top of page
  • Obrázek autoraEliška Lajblová

ROZHOVOR: Dobrodruh a extrémní sportovec Pavel Paloncý

► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde. Děkujeme!


Pavel Paloncý je dobrodruh, všestranný sportovec, závodník v Adventure Race a hlavně ultraběžec, který se účastnil desítek extrémních a dlouhých závodů, třeba 430km non-stop závodu The Spine Race, který také opakovaně vyhrál nebo závodů v Patagonii, Číně nebo Malajsii. Kromě závodění založil i službu Follow me, která umožňuje GPS sledování v rámci náročných outdoorových závodů a expedic.


Co vše v rozhovoru s Pavlem zaznělo?

0:52 Jaké závody tě zajímají?

3:56 The Spine Race

9:56 Láká tě spíš zima nebo ta nepředvídatelnost?

12:05 Trasy a závodníci The Spine Race

12:42 Přesah závodů do běžného života

15:29 Propojení tréninku a pracovního života

16:54 Follow me

23:35 Korona Himaláje

32:56 Regenerace během Korony Himaláje

35:09 Proč?

37:25 Co Pavlovi hory dávají a daly?


Video YouTube verze zde:



Podcastová Spotify verze zde:


Podcastová Apple verze zde:


Podcastová Google verze zde.


Hlavním partnerem naHoru.tv je ryzí horská značka Salewa, na jejímž vývoji se podílel i slavný horolezec Reinhold Messner. Lokální web najdete zde.


Naším partnerem je také BrainMarket. S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na nezlevněné produkty. Doporučujeme například jejich vysoce vstřebatelný lipozomální vitamín C. Více o jejich produktech se dočtete v článku.


Rozhovor jsme natáčeli na Friesových boudách v Krkonoších.


O Pavlovo závodech a projektech se více dočtete zde.



Podpořte vznik dalších rozhovorů.


Zde je i textová verze - pokud preferujete čtení před poslechem.


 

Dobrodruh a extrémní sportovec Pavel Paloncý


Dobrodruh, všestranný sportovec, závodník v Adventure Race, ale možná nejvíce ultraběžec, který se účastnil desítek extrémních a dlouhých závodů, třeba 430 kilometrů dlouhého non-stop závodu The Spine Race, který opakovaně vyhrál. Založil také službu Follow me, která umožňuje GPS sledování v rámci náročných outdoorových závodů a expedic. Pavel Paloncý je naším hostem na Friesových boudách v Krkonoších.

 

Pavle, ahoj.

 

Ahoj.


Jaké závody Pavla zajímají

 

Pavle, ty jsi se zúčastnil nejrůznějších závodů v destinacích jako třeba Patagonie, Čína, Skotsko, Malajsie a mnoho dalších. Podařilo se ti doposud objet jakoby většinu toho, co v té tvé oblasti se nabízí, nebo je tam ještě spousta závodů, na které čekáš?


Řekl bych, že spíš čekám, až zase nějaký závod založí, protože pro mě ty nejzajímavější závody už bohužel nejsou.

 

Jakože už se nekonají?

 

Už se nekonají, no. Prostě mě nejvíc zaujalo závody, které se něčím liší, které se něčím prostě odlišují od těch ostatních, což pak často znamená, že třeba se jich účastní málo lidí nebo ten pořadatel prostě už to dál nepořádá.

 

A ta specifičnost toho typu závodu, můžeš to přiblížit?

 

Jako který třeba byl natolik specifický, že na něj už pak nikdo nechtěl přijet? Jeden z nich třeba domácí je Zimní výzva, která byla skutečně těžká, ale 250-250 kilometrů v zimě. A pro mě tam bylo nejzajímavější to, že tam byla možnost volby prostě nějaké strategie, jak ten závod absolvovat. Český měl čtyři checkpointy, kam si mohl poslat věci a mohl si zvolit strategii postupu, jestli tedy půjdeš na botech, na sněžnicích, na běžkách, na skyalpech, vlastně na mačkách, na čem chceš. Bylo to tři nebo čtyři ročníky a každý vlastně vzhledem ke sněhovým podmínkám byl úplně jiný. Jeden jsme šli skoro celý na botech, jeden jsme šli prakticky celý na běžkách. Další z těch závodů je třeba ELS 2900, což vlastně znamená dvou tisíc devět set, protože Andora nemá tři tisícovku, ale má sedm nejvyšších vrcholů přes 2900. Má to asi 70 kilometrů, asi skoro 7000 převýšení. Závod byl postavený tak, že máš těch sedm vrcholů a obejdi je úplně v jakém chceš pořadí, jakou chceš trasou. Takže tam byla určitá navigace a bylo to brutálně technicky těžké. Byl ještě třeba závod zase v Andoře, který měl asi taky 250 kilometrů, taky strašně technicky těžký na to, jak byl dlouhý. A ty závody už nejsou. Jeden třeba se přestal dělat, protože organizátor už na to neměl. Tam bylo jenom 50 lidí, to bylo jenom na pozvání. Další skončil o covidu, takže takhle. Takže ty závody bohužel už se nedělají.

 

Je některý ale z těch, který teda ještě existují, na který se rád vracíš? Nebo většinou máš odškrtnuto a už nemáš potřebu se vracet?

 

Vracel jsem se třeba na The Spine Race, tam jsem byl pětkrát. A to bychom se mohli bavit, proč se tam člověk vrací, protože ten závod je brutální, je v těžkých podmínkách, v zimě, v bahně. Je to v Anglii v lednu, takže většinu času je tam vlastně tma. Tam jsem byl pětkrát a mám rád Adventure Race a tam zase ten závod, i když je to vlastně stejný název, stejný závod, stejný pořadatel ve stejné oblasti, tak je každý úplně jiný, protože trasa je každý rok nová.

 

The Spine Race


No ale k tomu The Spine Race se určitě chci dostat, protože to je, jak říkáš, opakovaně se tam vracel, zároveň si tam vyhrál třikrát. V čem je ten závod vlastně jedinečný?

 

Zase tím nastavením. Tím, že je v zimě. Vůbec málo závodů se koná v zimě. Je to takový dost nevděčné, protože závody v zimě jsou výrazně těžší než v létě, což znamená, že tam jede trochu jiná skupina lidí. Výrazně to má vlastně menší potenciál těch lidí, aby se tam účastnili. Takže spousta těch závodů zimních taky už ten pořadatel přestane dělat. To je prostě specifické tím, jaké tam panují podmínky. Protože tam je vždycká zima.

 

To je v lednu?

 

To je v lednu, no. V půlce ledna. Má to nějakých 430 kilometrů. Já jsem vždycky na to koukal. Na ty míle, protože to má... To má 68 mil. Těch mílí je prostě míň. Takhle jsem na to hleděl. Je to vlastně jako navigační závod, a tam třeba se už dost projevuje to, jak se za tu dobu změnily technologie. Když jsme byli v roce 2014, tak to, že člověk uměl mapovat, uměl prostě navigovat podle mapy, byla obrovská výhoda. Protože to je vlastně značené jako šipkama. Je to počítané tak, že to prostě půjdeš v létě turisticky. Ne, že to poběžíš v zimě v noci. A jinak se tam musíš navigovat sám. Dneska dostaneš GPS trasu a ty hodinky, jak prostě co týká baterky, tak co se týká prostě to, že na tebe řvou, že jsi sešel z trasy, můžeš v podstatě jít úplně takhle, jako tupě, koukat do hodinek a nic neřešit, jenom běžet. Teda to byla jako víc vlastně výprava, kde ta navigace hrála roli.

 

To pro tebe bylo jakoby, nebo je to pro tebe pozitivní, že nemusíš jako vytahovat mapu, přemýšlet nad tím, nebo ti to naopak vyhovovalo?

 

Já jsem orienťák původně, takže mě prostě jednak mapování baví. Pro mě vlastně závod třeba Adventure Race začíná okamžiku, kdy dostaneme mapu. V tu ránu vlastně řeknu, že závod začal a už jedeme. A byla to taková moje výhoda, že jsem byl schopný mapovat do určité míry se soustředit i v rámci nějakého velkého nedostatku spánku. Dneska je to víc o tom výkonu. O té fyzičce.

 

Jenom pro připomenutí pro diváky Adventure Race většinou je tam prostě 7 až 10 různých sportů, disciplín, které se střídají. Jsou to často vícedenní závody, nejenom, ale často. A vlastně pokud se napletu, tak tam tu GPS-ku mít nemůžeš, nebo jo?

 

Ne, ne, ne. Adventure Racing je to vlastně čtyřčlenný tým. Máte tam tři základní disciplíny. Běh, kolo, pádlování, střídají se etapy a trvá to přesně, jak jsi říkal, jako několik dní závodíte non-stop a navigace vlastně.

 

Navigujete se všude, jo?

 

Až možná na pár nějakých výjimek, tak hlavně tam GPS-ku mít nemůžete, můžete tam mít jenom trackery a to znamená, všichni ví, kde jste, všichni ví, jak bloudíte, už třetí den nespíte, ale vy to prostě, vy máte normálně mapu a ta mapa je někdy dost hrubá.

 

Jasný. A ještě k tomu Spine Race, jde se to jako po nohách, nebo na lyžích, nebo na sněžnicích, nebo to můžeš volit?

 

Jdeš po nohách a občas se stane, že tam jako napadne tolik sněhu, hlavně v té závěrečné části, že by se ti sněžnice hodily. Ale jinak je to prostě jako pěší závod, běžecký, ale moc se tam zase neběží, ale prostě to je pěší závod.

 

A byly teda ročníky, kdy jsi se jako brodil do půlky prostě stehen? A ta rychlost potom spadne na půl kilometru za hodinu?

 

No a hlavně se toto stalo během závodu. Je to Anglie, to znamená, tam se během dvou hodin změní všechny podmínky, to je jedna věc. Druhá věc je, že v Anglii se strašně mění počasí s nadmořskou výškou, takže prostě jdeš někde ve 200-300 metrech nad mořem, tam je vlastně jaro, tam je zeleno a ty vyjdeš do, já nevím, 6-700 a tam je prostě totální vánice a zase se běháš dolů a zase všechno jinak a kromě toho se tam vlastně podmínky strašně rychle mění, takže jsme prostě vyběhli, o 2-3 dny později najednou začalo sněžit a napadlo tam půl metru, říkají to dvě stopy prostě toho sněhu a najednou tu poslední část jsem šel skoro po pás ve sněhu. Jsou z toho super záběry, protože zase ten Spine Race točí vlastně tam jedna dvojice prostě dělá jako denní zpravodajství, že každý den prostě bylo nějaké shrnutí toho dne, co se stalo a najednou prostě vánice a byly záběry zblízka, takhle po pás ve sněhu.

 

Stalo se ti, že jsi v těchto situacích nějak ztratil hlavu nebo většinou dokážeš zůstat klidný, přemýšlet racionálně i v momentě, kdy víš, že se dost zásadně mění ty podmínky?

 

Zatím jsem byl vždycky schopný uvažovat, věděl jsem, co se děje, ale bohužel jsem se v těchto situacích občas prostě nevyhnul chybám ve smyslu navigace, přestože jsem byl na místě, které jsem už třeba znal, ale v tu noc, třetí noc jsem prostě udělal nějaké navigační chyby, které mi pak prostě stály nějaký čas. A vlastně o tom ty závody často jsou, jako o chybách, o rozhodnutích a nedá se říct, že bych řekl, dobrý, kdybych neudělal chyby, tak bych vyhrál. No to tak je, ale prostě je to o těch chybách se vyvarovat.

 

Láká Pavla spíš zima nebo nepředvídatelnost závodu?


A to, že jsi tam vracel, vracíš, je to o tom, že teda máš tak rád zimu, nebo tě čistě láká vlastně ten aspekt toho extrému a té nepředvídatelnosti?

 

Mám rád zimu, to jako jednak závody v zimě mi prostě sedí. A strašně trpím v létě nebo prostě v horku. V zimě mi to sedí. Ale u toho Spine Race, tam je strašně důležitá, prvně ten prvek, ta komunita kolem toho. A to vůbec jsem zjistil, když jsem jezdil na závody do zahraničí, hlavně třeba v Anglii, tam je to prostě komunitní záležitost. Takže tam, říkají to jako Spine Family a fakt mě tam strašně dobře přijali a je tam spousta těch dobrovolníků a oni prostě jeden rok závodí, druhý rok běží. To jde vidět, že je to jako klubová záležitost, všechno tady, tohleto běhání. Zatímco vlastně u nás asi pořád jde poznat, že tyhle věci byly cíleně zničené za komunismu, tak tam to furt je. Že tam mají tu tradici vlastně. Takže je to komunitní záležitost, kluby tam fungují, lidi jsou zvyklí prostě něco té komunitě dávat, prostě mít ty klubový výběhy, dobrovolníci a takhle. Prostě výrazně víc než tady. A to pak úplně změní ten pocit z toho závodu, protože já jsem třeba přišel ještě z Adventure Racingu, kde nemáš prostě žádnou podporu. Kde si všechno řešíš sám, chystáš si věci do depa, máš tam, co si předtím nachystal a takhle. Tady jsem přiběhl na checkpoint, tam je vlastně nějakých pět takových dep. A všichni se o tebe starají, všichni se ti snaží pomoct, nabízejí ti, dávají ti tam jídlo, všechno možné. Plus tam ještě sehrálo roli GPS tracking, který tam měli, že do toho se zapojilo strašně moc lidí po trase. Najednou tě prostě sledují, běžíš úplně nesmyslem, nějakou bažinou a někdo se tam prostě na tebe počká v pět ráno, aby tě podpořil nebo aby ti dal čaj nebo takhle.

 

Trasy a závodníci The Spine Race


Kolik závodníků tam startuje a jak dlouho se ten závod koná?

 

Takhle, teď se tam běží víc trase. Je tam nějaký Challenger, který, což je docela vtipný, protože mu říkají jako malej závod, jenom ten krátkej. Ale je to prostě 100mílovka v zimě, takže je to tvrdý. A ten hlavní závod těch 430, běží nějakých 150 lidí, limit je týden.

 

A jak dlouho se koná ten závod?

 

Myslím, že první ročník byl 2011, něco takového. Takhle zhruba 2010-2011.

 

Přesah závodů do běžného života


No, můžeme se bavit i o tom Adventuru, ale co ty sis z toho odnesl do běžného života?

 

Vlastně v tom Adventuru asi za prvé to, jak jednáš pod tím tlakem. Když seš spánky deprimovanej, když se ti chce spát, máš hlad, je ti zima, a tady tohle všechno a pořád. Ale to, co mě strašně překvapuje, protože jdeš na místo, které jsi nikdy neviděl, nikdy jsi tam nebyl. Máš nějakou mapu z roku raz, dva, tři. Je ti zima, chce se ti spát, máš hlad, máš žízeň a teď ty stejně ve finále na tu kontrolu dojdeš. Stejně ve finále ji prostě nějak najdeš, dostaneš se a dostaneš se potom zase do depa, nějak do civilizace. A jako do běžného života jsem si z toho hlavně odnesl, že vlastně musíš rozlišovat, co tě zpomaluje a co tě zrychluje. Mít přiměřeně tunelové vidění, když bych to řekl takhle, že dlouhodobě se snažíš prostě dostat do cíle jako první. Ne nutně být tady v tomhle depu první nebo být celou dobu, ale prostě být co nejrychleji v cíli té poslední etapy. A teď řešíš to, jestli je to jenom komfort, nebo jestli naopak nějaká činnost tě dlouhodobě takhle zrychluje, nebo jestli ji prostě osekáš. To znamená, já si doma vždycky řeknu, co teď a co potom. A vlastně na některé věci se vykašlu. Některé vím, že jsou prostě důležité, že prostě mi pomáhají, posunují mě tam, kam chci. A některé zase tě jenom rozptylují. Takže vyleženě občas řeknu, co mě teď nejvíc posune v tom, co chci dělat. Nebo naopak, co mě brzdí. To má nějakou prioritizaci hodně důslednou, protože tím, že vlastně jsem freelancer, tak si věci úplně určuji sám. A občas si řeknu, že tohle prostě nepotřebuji dělat. Nemusím, tak pryč s tím.

 

Propojení tréninku a pracovního života

 

Ty jsi to naťuknul vlastně. Pracuješ jako překladatel nebo dříve si víc asi pracoval jako překladatel. K Follow me se ještě dostaneme, ale jakým způsobem se daří propojovat ten svět tréninku s tím pracovním?

 

No, tento rok to bylo slabší, protože ten svět, vlastně ty firmy, ta firma se strašně rozdělala, ten měl víc práce a přesto, že jsem se snažil neustále investovat čas do nějaké optimalizace, do automatizace, abych se prostě zbavil nějakých činností, které stojí jenom hodně času a nejsou nějak kreativní, tak prostě to bylo tak, tak. Takže musím říct, že jsem byl strašně rád, že vlastně od začátku ten systém byl navržený jako jednoduchý, od začátku byl navržený tak, že si spoustu věcí bude prostě zákazník dělat sám, což teď ještě není, ale poslední dva roky byly prostě jako strašná jízda, když to řeknu takhle. A věřím, že zase příští rok nebo jako ta nadcházející sezona, že to bude zase víc o tom sportu. A že to prostě teďka víc stáhne, nejenom jako na závody, ale prostě dohromady.

 

Follow me


Pojďme vlastně teda k tvojí firmě, k Follow me, protože vlastně ty možnosti, které přináší asi to GPS měření pro expedice, pro závody a tak jsou docela velké, tak představ možná trošku, jak jsi se vůbec dostal k tomuhle, jak tě to napadlo a jak to dnes funguje.

 

Já vlastně se zase vrátím k tomu Spine Race, protože já jsem do té doby, já jsem hlavně pohyboval od 2014, a do té doby jsem měl takové dvě skupiny závodů, které se moc nepřekrývaly nebo nepřekrývaly. Buď jsem dělal Adventure Racing, který byl jako týmový a ten měl prostě 3, 4, 5 dní dlouhý, kde se věděly disciplíny, ale šel jsem to v týmu. A nebo jsem šel nějaký ultra, který ale byl, řekněme, nejvíc na víkend nebo 24 hodin. Prostě nikdy jsem tam nebyl takhle dlouho někde sám. A pak jsem dělal Spine Race a ten má vlastně přes 400 kilometrů. V tu dobu tam byl nejrychlejší čas 120 hodin. A teď jsem se díval na ty parametry toho závodu a říkal jsem si za prvé, mě to přišlo pomalý, ale říkal jsem si tak, v čem je ten háček, ale hlavně mám rád, prostě hledám nové věci, zkouším nové věci, tak jsem si říkal, že zkusím tohle a jak tam jako se sebou vydržím, jak to zvládnu prostě jít 4-5 dní sám, prostě uprostřed ničeho navigovat, protože v tom Adventure Racingu, když jdeme na hranu, tak je tam ten tým, který ti prostě pomůže. Když prostě začneš usínat nebo mít nějaký problém, tak tam jsou ti ostatní, kteří ti pomůžou. Tady jsem věděl, že budu sám a tím pádem na tu hranu nemůžu jít tak úplně, ale pořád jsem nevěděl, co to se mnou udělá. Tak jsem si myslel, že tam budu sám a nebyl jsem tam sám. Tam jsme v podstatě měli nějaký primitivní GPS tracking, který ale jako nějak fungoval a pro mě to úplně změnilo vlastně pocit z toho závodu, protože jo, jako sehrálo asi roli to, že jsem vlastně vedl od začátku a mě psalo strašně moc lidí, prostě zprávy na mobil a já si říkám, tyjo, vlastně tohle úplně mění ten svět těch závodů, úplně to mění ten prožitek, protože do tý doby někdo prostě v depu zmizel, 15 hodin o něm nikdo nevěděl a pak se vrátil a teďka najednou ho můžeš jednak sledovat a jednak můžeš tomu člověku často třeba napsat. Takže prostě po všech stránkách to jako mění tady ten sport jako takovej. A tak jsem si říkal, že by bylo zajímavé to vlastně přinést, zprostředkovat těm jako našim závodníkům prostě jako do Čech a takhle. A pak jsem si uvědomil, že vlastně by to šlo, že vlastně buď vím jak to udělat nebo znám lidi, kteří ví jak to udělat, že vlastně mám všechny ty jako potřebné kousky a tam jako vlastně vznikla ta myšlenka a nenechal jsem jako to jenom u myšlenky a začal jsem prostě po tom jít, začal jsem skutečně jako vyvíjet tady tu službu  Já jsem celý neprogramoval, většinu lidí pak už prostě projednal někdo jiný, ale tam to vzniklo.

 

A tu krabičku nafasuje závodník a ta vysílá prostě GPS signál a přes něj lidi můžou na mape vědět, kde je. A ty si ještě říkal, když se něco stane, tak ty si přesto můžeš zavolat nebo vyslat nějaký signál SOS?

 

Takhle, tam původně prostě byly jenom GSM krabičky, prostě GSM trackery to jsme měli ty, které vyžadují mobilní signál. A za tu dobu prostě tam myšlenka se výrazně rozrostla, to máme teď jak GSM trackery, tak i satelitní trackery, takže vlastně můžeš udělat ten přenos a i je tam tlačítko SOS, přes které můžeš vyslat signál o pomoc, vlastně odkudkoliv. Ty krabičky nejsou to gro, to si normálně člověk koupí, to se to normálně dostane, jsou prostě Garminy tady tyhle. Tam jde pak vlastně o tu platformu, jak to zobrazit. Vlastně jsem se setkal s tím na začátku, když jsem to nějak nabízel závodu, tak mě někteří řekli, jako jo, my to chceme, ale nechceme to od tebe, my si uděláme vlastní, což samozřejmě nefungovalo, protože si mysleli, že si prostě koupí ty krabičky a tím to je hotové, ale není, pak prostě musíš tu informaci nějak zpracovat, musíš to nějak zobrazit a teď jde o to jak, na které mapě, jaké další informace, protože dneska už lidi nechtějí jenom vidět tečky, ale chtějí tam prostě mít facebookové profily, obrázky, zprávy a tady tyhle ty věci. V podstatě se to stává tím hlavním místem, kde lidi sledují závod, protože proč by sledovali průběžné výsledky, kde máš informaci jenom, že teď byl tady na kopci hodinu, o něm nevíš a za hodinu pravděpodobně bude na dalším kopci, nevíš přesně jak.

 

Plus je tam ta informace nebo to použití i, když jsou lidi na treku, ne?

 

No jasně. Umožňuje ti to sledovat polohu té krabičky nebo řekněme nějakého člověka, vozidla, čehokoliv a k čemu ji použiješ nebo to už je na tobě. Takže přesně tak vlastně jsme takhle trekovali některé expedice a často takhle to půjčuju lidem, kteří mají nějaké svoje projekty. Často to vlastně dělám zadarmo, protože pořád jsem vyšší sportovec a chci úplně tady tyhle projekty podpořit. Takže trekovali jsme třeba expedici, co měl Lukáš Jasenský na Makalu a ušel tam sám. Byl tam já nevím měsíc a půl a měl tady tuhletu krabičku, ze které si vlastně mohl psát já nevím s rodinou, s přítelkyní a takhle. Takže tam vlastně sice byl sám, ale bylo to jeho jediné spojení vlastně s okolním světem.

 

Tyhle možnosti byly jen přes ten satelitní telefon, ne?

 

Teď to jsou satelitní komunikátory, které neumožňují ti úplně přes hlas, ale umožňují ti posílat psané zprávy.

 

Na klávesnici nějaké malé?

 

Je tam nějaká malinkatá klávesnice, přes kterou jde psát, ale můžeš to spojit s telefonem a tím pádem pak normálně jak kdybys psal SMS.

 

Korona Himaláje

 

Pojďme se ještě dostat k dalšímu projektu, který ty si během covidu měl a to byla Korona Himaláje. To znamená, na kole jste Everest vystoupali 14krát, při čemž jste nastoupali přes 13 tisíc výškových metrů.

 

130 tisíc.

 

Kolik jsem řekl?

 

13 tisíc.

 

Takže 130 tisíc. To by byla urážka. 36 hodin, vybrali jste v rámci toho přes čtvrt milionů korun. A pověz nám o tom víc, jak to vlastně probíhalo, jaký byl ten cyklus, ve kterém jste se pokoušeli vystoupit.

 

Vzniklo to tak, že jsme jezdili Everesting na Dlouhé stráně. V podstatě jsme to jeli na dvakrát, protože poprvé, první pokus byl, že jsem to šel pěšky a pak to pojedu hned na kole. Tam se ke mně připojila Peggy na tu cyklistickou část. To neskončilo dobře, protože pak měla pád, takže skončila v nemocnici. Nic vážnýho, ale prostě jsme to ukončili. A dva týdny později jsme to jeli znovu. Už jenom tu cyklistickou část, což byl vlastně začátek jara. Na Dlouhé stráně tam jsme měli, tak tomu říkám, sudetské počasí, prostě strašně hnusně. A najednou říkala myšlenku, no co kdybychom takhle udělali jako celou korunu Himaláje. Říkám, to je strašná blbost, tohle, protože já už na žádný Everesting nejedu. No ale za nějaký měsíc, dva se nějak rozleželo a prostě jsme si volali, a během půl hodiny jsme vlastně vymysleli celý koncept toho projektu. Říkáme, dobrý, jasně, uděláme to prostě projekt, který má začátek a konec. První myšlenka byla, že vyjedeme čtrnáctkrát tu výzvu Everesting, nevím jestli vlastně lidi znají, co je Everesting, ale asi... Prostě Everesting je, že si člověk vybere nějaký kopec a jezdí ho nebo chodí ho nahoru tak dlouho, až nastoupá vlastně výšku Everestu. 8 848 metrů. A toto jsme vlastně dělali na Dlouhé stráně a pak vlastně tady padla myšlenka, že bychom mohli udělat takhle vlastně nastoupat celou korunu Himaláje. Tedy všech čtrnáct osmitisícovek, tedy čtrnáctkrát Everesting. No, taky jsme řekli, že to uděláme jako projekt, který bude mít začátek a konec. A i do toho prostě zapojíme nějaké fanoušky, takže jsme prostě to dali na web, nechali jsme prostě hlasovat, říkali jsme, že to uděláme teda na silničním kole, někde v Alpách, takže tím se nám vlastně jako to specifikovalo, kde to budeme jezdit. Měli jsme tam na výběr asi 30 nebo 40 nějakých vstoupání, prostě samé fajnovky. No, vlastně další část byla, že to spojíme s nějakou charitou, a já si ještě říkal, protože já jsem studoval fyziku, mám takový ten vědecký přístup, tak říkám, ještě prostě zkusíme zjistit, jak vlastně za těchto podmínek lidské tělo funguje. Tak jsme vlastně měřili glukózu nebo prostě koncentraci glukózy v krvi a tak vlastně budeme reagovat na to, jak tělo vlastně přijímá stravu a jestli to prostě zvládne a takhle. No, myšlenka dobrá. Ještě jsme si říkali, protože najednou vlastně přišla corona, tak jsme si říkali, dobrý, ale už to vypadalo, vlastně už to byl druhý rok tady těch omezení, už to vypadalo, že konečně prostě to bude otevřeno, tak si říkáme, fajn, budou zase závody, takže prostě tady takhle natrénujeme, pak to je hotové a vyrazíme na závody. Takže jsme vlastně to zahájili někdy v půlce dubna a ten rok vlastně v Alpách bylo spousta sněhu, takže tohle to ten projekt jako poslalo úplně někam, protože prostě jsme tam jezdili všude kolem závěje a fakt jsme jako bojovali vlastně často s tím počasím a vlastně se to jako víc blížilo jako vlastně expedici, než jsme si za začátku sami připouštěli. Proto jsme si říkali, bude to vlastně jako uděláme korunu Himaláje, jako ty expedice a měli jsme vlastně myšlenku, říkám, dobrý, když vlastně lezeš na kopec, jdeš nahoru, takže my jsme si řekli vždycky, prostě když budeme stoupat na nějakém tom alpském stoupání, tak se bude snažit vyjet prostě až nahoru, až na to sedlo. A opravdu pravidla everestingu ti vlastně nic takového nenakazuje. To ti řeknou, vybereš si úsek kopce a tam jezdíš a lidi, co jezdí rekord, se snaží everesting zvládnout co nejrychleji, tak to jezdí na, já nevím, kilometrovém úseku cesty, která má 15-17% a jezdí to furt dokola. Jezdí prostě takhle 70x, 80x tady to krátké stoupání. My jsme prostě měli dlouhé stoupání 800m výškových, 1000m, takže to jsme pak jeli prostě 8x, 9x, což znamená, že vlastně, když jedeš dolů, tak potom jako zmrzneš.

 

A ten jeden everesting nebo ten jeden kopec vlastně trval zhruba jak dlouho?

 

No bohužel jsme se často dostali skoro k 24 hodinám. Protože, a zase to byl původní plán, že to budeme jezdit 16-18 hodin, tak jako jsme jezdili ty Ddlouhé stráně. To znamená, začne brzo ráno, skončíme kolem půlnoci a normálně vyspíme. Navíc, kámoši nám říkali, jo, my tam prostě za váma přijedeme, uděláme vám support, uvaříme vám čaj, že to bude v podstatě tak, jak jsme jezdili ten everesting na Dlouhé stráně. Jenomže byly prostě covidová opatření, takže vlastně, když by tam někdo přijel za náma třeba na týden, což jsme si tak říkali, tak pak musel na další týden do karantény. Výsledek byl, že jsme tam byli úplně sami. Tohle všechno jsme si museli připravit sami, což si něco připravíš před závodem nebo před tím výjezdem, ale pak stejně ti prostě dojde čaj, dojde jídlo, musíš si to připravit zase dál, jo. Takže výsledek byl takový, že jsme to jezdili výrazně déle, jsme to jezdili v podstatě skoro 24 hodin, takže jsme se vlastně nevyspali, měli jsme rozhozený ten další den, protože vlastně ten původní plán, že budeme jezdit vždycky jeden den tu výzvu Everesting, a pak budeme mít dva dny na všechno ostatní, to znamená na regeneraci, na to, abychom přejeli někam jinam, abychom vlastně i třeba vytvořili nějaké výstupy, dali věci na sítě, protože v okamžiku, kdy jsme to měli i jako charitativní, tak vlastně je nutný, musíš prostě o tom nějak informovat a vlastně udělat kolem toho humbuk a snažit se to dostat mezi lidi a musíš to dostat vlastně hned, jo. Takže to nebylo, že bychom si řekli, ale prostě to dělat nebudeme. Věděli jsme, že prostě tohle je potřeba, jo. A vlastně to byla druhá část toho, že jsme sice jezdili ty Everestingy a věděli jsme zhruba, jak pokračujeme v tom projektu jako v té sportovní části, ale taky, jak se nám daří vybírat peníze a viděli jsme, že to úplně nefunguje. Vlastně jsme měli cíl, že vybereme zhruba čtvrt milionu, což vlastně my jsme měli každý 130 tisíc metrů převýšení, které dohromady dělá 260. To jsme věděli, že mělo být zhruba vybráno tolik peněz, kolik máme nastoupáno. A byli jsme na půlce. Já jsem říkal, že to nejde, co budeme dělat, jo. A vlastně to bylo ještě udělané tak, že jsme vybírali na vlastně neurorehabilitační léčbu pro děti. A věděli jsme, že vlastně ta léčba, aby byla nejefektivnější, musí být zahájena co nejdříve. A já nevím, jak se to prostě stalo, ale prostě na té klinice nám věřili, že to prostě vybereme. Takže ty děti vlastně už zahájily tu léčbu, když my jsme ty peníze ještě neměli, jo. My jsme v podstatě jezdili. Na jednu stranu bylo strašné povzbuzení, protože jsme viděli jako pokrok, který udělali, že se najednou poprvé někdo chodil, poprvé se někdo postavil. A takhle. Říkáme, no to je super, ale to je jako skvělé. Ale my prostě jako to vybrané nemáme. Byli jsme v půlce. Říkáme, no my to možná jako nevybereme, jo, nebo co se stane. Známe se, že jsme se vůbec nepřipouštěli neúspěch, ale pak to k tomu spělo. Naštěstí se to pak zlomilo někdy po dvanáctém, nebo po jedenáctým, dvanáctým everestingu. Vlastně jsme dojeli a pak jsme měli přímo výstup u Lucky Výborné, tak to možná asi byl ten zlom, nebo takhle. Takže to byl vlastně další ten tlak, další ten prvek, že jsme věděli, že ta sportovní část je jen jedna část toho projektu a pak jsme stáli před rozhodnutím, co uděláme, protože jsme věděli, že v té původní myšlence, že pojedeme jeden den a dva dny za tím zvládneme všechno ostatní, je to neproveditelné, tak jsme si řekli, jak s tím naložíme. Nakonec jsme se rozhodli, že se budeme snažit splnit všechno, co jsme si předsevzali. Jenom nám to trvalo výrazně dlouho, takže jsme takhle strávili 60 dní v dodávce.


Regenerace během Korony Himaláje


A toho času na tu regeneraci teda asi moc nebylo…

 

Nebylo, hlavně my jsme se neregenerovali, to nebylo, že jsme leželi jenom a řekli, hele jo, teďka budeme dva dny odpočívat. Znamenalo to, že musíš dojet na jiné alpské sedlo, což není úplně blízko. Teď se snažíš vytvořit nějaké ty výstupy, takže to často znamenalo, že jeden vzal kolo, druhý vzal dron a jeden jezdil výstup dál v tomhle volném čase. A ten druhý to točil, zkoušel. Pak jsme se prohodili, když už někdo nemohl. Nebo jsme se pak snažili natočit nějaký rozhovor, nějaké shrnutí poločasu. Plus jsme zase dál řešili to, že si musíš koupit věci. Všechno bylo zavřené v té době, takže tam jsi nedal ani cyklisti, jasně, přes to, nic vůbec. Prostě jsi nekoupil. Do toho jsme museli řešit, že něco bylo ve Francii, něco bylo v Itálii. My jsme třeba jezdili, jeli jsme prostě přejezd. Navíc ještě to byl konec dubna, začátek května, takže některé alpské sedla byly zavřené. Takže jsme řešili, jak se dostaneme na to místo toho dalšího Everestingu. A takže jsme vyjeli z Francie. Vlastně nás to poslalo, že by bylo nejlepší vyjet z Francie, dojet do Itálie a jet zase do Francie za tři hodiny. Nás nechtěli pustit, že nemůžeš do Francie bez testu. V sedm večer. Přitom my jsme v tu dobu už byli vlastně tři týdny ve Francii. Jsme prostě na dvě hodiny vyjeli do Itálie a takhle. Takže to byla spousta tady takových komplikací, které člověk musel řešit. Na druhou stranu, super zážitek. Prostě ty Alpy byly úplně prázdné. Tam byla jako divočina, ta zvířata to pochopila velice rychle, že vlastně lidi tam nechodí. Takže tam prostě jsme jeli na Falzarego, kde je normálně strašný provoz a tam prostě stálo stádo jelenů.

 

Proč?


Když se bavíme o těchto výzvách, jsi taky v kontaktu s různými osobnostmi, prostě horal jsi a podobně. Jakým způsobem se vyvíjelo to tvoje klasické proč tohle člověk dělá, proč to podstupuje?

 

Mě vždycky bavilo zkoušet nové věci, jako objevovat. To objevování tam bylo, to tam je pořád. Plus třeba ten Adventure Racing je zajímavý v tom, že to je ten sdílený zážitek s tím týmem, s těmi kolegy, partnery, strašně silný. A pro mě prostě obrovská hodnota je to, že se dostanu do míst, kam bych se normálně nedostal. To, že já vždycky ze srandy nebo s trochou nadsázky říkám, ale představ si závod Adventure Racingu, jako 20, 30 celodenních výletů, jenom je to zhuštěné do tří nebo pěti dnů. A ty všechno tohle vidíš během toho krátkého času. Mně to připadá, že to je čas využitý do mrtě. Jsi 24 hodin toho dne někde venku. A přesto, že pak musíš zase se vrátit do toho reálného života, některé věci dodělat nebo předtím to nahrotit, abys to stihl, abys práci zvládl. A když pak někdy přemýšlím a říkám, pojedeme, nepojedeme, tak jsem spíš na té straně, jo, jedeme. Protože si říkám, tohle to je to, co si budu pamatovat. To, jak jsme někde šli, ne, to, jak jsem za ten den udělal spoustu práce a seděl někde v kanclu a takhle. Takže je tam pořád to objevování, to hledání toho nového. A mě to vždycky táhlo nahoru. A vlastně to se trochu změnilo za koronaviru, protože jsem prostě dával tréninku hodně a ty hory šly samotné trochu stranou. Ale pak nebyly závody. A jsem si navíc říkal, nejen běháním je člověk živ, tak jsem začal víc lézt. Řekl jsem si, že chci víc lézt a třeba i na úkor závodů nebo takhle. Takže teď se to posouvá víc nahoru. I klidně jako nezávodně.

 

 Co Pavlovi hory dávají a daly?

 

Tím pádem už předtím jsi trávil hodně času na horách, takže co ti hory dávají, co ti dali?

 

Svobodu. Můj koncept nebo moje představa hor je taková, že si vyberu, já nevím, kopec cestu a  jdu tam. A vlastně jediné, co mě omezuje, jsou dobré podmínky. Může to být trochu vybavení, ale především moje schopnosti. Vlastně, že předpokládám, že já budu tím nejslabším článkem nebo tím limitujícím faktorem. Proto mě strašně prudí ten průmysl Nepálu a ty permity, nebo nejenom tam, nebo tady omezení Krkonoš a tak. Prostě, že nějaký úředník ti v podstatě říká, co můžeš a co nemůžeš. Že to není na tobě. Takže pro mě pojetí hor je hlavně ta svoboda a to, že jdeš si, kam chceš. Nebo to, co zvládneš, takhle.

 

Pavle, díky za rozhovor a ať se nadále daří.

 

Děkuji.

 

Mějte se hezky, ahoj.

Comments


Commenting has been turned off.
bottom of page