Mezi jednu z nejkrásnějších dálkových tras v Evropě patří GR-221, nebo jak se ji taky trefně přezdívá, stezka suchých kamenů (Dry stone route). S délkou cca 120 km a převýšením 5200 metrů se řadí mezi poměrně nenáročné trasy. Prochází pohořím Serra de Tramuntana, které je dlouhé asi 70 km a nejvyšší bod je ve výšce 1436 metrů - Puig Major. Zároveň je pohoří zapsané na seznamu UNESCO, což jen dokládá jeho jedinečnost. Já jsem měl možnost vše vidět na vlastní oči, proto bych se chtěl o svůj zážitek podělit a případně inspirovat vás, čtenáře, abyste se také na podobnou cestu vydali.
Pro mě osobně to byla jedinečná zkušenost, protože se jednalo o vůbec první dálkovou trasu, kterou jsem kdy absolvoval. Už dlouho jsem si přál se do něčeho takového pustit, ale jak si vybrat, když je toho tolik? Pak jsem narazil na tuto trasu a vše najednou začalo dávat smysl: hory-moře-ostrov-Španělsko, zkrátka, dokonalá symbióza.
Příprava - aneb co, kdy, jak a proč?
Všechny cestopisy, které jsem před cestou četl se shodovaly - ideální dobou je jaro/podzim, v létě to URČITĚ nechodit! Jenže mi zkouškové na výšce končilo až na konci května, risknout to? A kdy potom jindy, když ne teď? Odpověď byla jasná, co nezabije... V zásadě to, před čím se varovalo, byla pravda - horko a sucho opravdu bylo. Ve vyšší výšce to nebylo tak hrozné, ale pořád to sluníčko pálilo, naštěstí bylo často zataženo a tak byl pochod zvládnutelný i přes poledne.
Hlavním parťákem na mých zádech byl Husky Sloper 45l, který se pyšní hezkými recenzemi, a tak jsem mu dal šanci. Každopádně vždy asi po 10 kilometrech mě začaly táhnout ramena. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem měl batoh špatně nastavený, blbě rozmístěnou váhu, nezvyklé záda nebo mi prostě neseděl. Jinak je batoh velmi prostorný, lehký, s prodyšným polstrováním i nepromokavý.
Dále součástí mé výbavy bylo:
Nafukovací karimatka - Od Huskyho a hned druhý den se mi někde udělala malá dírka, díky které jsem do hodiny ležel na tvrdé zemi. Hodiny jsem se snažil tuto díru najít, až jsem se rozhodl pro poměrně netradiční způsob - nafoukal jsem ji a svítil jsem do jednotlivých “polštářků”, dokud jsem ji za pár minut nenašel! Pak se spalo jak v bavlnce:)
Spacák - Z Decathlonu s komfortní teplotou 15 stupňů a limitní 10. Zcela dostačující, až na jednu noc, kdy jsme spali ve výšce asi 1200 metrů. To jsem se budil zimou a vážně přemýšlel, jestli si neudělám oheň.
Trekingové hole - Z Lidlu za pár stovek, hned za pár dní jsem někde ztratil oba hroty, takže jsem se odpichoval od holých tyčí. Ty ale vydržely už celý trek.
Hydrovak - Do toho horka ideální, člověk nemusí zastavovat, prostě jen jde a nasává.
Lékárnička - Základní výbava + léky a vitamíny, kdyby člověk nedejbože onemocněl.
Plynový vařič - Ideální na takové ovesné vločky, čaj, nebo jakékoliv dehydratované jídlo. Jen nezapomeňte, že plynová bomba nesmí do letadla (ani odbavená). Proto si ji musíte koupit až na Mallorce. Což my jsme udělali a hned večer jsme si chtěli ohřát tortillu, zapálili a… celé nám to chytlo. Naštěstí nic vážného se nestalo, jen si dejte pozor, ať nekoupíte nějaký šmejd.
Solární panel - Být bez šťávy je noční můrou novodobého člověka. Využil jsem ji ho jen jednou, když jsme půl dne odpočívali u jezera Cúber. Za tu dobu mi to 20 000mAh powerbanku dobilo do poloviny, což už na pár dnů na ten můj iPhone vystačí.
A spousta dalších věcí - ešus, deník, pončo, čelovka, buzola, drogerie (repelent doporučuju, všude byli komáři), oblečení a tak dále. Parťačka brala ještě tarp - ten přišel často vhod.
V rámci příprav jsem si dělal i vlastní sušené jídlo v elektronické sušičce, konkrétně:
Sušené banány - Suší se 8-12 hodin na 60 stupňů (záleží na sušičce, tloušťce plátků atd.), ale výsledek pak stojí za to. Sladké jako med, s vysokou kalorickou hodnotou a plné vitamínů
Sušené jablka - Klasika, srdcovka a droga v jednom. Suší se cca 6-8 hodin na 60 stupňů.
Sušené maso (jerky) - Příprava zabere poměrně hodně času - zejména maso nakrájet na tak tenké plátky může být oříšek. Pak je potřeba připravit marinádu, nechat den v lednici a až poté vyskládat do sušičky. Tam se suší na cca 65 stupňů, klidně i 10 - 12 hodin. Výsledkem je proteinová bomba (já ji trochu přesolil), která doplní kalorický příjem a zachrání v případě nedostatku jídla.
Dehydratovaná cizrna s rýží - Takový pokus o dehydratované jídlo, výsledek nebyl úplně ideální - cizrna potřebovala dlouho vařit na změknutí. To ale vůbec nevadilo, protože účel byl splněn - najíst se teplého jídla, doplnit bílkoviny a kalorie.
Plán cesty - “cesta je cíl”
GR 221 nabízí několik různých alternativ a variací cesty. My jsme měli poměrně hodně času, takže jsme chtěli toho ujít a vidět, co nejvíce. Proto jsme se rozhodli začít v Port d’ Andratx a následovat “hlavní” trasu, která se nám zobrazovala v Mapy.cz - ty fakt doporučuju, trasa tam je naprosto přesně zaznačená a zároveň zobrazuje i některé alternativní cesty - hlavně ty počáteční.
Co se týče finančních záležitostí, jakožto studenti jsme jeli na low-cost, ale zároveň si to i užít. Na cestě jsme plánovali spát venku, případně, v Refugi po cestě. Refugi jsou turistické chaty, které jsou nejen okolo GR221, ale i okolo jiných dálkových tras. Je to takový hostel, kdy jste na pokoji spolu s ostatními cestovateli - klidně i desíti na jednom pokoji. Zároveň je velmi finančně nenáročný (cca 15€/noc) a dokonce nabízí i jídlo - snídaně, obědy, večeře. Zkrátka pokud se chce člověk jednou za čas osprchovat, spát pod střechou a nevadí mu chrápající spolubydlící (doporučuji špunty!), tak je to ideální možnost.
Letenky jsem kupoval asi 2 měsíce dopředu přes Ryanair. Přikoupil jsem i odbavené 10 kg zavazadlo, nechtěl jsem riskovat, že se svým batohem neprojdu a nemohl bych si vzít švýcarák a ani hůlky - to za to nestojí. Takže celkem zpáteční letenka z Vídně vyšla na 85€ + 33 € (zavazadlo) = 118 €, asi nějakých 2800 Kč. Vím, že to neodpovídá low-cost představám, ale nic levnějšího jsem nenašel a tento výdaj se nijak oželet nedá.
O celkový finance report se podělím na konci článku, teď už je fakt čas se vydat na cestu!
Vzhůru do oblak a do hor! - Průběh cesty
Hned první den se objevily značné komplikace, letadlo nabralo 2.5 hodinové zpoždění a to zhatilo veškeré naše plány se již ten den vydat na cestu. No, aspoň jsme se bez problému dostali na to letiště.
Po příletu jsme přejeli do Palmy, skočili do Lidlu, nabrali několik tuňákových konzerv a v neposlední řadě zašli pro plynovou bombu - o tobě, ty uličníku, ještě bude řeč. Pak nám ujely asi dva autobusy, protože jsme nevěděli, že autobusové nádraží je pod zemí. Nakonec se nám v podvečer podařilo dojet do města Sanca Ponca, kde jsme si užili pláž a zapadající slunce. Jak už se blížila noc, našli jsme si místo na spaní a rozhodli si ohřát tortillu z Lidlu. Vzpomínáte si na tu plynovou bombu? Tak ta se ukázala býti vadná, když po zažehnutí vařiče začala úplně celá hořet. Naštěstí byla na betonu, takže se nic nemohlo zapálit a naštěstí ani neexplodovala, z pekla štěstí. Parťačka si odnesla jen lehké popálení a menší trauma. Dejte si na to pozor, nás něco takového ani nenapadlo.
Takže jsme se vyspali a začali hledat bombu novou - tu jsme nakonec se štěstím našli (a koupili) v Port d’Andratx. Na informačním centru nám poradila milá paní (Španělé celkově jsou moc příjemní) a my díky ní mohli (konečně) vyrazit na cestu.
1. Etapa - Port d’Andratx →Ses Basses - 15 km, ↑ 800 m
GR 221 jsme začali příjemnou cestou kolem moře. Nad námi byly mraky, takže jsme byli ušetřeni od ostrého a horkého slunce. Rychle jsme se vykoupali v Sant Elmu a pak pokračovali dál, kolem ruin kláštera La Trapa, který nabízí krásné panoramata a zbytky budov. O několik kilometrů dál jsme začali hledat místo na spaní a našli tuto malebnou chatku, kde jsme se ubytovali před dveřmi. To se ukázalo jako dobrý nápad, protože později v noci se přihnal déšť.
A za odměnu nám následujícího rána byl tento pohled:
2. Etapa - Ses Basses → Font de s’Obi - 22,6 km, ↑ 933 m, ↓ 970 m
Přestože část tohoto úseku vedla kolem silnice, byla cesta nádherná. Dokonce v osadě Ses Fontanelles byla možnost si vzít flašku vody a zaplatit symbolické 1€. To přišlo vhod, protože zásoby vody se mi tenčily, bylo horko a do vesničky Estellencs zbývalo ještě 13 km. Tam jsme poprvé okusili španělské tapas a pár kilometrů za vesnicí našli otevřenou chatrč - ideální na spaní. A také tam jsem konečně našel malinkou díru v mé nafukovací karimatce, tím se mi po několika probdělých nocích otevřely dveře k nerušenému spánku.
3. Etapa - Font de s’Obi → Refugi de son Moragues - 24,3 km, ↑ 1400 m, ↓ 929 m
Po krásné nerušené noci nás ráno probudilo dupání a zvonění, otevřeli jsme dveře a… stádo ovcí! Ty se okamžitě vylekaly a utekly. No co, kdo by se taky nelekl. Následovala snídaně a pokračovali jsme v cestě. Za několik kilometrů jsme byli v malé vesnici Banyalbufar, kde jsme si dali kávu a bohužel nedočepovali vodu - pítko nefungovalo. Dál naše cesta vedla přes krásné malebné městečko Valldemossa, které se pyšní klášterem z konce 14. století, zahradami a faktem, že zde strávil nějaký čas i Frederic Chopin. S hledáním místa na spaní jsme měli opět štěstí - zabydleli jsme se v grilovací části Refugi, které bylo zavřené, takže to nikomu nevadilo.
4. Etapa - Refugi de son Moragues → ses Voltetes - 22,9 km, ↑ 682 m, ↓ 1304 m
Minulé ráno bylo probuzení poměrně příjemné a noc klidná, tohle ale nemůžu říct i o této noci. Někdy nad ránem jsem se probudil a slyšel nějaké zvuky, které šly od místa, kde byly batohy. Byla úplná tma a nic jsem neviděl. Tak jsem se snažil všelijakými zvuky tu věc vyplašit, až pak utekla. No a ráno jsme zjistili, že nám zmizely banány - prostě nám je ta věc snědla. I přes tyto velké ztráty jsme si udrželi naději, nevzdali se a pokračovali dál. Následovala asi ta nejhezčí část celé cesty - kozy, krásné výhledy, slunečné počasí, bez horka. Poté jsme pokračovali přes město Sollér, kde je velmi pěkné náměstí s fotogenickým kostelem. A nejen to, po městě až z přístavu jezdí dřevěná tramvaj!
5. Etapa - ses Voltetes → Coll des Prat - 16,4 km, ↑ 1402 m, ↓ 375 m
Naše cesta se chýlila ke konci a to jsem si moc dobře uvědomoval. Začali jsme teda 800 metrovým stoupáním a pak pohodlně pokračovali až k jezeru/přehradě Cúber. Tam jsme se na několik hodin usadili, odpočívali a rozjímali. Čas je bohužel neúprosný a my zase pokračovali dál, do hor až do nejvyšší nadmořské výšky celé GR221, která činila 1205 metrů. Zde jsme se zároveň i zabydleli pod skalním převisem a jen pozorovali ty nejkrásnější pohledy, jaké se nám mohly nabídnout. Zvonící ovce, kozy, západ slunce a mraky valící se od moře přes hory. To ticho, ten klid, těžko slovy popsat, tak přikládám fotku, která toho řekne mnohem víc.
A po chladné noci o něco jiný pohled:
6. Etapa - Coll des Prat → Lluc - 6,9 km, ↑ 81 m, ↓ 787 m
Když jsme předešlý den odpočívali u jezera a koukali se, co nás ještě čeká, zaujala nás vesnička Lluc. Právě tam se nacházel klášter a u něj byl znak hotelu. Zapnul jsem Booking a musel se přesvědčit. A fakt. Hotel a klášter v jednom. Dokonce za velmi přátelskou cenu - 800 na osobu/noc se snídaní. Neváhali jsme ani minutu, postel a sprcha by se už celkem hodily.
Ten den jsme si naplno užívali relaxu - káva, sangria, pivo, procházky bez 15 kg batohu a večer jedno z nejlepších jídel, jaké jsem kdy jedl - paella s mořskými plody. Taková rychla přeměna z vagabunda na západního turistu.
7. Etapa - Lluc → Pollenca - 18,1 km, ↑ 227 m, ↓ 655 m
No nic, jdeme do finále. Nejdříve ale, hotelová snídaně! Asi si to dovedete představit jak to vypadá, když člověk týden snídá jen ovesné vločky a pak ho čekají švédské stoly.
Cesta do Pollency už byla klidná, pěkná, ale zdaleka už ne tak kouzelná, jako dny předtím. Většina cesty vedla kolem silnice a po rovince. Naším cílem bylo Refugi del Pont Romá, kde jsme plánovali přespat - v noci předpovídali bouřky a to se nakonec i vyplnilo. Po ubytování jsme si prošli centrum Pollency, dali si něco dobrého na pití a pak šlápli si po schodech do kopce až ke kostelu el Calvari.
A tak skončila má první dálková trasa.
A mé dojmy?
Když tu tak píšu, projíždím fotkama a vzpomínám, cítím se, jakobych tam byl. Cítím ten pocit svobody a lehkosti, kdy jsem jen v horách, tisíce kilometrů od domova a nemám žádné povinnosti. Takhle jen sedím, v dálce slyším zvonění koz a koukám na hory a zapadájící slunce. Až si člověk uvědomí, jak málo stačí ke štěstí a spokojenosti. A nemusí to být Mallorca, ani jiná cizí země, u nás v Česku máme plno nádherných míst.
Ikdyž to bylo chvilkama náročné, úmorné horko, nepříjemné stoupáky nebo prostě jen špatná nálada, tak i přesto jsem vděčný a spokojený za to, že jsem se na něco takového vydal a nevzdal to.
Věřím, že tohle byl jen začátek a v budoucnu bych se rád vydal na další, delší a klidně i náročnější trasy. Třeba taková GR20 na Korsice, přechod Madeiry nebo něco úplně jiného.
Trasa GR221 - značení, jídlo, vodu a spaní
Jak už jsem na začátku zmínil, existuje několik alternativ a variací této trasy. Pokud se na ni vydáte, mějte při ruce mapu nebo appku Mapy.cz. Trasa je mnohdy velmi špatně značená - pokud vůbec a jednou nás kamenní mužíci navedli k celkem nepříjemnému svahu, ačkoliv trasa vedla jinudy. Naopak některé úseky jsou značené moc hezky, a to i ve srovnání se značením u nás v Česku, které se považuje za jedno z nejlepších.
S nedostatkem jídla jsme neměli problém, v každé vesnici se nacházela nějaká sámoška (dejte si pozor na otevírací dobu - siesta, neděle atd.), i když mnohdy s mizerným sortimentem a trochu vyššími cenami. Ve větších vesnicích se dají najít i supermarkety a tam už se dá nakoupit o něco lépe. Restaurace a kavárny jsou na každém rohu a určitě doporučuji si dát tapas, či paellu.
Co se týče vody, tak už jen kvůli tomu, že se na Mallorce nenachází žádné řeky a úplné minimum pitných zdrojů, měli jsme na den i 4 litry a víc. Většinou jsme vodu doplňovali u pítek ve vesnicích a městech, které se daly velmi pěkně najít mapách. Až na jeden případ jsme vždy našli fontánku, ze které tekla voda (a snad i dokonce pitná:)). O moc lepší to nebude ani na jaře a na podzim, proto nezapomeňte udržovat větší zásobu vody na den, i déle.
Po cestě je několik Refugi, které jak už jsem zmiňoval, jsou přímo dělané pro tyto dálkové trekaře a zároveň jsou cenově dostupné. V době, kdy jsme šli (první polovina června) už byly všechny zavřené - krom jedné u Llucce a u Pollency. V hlavní chodecké sezóně bude jejich aktivita určitě vyšší, proto je potřeba si postel zarezervovat dopředu. (odkaz na rezervace ZDE)
Pokud ale chcete spát na divoko a naplno nasát přírody a atmosféry, tak je tato trasa na to dělaná. Ačkoliv je spaní v přírodě zakázáno, je tolerováno. Jen je potřeba být ohleduplný a z místa spaní odejít tak, aby nebylo poznat, že zde vůbec někdo byl. V opačném případě se můžeme dočkat toho, že už se na divoko nevyspíme - a to asi nikdo z nás nechce.
Abych to teda spočítal
Jeli jsme na lowcost, ale zároveň si i užít trochu luxusu a dobrého jídla, proto jsme často navštěvovali kavárny, či restaurace. V kalkulaci budu započítávat pouze to, co jsme utratili během treku - pak jsme ještě několik dnů zůstávali v Alcúdii na apartmánu, takže aby to bylo relevantní a vy měli představu.
Zpáteční jízdné Brno - Vídeň 570 Kč
Letenka Ryanair + 10 kg odbavené zavazadlo 2800 Kč
Jídlo a pití (orientačně) 2000 Kč
Hotel Lluc + snídaně 800 Kč
Refugi del Pont Romá 360 Kč
Celkem 6530 Kč
Závěr, a co dál?
Splněný sen, moře, hory a svoboda. Nemůžu si na nic stěžovat, snad jen na to, že to hrozně uteklo. Vím, že takový typ cestování není pro každého, ale minimálně by si to měl každý zkusit - spát bez střechy nad hlavou, v přírodě a bez všudepřítomných technologií. Stačí jen karimatka, spacák, něco dobrého na jídlo, pití a vyrazit do přírody, co víc potřebujeme?
Neočekával jsem toho mnoho, dokonce jsem si ani krom základních informací o trase nezjišťoval nic dalšího. Prostě jsem se jen těšil do Španělska, na ostrov, k moři a do hor. Nevěděl jsem, co mě čeká a to je možná to nejlepší - nemít vysoká očekávání a nechat se překvapit.
Na závěr bych chtěl poděkovat Káji, která tohle všechno semnou podstoupila a bez které bych se sám na něco takového nevydal (a možná to ani nepřežil).
Ještě bych se chtěl podělit o tipy, triky a různé odkazy: