► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde. Děkujeme!
Karel Polívka je krkonošský hoteliér z hotelu Friesovy boudy, muzikant a také vizionář, který stojí za vznikem projektů jako jsou Krkonošská pivní stezka nebo KRKONOŠE originální produkt. Karlovou vizí je ale také vybudovat nejvýše položený udržitelný hotel v České republice. Rozhovor proběhl kde jinde než na Friesovkách.
Co vše v rozhovoru s Karlem zaznělo:
1:03 Jak to všechno začalo
5:27 Romantika v horách
7:52 Historie Friesových bud
10:40 Mini pivovar Fries a Krkonošská pivní stezka
14:30 Krkonoše originální produkt
20:55 Blog krkonošského hoteliéra
25:20 Rodinný život v horách
29:35 Vize do budoucna
35:05 Co mu hory dávají a daly?
Hlavním partnerem naHoru.tv je ryzí horská značka Salewa, která vyrábí oblečení a vybavení, které kombinuje tradiční materiály s progresivním a moderním designem. Lokální web najdete zde.
Naším partnerem je také BrainMarket. S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na všechny jejich produkty. My doporučujeme například jejich vysocekvalitní Zinek v kombinaci s kurkumou, která zlepšuje jeho vstřebávání. A zde je náš článek o vhodných doplňcích stravy.
Hotel Friesovy boudy: https://friesovyboudy.cz
Více o Krkonošské pivní stezce najdete zde: https://krkonosskapivnistezka.cz/
A knihu Blog krkonošského hoteliéra najdete tady: https://friesovyboudy.cz/kniha-blog-krkonosskeho-hoteliera-1
Video YouTube verze zde:
Podcastová Spotify verze zde:
Podcastová Apple verze zde:
Podcastová Google verze zde.
Podpořte vznik dalších rozhovorů.
Zde je i textová verze - pokud preferujete čtení před poslechem.
Jak to všechno začalo
Karle, pojďme se podívat na to, jak to tady vlastně začalo. Já vím, že ty máš ve vztahu se začátkem svýho působení tady, na Friesových boudách, docela zajímavý příběh, který stojí za vyprávění. Tak jak to začalo?
Víceméně většinu jsem popsal ve svém vlogu a ve své knize, ke které se dostaneme, ale začalo to tak, že jsem pracoval v Brně, ve firmě, která byla obchodní a pracovala pro velké značky, jako je třeba Coca-Cola nebo tenkrát Plzeňský Prazdroj. On je to teda doteď Plzeňský Prazdroj, ale má jiného vlastníka. Dělali jsme pro ně reklamní předměty, od stužek až po slunečníky například. Majitel té firmy měl možnost koupit hotel v Krkonoších, víceméně nakonec dva hotely, a zrekonstruovat je. Když jsme o tom měli nějakou debatu, což bylo po desetiletém působení v té firmě, tak mi nabídl, jestli bych to nechtěl zkusit a dělat, a já jsem řekl, že bych to zkusil a dělal. A tak jsem to zkusil a dělám. S architektama jsme se scházeli co 14 dnů, vlastně na několik hodin a řešili jsme to, jak to teď bude vypadat. A můžu říct, že tenkrát se mi podařilo a že jsem mohl úplně do všeho, co se tady událo potom nebo co se tady teď děje, zasahovat. To je pro někoho, kdo o tom něco ví, obrovská výhoda a pro někoho, kdo o tom neví vůbec nic a bude se s tím teprve seznamovat, tak obrovská věc do budoucna, kdy bude vidět, proč jsem to tenkrát řekl takhle a proč jsem to udělal takhle.
No a zároveň ty si tady k tomuhle napsal takovou frázi, že sis plnil sen někoho jiného. Takže majitel měl vlastně původně tady tenhle sen?
Ne, je to tak, že já jsem v té původní firmě, kde jsem byl, dělal poměrně docela vysokou manažerskou pozici. Měl jsem tam asi 25 podřízených. Měl jsem obchodní tým, který se staral o tuzemsko, což vypadá jako velmi úspěšná manažerská pozice. A mohl by to být sen mnoha dalších jiných studujících inženýru, ekonomů, manažerů, ale ne můj. Já jsem to dělal, dělal jsem to celkem dobře, ale můj sen to nebyl a je mnoha jiných. Já jsem zjistil, že můj sen, ačkoliv se mi nezdál, byl dělat tady toho budaře neboli boudaře.
Takže tam semínko bylo zaseto už někde dřív, mít možnost být v tom horským prostředí a vlastně nějak v něm působit, existovat?
Ani to nebylo o tom horským prostředí. To se vyjevilo až posléze. Původně moje rodina bydlela v Jizerských horách, dokonce je z Benecka, tam kousek od Žalího. Ale co je moje jako přirozená vlastnost, to sem dělal i v tom obchodě, jen tady se to o hodně víc uplatní, to je to, že já dělám strašně rád lidem radost. A lepší povolání než dělat budaře, hoteliéra, to znamená připravovat pro lidi prostě dobré chvíle a radost, tak to je vlastně jako splnění mého snu. To zní hrozně teda, jako že já jsem hoteliér, ale ten princip a ta věc, kterou dělám, je to, co vlastně jako byl můj sen a přišel jsem na něj teprve až tady.
Romantika v horách
Můj oblíbený dotaz na všechny chataře, budaře a jiné lidi, kteří provozují nějaké horské zařízení, tak je nakolik je to teda ta romantika, tady celoročně žít. Držíš si to stále, nebo jsi na to po takových letech našel jiný úhel pohledu?
Já jsem se připravoval na tenhle rozhovor, takže jsem se podíval na ty tvé rozhovory s těmi budařemi předchozími, takže nebudu opakovat to, co říkali oni. Vypadá to, opravdu to vypadá romanticky, ale všechno, co vypadá romanticky, stejně tak, jako když se dělá divadlo nebo když se dělá cokoliv dalšího, co potom na ty lidi působí dobře, tak zatím je spousta práce. Takže jak je stejně za divadelním představením, tak je stejně třeba za písní, tak je stejně za úspěchem Elona Muska, je za tím prostě spousty dřiny i za tím dělat příjemnou a hezkou atmosféru pro naše hosty. Takže je to hodně práce a když se to povede, jakože většinou jo, tak je to i skvělá zábava.
Na to prostředí ses adaptoval, teda ve smyslu, jestli už sis přivyknul tomu, že to je tady fakt hezký, anebo je to pro tebe pořád nový a zajímavý?
Já jsem si na to zvykl, a přesto je to pro mě pořád zajímavý a pořád nový.
Super, super. No, než půjdeme k historii tady Friesových bud, tak je potřeba navázat na to, co jsi zmínil, a to je vlastně na tu rodinou, řekněme, historii, protože nám tady Karel přinesl těsně před rozhovorem něco z roku 1912. Možná to představ sám, je to od tvýho pradědy?
Je to tatínek mého dědy, takže pradědy. Mého pradědy z roku 1912, oni to nejsou ani tak jeho zápisky jako přepsané básně. Když se tam tak podíváš, tak je tam třeba zrovna, když jsme to otevřeli, tak Karel Havlíček Borovský. Praděda to přepisoval krásně vlastně ručně a je to napsáno v Mrklově, číslo popisné 26. Mrklov to je na Benecku opravdu tady kousek. Jak už jsem o tom mluvil, ta rodinná historie tady je, ačkoliv jsem studoval ve Zlíně, žil v Brně, ale tak nakonec se ty dobří holuby vrací zpátky.
Historie Friesových bud
No, a tak co víme o Friesových boudách vlastně? Kdo to byl starý Fries, po kterým to bylo pojmenovaný?
Starý Fries, já jsem to našel na Wikipedii, jak píšou, i já píšu, protože na Wikipedii opravdu může upravit kdo co chce, tak jsem tam napsal historii, kterou jsem našel z různých tady jako písemností, kdo mi co dones a co mi kdo řek, kde jsem co viděl a o čem je samozřejmě taky v mnoha písemnostech vypsáno. Ve Vrchlavském urbáři (neplést to s herbářem, což jsem po dlouho dělal), tak ve Vrchlavském urbáři je, že někdy kolem roku 1670 je první zmínka o Jiřím Friesovi, který založil vlastně tadyhle tu enklávu. Radek Drahný, který tady byl, se kterým jsi taky vedl rozhovor, který tady teprve bude…
Jo, který tady teprve bude. Vychází to jen v jiném pořadí, ale jo.
…tak ten říká, že jako Friesovy boudy jsou jako enkláva, že s velkým F se píše hotel Friesovi boudy, protože to je název, ale enkláva tady okolí je, to jsou friesovy boudy s malým „f“. A právě, že tenhle ten Jiří Fries přišel právě někdy, první zmínka o něm je z druhé půlky 17. století. Potom jsem ještě tam přečetl, že na začátku roku 1900 tady bylo sedm rodin Friesů. Takže to je to, co jsem někde vyčetl a různě slyšel.
Těch objektů, který se vlastně řadí, k Friesovým boudám, tak je kolik?
No já si myslím, že třeba čtyři, pět, nevím to úplně přesně.
A v současný době i pro vás provozovatele jde primárně o... teď jsme na penzionu Andula, to je důležitý říct, a teda ty samotné Friesovy boudy jsou o kus vedle.
400 metrů nad námi je hotel.
Co takhle ještě víme? Jak to pokračovalo pak? Tak tady máme Jiřího Friese a nějaký rodiny. Víme, co následovalo?
Víceméně, když jsem si zase četl o krkonošské historii, tak samozřejmě ještě za první republiky nebo před válkou, myslím si, že kolem roku 1923, tak získali Friesovy boudy jako licenci k tomu, aby mohli provozovat hospodu. To znamená, že... A četl jsem to i v mnoha dalších knížkách, že tady byly třeba... Hospoda byla na Klínovkách, na Friesových boudách byla i hospoda Na Dvorské, jestli mám ten pocit, kde jsem to viděl v té historii, takže byla to prostě známá hospoda. Víceméně.
Mini pivovar Fries a Krkonošská pivní stezka
Tady se velice pěkně spojuje nějaká, řekněme, tradice viz pivovar, ke kterému se dostaneme s nějakou moderní pohostinností. Jak vlastně došlo k tomu nápadu toho pivovaru, nebo toho mini pivovaru? A vlastně mi připadá i zajímavý, že tady v téhle nadmořské výšce a tady v tom okolí je těch pivovarů více.
Je to tak, že ten nápad vznikl z toho důvodu, že jsme dělali, jak už jsem říkal, třeba pro Plzeňsky prazdroj, tak jsme i znali člověka, který právě tyhle malé pivovary dělá. A tak nás napadlo, že by vůbec nebylo špatné udělat si mini pivovar tady. A když jsme to postavili, tak já jsem zjistil, že je opravdu v blízkosti 30 kilometrů snad dalších několik mini pivovarů, což mě teda docela štvalo, protože jsem si říkal, tyjo, jak je to možné, konkurence tady na samotě téměř, a ještě tady je konkurence ve 30 kilometrech další čtyři nebo pět pivovarů. A tato vztek a naštvání mě vydrželo, myslím si, 14 vteřin. A po těch 14 vteřinách jsem se rozhodl, že bych to mohl udělat, jak se v angličtině říká upside down, úplně to otočit a zkusit to spojit jako takový byznys model, že bychom udělali prostě turistickou atrakci pro lidi. Že bychom přišli, prošli všechny tyto pivovary, v každém si dali pivo a že by za to dostali dárek. Tak jsme tohle všechno, tak jsem to zorganizoval, obvolal jsem ty pivovary, zeptal jsem se, jestli se souhlasí, na to oni odpověděli ano a vzniklo to postupně. Někteří potom už se toho neúčastnili, jiní zase přibyli, takže nakonec je to tak, že to je pět pivovarů, 30 kilometrů a ta stezka, co bude příští rok, až se rozpustí mlha, tak slaví 10 let od vzniku. Takže už 10 let to funguje. A když to lidi projdou, v každém pivovaru si dají jedno pivo, tak dostanou nakonec otvírák s logem krkonošské pivní stezky. A pak ještě vymyslela žena skvělou věc na slavnosti piva, myslím, že v Jilemnici, kde byla kapela Wohnout a byli u nás na stánku a říkali, že to znají, že to v Belgii existuje taky tyhle pivní stezky, že to je super, akorát, že když tam to projdeš, tak dostaneš tričko. A já jsem říkal, jo, že je to super nápad, perfektní, ale ekonomicky, když si dají v každém pivovaru jedno pivo, no… tak Lucka vymyslela, moje žena se jmenuje Lucka, tak vymyslela, že to uděláme tak, že si dají v každém pivovaru pět piv a pak dostanou tričko. A já jsem říkal, no tak jako jo, tak když jim dáme ty čtyři měsíce, který to trvá, to je od června do konce září, tak když to jako projdou a dají v každém pivovaru pět piv, no tak v průběhu těch čtyř měsíců to prostě zvládnou a dostanou tričko. Hned první víkend to prošlo patnáct lidí. A to znamená, že každý z nich dal pětadvacet piv a patnáct lidí, takže kdybych byl rychlý počtář, tak je to patnáct krát pětadvacet piv, takže tolik piv, vypili tedy dohromady úplně přesně patnáct krát pětadvacet piv.
No já jsem si právě říkal, když jsem tuhle informaci ještě nevěděl, tu že je to vlastně v dlouhodobým horizontu. Já jsem si říkal, krucinál, jak já za jeden den dám tady tohle množství, takže jsem rád, že to je rozprostřený aspoň do víkendu, to je příznivější. No každopádně to by starý Fries koukal, co jste tady vymysleli. Informace o krkonošské pivní stezce jsou na?
Na stránkách webových, jakých jiných, než webových www.krkonosskapivnistezka.cz.
Krkonoše originální produkt
Pochopil jsem teda, že s ostatními provozovateli, řekněme jediných tady okolních, jako jednak pivovarů, ale vůbec těch kapacit ubytovacích, že je to spíš přátelský. Ten konkurenční aspekt, který trval 14 vteřin, tak teda skutečně byl jenom po tu chvilku.
Vydržel přesně těch 14 vteřin. Je to tak. Já zároveň ještě k tomu, že jsem vymyslel tedy tu krkonošskou pivní stezku, říkám tomu já ambasador, našel jsem si to ve Wikipedii, co to znamená ambasador a moc to s tím nesouvisí, ale to nevadí, hezky to zní. Takže já jsem ambasador značky, která se jmenuje Krkonoše originální produkt a jsou to vlastně výrobky z Krkonoš, to znamená od lidí, co tady vyrábí a ty výrobky nesou, pokud jsou dobrý, nesou tuhle tu značku. Jsem v komisi, takže i já rozhoduju, jestli je to dobrý nebo ne. Pivo Freddy samozřejmě Krkonoše originální produkt je. Krkonošská pivní stezka je Krkonoše originální zážitek. A vlastně se snažím obecně, jako všechny lidi v Krkonoších, sdružovat, protože jak říkám, pro nás si nejsme navzájem konkurencí, pro nás prostě konkurence jsou možná Jižní Čechy, ale spíš třeba Rakousko a tak dále. Tak když už jsme teda v těch horách, tak třeba větší konkurencí než tady Erlebaška, je pro mě nějaký podobný objekt v Rakousku.
Co se řadí do toho Krkonoše originální produkt typově za produkty?
Tak jsou to třeba likéry, to je firma Apicor, například likéry, pak jsou to medy, jsou to různé textilie, jsou to šperky, a tak dále, a tak dále. U nás na snídaní tam jsou jogurty od firmy Mejsnar, což je taky tady místní, pokud jsi byl na snídaní.
Borůvkový jogurt.
Dobrý. My to děláme tak, že na snídaní si můžeš dát právě tohle, vše, co můžeš sníst. Tu višňovku třeba, tu bych od Apicoru na snídani nedoporučoval, to bych radši nechal na večer. A potom na recepci je možnost si nakoupit celou šíři těchto produktů, ty, které se ti budou líbit. Ty, které se ti nebudou líbit, tak si nemusíš kupovat.
Jo, tak to jsem moc rád, děkuji. Já jsem si říkal, že když člověk taky pojede do Krkonoš, do Pece, do Špindlu, a bude chtít někomu něco koupit za suvenýr, tak jsem nevěděl, jak moc dobře pochodí. Tak jsem rád, že existuje teda varianta produktů, které jsou s tím místem přímo spjatý.
A protože spolupracuju s tou místnější skupinou, tak já dokonce dělám to, že vždycky dám krabici těchto produktů do auta a objíždím ty hoteliéry tady v Krkonoších a říkám jim přesně tuto stejnou větu s tím Rakouskem, jak jsem tady zmiňoval. Takže budou to slyšet i teda teďka na videu, a vykládám jim o tom, že naše konkurence je teda až někdy v Rakousku a my bychom se měli jako spojit a vlastně spolupracovat na tom, aby ty hosté přijeli sem a ty produkty jim představuju a jak oni teda potom to už dál využívají, tam už nesahá moje působnost a ani energie, ale aspoň tohle to vždycky udělám. Takže tu bránu jako otevřu.
A skvělý je mimochodem, že si sem dokázal dotáhnout sládka. Sládka Honzu, který nám teď tady pivo oživí, doleje.
Sládek: Já se omlouvám, já vím, jak se blbě mluví s vyschlými ústy.
My jsme strašně vysoko, 1200 metrů tady, když jsme se sem dostávali, tak byla varianta v zimě pouze rolbou nebo na skútru. Jak tohle funguje pro zaměstnance, kteří tady jako standardně mají prostě být delší dobu v kuse?
Jedou vždycky, jsou tady týden, týden tady jsou, týden ne. A nahoru se dostanou rolbou nebo skútrem. A můžou samozřejmě tady přespávat.
A můžou tady, ano, všichni tady bydlí?
Jako ten týden, co tady jsou, tak tady bydlí.
Každopádně ještě možná na chvilku zpátky k těm kolegům, jiným chatařům, budařům. Je to teda v duchu spolupráce, předpokládám. Vy se vzájemně jako znáte, potkáváte se, máte svoji nějakou instituci, sdružení, asociaci, něco na tento způsob, nebo je to nějak jinak?
Známe se, potkáváme se, ale instituci nemáme.
Já jsem se dočetl v tom blogu něco o výměně pásů na rolbě. Jako to je složitý?
No mně to přišlo, že není nic složitějšího. Vzhledem tomu, že se mně drželo nejen mít dobrýho sládka, což můžeš sám posoudit, ale mít i dobré techniky, tak oni opravdu umí zatáhnout někde, něčím pohnout, něco udělat, něco přitáhnout a tak dále. A mezi tím říkají jednu zásadní věc: „Kájo, skoč nám pro pivo,“ takže to já dělám, protože pro pivo umím chodit výborně. A ten pás potom naskočí a rozjede se. Kdyby ses mně chtěl zeptat, jak to udělali, tak ti řeknu, že zázrakem.
Ale v tom blogovém článku bylo, že tam muselo přijet z okolí snad jako deset lidí?
Je to tak. To se tady děje a za to jsem strašně rád, že pokud je potřeba přiložit ruku k dílu, tak ten, kdo umí přiložit ruku k jakémukoliv dílu, tak se zjeví a pomůže.
Sedne na svůj skútr a dojede sem. Tak to je skvělý.
Blog krkonošského hoteliéra
Zmínili jsme už víckrát ten blog. Já bych to rozvedl, protože já jsem poprvé, tím, že jsem se zapsal do nějakého newsletteru, tak mi začaly docházet tvoje blogové články, které se mi velmi líbily. A ty jsi to vydal knižně. Je to blog krkonošského hoteliéra. Já jsem to celý přečetl. Je to velmi vtipně psaný. Doporučuji, je to z horského prostředí. A až si někdo z vás bude chtít koupit hotel, chatu, prostě boudu v Krkonoších, což se může stát, člověk neví kdy, tak tam najdete inspiraci, jak tam fungovat. Takže co tě vlastně k tomu vedlo? A teda jde cítit, že máš už nějaký ten gen od svého pradědy nebo prapradědy.
To je možný. Je možný, že tam ten gen je. Já teda nejsem úplně jako biolog, takže já genetiku fakt neznám tak dobře. Ale umělecky to zní hezky. Takže mám ten šém, třeba. To vyznělo hezky, šém.
Šém je moc hezký slovo.
Tak napadlo mě to tak před 6 lety, kdy jsem si prostě říkal, že bych mohl zase s něčím oživit to, co tady děláme. A začal jsem psát prostě o věcech, které tady v okolí jsou, o krkonošském originálním produktu i o té krkonošské pivní stezce a dalších věcech. No a vždycky se mi do toho začaly jako vloudívávat, nevím, jestli je dobře správně česky, ale vloudívávat, nebo vloudily se mi do toho historky, z toho, co tady žiju, co se děje. A protože mi lidi začali jako psát, že se jim to docela líbí, nebo hodně líbí, některým docela, některým hodně, některým trošku. A těm, kterým jim se to nelíbilo vůbec, tak se odhlásili z odebírání toho vlogu. Tak jsem v tom začal, pokračoval a pokračoval, až mi tady jedna kamarádka řekla: „tyjo a nechceš to vydat knižně? Je to jako docela dobrý.“ Já jsem se nad tím, v těch mých obvyklých dvanácti vteřinách zamyslel, a nakonec jsem to teda do knihy sepsal a vydal shodou okolností v nakladatelství, které patří ženě Radka Drahného. Takže jsme se i v tomhle tom spojili.
Když se ještě na chvilinku vrátím k těm zaměstnancům, to mě totiž zaujalo, tak já jsem v některém, nevím, jestli to bylo v blogu, nebo v nějakém rozhovoru s tebou dočetl, že než jste jako vychytali, který typ zaměstnance se sem hodí, tak jste měli první pět let takového zjišťování, kdy se sem někteří lidi chodili schovat. Můžeš o tom říct víc?
No, tak ze vzoru na to, že se sem chodili schovat, tak o tom nemůžu říct víc, aby náhodou… To je samozřejmě zase nadsázka. Obecně je v České republice jako neustále velká poptávka po zaměstnání. Slyšel jsem teď zrovna dneska, když jsem jel do Vrchlabí a zpátky, tak jsem slyšel v rádiu, že opravdu v České republice není strach o práci, že by se lidi báli toho, že by o ni mohli přijít. Tím pádem jsme museli vyzkoušet úplně každého, kdo se přihlásil, že by chtěl tady v těch 1200 metrech daleko od civilizace pracovat. No a spoustu z nich se hlásilo, že budou daleko od civilizace právě z toho důvodu, aby na ně nikdo nemohl. Tady se to taky poměrně rychle projevilo. Samozřejmě i proto, protože je tady velmi jednoduchý a dobrý přístup k alkoholu. Mnoho z nich jsme viděli třeba jenom ten jeden den, a ještě možná tady někde bloudí, teďka v okolí, nevím. Takže to bylo někdy jako náročné, a trvalo mi to třeba 6-7 let, než se to podařilo, než se ten tým ustálil. Ale teďka... Tak to je pes našeho sládka.
Příjemné zpestření, to je vítané.
Ano, ano, to jsme měli domluvený, to bylo... Vyšlo to, perfektní. Tak posledních, já nevím, 4-5 let už je ten tým stabilní a víceméně se vlastně jenom rozrůstá, protože potřebujeme těch lidí pořád víc.
Rodinný život v horách
Ještě, jak jsme zmiňovali psaní, tak je důležité taky říct, že jsi muzikant. Píšeš hudbu, píšeš texty, máš kapelu a jsi v té branži tak nějak jako namočený, řekněme. A proto, a to dávám takový drobný teaser, v následujícím období někdy vypustíme song se jménem Psáno na recepci, v podání Karla. Takže se máte na co těšit, sledujte nás. No ale to, na co jsem se chtěl zeptat ještě, tak je ve smyslu rodinným. Jsi tady se ženou, máš dceru. Jak se tady žije v tomhle úhlu pohledu?
Včera jsem nad tím přemýšlel, že vlastně, když bych vám chtěl představit, jako ryzího horala, opravdu člověka, to mi dokonce už i žena říkala: „hele, tak řekni tomu Lukášovi, ať natočí rozhovor s Baruškou,“ protože ta je jediná tady z nás všech, která se tady opravdu narodila. A co ji nebudeme říkat, je to, že tady dokonce i vznikla, a takže...
Jak to jako myslíš?
No, až budeme vydávat potom nějaký rozhovor po dvaadvacáté hodině, tak já k tomu lidem potom řeknu nějaké detaily. Každopádně, se tady narodila a tohle je její domov, tady žije od jakživa, takže pět let už je to jediná, úplně pravověrná horalka z naší rodiny a ze všech, co tady jsou.
A vozíte ji do školky nebo zatím to zvládáte tady?
Vozíme ji do školky.
Takže to vypadá tak, že ráno sednete na skútr a jedete dolů?
Přesně tak. A v poledne ji zase vyzvedáváme a zase jedeme nahoru. My máme ve Vrchlabí kancelář, takže vždycky se střídáme se ženou, buď já nebo ona si jedeme dolů, tam dáme Barušku do školky, pak jdeme do kanceláře, tam pracujeme a potom jí zase vyzvedneme a zase s ní vyjedeme nahoru. A tohle to samozřejmě ten skútr a čtyřkolka a tak dále, to se děje jenom v zimě., v létě, to je jasné, jezdíme autem.
No, vlastně ty si v nějaké správě nebo v nějakém mailu psal, že ještě potřebuješ jet do nížiny pro něco, takže to je pojem, který používáte, když jedete jako dolů mezi lidi?
Jako ten rozdíl, ono se to nezdá, ale myslím, že ty už jsi to zažil. Vrchlabí je nějakých 800 metrů nad mořem a Friesové boudy jsou 1200, jo, takže ten rozdíl je opravdu jako vysoký a my to do té školky dorazíme odsud autem za 25 až 30 minut. Takže je to jako obrovský převýšení, díky kterému i zaléhají uši. Takže jako lidé, když na to nejsou zvyklí a je to i ten tlak a tak dále prostě, je to fakt jako obrovský sešup a zase potom obrovský vzepětí.
A z pohledu té rychlosti, rolba versus saně, to, na čem jsme jeli, versus čtyřkolka nebo skútr, to jsou tři různý věci, ne? A jede to stejně dlouho?
No, jako saně a skútr je většinou to, že ty saně jsou zaháklé za skútrem. A pak je čtyřkolka. Pak je čtyřkolka a pak je ještě věc, která se jmenuje Haglund nebo rolba. Haglund je takové pásové vozidlo, je to ze Švédska, teda už ten název tomu trošku napovídá, že Haglund, to zní tak jako švédsky. To nezní jako ze Španělska úplně. A to má gumové pásy, to znamená, že když nám ten sníh roztaje třeba do půlky, tak se dá s tím dojet i v tom potom, což potom na skútru úplně nejde. Skútr ten je vyloženě na sníh a čtyřkolka ta má taky pásy, takže na ní se dá ještě jak po asfaltu, tak po sněhu. Na té čtyřkolce je to do toho do lomu odsud asi 15 až 20 minut a tím Haglundem jakoby ta jedna otočka, my to jako počítáme to na dvě hodiny, nahoru to jede třeba přes půl hodiny nebo 40 minut a dolů třeba těch 20, protože je to z kopce.
Vize do budoucna
Co v následujícím období vás tady nějak jako čeká, co se plánuje? Máte nějaký vize teď aktuálně v následujícím roce, dvou, pěti?
No víceméně jenom jako rozvíjet ty všechny činnosti, které dělám, tak v nich jako pořádat další různé akce a rozšiřovat vlastně tu působnost, rozšiřovat samozřejmě portfolia našich zákazníků. Co určitě chci dělat je zaměřit se hodně na firemní akce a s tím taky souvisí to, že když už jsme takhle vysoko a když už jsme uprostřed Krkonošského národního parku a na to jsem vymyslel takový pěkný heslo, který jsem vlastně ještě s nikým vůbec nekonsultoval, jestli je dobrý. Tobě teď nezbývá nic jinýho než říci, že je dobrý, a já to budu říkat taky, to heslo je, že chceme tady lidem ukázat nejenom jak žít v přírodě, ale jak žít s přírodou. To znamená, že moje taková představa je, že bychom udělali nejvýše položený, ekologicky šetrný, to znamená udržitelný hotel v České republice, nejvýš položený. My už jsme, jakožto čtyřhvězdičkový hotel, takhle vysoko v České republice asi jediný. To znamená, že tu první půlku už máme vlastně danou a hotovou a teďka už jenom bych ho udělal tak, aby byl co nejudržitelnější, což ale samozřejmě značí taky do toho hodně investovat peněz. Abychom tu přírodu co nejvíc chránili, taky musíme z ní dostat hodně peněz, tak, abychom všechno udělali opravdu ekologičtější a vlastně v nějakým dlouhodobým horizontu. Ale vzhledem k tomu, že já už nemám v plánu to zaměstnání měnit a že prostě už tady chci být jako forever, do konce svého žití teda, tak holt na to mám čas.
Když zmiňuješ jako ty ekologický aspekty, nějakým způsobem i to provedení té stavby, co nejvíc udržitelnou, co to vlastně obnáší konkrétně třeba?
Tak je to jako soubor mnoha věcí, které by se daly udělat a které plánuju, že udělám. Je to třeba využití vody, protože voda na téhle planetě horem pádem mizí, a i když my tady s tím ještě máme dost, to ještě neznamená, že za pět, deset let to tak bude pokračovat. Takže bychom chtěli využívat i vodu, kterou, protože vlastně my jedeme všechno z našeho pramene, z jednoho, to znamená, že voda, která je i v kuchyni, která se používá, která se pije, ale která i zároveň ve wellnessu třeba, tak se používá pořád ta stejná, takže bychom mohli využívat takzvanou šedou vodu. To znamená vodu, která už byla jednou použita, tak ji vlastně recyklovat. Takže to mám v plánu a určitě na tomhle pracovat. Potom bychom chtěli využít určitě nějaké další zdroje energie, elektrika by to měla být všechno, ale aby to samozřejmě nebylo z tepelné elektrárny, ale aby to mohly být třeba fotovoltaické články, mohly by to být nějaký tepelný čerpadla, mohli bychom využít větru, protože vítr je tady opravdu velmi silný. KRNAP s tím samozřejmě zatím nesouhlasí, a já ho naprosto chápu, aby tady byly takové ty velké větrné věže, protože když do toho vlítne pak pták, samozřejmě to pro nej neznamená nic moc příjemného.
A tetřívek tam nevlítne ne, protože neumí lítat.
Ano, ano, tetřívek, ale k tomu by mohlo dojít. Takže ještě vymýšlíme i možnosti toho, existují prý ale nějaké, co mají v Norsku, Švédsku, že to jsou jakoby uzavřené roury, do kterých se ten vzduch vtahuje a stejným způsobem zase může pohánět tu energii. A tohle to všechno, tyhle všechny věci, plus samozřejmě to, že máme dokonce i v podmínkách toho Krkonoše originálního produktu nakládání s odpady, které musí být samozřejmě ekologické. Máme i to, že třídíme odpad například a tak dále, a tak dále, takže těch jednotlivých bodů je hodně moc. Některé z nich jsou velmi lehce udělatelné, jako třeba třídění odpadu, jako třeba nakládání s odpadem, odvážení, dokonce teďka i řešíme to, jakým způsobem bychom recyklovali bioodpad. Tak to jsou věci, které jsou finančně zvládnutelné, no ale potom jsou to třeba fotovoltaické věci a jak jsem mluvil o té šedé vodě, kde se musí udělat vlastně dva rozvody na vodu a tak dále, tak to už je ekonomicky hodně náročné, a to nás čeká prostě do budoucna. Právě na čem teď pracujeme, je že vypracováváme tzv. ESG report, což je vlastně, dejme tomu bychom to mohli nazvat report udržitelnosti, to znamená, jak se v těch oblastech asi dvanácti, ve kterých bychom se měli angažovat, tak si z nich vybereme ty, které si angažovat můžeme a v příštích mnoha letech bychom na tomhle chtěli rozhodně zapracovat.
A to ESG je co?
ESG je zkratka pro environmental, social a corporate governance. To si najděte ty názvy potom.
Super, super, super.
Co mu hory dávají a daly?
Tím, že tady žiješ a říkal jsi zrovna tohle, tak co ti tady vlastně ten život, jako na horách, co ti hory dávají a daly?
Tak daly mi výborné, jedny výborné www stránky, to se jmenuje naHoru.tv a už jenom ten název mě prostě velmi potěšil. Takže, když jste z tohohle názvu, tak byste měli vědět, co hory přináší. A teď mě napadla další pěkná filozofická věc, mě to přináší nadhled. Takže já vlastně, když někdo potřebuje získat nadhled a chce získat nadhled nad něčím, nad jakýmkoliv problémem svým, nebo lidstva třeba, nebo čehokoliv dalšího, no kohokoliv dalšího, tak přijde a přijde sem.
Tak Karle, moc díky, že tady můžeme točit, bude následovat několik dalších rozhovorů, takže ať se vám tady daří a díky za rozhovor.
Já děkuju za to, že jste přijeli a za to, že jste a jaký jste. Díky.
Děkujeme. Vám díky, že jste tenhle rozhovor sledovali, pokud se vám nahoru.tv líbí, tak nezapomeňte o nás říct vašim známým, případně kliknout na tlačítko Odběr na YouTube a děkujeme taky našim partnerům, kterými jsou Salewa a Brainmarket. Mějte se hezky, ahoj!