ROZHOVOR: Lékař letecké záchranné služby Jiří Chvojka
- Eliška Lajblová
- 1. 12. 2024
- Minut čtení: 23
Aktualizováno: 8. 4.
► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde. Děkujeme!
Jiří Chvojka je lékař intenzivní medicíny, který létá s vojenským vrtulníkem Letecké záchranné služby v Plzni. Zasahuje často v horských oblastech jako jsou Šumava nebo Klínovec. Slouží také na urgentním příjmu ve Fakultní nemocnici v Plzni a je to člověk, co nás může zachránit, když se dostaneme do seriózních potíží během našich horských výstupů. Vyučuje také na lékařské fakultě vnitřní lékařství a intenzivní medicínu a je držitelem mezinárodního diplomu horské medicíny a také lektor kurzů horské medicíny, ale také snímky od dalších fotografů, kteří zachycují krásu tohoto jedinečného regionu.
Co vše v rozhovoru s Jirkou zaznělo?
1:45 Co Jirku přivedlo k horské a letecké medicíně
3:03 Běžný den u letecké záchranné služby
7:33 Počet a délka letů
10:52 Problémy (na horách), které řeší
15:24 Spolupráce s dalšími složkami
23:27 Vybavení vrtulníku
28:11 Jak získat specializaci na LZS
31:10 Horská medicína
35:36 Aplikace Záchranka
41:33 Jirka a hory
Video YouTube verze zde:
Podcastová Spotify verze zde:
Podcastová Apple verze zde:
Podcastová Google verze zde.
Naším hlavním partnerem je ryzí horská značka Salewa, která vyrábí oblečení a vybavení, které kombinuje tradiční materiály s progresivním a moderním designem. Lokální web najdete zde.
Partnerem naHoru.tv je také BrainMarket. S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na většinu nezlevněných produktů. Pokud si nevíte rady s výběrem, koukněte na článek u nás na webu.
Technickým partnerem naHoru.tv je značka Lowepro, která vyrábí brašny a batohy pro profesionální i amatérské fotografy a kameramany.
Rozhovor jsme natáčeli na Šumavě v Prášilském ráji.
O systému first responderů v Plzeňském kraji se dočtete více zde.
Podpořte vznik dalších rozhovorů.
Zde je i textová verze, pokud preferujete čtení před poslechem. (Přepis byl vygenerován automaticky, takže se v něm mohou objevit drobné nepřesnosti – děkujeme za pochopení!)
Lékař letecké záchranné služby Jiří Chvojka
Lékař intenzivní medicíny, který létá s vojenským vrtulníkem Letecké záchranné služby v Plzni.
Zasahuje často na Šumavě či Klínovci.
Slouží také na urgentním příjmu ve fakultní nemocnici v Plzni a je to tedy člověk, který nás může zachránit, když se dostaneme do seriózních potíží.
Vyučuje také na lékařské fakultě vnitřního lékařství a intenzivní medicíny a je držitelem Mezinárodního diplomu Horské medicíny a také lektor kurzů Horské medicíny.
Jiří Chvojka je naším hostem v Prášilském ráji na Šumavě.
Jirko, ahoj.
Ahoj, Lukáši.
A díky našim partnerům, kterými jsou Salewa, Brain Market a Lowepro.
Jak daleká je cesta od klasického lékaře v uvozovkách?
Otázka je, jak to definovat, ale k tomu se třeba dostaneme.
K tomu, co vlastně létá a může létat s vrtulníkem?
Ta cesta není zase až tak daleká.
V současné době, pokud chce někdo se věnovat přednemocniční péči, tak musí projít cestu k atestaci z tzv. urgentní medicíny, která je obvykle spojená s tím, že tito lidé pracují v přednemocniční péči už na pozemní záchranné službě.
A pokud tu příležitost mají, tak časem, to znamená v průběhu 5-6 let, kdy získají tu atestaci, tak obvykle potom se jim může otevřít ta cesta, když je volné místo na vrtulník Letecké záchranné služby.
Co Jirku přivedlo k horské a letecké medicíně
Co tebe přivedlo k tomu nějakým způsobem se specializovat i na ty horské zásahy, které pak jsou v horách?
Tak u mě to šlo ruku v ruce s tím, že já vlastně jsem kromě té nemocniční práce nastoupil jako lékař pozemní záchranné služby.
Pak naprostou náhodou jsem se dostal k volné pozici lékaře Letecké záchranné služby a začal jsem létat v Jižních Čechách, v perfektním kolektivu tehdy.
A vlastně mě odjakživa hory bavily.
A přesto, že Česká republika nemá žádné velké hory, tak to horské prostředí tady je.
A mě ta problematika zajímala z osobního hlediska.
Zjistil jsem, že samozřejmě mi to hodí i při té práci toho lékaře, té Letecké záchranné služby, je to s výhodou to znát.
A pak je to s výhodou to znát čistě z osobních důvodů, protože rád do těch hor jezdím, pohybuji se v tom horském prostředí, abych znal ta rizika, dokázal pomoct i sám sobě.
Běžný den u letecké záchranné služby
Většina z nás posluchačů naštěstí zatím pravděpodobně nemá zkušenost s tím letět s vrtulníkem v rámci nějakého závažného stavu.
Ale po obloze letět ten vrtulník viděl každý a množství z nás vidělo nějaký vzlet nebo přistání na horách prostě přímo vrtulníku.
Ale abychom si to dokázali představit, jak vypadá třeba tvůj nějaký, řekněme, pracovní den na té Letecké záchranné službě?
Ten pracovní den na té Letecké záchranné službě vypadá tak, že každé ráno nebo respektive, když si přebírám službu od kolegy, tak přichází briefing s tou letovou posádkou.
Já teď budu mluvit za ten náš kraj, tady západočeský, za ten region teda plzeňského Varského kraje a částečně občas můžeme zasahovat třeba v Jižních Čechách, pokud jeho český vrtulník není zrovna k dispozici. Tak u nás je to specifikum, že my jsme vojenská letecká záchranná služba, to znamená, složení naší posádky se trošku odlišuje a na rozdíl od většiny jiných provozovatelů létáme s dvěma piloty a ještě palubním technikem a máme větší typ vrtulníku. Čili ta letecká posádka je poněkud větší, standardně bývá u těch civilních provozovatelů tři, u nás je to pět lidí na palubě a vlastně zahajujeme obvykle nějakým ranním briefingem, kdy já si vlastně s kapitánem toho vrtulníku musím udělat jasno v tom, jak jsme vlastně letoví, to znamená, jaké jsou meteorologické podmínky.
Zda můžeme vlastně zasahovat v tom našem regionu bez nějakého omezení, to znamená, že to zdravotnické operační středisko nás může vyzvat napřímo, okamžitě nás zalarmovat a vyslat na to místo, aniž by s námi konzultovalo naši letovost.
A nebo se může stát, že jsou místy nepříznivé klimatické podmínky, což prostě na podzim, na jaře, v zimě, obzvláště v těch horách bývá, že nemůžeme letět také prostě vždycky všude, nemůžeme do mlhy, nemůžeme do mraků nízké oblačnosti, nebo pokud panuje velké nebezpečí námrazy.
A tohle já s tím kapitánem musím na začátku probrat, abych věděl vlastně, jak na tom jsme a tím to takhle já vlastně také nabrýfuji to zdravotnické operační středisko, které nás vysílá, aby oni věděli tedy, jestli nás mohou poslat rovnou a nebo s námi musí ten vzlet vlastně konzultovat telefonicky a my jim teprve potvrdíme, jestli jsme schopni tam doletět.
A nejde jenom o to doletět tam, ale jde o to i vědět, jaké je třeba počasí v té příjmové nemocnici, kam bychom toho pacienta transportovali, protože pokud tam bude heliport v mlze, tak nemáme kam toho pacienta odvést. Čili my musíme mít jasno o těch podmínkách vlastně v celém tom regionu.
Takže my začínáme takovýmto briefingem, kdy si uděláme v tomto jasno.
A já potom obvykle se spojím se zdravotnickým operačním střediskem plzeňského a Varského kraje, oznámím jim, jak na tom jsme aktuálně.
A samozřejmě přes den se to může ještě měnit, takže já s nimi jsem vlastně permanentně v kontaktu.
A potom společně se základními základními společně se záchranářem nebo záchranářkou tak jdeme připravit vybavení do toho vrtulníku zkontrolovat.
To znamená, že si tam vlastně překontrolujeme všechny ty přístroje, vybavení materiálové.
Zda je všechno funkční tak, jak má. Nachystáme si eventuelně slaňovací pomůcky a postroje, kdyby bylo zapotřebí nějakého technického zásahu.
Takže jsme již dá se říct připraveni na ten vlastní zásah.
Tam je té meteorologie daleko více, než jsem si myslel.
A přitom to dává naprosto logiku.
Rozhodně. Myslím si, že laická veřejnost vůbec netuší, že to není vůbec tak jednoduché prostě s tím vrtulníkem lítat.
On samozřejmě, třeba ten vojenský vrtulník umožňuje takzvaný led podle přístrojů, ale nelze si pod tím představit samé jako u velkého dopravního letadla, které je schopné na autopilota přistát na mezinárodním letišti prostě za nulové viditelnosti.
To u vrtulníku takhle nefunguje.
Počasí se hrává velikou roli a jelikož my létáme 24/7, to znamená máme i noční provoz, tak v noci to hraje ještě mnohem větší roli, protože létat za tmy je ještě mnohem komplikovanější pro ty piloty.
Počet a délka letů
Kolikrát za tu službu tak zhruba vyletíš průměrně?
Tak pro vaši představu, my máme za loňský rok přibližně 900 vzletů, 900 zásahů, což nám dává někde mezi dvěma, třemi vzlety denně, ale to je průměrné číslo.
Stane se, že třeba za ten den není žádný zásah, a nebo nemůžeme letět, protože počasí to nedovolí.
A pak přijde den, kdy je těch zásahů se může nakupit třeba pět, šest, takže ono je to hodně kolísavé.
Jak dlouho to tím vrtulníkem na některé místa trvá?
Tak pro představu, my máme základnu na letišti v Plzně Líních a na Šumavský Špičák, to znamená na česko-německou hranici přibližně, nám to trvá něco přes 15 minut.
Ten Varský region, ten je samozřejmě mnohem dál pro nás, je odlehlejší a je pravda, že třeba let do Chebu už může se protáhnout na více než 35 minut, což už z pohledu, řekl bych, některých vážných stavů už je relativně dlouhá doba.
A samozřejmě zásahujete nejenom v horách, ale prostě kdekoliv je to potřeba v daném rádiusu.
Ano, jo, samozřejmě.
Dá se říct, kolik úplně rámcově procentuálně je těch zásahů v horách, protože často slyšíme, nebo někdy slyšíme v médiích o těch extrémních případech, ke kterým se dostaneme, typu jako otužování se někde v horách a nějaké formy nezodpovědnosti, které pak kolují na sítích a podobně.
Tak kolik procent je třeba v horách vlastně?
Je to relativně malé číslo, já to nedokážu procentuálně teď vyčíslit, ale je to především vázáno na turistickou sezonu.
Protože mimo sezonu přeci jenom to osídlení těch hor je relativně řídké a z toho vyplývá také to, že těch primárních zásahů v tom horském terénu není příliš.
V té sezóně potom ta čísla poskočí tím, jak vlastně turisté najedou do těch hor a věnují se různým sportovním aktivitám, tak tam potom těch zásahů bývá víc, ale v tom celkovém balíku, v tom počtu našich vzletů, ty hory představují jenom malý zlomek.
Problémy (na horách), které řeší
A když už se letí do hor, jsou to více méně jako různé problémy, které řešíte, nebo jsou nějaké, které se trošku víc opakují?
Tak v poměru se zásahy mimo horské prostředí je o něco vyšší počet těch traumat, to znamená úrazů, úrazových stavů, což je právě spojeno s tím, že se tam lidé věnují prostě lyžování, v létě cyklistice, takže to jsou, teď se nám rozjeli prostě elektrokola a to je prostě zbraň hromadného ničení prostě v nezkušených rukách, protože pokud někdo neumí úplně dobře jezdit na normálním kole a koupí si elektrokolo, které prostě samo o sobě váží 20 kilo a ještě dokáže vygenerovat dost velkou rychlost, tak potom ty pády z těch elektrokol dokážou být velmi, velmi nepěkné a na druhou stranu umožňují mnohem širší populaci, aby se do těch hor podívala. Čili vlastně lidé, kteří by jindy na to kolo nesedli, tak najednou prostě začínají sjíždět stráně hor, což je trošku nebezpečné.
Ale čili máme víc těch úrazů v té sezóně a do toho musíme započítat ty neúrazové stavy, což z pohledu našich zásahů bývají nejčastěji náhlé zástavy oběhu.
To znamená srdeční zástava, která je často také spojena s nějakou sportovní aktivitou, kdy prostě ten člověk vyvine nějakou fyzickou námahu a vlastně dojde k nějaké události typu zástavy oběhu.
Byli jsme tady na poledníku například u německého turisty, který zkolaboval na běžkách.
Máme zásahy, pokud můžeme Brdy počítat jako hory, tak v Brdech jsme měli několik zástav oběhu u cyklistů a podobně. Čili to jsou ty neúrazové stavy, ale stavy, které nepochybně jsou indikací pro vzlet letecké záchranné služby.
Odpověděli jsme na jednu z otázek, kdo tu práci nějak trošku víc komplikuje.
To je pro mě zajímavá informace.
Elektrocyklisté jsou, ale dává to naprosto smysl.
A pak se nemůžu nezeptat, co o otužování, o otužilcích?
O otužilcích v současné době je to móda, ale určitě sis viděl sám, že čas od času třeba na té sněžce se najde někdo, kdo úplně ten výstup ala Wim Hof na vrchol nezvládne a tu situaci pocení nebo není na to ještě dostatečně připraven. Čili otužování svým způsobem zdravé je, ale musí se k němu člověk postupně dopracovat nějakým tréninkem a postupně se v tom zdokonalovat tak, aby tyhle pak už extrémní výkony byl schopen podávat.
A my z pohledu letecké záchranné služby hypotermii, podchlazení tak často nevídáme.
Je to spíš, řekl bych, výjimečná situace.
Měli jsme tady situaci na Šumavě, kdy došlo k vážné autonehodě, kdy se zřítil vůz ze stráně do ledového potoka v zimě, byl převrácen s několika mladými lidmi, navíc to bylo v noci, velmi komplikovaná situace pro všechny složky toho integrovaného záchranného systému.
A tam ti lidé byli vystaveni, nejen tomu, že měli trauma, úraz, ale zároveň byli vystaveni silnému podchlazení díky těm fyzikálním vlivům.
Ale to byla výjimečná situace.
My se s podchlazením setkáváme jak v nemocnici, tak potom na pozemní záchranné službě.
Mnohem častěji u lidí, kteří jsou spíše z městského prostředí.
Bezdomovci, lidi s nějakým nižším sociálním statusem, kteří prostě nemají, kde se ukrýt.
A jakmile padnou ty chladné noci, tak není to vůbec vzácné, musíme ty lidi s tou hypotermií ošetřit.
Spolupráce s dalšími složkami
Vypadá to, zmínil jsi tu koordinaci s těmi dalšími složkami integrovaného záchranného systému.
Jak vypadá ta spolupráce třeba s Horskou službou?
Ta spolupráce s těmi ostatními složkami vypadá tak, že vlastně pokud někdo volá na tísňovou linku, na to zdravotnické operační středisko, a ten operátor a následně dispečer toho operačního střediska tedy vyhodnotí tu situaci, že je zapotřebí zasáhnout, tak on vlastně v danou chvíli aktivuje několik složek najednou.
Pokud se jedná o čistě zdravotnický problém, a je to vážný zdravotní problém, tak tam většinou aktivuje lékaře v malém voze typu rendezvous, což je vlastně takový ten malý osobní automobil, kde v posádce je lékař, záchranář, kteří vyjíždí okamžitě, tedy na místo té události, následuje je velký vůz RZP, rychlá zdravotnická pomoc, což jsou ty velké sanitky, většinou ve složení řidič, záchranář.
To jsou ty primární zásahové složky.
Pokud je to indikováno, tak startuje ta letecká výjezdová skupina, to znamená vrtulník.
A pokud se to nachází někde v horách, tak ta informace jde i na dispatching horské služby a vyráží kluci horáci, kteří nám tady nesmírně pomáhají.
Já tady musím zmínit, že Plzeňský kraj je jeden z regionů, kde funguje systém takzvaných first responderů.
Ti first respondery jsou proškolení laici, kteří mají aplikaci ve svém telefonu, kterou si mohou dobrovolně zapnout, pokud chtějí být vlastně aktivování.
A v případě, že je nějaká velmi vážná zdravotní událost v jejich blízkosti, ten dispatching vidí jejich polohu a může vlastně aktivovat a vyslat na to místo té události, aby začali co nejrychleji s nějakou částečně odbornou pomocí.
A v tom našem regionu jsou to nejen laici, skutečně z řad laiků, ale v našem regionu máme proškolenou cestou pozemní záchranné služby obrovský počet dobrovolných hasičů, kterým musím poděkovat za jejich práci a vůbec za hasičský záchranný sbor obecně i profesionální samozřejmě, protože tihle kluci a holky odvedou často obrovský kus práce.
A stává se, že skutečně oni jsou první na místě, mají například automatizovaný externí defibrilátor sebou, někteří mají sebou i kyslík, obličejové masky a tak dále, jsou proškoleni v poskytování resuscitace, čili oni často se na to místo dostanou jako první a mohou být někdy vystaveni celkem nepříjemným situacím i emocionálně, přesto to zvládají perfektně. Já si můžu uvést jeden příklad.
No rozumím, protože mě to strašně zajímá a myslím si, že by bylo fajn, kdyby mohlo zaznít něco, pokud je někdo z řad těch lajků, kdo by mohl, já nevím, nějakým způsobem v tomhle se stát kompetentnějším a nějakým takovým způsobem pomoct, tak by to bylo super.
A pokračuji klidně v tom příkladu.
No my jsme na podzim teď měli například případ mladého muže, který pracoval v lese v nepřístupném terénu a vlastně došlo tam k zástavě oběhu.
K náhlé zástavě oběhu. A vlastně kolegyně, která s ním v tom lese byla, aktivovala nebo zavolala na tísňovou linku. Operátor to velmi rychle vyhodnotil, samozřejmě jako tu nejnaléhavější situaci a vyslal veškeré dostupné prostředky, to znamená vozy pozemní záchranné služby, zaktivoval nás jako leteckou výjezdovou skupinu a informace proběhla i směrem k těm first responderům, což byli dobrovolní hasiči z nedaleké obce, kteří na to místo vyrazili. A jak říkám, bylo to v nepřístupném terénu uprostřed lesa. Pro nás třeba z toho vrtulníku relativně složitá situace, protože my ze shora nevidíme dobře skrz ty stromy. Musíme to místo hledat.
Máme přibližné místo, kde ta událost se nachází, ale ne vždycky to můžeme hned identifikovat. Čili my jsme tak jako kroužili, hledali jsme to místo, pak naštěstí jsme už viděli, kde k tomu došlo. Bylo to v lese, nemohli jsme přistát, takže vlastně to byl technický zásah. Museli jsme vlastně na to místo slanit. Ale ti first respondeři z řad dobrovolných hasičů už byli na místě a za mě poskytovali perfektní první pomoc.
Skutečně kvalitní, velmi dobře prováděnou resuscitaci.
Myslím si, že to byl jeden z faktorů, proč, když jsme si potom tu resuscitaci převzali jako profesionálové a pokračovali v ní, proč potom došlo k obnovení oběhu toho pacienta. Protože oni na to místo se dostali relativně rychle a především se mi moc líbilo, jak tu první pomoc poskytovali.
A já ještě jednou těm všem first responderům musím za ten plzeňský region poděkovat, protože to pro ně není často snadné. A dostali se do nepříjemných situací, i psychicky náročných, ale zvládají to zatím všichni pěkně.
A co se týká těch ostatních zasahujících složek, kteří s námi spolupracují, tak děkuji profesionálům z řad hasičského záchranného zboru, kteří pro nás odvádějí často obrovský kus práce, už jenom s transportem těch pacientů, vyproštěním pacientů z nějakých havarovaných automobilů.
Ta spolupráce na tom místě je s hasiči skutečně skvělá.
A pak samozřejmě na tom místě se sejde několik záchranářských posádek, což vždycky čím více si rozumíme, tím lépe. A myslím, že si rozumíme dobře.
A co se týká hor, tak děkuji Horské službě, protože oni odvádějí tady na horách obrovský kus práce. A oni jako ti first responderi fungují i u těch neúrazových stavů. Dojíždí na to místo často první s tím defibrilátorem, poskytují tu první pomoc a ti kluci jsou proškoleni perfektně, umí to, je na ně spoleh, čili za mě je to radost s nimi pracovat.
A u těch first responderů teda, jako jim se může stát lajk, který absolvuje nějaký, kde jsou nějaké možné informace tady?
Ty informace jsou na stránkách zdravotnické záchranné služby Plzeňského kraje.
Pokud je někdo z jiných regionů, tak ten systém first responderů dobře funguje například v Královéhradeckém kraji.
Postupně se dostává i do jiných krajů.
Takže to není zatím celorepublikové.
Není to ještě úplně celorepublikové, ale ta snaha je, aby to tak bylo.
Takže dáme odkaz na tohle pod video.
Vybavení vrtulníku
Vrtulník má v sobě to, co má sanitka?
Je to tak. Vlastně ten vrtulník musí splňovat svým vybavením vyhlášku.
Vyhlášku ministerstva zdravotnictví, kde je stanoveno, co vlastně, jaký typ vybavení v tom vrtulníku musí být.
Máme tam některé věci třeba trošičku navíc.
V současné době jsme se zařadili mezi ty letecké záchranné služby, které mají na palubě plnou krev.
To znamená, v případě těžkého traumatu jsme schopni poskytnout neodkladně krevní transfuzi, takzvanou plnou krev, což je vlastně skutečně krev obsahující všechny krevní složky.
A je to věc, která může přeci jenom poskytnout těm těžce traumatizovaným pacientům vyšší šanci na přežití.
Máme tam ultrazvuk a jsme vybaveni na ty technické zásahy, protože ten vrtulník má palubní jeřáb.
Takže jsme připraveni, pokud by se zasahovalo v nepřístupném terénu, zasáhnout i v tom nepřístupném terénu.
Z hlediska vlastně, takže nemám vůbec představu o tom, kolik těch, když to vezmeme z celé České republiky, kolik je vrtulníků, kolik nemocnic vlastně má tu možnost, jako ten vrtulník na ty záchrany mít.
Jako bavíme se o desítkách, bavíme se o stovkách?
Ne. Co se týká České republiky, tak leteckou záchrannou službou v současné době poskytuje deset středisek letecké záchrané služby, které jsou po republice rozmístěné tak, aby relativně plošně, symetricky pokryly celou Českou republiku.
Ne všechna střediska poskytují tu možnost letecké záchranné služby i v noci.
To je pouze šest stanovišť, které létají nepřetržitý provoz, ale zase jsou rozmístěná tak, aby nějakým způsobem tu republiku pokryla v nějakých rozumných časech.
Drtivá většina těch středisek letecké záchrané služby spadá pod krajskou leteckou záchrannou službou, kdy ta organizace vypadá tak, že vrtulník poskytuje nějaký civilní provozovatel, to znamená jsou to soukromé firmy, které dodávají vlastně ty vrtulníky, letecký personál a pozemní personál, který zajišťuje vlastně údržbu toho vrtulníku.
A krajská zdravotnická záchranná služba potom poskytuje ten zdravotnický personál, to znamená lékaře a záchranáře do toho vrtulníku.
Praha a Plzeň se liší, protože tam jsou provozovatele státní.
V Praze a středních Čechách lítá leteckou záchrannou službu, letecká služba policie České republiky, která startuje z Prahy Ruzyně.
To znamená, jedná se o policejní vrtulník a policejní leteckou posádku.
Ta zdravotnická posádka je tam zase z řad pražské záchrany služby, záchrany služby hlavního města Prahy a středočeské záchrany služby.
A náš region je pokryt vojenskou leteckou záchrannou službou, to znamená, jedná se o vojenský vrtulník, posádka je vojenská a tady u nás včetně zdravotnického personálu.
To znamená, prakticky všichni jsou vojáci a patří pod armádu České republiky.
Já jsem výjimka, já jsem civilní zaměstnanec a je nás tam několik civilních zaměstnanců.
A z hlediska těch vás tedy, jako těch, co jsou z té lékařské posádky, tak kolik takových jako specialistů vlastně je v republice?
Zase rámcově?
Řekl bych, průměrně na těch, máme deset základen letecké záchranné služby a obvykle ten lékařský tým má od deseti do dvaceti lékařů.
Je to hodně proměnlivé podle toho, o jaké základně se budeme bavit.
Třeba Pražská letecká záchranná služba má mnohem víc těch lékařů.
My máme relativně úzký malý tým.
Hradečáci, čímž je zdravým, tak ty mají taky relativně úzký tým.
Jihočeši mají relativně úzký tým lékařů.
To je většinou kolem deseti, dvanácti lidí.
Jak získat specializaci na LZS
Jakým způsobem se získává specializace?
A když to zkusíme vztáhnout možná na to horské prostředí, existuje něco takového? Případně jakým způsobem to vzdělávání vlastně probíhá?
Pokud se chce být lékařem letecké záchranné služby, nevybočuje nijak od toho, když chce být někdo lékařem pozemní záchranné služby. Čili těch cest, jak se stát lékařem pozemní záchranné služby je relativně víc.
A není to zase tak těžké se stát lékařem. Člověk může mít atestaci z několika základních oborů, včetně té takzvané urgentní medicíny, která je relativně mladým oborem.
Ale není to nutnou podmínkou k tomu, aby lékař pracoval na pozemní záchranné službě.
A pokud chce potom pracovat na letecké záchranné službě a mít možnost zůstat, tak vlastně, co se týká toho medicínského vzdělání, nepotřebuje nic navíc.
Protože to spektrum pacientů je pořád stejné.
Mění se způsob zásahu.
Ano, mění se způsob zásahu, čili ten člověk musí projít spíše jakýmsi technickým výcvikem. a pochopit tu filozofii, jak vlastně pracovat s tím vrtulníkem, protože je to poněkud jiné prostředí, může být i nebezpečnější, musí se naučit, jak se pohybovat kolem toho vrtulníku, co je bezpečné, co je nebezpečné, jaké jsou možnosti toho vrtulníku, čili musí nějak poznat to prostředí, ale z medicínské stránky se to nijak neliší.
A já tady, jestli můžu, tak aby lajci prostě měli nějakou představu.
Ta letecká záchranná služba není páteří toho záchranného systému v České republice.
Ano, to je jenom jakási třešnička na tom dortu, velmi luxusní třešnička na tom dortu, musím říct. Ano, z pohledu celosvětového máme velmi luxusní záchranný systém a tohle je jenom opravdu vrchol toho ledovce. To gro té práce záchranářské odvádí ta pozemní záchranná služba. Jo, pro představu, dejme tomu, že vůz pozemní záchranné služby v České republice průměrně vyjíždí každou minutu až 90 sekund. Ano, čili každých 90 sekund v České republice průměrně vyjede vůz záchranné služby k nějakému pacientovi. Dělá to přibližně milion tři sta tisíc zásahů ročně pro tu záchrannou službu a z toho zásahy letecké záchranné služby jsou jenom promilé. To je to 900. To je vlastně těch.
Našeho střediska. Našeho střediska, jo. K tomu máme ty další střediska, je jich teda celkem 10 a ty počty těch zásahů se pohybují někde od, dejme tomu, 600 do 900 průměrně. Závisí na tom středisku, jo.
Horská medicína
Já jsem na začátku zmínil, že si vlastně držíte Mezinárodní diplom Horské medicíny. Řekni nám možná něco o tom vyloženě horském, o té Horské medicíně, o tom vzdělání, které se poskytuje a tak.
Ta Horská medicína, respektive co to vůbec je, tím, že se čím dál tím více lidí pohybuje v horském prostředí, dostává se do čím dál tím extrémnějších podmínek, což dřív nebývalo, tak postupem času samozřejmě začala i to lékařské, ti lékaři a ti záchranáři vnímat to, že to má jistá specifika, že přeci jenom to extrémní prostředí ještě vystavuje ten lidský organismus dalším, řekl bych, rizikům a z toho plynoucím potom možným zhoršením zdravotního stavu, která jsou typická pro to horské prostředí.
Vznikla vlastně unikátní odbornost Horská medicína, která se čistě věnovala stavům, které jsou spojeny s pobytem v horském a vysokohorském prostředí, což někdo může očekávat, že to může být problém především těch velehor typu Himalájí, Hindúkuše atd., ale není to pravda, přeci jenom počty Čechů, kteří se dostávají do Alp jsou vysoké a už Alpy samy o sobě jsou vysoké hory, kde ta rizika existují a ta Horská medicína je taková malá úzká specializace, kterou lze získat absolvováním certifikovaných kurzů a člověk se vlastně proškolí a věnuje se právě těm stavům, které jsou spojeny s tím pobytem v horském prostředí, jako jsou výšková nemoc, omrzliny, podchlazení a podobně.
Ještě něco dalšího, kromě těch specifických problémů, které tam nastávají, kromě těch, které jsi zmínil?
Patří do toho třeba laviny a práce v lavinách.
Patří do toho i takový ten širší pohled na tu záchranářinu v tom horském prostředí, protože to má zase různá úskalí a z pohledu těch záchranářů, tak zachraňovat někoho v horách, se přeci jenom liší od záchranářiny, kterou bude dělat ve městě.
Tady u nás v republice máme horskou službu, kde primárně ti kluci se věnují především té technické záchranářině, to znamená, jak někoho dostat z nějakého náročného prostředí horského.
A také samozřejmě jsou proškoleni v té první pomoci, v té zdravotnické stránce, ale jsou tam primárně od toho, aby se dostali tam, kam se třeba pozemní záchranná služba nedostane tak snadno.
A oni jsou tu od toho, aby ty lidi tam odsud dostali, pomohli jim.
Takže ta horská medicína se věnuje i tomuto pohledu, že z pohledu záchranáře je bezpečně poskytovat ty zásahy v takhle náročném prostředí.
Aplikace Záchranka
My jsme ještě před rozhovorem zmínili aplikaci Záchranka.
Já jsem se chtěl zeptat, jakým způsobem ona v tom celém systému záchrany pomohla.
Do jaké míry tu práci třeba zjednodušila?
Díky, že se na to ptáš, to je perfektní dotaz.
Aplikace Záchranka, která je českou aplikací, vyvinutou Filipem Maléňákem z Brna, kterému patří obrovské díky za to, jakým způsobem se té aplikaci věnoval, věnuje.
Vzniklo tady něco, řekl bych, opravdu celého unikátního.
Ta aplikace Záchranka, kterou si každý může nainstalovat do svého telefonu, je aplikace, která umožňuje v případě nouzové situace napřímo se dovolat na zdravotnické operační středisko.
Ta výhoda té aplikace je, že současně s tím voláním, které ta aplikace zprostředkuje, odchází datová zpráva, která ukazuje přesnou polohu toho volajícího.
Což může být, jednak to šetří čas a jednak je to z pohledu těch zasahujících složek strašně důležité vědět, odkud ten volající volá.
Ona, když se zvolá, současně ta informace, pokud jste zrovna v horách a nejste mimo Horské prostředí a jste třeba na Šumavě, v Krkonoších, kdekoliv v Českých horách, tak ona automaticky odchází, ta informace, i na dispečink té Horské služby.
Vlastně jsou informovány dva dispečinky, složek, které budou pravděpodobně zasahovat.
A oba dva ty dispečinky tam vidí tu polohu toho volajícího.
Ta aplikace umožňuje ještě mnoho věcí navíc, které nechci rozebírat, že tam třeba máte tam zadány informace vůbec o svém zdravotním stavu, jestli berete nějaké léky atd.
Dokonce umožňuje takové, řekl bych, praktické věci, že třeba tam můžete si naplánovat trasu, kam půjdete v těch horách a ona to bude vědět a podobně.
Ale z pohledu záchranařiny je důležitá především v tom, že ona odesílá vlastně současně tu datovou zprávu o vaší poloze a šetří tím pádem čas a zprostředkovává to tísňové volání.
Musí mít mobilní signál.
Pokud je ten mobilní signál slabý, tak alespoň odchází vlastně SMS zpráva s tím, že došlo k nějaké nouzové situaci a ten řetězec vlastně těch záchranných složek je stejně aktivován.
Takže jedinou podmínkou k tomu, aby fungovala, abyste byli zachráněni nebo někdo, kdo tu pomoc potřebuje, je to, že tam musí být alespoň slabý mobilní signál.
Zaregistrovali jste nějakým způsobem, já nevím, jestli se dá říct, zjednodušení práce, ale že to i v té vaší práci vlastně nějak pomohlo?
No, určitě.
Ona totiž v současné době tím, jak se ta aplikace dále vyvíjí a různě upgraduje, tak ta aplikace v současné době umožňuje i videohovor.
A měli jsme například příklad, například jsme měli pacienta, který závodil extrémní závod na horských kolech.
Mladý muž, a došlo tam ke kolapsu a náhle zástavy oběhu.
A ti ostatní závodníci, kteří kolem něj projížděli, tak vlastně je hned zastavili, volali na tísňovou linku přes aplikaci Záchranka a operátorka tísňové linky v tuhle chvíli, jakmile zazní nějaká klíčová slova, například máme zde pacienta, který je v bezvědomí, spadnul, je v bezvědomí, tak první otázka je, dýchá, nedýchá, nedýchá, tak ona instruuje ty lidi na tom místě, jak poskytnout neodkladnou resuscitaci.
A tím, že ta aplikace Záchranka umožňuje i videohovor, tak vlastně ta operátorka instruovala ty lidi na místě, aby přepnuli tu Záchranku do videohovoru a ona viděla, co se děje na tom místě.
A ona viděla, jak kvalitně a jestli dobře poskytují tu neodkladnou resuscitaci.
Takže naváděla vlastně přes videohovor, což je perfektní věc.
A samozřejmě v tu chvíli už byly aktivovány všechny ty záchranné služby, ono to skutečně bylo zrovna v horách, tady na Šumavě, takže vyrážela Horská služba, vyrážely pozemní záchranné služby, vzlétl vrtulník, a oni se tam všichni blížili.
Ale do té doby, než ti profesionální záchranáři dorazili, tak ta operátorka viděla, co se na tom místě děje a jak kvalitně oni tu neodkladnou resuscitaci poskytují.
Takže aplikace Záchranka je téměř povinnost z mobilů.
Já ji vřele doporučuji i z toho důvodu, že vám bude fungovat i v zahraničí.
V současné době funguje v Rakousku, kam spousta českých turistů, ať už v létě nebo v zimě, směřuje a spojí vás s rakouským dispečinkem v daném regionu.
Propojí, čili to je s výhodou.
Plánovalo se rozšíření do dalších zemí, pokud by měla fungovat Maďarsku.
A na Slovensku vás spojí v Tatrách se Slovenskou Horskou záchrannou službou.
Jirka a hory
Když teď na chvilku odhlédneme od Jiřího Chvojky jako profesionála zdravotnického a budeme se bavit o tobě a horách a o tvých zálibách, tak co ty v horách děláš nejraději nebo nejčastěji?
Tak já v horách nejčastěji se pohybuji někde venku jakýmkoliv způsobem.
To znamená chůze, občas běh.
V zimě Alpy, lyže, běžky.
Kolo létě, když teď jsem neměl tolik možností.
Je to všechno mně dáno časem, který mám a není ho moc, ale když můžu, tak do těch hor rád uteču a víceméně se tam schovám a vyčistím si hlavu.
A stačí mi tady České hory, které mám rád všechny.
A když to jde, tak se snažím odjet někam dál do těch Alp a tak.
Máš nějaké své projekty nebo hory nebo kopce, na které bys chtěl podívat, kam směřuješ?
Tak mám nějaká svá oblíbená místa třeba v Alpách, ale co se týká nějakých vyšších hor, tak bych se strašně rád podíval do Bhútánu, to je takový můj sen.
A já nepotřebuji vylézt na sedmitisícovku, to rozhodně ne, ale ta země mě láká z mnoha důvodů.
Chtěl bych ji vidět a chtěl bych vidět i kopce tam, procházet se mezi nimi.
Dalo by se říct, že do případných ambicí nebo cílů, které by sis mohl mít, tak by mohla někdy vstoupit vlastně ta profesionální perspektiva, že víš, co všechno se může přihodit a že by tě to třeba nějakým způsobem jako brzdilo, nebo myslím, ne negativně brzdilo, ale spíš preventivně prostě drželo doma?
Neřekl bych, že mě to drží doma, ale já nejsem ten typ horala, takového toho volnomyšlenkáře prostě laissez-faire a pohodička, všechno se nějak vyřeší, ale naopak pořád i v těch kopcích uvažuju, ať už vyrážím kamkoliv, i třeba do tiských Alp a stačí Krkonoše, tak jestli mám sebou teplé oblečení, jestli mám nabité mobil, kam půjdu a podobně.
To samé v těch Alpách, chci prostě vědět, jaké má být počasí.
V hlavě si přehrávám ta rizika, ujistím se, že mám vybavení, jaké mám mít a nechci spadnout do té kategorie, že jsem to podcenil a teď za to platím, to určitě ne.
Takže pořád o tom uvažuji.
Jsem trošku přecitlivělý i v tom, že si jako záchranářský batoh vozím pořád v autě, takže i uvažuji, když se někomu něco stane, co budu dělat, a tohle se mi přihodilo v Alpách několikrát, že jsem vysloveně spolupracoval s těmi alpskými záchranáři, s těmi záchrannými složkami, včetně leteckých záchranek a tak, protože tam došlo, dostal jsem se do různých závažných stavů, Takže pořád mi to v hlavě, ta záchranařina nebo tohle, nikdy úplně nezmizí.
My jsme souvlákoností tady v Praze a před lety jsme byli s kamarády lékaři a když nosili z auta tašky, tak prostě vytáhli takovou obrovskou lékárničku, protože to nebyla lékárnička, to byla lékárna, tak předpokládám, že asi teda je.
To je profesionální deformace, no samozřejmě.
A když se takhle ocitnu v té situaci, třeba v těch Alpách, kde teda můžu vlastně svou specializací pomoci, tak přemýšlím, jak vypadá ta situace, když říkáš těm zdravotníkům, že jsi jako jeden z nich, tak jestli, protože spousta lidí si může, nebo ten záchranář si může vyložit.
Tady ten člověk absolvoval nějaký kurzík, byl v rámci práce na záchraně první pomoci, jak se dělají ty jednodenní kurzy.
A teď nám tady to, tak jako je nějaký způsob, kterým se můžeš prokázat, nebo vlastně, aby oni věděli, že opravdu jsi kompetentní člověk na místě?
Tak nějaký průkaz nebo něco takového nemám, ale oni mi vždycky věřili.
A třeba teď naposledy jsem se dostal k mladé Holanďance, která se na lyžích vlastně trefila do skály přímo přede mnou a způsobila si nehezké poranění dolní končetiny a pánve a otřes mozku.
A vlastně jsem zalarmoval ten záchranný řetězec a když přiletěl ten vrtulník rakouské letecké záchranné služby, tak jsem se slušně představil.
A samozřejmě nechci těm kolegům jakkoliv do toho zasahovat.
To je samozřejmě jejich práce, ale byli naprosto v pohodě.
Ten lékař s tím záchranářem byli opravdu velmi milí kolegové, hodili mi batoh a říkali tak dobře, já jsem Tobias a Christian, tak prosím tě, pomoz nám.
Normálně jsme prostě fungovali jako tým, což je výhoda toho, že ta záchranářina je v principu, ta medicína je všude stejná. Čili ta řeč je společná, i když na sebe mluvíme jiným cizím jazykem, ale pořád nám jde o toho pacienta a ta práce, ty postupy jsou furt stejné. Čili jsme měli tu holčinu, přijeli kluci, vlastně ještě nebyla v horách, ale byli to takoví ti proškolení záchranáři na tom svahu, takže přijeli a vlastně jsme tu holčinu obstarali během několika minut.
Byla připravena k tomu transportu, poděkovali jsme si navzájem.
A holčina odletěla do nemocnice a dopadla dobře, takže…
Dochází ještě k tomu, že tady ty rizikové situace nějak jako emočně zasahují?
Nebo po těch letech už je člověk prostě se s tím stal jako profesionál se vším všudy, to znamená, že jsi na to vlastně fakt přivyklý?
To je těžká otázka. Já se snažím na místě toho zásahu vždycky být maximálně profesionální a veškeré ty emoce, které někdy bývají opravdu silné, se snažím odfiltrovat, ale jsem člověk, který si to nese domů a některé ty věci v sobě analyzuji dlouho a je to někdy relativně vyčerpávající, ale netýká se to jenom toho přednemocničního prostředí, ale já takhle svým způsobem prožívám příběhy pacientů jako v nemocnici a na tom urgentním příjmu a na těch intenzivkách a pokaždé té své služby nebo tak, tak nechci říct, že vždycky, ale někdy se najde nějaký silný příběh, který mě zasáhne nebo osud nebo situace, ať už lidská anebo medicínská a já potom hodně dlouho to v sobě zpracovávám a v tomhle mi ty hory pomáhají, že nechci se úplně zbláznit.
Už jsem tak na hraně, ale ještě to pořád odvracím, oddaluju a ty hory mi v tomhle pomáhají tu hlavu vyčistit.
A řekl bych, vím, že máme, že tady mluvíme hlavně o těch horách.
A mě v tomhle pomáhá ještě oceán. Jsou prostě dvě extrémní prostředí, ne moře, ale oceán, jako divoký oceán, a hory mi ukazují, že prostě jsme takhle malí a jakoby na tom světě neznamenáme proti těm přírodním živlům vůbec nic.
A jako když jsem v tomhle prostředí, tak mi to jako pomůže trošku tu hlavu vyčistit a zase narovnat to myšlení a připravit se zase na ten další nával těch emocí, který vždycky znova přijde.
Tak Jirko, díky za rozhovor a díky, že ty a tvoji kolegové tady pro nás v těch horách jste, když se pokoušíme naplňovat naše sny.
Lukáš, já děkuju za pozvání do pořadu a já bych chtěl poděkovat úplně všem mým kolegům na všech pracovištích a všem kolegům ze všech složek integrovaného záchranného systému a kolegům v nemocnici za tu práci, kterou odvádí, protože já mám štěstí opravdu na lidi, se kterými mohu pracovat, protože jsou to všichni profesionálové.
Díky.
Díky.
Přátelé, díky, že jste tenhle rozhovor sledovali, pokud se vám náš pořad líbí, tak nás můžete odebírat, třeba kliknutím na tlačítko Odběr na YouTube.
Děkujeme taky Prášilskému Ráji, že jsme tady mohli natáčet několik rozhovorů a díky našim partnerům, kterými jsou Salewa, Brain Market a Lowepro.