady říkám, kdy spál a teď už nespí skoro vůbec.


Jasně, jasně, chápu.


Stejně tak, ještě jenom s tím mobilem, jeli jsme přes ty Krušný a jedinou pomůcku, kterou mám, já jsem mu dřív zpíval, abych ho tam udržel ještě v kočáře. Tak bylo zpívání, vyprávění a pro mě to bylo takové jako dechové cvičení, že jo, udýchat to a zpívat ještě do toho. A teď jedem s repráčkem.


Jasně.


Jo, jel vzadu, to mě napadlo v těch Krušných horách, kdy prostě s ním nejsem v takovém kontaktu. Největší nevýhoda těch běžek, že ho máš v tom vozíku vlastně za sebou na postroji. A pokaždé, kdy mu chceš něco dát, jídlo nebo něco, nebo mu nerozumíš, jedeš, fouká to, nebo tam fouká a nejedeš, tak si musíš z toho vysvléct, jít za ním, sundat ty běžky. Takže tam jsme zavedli repráček.


Jasně.


Jo, to je takový, že mu tam pouštím pohádky anebo hudbu.


Takže pro ty, co nás poslouchají, tak aby bylo jenom srozumitelný vlastně ty doporučení, pro jak staré děti platí, tak to už není pro desetileté děti, takže vlastně do nějakých čtyř, pěti let věku těch dětí. To, co ty si vlastně doposud absolvoval.


Dá se říct.


První s jedním, pak s oběma.


Jinak k tomu modrému světlu, jak jsi říkal, já to mám… Mně ta tvá reakce byla sympatická, protože pro mě to je celý tohle… Teď nedávno jsme se o tom bavili se ženou a v tomhle tom je pro mě obrovská motivace. Takové porovnání a teď prostě nebudu nikoho bagatelizovat nebo házet do jednoho pytle. Vím, že teď jako mobil používáme, když jedeme někam nebo když letíme. Protože to je fakt obrovská výhoda. Ale takové to, že se toho děcka v podstatě zbavíš, protože potřebuješ. Furt něco potřebuješ. Furt potřebuješ přemýšlet nad prací, potřebuješ uvařit, potřebuješ něco a vrazíš mu ten tablet. A teď kde je ta míra toho, jak moc? A ta naše diskuze se ženou je o tom výhledu do budoucna. Já to beru jako trošku nerovný boj, kdy tady máš to, že to děcko motivuješ k nějakému pohybu a k tomu, aby bylo venku. A na druhé straně je to modré světlo, které tě upoutává. Upoutává prostě digitální závislost a tak dál a buď v něm můžeš pěstovat tohle to od malička anebo v něm pěstovat ty sklony prostě jako se hýbat a být venku. A vnímám to jako hodně nerovný boj tohle, takže ať to, co dělám třeba může vypadat extrémisticky, tak já to furt vnímám jako, že třeba ještě dělám málo oproti tomu, co udělá pak ten mobil ve chvíli.


Vztah dětí k přírodě


Vlastně otvíráme téma děti, na které jsem se chtěl zeptat, myslím teď z jejich pohledu, z pohledu jejich vztahu k přírodě, k tomu být venku, ke schopnosti, já nevím, zabavit se jako by s málem, třeba bez technologií, tak teď teda z toho, co jsi řekl, tak chápu, že je to jedno i z motivací, jo? Jakoby pro to, co děláš vlastně, aby ty děti poznaly i třeba to prostředí, jako tu přírodu, chápu to správně?


Plno reakcí, co mi přichází, je, že s nimi vytvářím nějaký jedinečný vzpomínky, že si budou pamatovat, že byli s tátou tady a tady. A jako o tom už psal Freud, že to je blbost, že to je dětská amnestie, když si vezmu, kolik mi dospělí si toho pamatujeme z věku do pěti let, jo, nic moc. Jestli si něco pamatuješ, tak většinou nějaké hodně intenzivní, nějaké traumatizující zážitky, jako že jsi byl někde u zubaře. A takhle se jim jako vrýt úplně nechci do paměti. Ale co v nich buduješ, je jiná paměť. Toto to je explicitní teda paměť, kdy si vědomě vyvoláš nějaké vzpomínky, pak je nějaká implicitní paměť, kdy to není úplně vědomé. Jsou to nějaké reflexy, nějaké návyky a tohle se těm dětem právě v tomto věku vyvíjí strašně moc. A ještě třeba řadím intuici, jako takové nevědomé reakce na něco, co ti přichází do života, kdy nemáš čas vědomě přemýšlet, jak by ses měl v té situaci zachovat. A teď mě nedávno napadla taková věc. Byli jsme na Ostrově, foukal obrovský vítr. Šel jsem si zaběhat a potřeboval jsem se vyčurat a přemýšlím, jakým směrem fouká ten vítr. A teď si vezmi to děcko, který v takovémto věku tráví ten čas venku a ty mu řekneš, fouká vítr takhle, postav se takhle, má to tenhle ten důvod. On si prostě nebude pamatovat, že byl s tátou někde venku, ale prostě intuitivně se natočí tak, jak má, aby ti nepřiběhl po tom domu s počůranými kalhoty. A teď jsem řekl, jako blbost. A toho je strašně moc, věcí, které si to dítě vlastně osvojuje. A které se vryjí do nějakých, ne vzpomínek, ale do nějaké prostě zkušenosti a pak si to někdy vyvolá později.


Je to tak. Je v tom i kus vědomého úsilí? Myslím tím, jestli jeden z těch tvých motivů, kromě toho, že sám nechceš vypadnout, řekněme, ze svých dobrodružství, tak je teda naučit tohle ty děti?


Přicházím k tomu postupně. Jak říkám, nebyl jsem takhle chytrý od začátku, že bych to měl všechno takhle promyšlený a načtený. Naopak teď se dostávám k těmhle knížkám, na tato témata a pomalu i opouštím to své ego, nebo to své urvat si ten čas pro sebe a narvat tam nějaké kilometry a spíš tam být vědomě s těma dětma a dávat jim co nejvíc. Beru to jako investici do jejich života.


Co na to žena?


Obligátní otázka, která zatím nepadla, byť o tvé ženě jsme se už bavili. Co na to žena, na tyhle dobrodružství? Pozor, abychom si ji opravdu nezeptali. Co si o tom celé myslí?


Myslím, že to schvaluje. Až po tom, co to projde, schvaluje si mřížováním. Dost často je první reakce, tak to nikdy. Než si projdeme ten plán, ona mi řekne k tomu své výhrady a pak iterujeme, jak by to mohlo vypadat, nebo přistoupím na její podmínky. Vždycky tam je nejen utváření toho plánu, ale v pozadí takový back up nebo support. Úplně nezbytný.



Mateřský pohled Filipovy ženy Péti a schvalovací proces


Je tady se mnou Filipova žena, Petra Wyrwolová. Peťo, prosím tě, jak to teda ty vnímáš s těmi výlety, které Filip objíždí s dětmi?


Mně už to teď přijde úplně normální. Ono je těžké zpětně říkat, jak to vnímám, protože už to nějaký ten rok probíhá. Ale já pocházím z rodiny, kdy naši s námi hodně často cestovali a dělali různé docela netradiční výlety. Takže já to vnímám za mě super, protože děcka jsou venku, jsou se svým tátou a pokud dodržují nějaká moje pravidla, tak je to vlastně výhra pro všechny. Já si odpočinu a oni jsou venku a spolu. Takže já to vnímám velice pozitivně a zatím jsme jako nenarazili na nic, co by bylo překážkou, abychom v tom dál nepokračovali.


Ale je tam teda ten proces nazvaný proces schvalovacího řízení. A ten teda spočívá vlastně v čem?


Filip přijde s nápadem a já mu to připomínkuji. Že on vždycky přijde, chtěl bych s děckama jet tam a tam a já mu začnu říkat: a jak budeš řešit prostě, já nevím, když bude hodně pršet, když bude bouřka nebo když prostě děcka onemocní, dostanu se k vám a budeš muset mít tuhle a tuhle výbavu. Bude to těžký, prostě bude to hodně i psychicky náročný, jsi s tím jako ty v pohodě psychicky, jsi fyzicky v pohodě? Jo, jakože tam je strašně moc faktorů. To je povídání na dlouhou dobu, protože to se nedá takhle říct, jak probíhá schvalovací proces. Ono je to dost individuální. Záleží, kam jedou a v jakou dobu. Samozřejmě v zimě je to víc náročný, tam je víc proti, s čím já nesouhlasím třeba. Ale o to je to pak zase jednodušší v létě, protože už znám i ten zimní extrém.

No ale vlastně ten první výlet, ten byl v Brdech, tak tam možná, když se zkusíme vrátit do nějakých vzpomínek kolem toho, tak tam přišel ten první moment, kdy Filip s tím nápadem přišel.


A na to jsi tehdy reagovala jak?


No to se musím zamyslet, protože opravdu už si to nepamatuju úplně.


No zjevně to nebylo nic tak hrozného, jinak by sis to asi pamatovala.


Já jsem nevěděla do čeho jdu, nebo vlastně nevěděla jsem do čeho jdou děcka. Filip řekl, že by chtěl, to byl zatím Tob, tak řekl, že ho chce vzít ven, byl docela malý a on byl docela akční. Tak jsem říkala, tak to je fajn, tak se aspoň kluci zabaví, unaví a budou spokojení. A pak mi začalo docházet takové to, že on ještě potřebuje mléko, on ještě není úplně zvyklý být takhle dlouho s Filipem sám. Takže jsem říkala, tak to zkusíme, ale byly tam podmínky, že musím pro ně být schopná někam dojet, že musí být dostupný někde autem a musím mít patřičné vybavení na to. Že vlastně třeba to vybavení, které by Filip sebou netahal, že mu přijde zbytečný, tak to já jsem mu nabalila. Že prostě třeba extra pleny navíc nebo hodně jídla, protože náš syn funguje po většinu času na jídle, když má nějaký problém. Takže nebylo to nic, co by mě zaskočilo.


Ale vlastně tenhle první výlet skončil trošku extrémem. Řekla jsi si v ten moment, že tomu dáváš vnitřní šanci znova, nebo jsi řekla, že takhle teď na nějakou dobu ne?


Já jsem si říkala, že to chce pauzu a vymyslet, jak to udělat jinak. Protože za mě teda hlavní důvod, proč nepokračovat hned dál, bylo to, aby ten kluk, Tobiáš, aby z toho neměl třeba nějaký trauma a pak už nechtěl pokračovat sám. Že tam je třeba tady v tomhle tom s těmi dětmi je hrozně důležitý to těm dětem neotrávit. Protože ty malé děti, to je hrozně těžké vysvětlit, Tobiáš, když se sekne, tak prostě přesto nejde vlak. I kdyby hrozně chtěl Filip, i kdyby hrozně chtěla já, tak to prostě nepůjde. Takže to je i ten další faktor, že my to musíme přizpůsobovat nejvíc tomu dítěti. Takže tam jsme potřebovali přemýšlet o tom, kde se stala chyba a co udělat jinak.


Jasně, určitě, to chápu. Hlavně mu to neznechutit.


No, neznechutit, že vlastně tohle to není o dospělých, ale o těch dětech. Dokud jsou takhle malí, tak prostě jakmile nastane nějaký problém a to dítě už víc brečí nebo je delší dobu v tom diskomfortu, tak se to prostě musí celý zastavit na nějaký čas a vymyslet to jinak.


Budoucí projekty


Když ještě zmíním projekty, které tě čekají. My samozřejmě nevíme, kdy přesně tenhle rozhovor vyjde, ale v tuhle chvíli tak obecně dlouhodobě, co máš za nějaký sen? Řekl jsi, že jsi dobrý v tom snění. Co jsou nějaký vysněný věci?


Velký sen, který jsem měl ještě, než se narodily děti, bylo oběhnout republiku. Na jeden zátah, bez podpory. Vlastně tyhle český stovky, kdy občerstvovačky nebo vůbec ty kontroly jsou takový, ne jako u těch bohatých asi zahraničních závodů, ač jsem teda zase jich tolik nenavštívil, skoro žádný, tak mě to oslovilo, to postarat se vlastně o sebe sám, nést si to všechno na zádech, takový raneček a mít tam i třeba něco, v čem přespím. A dost mě oslovilo právě tohle vícedenní putování, fastpacking. Díky tomu, že mě to oslovilo, tak vlastně vzniklo i tohle s těm dětmi. A oběhnout republiku na jeden zátah za měsíc, což byl teda jako rekord, teď ještě se to posunulo v tom, že už nemusím trávit čas v mapě, že to někdo natrasoval. Nicméně jsou tady ty děti a nemůžu si dovolit teď, že bych na měsíc od nich odjel. To je tak velké odloučení, že si to prostě neumím představit. A zároveň by to neprošlo schvalovacím řízením. A ani bych to nechtěl, protože to už je taková hranice, za kterou nejdu. Vím, že ta vize toho cíle třeba tě taky tlačí. Mám tady, že musím oběhnout republiku, protože jsem si to takhle vymyslel, protože už do toho oslovuješ nějaké partnery a tak dále. Tak na to se taky nevydám. Ale napadla mě taková cesta mezi. A divím se, že mi to trvalo takhle dlouho, než mě napadla. Běžet to sám a napůl tam přidat ty děti, že ta žena tam bude ten nezbytný support někde v pozadí, kdy mi doveze jedno nebo druhé. A takhle nějak to prostřídat nebo s oběma. Případně ona se k nám přidá nebo ještě někdo další. Takže takhle to mám vymyšlené půl na půl časově. Půl času sám, půl času s nimi okolo celé republiky. To je teď největší cíl. Mělo by se to jmenovat, protože tenkrát jsem objevil FKT – Fastest Known Time, tak tentokrát to rozhodně nebude Fastest Known Time, ale to FKT se mi nějak v tom kontextu zalíbilo, tak bych to spíš nazval Fuck the Time, že je to spíš o tom času být s těma děckama a vykašlat se trošku na to ego.


Důvěra mezi partnery a balení na cesty


Máš kamarádky, který si nedokážou představit, jak to, že tam to dítě je, tak to, že ta matka to akceptuje? Co tě nějakým způsobem uklidňuje, že vůbec na tu myšlenku jsi schopna přistoupit? Protože těch scénářů, které je hlava schopna vygenerovat, potenciálních problémů je v podstatě nekonečně. A v nějaké fázi asi jde o to, já nevím, uvěřit, že to nakonec může jít? Jak vlastně se s tímhle...


Ne, tam je důležitá ta důvěra mezi těmi partnery. Ta důvěra v tom, že když nastane jakýkoliv problém, tak mi o tom dá vědět, že to nezatají, že tam není to ego, které říká, tak to ještě posuneme dál a pak až dáme vědět mámě. Moje podmínka byla, že když bude jakýkoliv problém, tak prostě volej, piš, dej mi vědět a vyřešíme to. Pro mě je to nejdůležitější, že vím, že když nastane jakýkoliv problém, tak mi dá vědět. To je ten hlavní bod. A druhý bod je, že má s sebou tu výbavu, kterou já schválím. Tak to je strašně důležitý. Když já vím, že má všechny potřebné léky, všechno potřebné mazání, jídlo, všechno, co to dítě potřebuje. Oblečení hlavně. Tak jsem v klidu. Když vím, že má vybavení, které potřebuje a že když bude problém, tak mi hned zavolá a já přijedu. Tak vlastně není v podstatě to dítě vůbec v nebezpečí. Není co řešit, protože já jsem v klidu. Protože nám to takhle funguje. Už jsem si několikrát ověřila, že stačilo, když měl jen Tobiáš problém, měl vyrážku na zadku.


Opruzeniny.


Opruzeniny, takhle. Měl opruzeniny a my jsme to museli kvůli tomu zastavit. To bylo, myslím, že část, když jsme šli Stezku Českem, tak dostal opruzeniny na zadku a prostě to nešlo dál. A Filip mě hned volal, co s tím. Říkám, no tak jo, tak to ještě trošku zkuste, ještě běžte chvíli, uvidíte. Nešlo to, tak jsem přijela a zastavili jsme kvůli opruzeninám. Takže máme už to vyzkoušené. Je to hlavně o tom, si to vyzkoušet a doladit. To, aby vlastně všichni, kdo jsou v tom procesu zapojení, aby s tím byli v pohodě.


Si tak říkám, mě napadá představa, kolik by toho Filip nevzal, kdyby tam nebyl tady tenhle nějaký seznam nebo ta kontrola. Je to hodně tak, že ty se ho ptáš, nechci říct, že to je forma testování, ale je to takové zkoušení, nad kterými věcmi přemýšlí, tak on by si tady toho asi spoustu nevzal, ne? Nebo já bych takový byl teda.


Na začátku to fungovalo tak, že ty věci jsem balila já pro dítě, že vlastně pro Tobajze jsem balila věci já, Filip si zabavil to svoje vybavení atd. A pak přišel, koukal, co jsem zabalila a říkal, a nešlo by tohle, to je zbytečné tolik věcí a tohle. Říkám, ne, prostě pokud tohle nebude mít s sebou, tak nejdete. Samozřejmě, že by vyhodil polovinu věcí, že by mu přišlo zbytečné, aby měl tolik oblečení třeba sebou. Ale pak ve finále, tím, že už to několikrát takhle zkoušíme, tak ví, že to zbytečné není, že byly situace, kdy opravdu to oblečení navíc potřeboval a jinak by to museli zabalit, kdyby ho neměli sebou. A je to teda i hodně o tom, jaké oblečení, že to taky ladíme už prostě několikátý rok, protože Tobajz je hodně zimomřivý a v té zimě jsme to museli mít úplně teplé, prostě ty vrstvy, abychom věděli, v čem on dokáže fungovat, aby byl v pohodě. Dcera naopak se v zimě hodně potí. Takže paradoxně s ní ho moc pouštět nechci, protože se fakt bojím v zimě, že promrzne. Že ona propotí i to merino. A nesnáší spacáky. Ona musí být v péřové kombinéze. Takže to je taky dost složitý proces, že jsme odladili jedno dítě, a to druhé je úplně jiné. Takže jít se dvěma je ještě mnohem náročnější proces než s tím jedním.


Co na to děti?


Když se potom ty děti vrátí, nebo když se Filip s dětmi vrátí, jak o tom děti mluví? Jakou si z toho odnášejí nějakou emoci, zkušenost?


Tob je hodně ukecaný. Takže ten přijede a vypráví, co viděli, co ho nejvíc zaujalo, že třeba viděli nějaké zvíře nebo i třeba něco z hospody, že tam byla nějaká hezká servírka. Nebo že vyběhli na úplně velký kopec, že tam bylo hodně kamenů. A občas se takhle i prořekne, že Filipovi jednou sjel kočár do vody a vlastně on mi to neřekl. A Tobajz se nějak prokecl, že byl kočár mokrý nebo něco takového. Takže jsem se pak začala doptávat. Ale většinou se se mnou přivítá, že se na mě těší. Ale ještě se nám nestalo, že bych z toho měl nějaké negativní emoce. Že by řekl, že táta mi něco nedovolil nebo se mi to s tátou nelíbilo. To ne. On to má rád. Mnohem radši funguje v přírodě než doma. Proto my ho takhle hodně taháme. Hodně i cestujeme takhle jako rodina dohromady. Takže je to asi tak, jak máme nastaveno, že jsme všichni z toho pozitivně naladěni.


Když se takhle Filip balí s dětmi, odjíždí se na dlouhou dobu, máš strach?


Když odjíždí, tak strach nemám. Začnu mít strach, až když jsou pryč. Když se třeba hned neozve, že někam dorazili. Anebo já dost často sleduju počasí a když vidím, že se má zkazit počasí, ať už je to třeba v zimě, že má začít hodně sněžit. Anebo je to třeba v létě, že mají přijít bouřky. Tak to se hodně bojím. Já mám největší strach z toho počasí, které vím, že se v těch horách hodně mění. Záleží samozřejmě, kam jdou, ale většinou chodí po těch horách a tam je to z hodiny na hodinu. A to mám hodně velký strach, když se mi neozývají. Protože jednou šli s Tobajzem, to bylo za covidu, na běžky do Krušných hor a tam se hrozně změnilo počasí a oni se mi neozvali. A to bylo asi v období, kdy jsem měla největší strach, že se jim něco stalo, že jsou třeba i bez signálu. A co mám dělat? Člověk je takový bezradný, že neví, jestli má volat Horskou službu, jestli má hned panikařit. Anebo tomu ještě dát chvíli, protože Filip je hodně schopný a že tu situaci dokáže vyřešit. Ale samozřejmě, že strach mám. Ale je navázaný spíš na konkrétní jednu věc. A ne na to, že jdou pryč, ale na to, že nastoupí nějaký faktor, se kterým nepočítáme v přípravě.


Jen o hlavě


Hele, a ten account vlastně, jeho název je Jen o hlavě, dáváme i odkaz do popisku pod video a ty jsi mi psal, že to sice je jen o hlavě, ale jde o to, jak o čí hlavě. Takže ukazuje se, že tady v tomhle je víc i ta dětská hlava než tvoje?


Děcka mi do toho dodala nějakou míru pokory, která rozhodně tam nebyla tolik jako teď, po těch zkušenostech. Je to o hlavě, hodně věcí jde hecnout na hlavu. A já věřím, že všechno je o hlavě, z takových těch myšlenek. Když někdo řekne, že to je o tréninku, tak ten trénink, to, že se na něj každý den vydáš, je taky o hlavě. A teď ale ti do toho přichází to, že tam je někdo další. A hranice tvé hlavy asi tak nějak končí tam, kde začíná hranice toho druhého. Takže nemůžeš jít za hranou těch dětí. A plus jako další taková věc, co mi postupně došla je, že o té hlavě to je, nicméně je tam ještě nějaké pokračování toho, že záleží, co jsi ochotný zaplatit. Byl pro mě asi zlomový rok 2022, kdy jsem v hlavě si řekl, že budu trénovat každý den. A vydržel jsem to asi tři čtvrtiny roku. Byly tam asi dva výpadky. A myslel jsem si, že do toho jdu s pokorou jako ke svému tělu a tak dále. Jenomže s děckama, když něco takového děláš, tak není úplně prostor kolikrát se vyspat. Kolikrát jsem naháněl práci po nocích a tak dále. Takže po čtyřhodinových spáncích někdy jsem ani nespal nějakou noc, a měl jsem k tomu jednu podmínku, kterou jsem porušil, že nebudu ten rok závodit. No a přišel Ironman v Krušných horách, úplně nový. Zlákalo mě, že je startovný dobrovolný. Tak prostě to tam nějak naprat. Vzbudil jsem se s nějakým bolením krku, s malátností, byl jsem hodně unavený už prostě dlouhodobě. Odplaval jsem, vylezl jsem z vody snad jako poslední, nasedl jsem na kolo, půjčený kolo od organizátora toho závodu. Konečně si říkám, že se projedu na uhlíkovém kole, na karbonu. To byly asi 4 nebo 5 okruhů na tom kole, po těch 30-40 kilometrech. Při druhém snad jsem ve sjezdu nějak si navlíkal ponožku v botě. Nechtělo se mi zastavovat, ačkoliv jsem jel někde na chvostu z těch 10 startujících. A ve sjezdu jsem vylítl ze zatáčky. Narval jsem to do nějakého chvojí. Naštěstí tam bylo chvojí, které mě podrželo. Takže se mi nějak nic nestalo, ale píchnul jsem to kolo. Dojel jsem do depa, tam jsem to, kdo ví jak dlouho, ještě s pomocí přihlížejících dával do pořádku. A pak jsem jel dál, zase nahnat tu ztrátu atd. Nějaký zkrat, vůbec si nepamatuji, co v tu chvíli bylo, ale narval jsem to do zaparkovaného auta. Přišel jsem o dva zuby. Můžu být rád, že bylo zaparkované. S nějakým lehkým otřesem mozku. A pak si říkám, že tohle to asi už nebyla ta cena, kterou jsem chtěl zaplatit. A že jsem rád, že bylo zaparkované. Takže ty limity ti dává asi to, co jsi ochotný dávat.


Co Filipovi hory dávají a daly?


V průběhu jsi zmínil, že pro tebe jsou důležité kopce. Když se zastavím u tohoto, tak mi přijde, že ten čas je hodně charakteristický tím, že ho trávíš v horách, takže co ti hory dávají a daly?


Já vím o téhle otázce. Nad ní přemýšlím už nějakou dobu, nicméně mě napadlo spousta věcí. Jedna konkrétní hora mi v podstatě dala ženu, která mi řekla, že na základě toho, co jsme tam prožili, tak řekla ano potom. Nicméně když opustím tu romantiku, tak abych zachoval třeba pokoru, která myslím, že je důležitá, že ty hory jsou o něco mocnější než já, tak mi tu pokoru daly spíš děti. Je to asi pocit, který neumím popsat. Jdu tam, mám úplný nutkání, jako když jsem někde tady na Šumavě, tak vyběhnout na ten poledník. Jel jsem na běžkách teda, ale prostě potřebuji a teď přemýšlím nad tím, že vlastně ten pocit ani asi nechci popisovat. Je to prostě taková nějaká radost. Při tom stoupání je ještě zajímavé, že kolikrát máš tendenci při nějakém zvyšujícím se svém diskomfortu se uzavřít do sebe a pozorovat, tak nějak se dozvídáš ty věci o sobě. Ať už o nějaké fyzické stránce, jako tady mě bolí noha, co to znamená, nebo o té mentální. Ale ta příroda, často se v ní pohybuji, je prostě pěkná. A ty hory umějí něco strašně zajímavého, jako by sis v tom životě přidal kontrast. Že obě ty dvě cesty najednou fungují spolu. A pak je tam ten vrchol, a to vlastně popsat neumím a ani nechci.


Filipe, díky za rozhovor, ať se ti daří.


Přátelé, díky, že jste sledovali tento rozhovor. Pokud se vám na naHoru.tv líbí, nezapomeňte nás odebírat, kliknutím na tlačítko Odběr na YouTube.


Děkujeme Prášilskému ráji, že jsme zde mohli natáčet. A děkujeme také našim partnerům, kterými jsou Salewa, Brain Market a Manfrotto.


Comments


Commenting has been turned off.
bottom of page