► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde. Děkujeme!
Honza “Tráva” Trávníček patří mezi nejúspěšnější české horolezce, zdolal celkem pět osmitisícovek, mezi které se řadí například K2 nebo Annapurna. Honza je ale muž mnoha tváří a kromě horolezce, geodeta a ambasadora Rock Pointu je i zakladatelem první české hospody v Nepálu.
Co vše v rozhovoru s Trávou zaznělo:
0:45 Vznik Czech Pub v Nepálu
6:58 Lezení
10:41 Vedení hospody a trénink
16:10 Šerpové a nosiči
21:00 Je náročnější K2 nebo Annapurna? 26:06 Koruna Himaláje
29:28 Jaké to je být v páru v horách?
31:27 Manaslu v porovnání s dalšími osmitisícovkami
34:23 Rakovina a kloubní lupénka
44:05 Další projekty a plány do budoucna
48:27 Co mu hory dávají a daly?
Video YouTube verze zde:
Podcastová Spotify verze zde:
Podcastová Apple verze zde:
Podcastová Google verze zde.
Hlavním partnerem naHorutv je ryzí horská značka Salewa, která vyrábí oblečení a vybavení, které kombinuje tradiční materiály s progresivním a moderním designem. Lokální web najdete zde. Skitouringovou kolekci Sella od Salewy najdete tady.
Partnerem tohoto rozhovoru je outdoor expert Rock Point, jehož je Tráva letitým ambasadorem. S kódem NAHORU10 dostanete slevu 10 %, a to i na zlevněné. Ale rychle, platnost kódu je jen do středy 24.1.2024 (včetně)! Lze ho využít na eshopu i v kterékoli z 44 prodejen po celé ČR.
Naším partnerem je také BrainMarket. S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na všechny jejich produkty. My doporučujeme například jejich vysocekvalitní Vitamín C v jedné z nejvstřebatelnějších forem. Článek o tom, které doplňky stravy pravidelně užívat, najdete tady.
Náš rozhovor s Petrem Janem Juračkou najdete zde.
Podpořte vznik dalších rozhovorů.
Zde je i textová verze - pokud preferujete čtení před poslechem.
Horolezec a nepálský hospodský Honza "Tráva" Trávníček
Patří mezi nejúspěšnější české horolezce, zdolal celkem pět osmi tisícovek, včetně K2 nebo Annapurny, ale je to muž mnoha rolí. Geodet, učitel, ambasador Rock Pointu, organizátor sportovních akcí a také třeba spoluzakladatel české hospody v Káthmándú. Naším hostem na Friesových boudách v Krkonoších je Honza Tráva, Trávníček. Trávo, ahoj.
Ahoj, ahoj. Zapomněl si, že jsem abstinent.
Abstinent. Na zdraví. A ještě jednou děkujeme našemu novému hlavnímu partnerovi, kterým je Salewa.
Vznik Czech Pub v Nepálu
Honzo, pokud někdo sleduje české expedice v Himálaji, tak od jisté doby si nemohl nevšimnout, že lidé, co jdou na expedice, ještě předtím, než někam lezou, tak skončí v hospodě. V jisté hospodě, která se jmenuje Czech pub, kterou jsi spoluzakládal. Jak došlo k nápadu mít v Káthmándú hospodu?
Byl to strašně blbý nápad, musím říct. Naštěstí nebyl můj, ale našeho kamaráda, který s náma byl na výletě v Nepálu, na treku. A my jsme dlouhodobě sledovali, že lidi fňukají, že by si dali české pivo. Ale to není asi ten hlavní důvod, proč jsme to založili. Ano, byla tam určitá díra na trhu, protože v té době, to bylo těsně před covidem, tak se prakticky v Nepálu nedalo koupit točený pivo. Byla tam jedna firmička, jeden pivovar Šerpa, který to točený pivo dělali. Ale prostě velice výjimečně jste si mohli někde objednat točeňáka. A tak jsme říkali, dobrý, tak to je ještě další krok k tomu, jak tady trávit víc času, když už nám pět měsíců nestačí. Takže jsme vymysleli tenhle projekt, možná spíš nás kamarád Bohouš. Tak jsme se o tom pobavili se Subinem, což je náš parťák v Nepálu teď, coby hlavní majitel český hospody, majitel agentury, se kterou spolupracujeme. A on je neřízená střela. Ten vždycky, když se pro něco nadchne, tak jde hlava nehlava. Takže to trvalo několik měsíců a on přišel teda s tím, že má výborný prostor, že tam by se mu to líbilo. To byla ruina jako blázen. Nějaký bývalý bar. Místo toho původního baru tam byl bar v podobě tanku. A Subin tak na to kouká, říká, že to by se mu líbilo, tady bychom to zrenovovali. Říkám: „ty vole, žádný tank, ne, ne, ne, ne, do tanku prostě nepůjdeme.“ Ale každopádně jsme se teda shodli na tom, že ty tři patra pro nás by mohly být dostačující. A začala probíhat velká renovace toho prostoru. Snažili jsme se to dělat hodně dobře, aby to bylo všechno ve dřevě, ručně dělané. Ale mělo to pár úskalí, třeba elektrika nepálská. To je strašidelný, ale dobrý, rozchodili jsme to, svítíme, nejsou velký výpadky. Subin má evropský přesah, má za ženu Italku, takže tuší, jak by ty věci asi měly vypadat. A třeba docházelo k tomu, že jsme vyrazili na měsíc na trek, ještě s Miry, která se o to taky starala. A teď se vrátíme a Subin nás vzal do prostoru a říkal, podívej se, co jsme vybudovali, to je boží. A tam světelný koule a diskotéka. A já že: „Subine ne, ne, říkal jsem, že to má být vážená česká hospoda, tradiční, skoro Švejk. Kdyby si sem dal Švejka, tak to ještě dobrý. Ale ne, diskotéku z toho dělat nebudeme.“ Takže jsme se postupně dopracovali k nějakému vizuálu, který si myslím, že je teď dobrý. Co mě teda trápí, že Subin se zamiloval do kytek. A teď máme hospodu plnou kytek. Ale už je to tím stylem, že se nám tam nevejdou hosti. Děláme tam pravidelně promítání. No jo, ale tady kytka, tamhle kytka, až nebylo vidět na to plátno. Tak jsme to museli celý přepracovat. Postupně mu to někam šoupeme do rohu. Vždycky, když zmizíme, tak to našoupe zpátky. Tak je to takový zelený prostor.
Takže stroboskop už tam není, ale večírky tam jsou. Když pozoruju ty jména, které tam většinou přicházejí, tak vím, že zapařit umí.
No tak kam mají chodit jinam? Chodilo se k Tomovi a Jerrymu. To byla legendární hospoda. Tu proslavil Radek. Teda proslavil, on teda tvrdí, že proslavil. Dobře, asi jo. Protože byl ten první, který to dával na ty sítě, že se chodí k Tomovi. A to je hospoda, kam se visí, kam se věsí na zeď tady tričko expediční, kalendář, plakáty a podobně. Jsou tam podepsaný ty lidi. Nechci to hanit, nebudu říkat, že Tom a Jerry je lepší, než Czech pub. Nejsem blbej. Ale vlastně se z toho stal malinko pajzl. Nebo ne pajzl, ono to zůstalo stejný. Je to 20 let stejný. Já jsem byl poprvé v Nepálu před 25 lety a u Toma jsem byl. A teď je tam furt ten samej číšník, s tou furt samou košilí, nosí furt ten samej popcorn. Takže tam se chodí pařit, třeba o půlnoci, protože my to nechceme, jako jo, táhneme to občas do rána, ale beze mě. Já chodím brzo spát. Já jsem sportovec. Ale k Tomovi se potom chodí na kulečník a nějaké zpívání. Ale k nám tam už stejně přijdou jen lidi, kteří moc nepijou. Ti druzí nás nezajímají. Ať si jdou k Tomovi.
A jaký máš ty teď režim? Kolik času jsi v Nepálu?
Jak to vychází. Oficiálně jsem tam jenom pět měsíců. Protože pět měsíců tam oficiálně můžeš být. Ale to nevím, jestli tady může zaznít. Ale jo, on tenhle pořad stejně nikdo nesleduje, že? Haha. Tak to vlastně... Když máš dva pasy, tak je to OK. Tak tam můžeš být i další dobu. Protože získat vlastně... to asi stejně budu muset udělat… ale získat tam pracovní povolení, tak je strašná pakárna. Oni mají ten svůj píseček, vůbec to nechápete, je docela dost uzavřený. Ale domluvil jsem si to. Já jsem si cestu našel. Věrka Exnerová mě zaměstná v Člověku v tísni, ale tam budu muset makat. A mě nebaví chodit do práce. Takže s tím je trošinku problém, že jsme se ještě neshodli na těch základních pilířích naší spolupráce. Já potřebuju to vízum a ona nepotřebuje nic ode mě, nebo chtěla by to, co já jí nedokážu dát.
Lezení
Pojďme k lezení. Na startu jsem vyjmenoval několik oblastí, které ty teď děláš. Je to něco, co tvoří největší část tvého času?
Ty jsi tam vyjmenoval, že zdolávám ty kopce, ale já je nezdolávám. Já se o ně pokouším. Takže to je jeden z těch momentů.
Nějaké úspěchy tam ale asi jsou.
Jo, tak něco jsem vylez nebo vyšmajdal. Spíš jako vyšlapal, protože já vlastně nelezu na ty těžký věci, jako nějaký prváče, tojo. Tam jdeš pod tu stěnu. Někdy se předjím na ty těžké věci jako nějaký prváče. Tam jdeš prostě pod tu stěnu a lezeš na to.
Ale ta K2 není úplně lehká, ne?
K2 není lehká, ale zase není tak brutálně těžká. My jsme tam měli super podmínky v tom roce 2014. A třeba ty následující výstupy, který jsem podnikal, tak mi přišly i obtížnější. Ale to třeba ne technicky, ale Cho Oyu s naším slepým kámošem Honzou Říhou a s výborným, ale komplikovaným týmem, s Luckou Výbornou, Martinem Havlenou, majitel firmy, autor. Libor Uher, Mára Novotný. Jak se to tak poskládá, tak vlastně ta náročnost toho výstupu není tak velká, ale celý ten humbuk kolem toho je. Já jsem z toho přijel úplně hotovej.
Ale to je zvláštní, že říkáš, že ta příprava a výstup, že ten kopec není nějak těžký. Já chápu, když se to srovná s nějakými prvovýstupy. I Mára, žejo, co leze. Ale hergot, je to pořád kopec nebezpečnej.
Když o tom tak mluvíš, tak já to změním ten názor, že to bylo strašně těžký. Fakt bylo to brutálně těžký. Já bych se tam předtím nevrátil, až teď v létě. To možná znehodnocuju ten výkon, že? Já teď dělám přednášky s Jurajdou. Jezdíme společně. On vydával Něhu Himaláje, což je kniha, která je o třech společných expedicích. Ama Dablam, Manaslu…
Petr Jan Juračka, se kterým jsme natáčeli rozhovor – kdyby někdo nevěděl, kdo je Jurajda.
To je mimochodem člověk, který mluví daleko rychleji než já, což už je co říct. A já vždycky vyprávím tu historiku, jak my jsme se jako seznámili. To bylo v roce 2015, v Brně na festivalu. Peťa přede mnou přednášel, úplně narvaný sál. A on přede mnou přednášel o transportu koně. Později jsem se dozvěděl, že to je známej kůň Převalského, ze zoologický z Prahy do Mongolska. Hezký fotky, zajímavý vyprávění. On je showman. Co neví, to si vymyslí. Ať je to hlavně zábavný, což je zábavný. A potom... tohle nedochůdče jo, brejle, sotva chodil, skoro si tak jako vzpomínám, že belhal na jednu nohu. Přikrčenej. Nevypadal vůbec jako sportovec. A teď přijde za hrdinou z K2. Drze. Po mé přednášce, kterou jsem tam měl. To bylo pár měsíců poté, co jsem jako pátý Čech vylezl na vrchol K2. A on přijde a řekne mi: „nazdar, já jsem Petr.“ Říkám: „nazdar, já jsem Tráva.“ Tak jsem si říkam, co chce. „Hele, já se chystám na K2. Co si o tom myslíš?“ Tak jsem se zarazil. To už tam může lézt fakt každej. Tak jsem mu řekl… teď nevím, jestli to můžu říct… že není úplně chytrej. A že tam umře. A on chytrej je a neumřel tam. A takhle jsme se skamarádili.
Tak to je dobré, že tě neposlal s tím někam. Hned při prvním kontaktu.
Jo, to možná poslal, ale to je jedno.
Vedení hospody a trénink
A když máš teď tu hospodu, nebo v ní seš většinu času, tak jak to jde dohromady s tréninkem?
Co to je trénink?
To je takový, když se připravuješ tři týdny před tím, nebo tři dny.
Já teď úplně tak moc netrénuji.
Nebo jsi netrénoval vůbec?
Ne ne, trénoval jsem. Nebo trénoval, jenže já slovo trénink moc nemám rád. Já jsem někdy dostal ty hodinky, které měří ty tepy a ty vzdálenosti a ty kroky. Vlastně mě stálo hrozně moc úsilí se s tím naučit pracovat. Zmačkat ty tlačítka, sledovat to. A pak jsem to zase chvíli neměl, tak jsem to znovu zapomněl. A už jsem si to nechtěl učit znovu. Takže já mám někde v šuplíku. A že tak intuitivně poslouchám svoje tělo. A já ty věci, co dělám, tak nepovažuji moc za trénink. Já bych to stejně dělal. Ať běhal, jezdil na kole, skialpoval, jezdil na běžkách. Mě to hrozně baví. Ano samozřejmě před nějakou tou expedicí na tu osmi tisícovku, tak je dobré to trošinku víc podpořit. Dát tomu nějakou systematičnost, ale já nejsem Petr, který tady byl před chvílí.
Se kterým vyjde rozhovor v tuto dobu třeba za měsíc.
To je jedno.
Petr Vabroušek.
Děláme to nadčasový, ne? Ano, jasně, je možný, že když máš ty údaje, tak se budeš rychleji zlepšovat. Budeš lepší na světový úrovni. Ale mě to nebaví. Já fakt nejsem systematický. Jsem pankáč jako v mnoha věcech. Ale mám to prostě strašně moc pro zábavu. A víš, co je skvělý na té přípravě? Tak jako dobrý, já dneska chodím nejvíc šesti tisícovky, občas nějakou tu osmu tam šoupnu, když to jde. Ale vlastně ta systematická příprava je asi fajn na ty vysoké kopce. Ty šestky odejdeš z toho, co máš. To není nějaký velký problém. Ale to, abych si fakt říkal, teď jdu prostě běhat, je hrozně dobré, aby si se připravil na ty vysoké kopce. Tak je vlastně jedno, co děláš. A můžeš to různě nakombinovat. Ten Peťa to má jasně daný. Ten musí naběhat, najezdit na kole, naplavat. A to ještě super, že to je taková univerzálnost velká. Ale nedej bože, aby mě maminka v mládí přihlásila na fotbal. To bych se musel honit celý život za tím kulatým nesmyslem. A nedělal bych vlastně nic jinýho. A tady si můžu vybrat, jakým způsobem se na tu akci připravím.
A když jsi v Káthmándú, tak každý den asi něco děláš, ne? Nebo třeba ne? Neříkejme tomu trénink, ale nějaký pohyb.
Já mám nejvíc pohybu, když jsem tam, že si dojdu ráno pro kafčo. A večer prostě chodím, abych jim pomáhal s pivem. Ne, kecám.
Takže chůze po place. Deset tisíc kroků na trénink na K2.
Chůze po place. Ne, ne, ne. Ono, pozor. Já jsem říkal, že jsem víc jako v té hospodě. Ale to víc znamená, že tam nejsem prostě týden v sezóně a týden v druhé sezóně. Ale že to teď mám nastavené tak, že tam potřebuji být. Nebo chci být třeba měsíc v té sezóně. Ale další dva měsíce, nebo měsíc a půl jsem v horách. Takže v pohybu jsem jako furt. Ano, je tam prostor i v Kathmandu, abych si ráno zacvičil. Abych se šel proběhnout. Chodím běhat na Swayambhunath. Tak prostě jo, ale chřadnu tam, tloustnu a prostě není to úplně optimální. Takže ten život, že bych byl jenom hospodský, tak mě to chvíli baví. Sedět na tom baru, teď koukat, jak to tam kmitá. Jak chodí ty lidi, teď se s tebou zdraví. Občas udělat tu přednášku. A být tam ten hospodský, jako dobrý. Je to dobrý, ale asi to není úplně můj náplň života. Pro mě nicméně ta hospoda, protože ono to není jenom o hospodě, to je místo, kde se ty Češi potkávají. Kde si mění zkušenosti. A my to samozřejmě máme napojené ještě na tu nepálskou cestovku. Je to jako jedno s druhým. A vlastně zjišťuju čím dál tím víc, že toto můj přítomnost vyžaduje. Ale to znáte tady odsaď. Když chcete mít úspěšný podnik, tak ten majitel tam musí být.
Šerpové a nosiči
Ty jsi zmínil tu cestovku. Mě připadne zajímavý, jak jsme se bavili před rozhovorem, trošku pohled na ty šerpy, na ty nosiče. My jsme to, vlastně s nikým neměli možnost ani to probrat, protože není moc lidí, co tu možnost mají. Jací jsou Šerpové? Jak to s nimi chodí? Nebo s nosiči, potažmo, jaké tam máte lidi? Jak se s nimi komunikujete?
Skvělý. Já to malinko rozliším, když říkáš Šerpové, vidím lidi s nosičema.
Jo, to jsem popletl.
V pohodě, myslím, že to diváky bude zajímat. Množství lidí to neví, že vlastně Šerpové je etnikum, kteří žijou v údolí Khumbu, kteří se narodili pod tím Everestem, narodili se v těch vysokých výškách, takže je to vlastně pidinárod. A až později, historicky dáno, tak se to slovo přebralo jako pro nosiče. A to z toho důvodu, že my, když jsme tam přišli bílí ksichty a vyrazili jsme do těch hor, tak oni byli ty nejschopnější, kteří nám tam pomáhali. S věcma tam donést, pomáhali nám na kopcích, že jsme se tam nejlíp orientovali, byli silní a dobře aklimatizovaní, protože se narodili v těch výškách tři tisíce plus. Takže skutečně tohle to je národ, který tam žije. A ano, přebralo se to pro nosiče a bohužel se to slovo Šerpové používá i v Pákistánu, ale pro pakistánský nosiče to je úplně supporters. Ale nicméně, my je využíváme, jsou to pro nás jedni z těch nejbližších, protože s nimi trávíš těch 14 dní na tom treku. A když se bavíme o těch expedicích, tak já stále opakuju, že bez nich bychom tam nemávali tou českou vlaječkou na vrcholu, ty osmi tisícovky třeba, protože bychom tam měsíc nosili ty věci. A kdo má dneska čas? Už to nejsou ty původní československé expedice, kdy se vyjelo na tři měsíce a bylo na to na všechno spoustu času, velký týmy. Takže všechno se to tlačí za krátkou dobu. My ty věci si tam necháme donést do základního tábora. A tím způsobem, jakým já lezu na ty osmy, tak to je tzv. lehký expediční styl, že je to bez kyslíku, bez těch nosičů a bez toho servisu, který je na tom kopci. Dneska už to dělá minimum lidí. Aspoň na těch komerčních osmi tisícovkách se to hodně změnilo v něco trošku jiného. Což ale je jak klasický vývoj. To je takhle daný. I auta se vyvíjí. Furt jezdíme v lepších a lepších. Takže ten servis, který místňáci poskytují těm lezcům, je lepší a lepší. A teď je na nás, jestli ho přijmeme, jestli si tam budeme chtít dát to presso, dát si to pivo v tom baru atd. Takže to je naše volba. Ale bez těch nosičů bychom neměli šanci. A kromě těch expedic, my je využíváme i na trekách. Chodí s náma doprovázet nás a naše kamarády, se kterýma jdeme na tyhle vejlety. Vždycky máme jedno nosiče pro dvojici. A není to z toho důvodu, že by si ty lidi neunesli ten patnáctikilový batoh. Když jdete normální trek, to má 10-15 kg. Vejdete se asi do toho. Podle toho, jak jste velký. Pak když jdete na šestku, tak nemáte šanci. To je fakt jako se tam tahat s 20 kilovým batohem, tyjo to se vám nechce. Jeden z těch důvodů je, že vždycky vysvětluji těm lidem, že když všechno bude klapat a všechno bude v pořádku, tak si to uneseš ten bágl, ten trek proběhne. Ale když budeš mít rýmičku, nebo si narazíš kotník, koleno, tě bude bolet, tak velice rád využiješ ty služby toho nosiče, který ti pomůže. Vezme 10-12 kilo, ty si neseš 5 kilo na zádech. Máš tu možnost odběhnout se a podívat do kláštera na kopci a nebudeš to řešit, jestli máš na zádech batoh nebo ne. Protože máš tu převahu nad tím. A druhá věc, která je pro mě asi důležitější, že těm lidem, kteří tam s náma takhle jsou, těm Nepálcům, a fakt se opakují, chodí s náma každý rok a známe i jejich rodiny často, tak my jim dáváme práci, která jim zajistí živobytí na několik měsíců. Třeba v Nepálu. Já ne, že bych nějakým způsobem nepodporoval, třeba zrovna ty neziskovky, které tam jsou a podobně. Snažím se. Ale tohle je přímá pomoc pro Nepál. Když bylo zemětřesení, tak se tam posílalo spousty peněz. I ty Češi jsou děsně solidární, takže tam to proběhlo velice intenzivně. Ale já jsem vždycky říkal, jestli chcete tomu Nepálu nejvíc pomoct, tak tam jeďte. Utraťte ty svoje peníze za jídlo v těch lodžiích, kupte si tam to předražené pivo. A to nemluvím jenom o lodžiích. Kupte si předražené pivo v Czech pubu. Ale je to ten přímý, že ty víš, kde ty peníze utrácíš, komu to dáváš.
Je náročnější K2 nebo Annapurna?
K2 a Annapurna jsou považovaný za obecně náročné kopce. Který z těch dvou pro tebe byl nějak těžší?
Technicky náročnější byla K2 určitě. Ale znovu se vracím k tomu, že my jsme měli naprosto skvělý podmínky. To, co se tam dělo v roce 2014, bylo pecka. Takže na tom hodně záleží, počasí je alfa, omega, všeho. A je to vysoký kupec. Přespání dvě noci ve výšce 8 tisíc metrů na rameni K2, už to je něco. Tam, kde většinou končí ty tvý výstupy, když jdeš na nižší osmi tisícovku, tak tady jsme začínali. Nebo začínali ten Summit Days ten poslední den. A Napurna je hodně nebezpečná. Tam padalo hrozně lavin, takže tam bych se vracet nechtěl. Já od té doby, co se nám to povedlo vylézt, od roku 2012, tak jsem říkal, že je to jediná z těch 8 tisícovek, který mám vyšlapaný, na který se nevrátím. No a já se nevrátím vlastně ani na Cho Oyu. Teď se snaží otevřít cestu z Nepálu. Už dva roky po sobě jsou tam týmy, které se to snaží prostoupit. Ale není to jednoduché, je to nebezpečné. A mě už do Tibetu nikdo nepustí, do Číny, protože mé kritické vyjádření proti čínskému režimu… Jo, jako jsme sledovaní, takže já nedostanu vízum. Takže Cho Oyu taky nezopakuju, ani nechci, protože to nechci dělat, utrácet svoje peníze v Číně.
A jenom prosím tě, s tím sledováním, jak to konkrétně bylo, nebo jak? Tam ses vyjádřil a oni teda si dělají poznámky?
No, to je obecně. Když jsme odjížděli na Cho Oyu, tak tam s náma byla jeden člen té expedice Lucka Výborná. A ta nás tvrdě varovala před tím, abychom na přednáškách, do médií, abychom si fakt na to dali pozor. Abychom takovýmhle způsobem vůbec se nevyjadřovali kriticky v té Číně, že ten monitoring je fakt silnej. A že bez jakéhokoliv důvodu nemusíme dostat čínský víza. Teď je strašně zajímavá story právě Jurajdy. My jsme byli ve výšce 6800 metrů ve třetím výškovém táboře na Manaslu. A tam je nádherně vidět do Tibetu. A on udělal fantastickou fotku, úplně boží. A to si úplně přesně pamatuju, jak jsme leželi v tom stanu. A Petr říkal, ty vole, tady je krásný, prostě to světlo. A tak vystrčil hlavu ven, postavil ten stativ před stan přímo. Já mám vyfocenýho zezadu, jak fotí tuhle fotku. A ten nádherný snímek pak vylepšil, jak on to umí zbarevnět. A poslal to do nějaké soutěže, která byla na Kypru. Ta byla na Kypru, fotografická prostě, fakt prestižní soutěž. A mám to teď z vyprávění od něj. Tak vám to jenom předávám, protože mi to přijde strašně zajímavé. A teď mu volali z toho Kypru, že je super, že gratulujou, že už tam je podruhý, že jednou vyhrál a že už je podruhý v tom nejužším výběru. A že to je posledních pět fotografů. A že by tam potřebovali ale nějakou změnu. A on říká: „dobrý, v pohodě, tak já technicky to zkusím nějak změnit.“ A oni, že: „ne, ne, my bychom potřebovali změnit název té fotky.“ A Petr říká: „co je, tak mám tam Free Tibet.“ „No, když my tady máme ty investory čínský.“ Tak Peťa vždycky vypráví: „no tak jsem říkal, tak jo, co bych pro slávu neudělal.“ Jak je herečka, že to na těch přednáškách to prodává. Všichni se smějou. No a potom zvážní, říká: „a tak se mi to potom jako večer rozleželo, tak jsem teda se přihlásil do toho systému, změnil jsem ten název na Free Tibet, komunisté, vyležte mi prdel“. Nebo něco takového. Nebo jděte někam. Já si přesně úplně nepamatuji ten název, ale bylo to takovýmhle způsobem. Což teda tady je nás spousty, teď bychom měli zatleskat Peťovi, protože tak to na těch přednáškách probíhá. Ale super, za mě prostě bezva. A jasný, ano. Vím, že to, co mám tady na sobě, je eko a ty děláš si věci doma. Ale je možný, že třeba ty žáby, které mám na noze, jsou v Číně vyrobené. Ale pokud nemusím a mám ten výběr, anebo aspoň trošinku to můžu ovlivnit, tak to prostě nechci dělat.
Koruna Himaláje
A ten současný stav, jestli někdy budeš chtít dokončit těch 14 osmitisícovek? Ty ses vyjádřil, že vlastně nechceš ten čínský režim podporovat. Ty teď fakticky za to nemůžeš. Chápu, že i nechceš. Ale asi i možná nemůžeš. Kdy vznikla taková jako poslední kapka, že sis řekl, že tady tuhle ambici, já nevím, jestli jsi ji měl nebo ne, ale pro mě je zapovězená, těch 14 osmitisícovek?
To bylo hned v roce 2016, kdy jsme se vrátili z toho Cho Oyu. Protože ty věci, které se tam děly, právě ve spolupráci nebo nespolupráci s tou čínskou stranou, to prostě přistaneš v Tibetu na letišti, a to jsme chtěli po zemi. Nás nepustili po zemi, museli jsme letadlem, prostě strašně předražená letenka, povinně hotel, ve Lhase. A už na tom letišti tě čeká rádoby průvodce, což je tajnej policajt, který tě celou dobu hlídá. Pak tam byly takové kapky, že když jsme postavili čorten v základním táboře, tak jsme tam nemohli vyvěsit českou vlajku na něj. Přišel ten důstojník a říká, no jo, tak jako to nejde takhle, to zavolám vojáky, to nemůžete. Říkám, co je, to je naše území. Takže pokud tady chcete mít vyvěšenou českou vlajku, tak musí být pod velkou, pod větší velevlajkou čínskou, na tom čortenu. A to jsou takové věci, které se ti potom, jak to někdo nasčítají, říkají, ty vole, vždyť je na světě tolik krásných míst? Že tohle to nechci, to je to samé, jako já dnes nechci spolupracovat a dělat věci s lidma, který mi vlastně lidsky nesedí. Ať je to jakýkoliv byznys, prostě nechci. Že to, tak jak my vlastně žijeme a jak máme prostě nějaký svůj volný čas nebo prostě představu o tom, jak chceme vlastně fungovat tady na tom světě, tak je to jenom na nás. Jako koho si kolem sebe prostě vybereme. Takže vlastně ano, kdybych měl dokončovat prostě 14 osmitisícovek, tak musím na Shishapangmu, která je celým svým obvodem jako v Číně, takže nemám jinou šanci. Ale to zase by byla moje výmluva, kdybych řekl, já nechci dodělat korunu Himaláje kvůli tomu, že mě nepustí do Číny, ne. Já ji prostě nechci, protože se mi nechce. Co s tím? Jo, dneska už je to projekt, který je over.
Můžeš si to vzít do hrobu třeba.
Jo, to můžu. To by se taky možná stalo. Já jsem to zažil vlastně s Radkem. Na těch jeho posledních dvou osmi tisícovkách, kdy jsme byli na společné expedici na Annapurně a K2. A tam už se mi zdálo, že zmizela ta radost toho lezení. Ale já tomu rozumím. Nijak mu to nevyčítám, ale bylo to fakt, že ten tlak na to, abychom dolezli na ten vrchol, tak byl velký. A všechno se k tomu směřovalo. Rozumím tomu. Na K2 jel po pátý a Annapurna se nám povedla jako na poprvé. A já jsem mu to říkal, kdybych s tebou jezdil od začátku, tak jsi to měl jednodušší a nemusel jsi se tam nikam vracet.
Jaké to je být v páru v horách?
Jaký to je, že tvoje partnerka, horolezkyně, Mirka Jirková, tak jaké je to být takhle v páru s někým, kdo je taky v těch horách? Protože tohle uspořádání není příliš běžný. Většinou z mé zkušenosti, aspoň z těch rozhovorů, to bylo tak, že jeden z toho páru byl ten horolezec, nebo horolezkyně.
A ten větší sobec.
A ten větší sobec třeba. Jak to funguje?
Funguje to dobře. Tak Miry, když jsme se seznámili, ona nejezdila do těch vysokých hor, má za sebou docela dobrou lezeckou minulost, že prostě alpský stěny a tak. Takže jedna z prvních českých highlinistek. Takže k tomu lezení a s tím věcem měla dobrý vztah. Ale na ty osmi tisícovky, to ji nezajímá. Pro ni to není nic. Pro nás, co máme načtený ty Messnery a podobně je to wow. A když jsem ji nabídl, že bychom mohli jet společně na expedici, už jsme spolu byli půl roku, to už něco znamená, tak mi odmítala jít na expedici. Jí expedice nezajímá. Když pojedeme na vejlet, tak děláme vejlet na Manaslu. Romantický výlet na Manaslu. A tam jsme zjistili, že dobře snáší ty vejšky. Ona je na tom fyzicky líp než já. Já jdu do jedničky na Manaslu, už tam mám postavený stan, navařeno a ona se mi vrací dolu pro batoh. Takž nám ta spolupráce funguje a musím říct, že má neskutečnou intuici. Ona je taková čarodějnice. A ta její intuice bych řekl, že nám mockrát zachránila kůži. Taky není úplně jednoduché tomu naslouchat, každý máme to svoje ego, takže se to musím naučit, ne vždycky to klapne, že poslechnu.
Manaslu v porovnání s dalšími osmitisícovkami
Ty jsi zmínil teď Manaslu. Jak se řadí Manaslu v porovnání v porovnání s ostatníma osmičkama. Ona je prý taková lehčí, jsem slyšel?
No, jo, ale to je právě to, co jsem zapomněl říct, protože jsem se zase zakecal, jak je mým zvykem u tý Anapurny, jako že bych se tam už nechtěl vracet. To jsem tvrdil ty dlouhý roky, od roku 2012, ale teď s tou změnou klimatu, obecně celosvětově, tak se i ty podmínky na osmi tisícovkách mění.
Směrem k…
Ne, jako prostě mění. Takže, Anapurna, která byla nebezpečná a těžká jako tím, že je to lavinézní svah po většinu toho výstupu, co se týče těch lavin, které nemají jízdní řád, to tam padá fakt hodně. Dneska si to tam sedá, je to daleko bezpečnější výstup než třeba naopak ta Manaslu. Tím, jak je větší úbytek sněhu se na Manaslu otevírají trhliny mezi jedničkou a basem. Nebo mezi basem a jedničkou, ať jsme ve vzestupným módu. A to samé ty seraky, které tam jsou, které jsou nestabilní. I přesto, že tam jezdí veliké množství lidí, jako na Manaslu, tak já už ji dneska nepovažuju za lehkou osmitisícovku. A právě naopak se říká o Makalu, že je to strašně těžký. A teď třeba, když tam byl náš kámoš vloni, tak to, co vyprávěl, ne že by to bylo úplně lehký, ale ty podmínky tam jsou daleko lepší. A pozor, liší se to sezona od sezony. Někdy můžeš mít takový štěstí, a někdy takovou smůlu, že prostě neplatí ty standardy, který byly. Jako dobrý, v září třeba jsou Summit Days, to bude dobrý, to jsou ty největší šance, že se dostaneme na vrchol vůbec. Uprostřed října ti napadne metr sněhu, na Namche Bazaaru, takže fakt je to takový… Já jsem to třeba sledoval, kromě Manaslu, kam jezdím často, tak jsem teď byl na Ama Dablanu, což je necelá sedmi tisícovka, ale takovej ikonickej kopec, těžký lezení. Těžší lezení, než na K2. A tam jsme jeden rok vůbec nevylezli, to bylo nebezpečný. Druhý rok to bylo těžký, ale dalo se nějakým způsobem. A teď jsme tam byli a skvělý podmínky. A zase, po 14 dnech to může být zase úplně jiný.
Rakovina a kloubní lupénka
Pojďme ještě k tématu tvé nemoci. Jak ses vyrovnával s diagnózami, jednak teda kloubní lupenky a rakovinou a jak to ovlivnilo tvoje přemýšlení, vztah k horám a podobně?
Tyjo, tak to to máš dobře nastudovaný. Kloubní lupenka je onemocnění, která mám už od 20 let, možná trochu později, protože se mi nejdřív rozjela ta kožní a potom byl nějaký imput, kdy se vlastně spustila ta kloubní, což je relativně vzácná nemoc.
Já jsem o ní neslyšel do té doby, než jsem si dělal přípravu.
Tak se na mě podívej, mám kloubní lupenku. Takže fakt to není úplně běžné onemocnění. A ten spouštěč je různý. Může to být nějaká obrovská fyzická zátěž, může to být psychika. A já vlastně u sebe nevím, co to spustilo. Každopádně jsem byl ve stavu, kdy jsem třeba nedal ruce v pěst. I nějakou dobu jsem chodil s berlema.
Takže jsi cítil bolest?
Jojo, obrovský otoky kloubů. Nemůžeš to vlastně nic s tím dělat. Takže ta léčba, která kolem toho probíhá, tak první jsou prostě kortikoidy, pak je ta v uvozovkách ta klasická levná léčba. A mě teda následně, když se to začalo projevovat i na páteři, tak jsem už dostal ten nárok na biologickou léčbu. Což je naprostej zázrak z mého pohledu, jako tahleta léčba, ale je strašně drahá. A zabralo to během měsíce, když jsem byl schopný dělat úplně všechny věci. A já dodneška vlastně funguju v pacientských organizacích, kteří spolupracují s lékařema, děláme nějakou osvětu na téma toho, že ta biologická léčba by měla být dostupná pro každého, kdo ji potřebuje. Protože když to tu pojišťovnu za jedno a jiné chce stát 30 tisíc, tak ten člověk je stále produktivní. To propojení vlastně té ekonomiky těch standardů toho života, toho prostě dobrýho života těch lidí, kteří by měli být šťastní tady v tom státě a s tou podporou, s tou pojišťovnou, která se vlastně chová tady komerčně. Viděli jsme to za covidu. Takže to jsou soukromí subjekty vlastně všechno. A teď to nějakým způsobem skloubit, tak abychom tak jako zainvestuje-li 30 tisíc, ale ten člověk nám tomu státu vydělá a je tady rád. A je rád v té České republice, protože má tady ty možnosti. Takže se snažíme teď nějakým způsobem na to takhle pracovat s tou osvětou. A i ty lékaři, aby si to uvědomili, že prostě ten kortikoid není všechno. Někomu to pomůže třeba, ale je to devastující dlouhodobě.
Takže dnes je to v nějakém stabilizovaném stavu.
Jo, jo, jo. Biologická léčba mě vlastně asi zabrala. Bohužel vlastně tam je, že ta lupenka je autoimunitní o nemocnění. Takže vlastně pracuje s imunitou, vytváří moc imunitních látek. A když vlastně jsem bral tu biologickou léčbu nebo beru, tak ta to stlačuje dolu. A je teda možný, že to stlačilo trošku moc, protože já jsem byl jeden z prvních, který to měl, takže ještě ve studii to bylo vlastně lék nevyzkoušenej. Jo, jo. Jako to, to je jako nová droga. A vlastně je tam pidi šance nebo pidi procento toho, že mě to zase naopak vyvolalo do nádorové nemocnění. Jo, protože vlastně ta imunita nefungovala dobře. Takže jsem potom tu biologickou léčbu měnil na jiný lék, který to měl nula nula nic s tou rakovinou. No, tak je to takový... Ale stejně, i kdybych do dneška... Dobrý, mě to vyvolal ten nádor, ale v nějakých operacích a se to furt vracelo a vracelo. Měl jsem nádor močového měchýře, což naprosto neobvyklý v mém věku. Nekuřák, nebo tak jako kouřil jsem fajfku, ale ne prostě moc. Takže to byla vlastně neobvyklá diagnóza, pro mě. Takže se tam hledala ta příčina toho. Jedna z těch možností je tato. Nikdo ti to nepotvrdí, to vlastně nevíš, jak to bylo. Ale každopádně mi to bylo vyměněné, ta léčba. A teď si se ptal na ten stav, takže já rovnou odpovídám, jaký je stav s tou lupenkou i s rakovinou. Je to doba příměří. Protože po dvou letech, nevím, třech nebo čtyřech operacích, toho močového měchýře, následně nějaká chemoška, tak se to ustálilo. Já jsem si to teda posichroval tak, že ten lékař v tom Motele, který mě vyšetřuje, tak se stal mým kamarádem. Teď máme jet do Nepálu s rodinou. Takže vždycky mu říkám, když jdu na tu kontrolu jednou za rok, že ve chvíli, kdy tam něco najde v tom mým močáku, takže nikam nejede. Takže je třeba si udělat nějaký zadní vrátka. Takže možná, že příměří není. Ale já to nevím a jsem spokojený.
Jak je to člověče nějak ovlivnilo tady tyhle zdravotní peripetie? Ono se někdy říká, nevím, na kolik je to ve fráze nebo ne, že tady tyhle nemoci, třeba ta rakovina, nějakým způsobem lidi tak ovlivní. Jak to bylo u tebe?
Já, když se zpětně ohlídnu, tak si myslím, že my často moc nevnímáme naše tělo. Nevnímáme, že nejsme nesmrtelní. Do určitého věku. A ten věk může být jinej. Může být někdo to má do 30, někdo do 40. Tak vlastně furt můžeš jet na plné pecky. Chodit do práce, sportovat, málo spát. A teď jdeš v tom koloběhu, všechno tě to baví, všechno tě to naplňuje. A teď se nechceš ničeho vzdát. A najednou ti dojde to maggi. Najednou zjišťuješ, že ta regenerace je dlouhá. A to je ještě ta lepší fáze toho. Ale někdy tě to vypne úplně. Nebo dostaneš nějaký ten terčík. A to tělo ti řekne, že asi takhle ne. A já si myslím, že u mě se to taky takhle stalo, že kdyby se ta rakovina neobjevila, tak už tady možná nejsem. Tak buď zhynu někde bídnou smrtí v horách, nebo trefím kamion při jízdě. Protože jsem měl velký, hodně nestandardní život.
Jel jsi bomby, jak se říká.
No, no. Není, že bych teď byl úplně pomalej, ale je to výrazně...
Takže takové šlápnutí na brzdu.
Já si myslím, že jo. A najednou si fakt uvědomíš, že ty věci se jako furt opakují dokola, protože stává se to tou frází. Ale najednou zjišťuješ, že to zdraví tvoje a tvý rodiny, tvých blízkých a těch lidí, co máš rád, to je fakt alfa omega. To, jestli mi na přednášku přijde 100 lidí nebo 500, tak je úplně jedno, když řeším chemošku. Fakt si to tak je. Ale to jsou hrozně nepředatelné věci, které to si musíš prožít. Já to tady můžu vyprávět. A ty kýveš, že tomu rozumíš. Ale vůbec. Možná. Zrovna včera jsme se bavili s našima dobrýma kámošema, se kterýma jsme byli na treku teď. A v plánu byly dvě šesti tisícovky po sobě. Lobuche a Island Peak. A všichni prostě super. Zrovna tyhle dva byly pro to nejvíc hrrr. Jo, to bude dobré, když jsme aklimatizovaní, tak vylezeme si Lobuche, potom si dáme Island Peak. To bude boží. A my jsme věděli, když se to plánovalo, že to nepůjde, že to nedají. Já jsem to třeba odešel, že reálný to je, ale ty lidi to prostě nedají. A to jim nemůžeš říct. Oni mají ten plán a jsou pro to nadšení. Neberme jim to nadšení. A oni na to si potom sami přijdou. Když je všechno bezpečný a ty dohlídneš na to, že tam nejde se do žádného rizika, tak všichni slezou z Lobuche a jdou si na tu kávu a na ten zákusek. Tak proč bych měl lézt na další šestku? A ty to víš, ale je to další z těch nepředatelných informací. Prostě si to musíš prožít. A tak je to správně. My bychom ten život měli prožívat.
Další projekty a plány do budoucna
Co další projekt? Ty jsi tady zmínil v průběhu K2, nebo se budeš vracet zpátky do škol a znovu učit studenty?
Já jsem to, já jsem čím dál tím hůř na tom s časem. Já mám nemoc, která se jmenuje časový optimismus. Takže včera jsem se potkal s příčinou právě s manželkou toho našeho kamaráda, která to má úplně stejně. Po dlouhé době prostě. Ježiš, to bylo skvělý někoho takový vidět. A úplně přesně jsme popisovali vlastně ten náš, když se naplánujeme denní plán, tak tam je jedna věc, druhá věc, druhou a třetí věc. Čtvrtá, pátá, to je jedno. A jsou tam nějaké mezírky v tom. Ale malý. To je všechno. Na tom začátku toho plánování jsem přesvědčený o tom, že je to úplně v pohodě. Že se to dá naprosto zvládat. Ale to není tak, že bych si vymýšlel. Já jsem o tom fakt vnitřně přesvědčený. A teď, když vidím nějakou tu mezeru, tak tam ještě něco šoupnu. A už prostě je to v prdeli. Ale to fakt není tak, že bych to nechtěl, abych byl někde včas. Aby bylo všechno cajk. Já jsem se s tím narodil. Ale mně to prostě nejde. A to je nemoc, která se jmenuje časový optimismus. A proto mně to vyhovuje v Nepálu, protože Nepálci říkají jednu krásnou věc, když na tebe takhle koukají, vidí ty hodinky, říkají: „hele vy máte hodinky, my máme čas.“ Takže já se nemůžu asi vrátit do učení, kvůli tomu, že jsem tam nechodil včas. Já jsem dokonce svýho času jsem prohrál… ne, já jsem jí vyhrál… jednou se hecnul, když jsem učil na stavárně na střední geodézii. A měl jsem od osmi ráno, tu první tu hodinu. A to byli čtvrťáci, takže kámoši, to bylo dobré. A dvakrát po sebe jsem přišel pozdě. Říkám: „hele, já se omlouvám. Příště přijdu včas.“ Tak jsem se s nima vsadil, že tam budu včas. Vsadili jsme se o basu piva. Já jsem tam přišel včas. A oni říkají: „ty vole, no a co my teď? My sem nemůžeme přinést do školy tu basu piva.“ No tak jsme to tahali oknem, na lanu. Tak to bylo dobré. Ne, spíš jde o to, že asi ten zájem by byl. Nějaké nabídky mám, ale z toho časového hlediska je to...
Takže škola ne a co ta K2 příští rok?
K2, já na těch školách přednáším. Je to takový to nárazový. To mě strašně baví, protože si s nima udělám tu fotku, oni jsou menší než já. A mě to dělá dobře. Takže bezva. Ale na to celkový učení, na to stabilní učení, to asi ne. Ale K2? K2, jako jo, no. Tam vlastně příští rok plánujeme. My tam máme nářez, nějaký šestky, jako klasický treky. Ten příští rok je strašně, jo, strašně busy. A potom Pákistán v létě, ale primárně chceme jít s partou na Broad Peak. Udělat jako vlastně osmitisícovku, kde jsem ještě nebyl. A pár lidí, jako včetně mě, můžeme, když bude podmínka a bude nálada a bude se nám chtít to, a tak a budeme trošku odpočatý, tak zkusíme K2, jo. Je možný, že půjdu sám, nebo že půjdu třeba jenom s Miry, nebo ještě s jedním parťákem. A bude to po deseti letech, kdyby se to povedlo, nebo aspoň ten pokus dám, bylo by to po deseti letech. A pak nevím, jestli už se na to nevyprdnu. Já jsem totiž vymyslel nový byznys plán. Bacha. Já budu jezdit na ty osmi tisícovky. Viděli jste Vertical Limit? A budu to nabízet lidem, prostě pojeďte se mnou n a osmitisícovku. Budeme v tom baseu. Skvěle vařej, stan pro sebe. Knížek dostatek. Fakt, ty vole, odpočineš. Padají tam okolo tebe ty laviny, takže je tam na co koukat. Teď tam občas, každej den, tam bude jeden známý horolezec na selfíčka. To je normálně v té ceně. A takže týdenní pobyt jako lázeňský pobyt v baseu. A já tam budu prostě sedět, koukat na ten kopec, pít to víno. A říkat, jo, tady by ještě měli takhle doleva. Ježiš, to jdou úplně blbě. Ty vole, v kolik vycházeli? To je pozdě prostě. No, takže takovejhle mám nastavený byznys plán.
Co ti hory dávají a daly?
Poslední otázka. Co ti hory dávají a daly?
Ježiš, to je filozofické. Počkej, já se na to napiju. Hm. Musím vydýchat, ty vole. Ptal jsi se na tuto otázku Máry Holečků?
Jo, já se ptám skoro všechno. Ale co řekl, to si dobře nepamatuji.
On to okecal, že jo? Co by řekl jiného, že?
No, tak jasně.
Já si to musím poslechnout. Mimochodem, Mára, já se na ní tak těším, když míří prostě do Káthmándú. Tři dny u nás v hospodě. A my nemusíme do konce měsíce dělat. Jo, jo. To je úplně boží, Maroušku děkuju ti. A on nám dělá strašnou reklamu na Pub. To je skvělý.
No, tak si myslím, že jsem narazil na Czech Pub určitě, přes Máru.
Jo, jo, jo. Ale to je něco špatně, protože blbě děláme marketing. Když se na ní narazil přes to.
No, je možný. Možná byl jeden z prvních štamgastů.
To byl, to byl. Protože jsme tam prokličkovali během covidu. Nebo jeden z prvních štamgastů byl Háček. A vlastně Mára taky brzo jako potom. Takže my jsme totiž to. Jo, určitě jo. Protože když byl ten druhý covidový rok, tak my jsme všichni mířili jako do Nepálu. Na podzim to bylo, já nevím. Nebo první možná. To je jedno. A vlastně zase se všude zavřeli jako hranice. A my jsme všichni zkejsli na Sardošce. To byla nějaká ta druhá vlna. Takže my jsme tam byli prostě s Márou, s Robinem Kaletou a nevím, kdo všechno tam ještě byl, Dav v se tam ještě motal. A bylo tam prostě 10-15 dodávek v různě na těch plážích. A tam jsme vlastně se domlouvali, že on okamžitě zamíří prostě do Pubu, hned jak se otevřu hranice. Tak máš pravdu. Jeden z těch prvních štamgastů.
Ale on mi na tu otázku odpověděl. Ty se tomu zatím vyhýbáš.
Pro mě hory… co mi daly? Já jsem se do hor zamiloval v 16-17 letech. A to fakt je takový, že já nechci plkat takový ty věci: je tam prostě to ticho. Podívejte se na ty obzory. Je tam určitá energie, která mě strašně baví. A není tam ticho. Tam furt někdo krafe. Tam nechodím sám. Co bych tam dělal? Si budu povídat sám pro sebe. Takže ticho tam úplně není. Ale ta energie hor je pro mě asi fakt hodně silná. Ale zase, stala se mi věc, že v náručí zemřel můj nejlepší kámoš v horách na Korženěvský. A já jsem do hor tři roky nejezdil. Takže co mi dávaly, co mi vzaly, to je prostě otázka. Vzaly mi spousty kamarádů. Daly mi spousty kamarádů. Daly mi spousty blbých vlastně vzpomínek. Ale převažují ty dobrý. Ale nemusí to být... Není to jenom v horách. To je prostě tak, jak si nastavíme svoje vnímání jako sama sebe a svýho okolí. To tak asi jako je.
Tak Trávo, díky za rozhovor. Přeju, ať se daří.
To bylo filozofický dokonce. To jsem na sebe hrdý. Díky za pozvání.
Přátelé, díky, že jste tenhle rozhovor sledovali. Pokud se vám NaHoru.TV líbí, tak nás nezapomeňte odebírat na YouTube a na dalších platformách. A taky díky našim partnerům, kterými jsou Salewa, Rock Point a Brain Market. Mějte se, ahoj.