► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde. Děkujeme!
Pavel Hubený působí na Šumavě již 30 let, nejdříve v CHKO a od roku 2014 je ředitelem NP Šumava, který je největším ze čtyř národních parků u nás v České republice. Kromě působení ve Správě Národního parku také o Šumavě napsal několik knih.
Co vše v rozhovoru s Pavlem zaznělo?
0:45 Původní divočina na Šumavě dnes
3:50 Vývoj NP Šumava za posledních 30 let
7:15 Definice divočiny
8:50 CHKO vs. NP
10:50 Aktuální témata NP Šumava
15:36 Kůrovec na Šumavě
25:06 Fascinující objevy
29:45 Respekt turistů k omezením
37:00 Aktuální projekty
38:47 Ideální budoucnost Šumavy
39:17 Co Pavlovi Šumava dala
Video YouTube verze zde:
Podcastová Spotify verze zde:
Podcastová Apple verze zde:
Podcastová Google verze zde.
Hlavním partnerem naHoru.tv je ryzí horská značka Salewa, která vyrábí oblečení a vybavení, které kombinuje tradiční materiály s progresivním a moderním designem. Lokální web najdete zde.
Naším partnerem je také BrainMarket. S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na jejich nezlevněné produkty. Doporučujeme například jejich vysoce kvalitní Omega 3. Více o jejich produktech se dočtete v článku.
Technickým partnerem je značka Lowepro, která vyrábí brašny i batohy pro kameramany a fotografy. Všechny jejich produkty jsou vyráběny maximálně ekologicky z 84 % z recyklovaných materiálů.
Rozhovor jsme natáčeli v Prášilském ráji na Šumavě.
Všechny zajímavé informace o Šumavě najdete zde.
Podpořte vznik dalších rozhovorů.
Zde je i textová verze, pokud preferujete čtení před poslechem.
Ředitel NP Šumava Pavel Hubený
Přes 30 let působí na Šumavě, nejprve na správě CHKO a od roku 2014 je ředitelem
správy Národního parku Šumava, o které napsal také tři knihy.
Pavel Hubený je naším hostem v Prášilském ráji na Šumavě.
Pavle, ahoj!
Ahoj!
A díky našim partnerům, kterými jsou Salewa, BrainMarket a Lowepro.
Původní divočina na Šumavě dnes
Loni CHKO oslavila 60 let.
Kolik z původní divočiny na Šumavě vlastně dnes máme?
Původní divočina, to je…
To je na definici pojmu.
To je zvláštní definice. Původní divočina je něco, co člověk téměř neovlivnil. Při těch
kolonizacích, které tady probíhaly, tak to jsou nějaká tři procenta.
Málo, čtyři.
Ale dá se říct, že Šumava je na tom z hlediska divočiny v rámci Národních parků
nejvíce zachovalá, nebo ne?
To bych asi takhle nechtěl říkat, protože my to máme prozkoumané poměrně dobře.
Nevím, jak jiné Národní parky, ale u nás je to zajímavé v tom, že my jsme tu divočinu měli asi nejdéle ze všech
Národních parků, protože většina Krkonoš byla vytěžená někdy v 16. století kvůli Kutnohorským dolům.
Podyjí pochopitelně byla kulturní krajina, na kraji Panonie, že.
U nás vlastně znovu začíná naše národní historie. A co se týče Českého Švýcarska, tam
to asi nedokážu úplně komentovat, ale u nás to je tak, že ještě, řekněme, v první polovině 19. století většina lesů v dnešní rozloha Národního parku byly pralesy.
A ti naši předchůdci to během toho 19. století většinově vytěžili, ale my teď zjišťujeme,
že z těch původních pralesů v těch lesích někde zůstalo víc, někde míň.
Zůstal tam podrost, nechali tam nějaké stromy, dokonce mrtvé.
Takže ta struktura je blízká té divočině.
Pokud je řeč o rašeliništích, které máme také velké, a které jsou vlastně skoro
nedotčené. Jsou dotčené většinou jen tím, že jsou obkopané, aby se nerozšiřovaly.
Tak ty teď zavlažujeme, aby se začaly rozšiřovat.
Samozřejmě každý národní park je jedinečný a výjimečný nějakým způsobem.
V čem je Šumava jedinečná, výjimečná?
V rozloze.
Je to velké území, a vlastně dneska dá se říct, velké území s divokou přírodou.
My úplně neděláme hranici mezi námi a Bavorským parkem, protože sousedíme zhruba
mezi Luzným a Železnou rudou, nebo mezi Bučinou a Železnou rudou.
A dohromady už dneska máme 25 tisíc hektarů území, kde se vlastně lesnicky nic
nedělá.
Na většině území se ani neloví.
To nikde jinde nemají tady.
To ve střední Evropě prostě není a ještě navíc máme cíl to rozšiřovat.
Jedinečnost je v tom, že jsme velké území divoké přírody a málo ovlivněné přírody.
Vývoj NP Šumava za posledních 30 let
Ty jsi první knihu Skloněné srdce napsal v roce (1992), Šumava padesátiletá (2013),
Jak jsme měřili Šumavské lesy (2021), to jsou názvy těch knih.
Když se zpětně podíváš na to podle těch období, podle těch let, jak se to vyvíjelo?
Řekněme stav Národního parku, stav přírody, toho prostředí tady.
Jak ty vnímáš ten vývoj za posledních 30 let?
Je to dané jednak mou náturou a jednak tím, co dělám.
Moje nátura je, jde to vidět na mých vlasech, mám rád, když si to roste, jak chce.
Národní park je svým smyslem, svou podstatou o tom, že si to dělá, co chce ta příroda,
že do ní nezasahuji, že ji respektuji.Tak z toho dneska je ten vývoj pozitivní, úplně úžasný.
Opravdu na začátku 90. let, když mi bylo 25, 27, tak jsme si říkali, že to má potenciál být
opravdu obrovská divočina, ale divočina to nebyla.
Tehdy tehdejší lidé, kteří se o to starali, to chápali jako hospodářský prostor, kde se
musí točit prachy, ale my romantici jsme říkali, že to má ten potenciál a mysleli jsme si, že se to nikdy nemůže naplnit.
Pak vznikl Národní park.
To byl první krok k tomu, aby se to naplnilo, ale přesto většina společnosti a většina
těch lidí, kteří o tom rozhodovali, byli pořád nastaveni spíš jako hospodářští.
Musíme se o to starat, je to taková zahrádka.
Nebyli úplně divocí a postupem času jsme dospěli k závěru, že to nechrání k tomu zdivočení, a myslím, že
je to vidět i v celé společnosti, co na Šumavě se skoro většinově chce. Že nikdo tady
nechce uskakovat před odvozní soupravou, nikdo nechce vidět pláně plné pařezů, co se
dá vidět jinde.
A že k tomu, co asi podvědomě cítíme, takový ty Klostermannovy temena, tajuplné, dá
se tam zabloudit, ale zároveň něco jako kolébka nebo něco jako mateřská náruč, to
jako všichni cítíme a to se takhle jako naplňuje pomalu.
A já myslím, že z toho hlediska je to dobré.
Určitě spousta lidí tehdy v těch 90. letech, to byly různé představy, jak ten park má
vypadat.
Třeba byla představa, že by se měl dosídlit, jako byl před válkou, že by se měly obnovit
nějaké vesnice, ale už tehdy bylo jasné, že ty vesnice už se neobnoví tak, jak byly, když
by se obnovovaly, tak by to byly ty nové vesnice, rekreační v podstatě prostory, s
čističkami a bez krav.
Takže spousta lidí pochopitelně měla představu, že by to bylo hezké, kdyby to byla ta
zahrádka.
No ale ta představa už mi minula.
Definice divočiny
Já jsem použil to slovo divočina, jak to vlastně dobře definovat?
Když se řekne nějaká bezzásahová zóna, tak znamená tohle divočina, z tvého
pohledu?
Vlastně jo. Je to území, kam nevstupuji proto, abych korigoval jeho vývoj.
My lidé pochopitelně přírodu ovlivňujeme i nepřímo.
Padá dusík, prší dusík, otepluje se, mění se klima, což pravděpodobně taky způsobujeme, ale nejdu tam přímo pro dřevo, neexpanduji ten prostor, takže si myslím,
že je to divoká příroda.
Rádi bychom vám blíže představili desítky let prověřenou značku Salewa, která je
doma všude v horách a se kterou jsme velice rádi navázali spolupráci, protože je to
značka, se kterou v týmu máme dlouhodobou super zkušenost. Úvodem je Salewa
z jihotyrolských Dolomit a zaměřuje se na horské sporty, turistiku, trekking,
alpinismus, skitouring.
Především je to ale značka, kterou tvoří lidé, kteří milují hory a pohyb v nich, pro
lidi, kteří to mají podobně.
Produkty jsou vyráběny podle striktních a nezávisle auditovaných
environmentálních standardů a s ohledem na společenskou odpovědnost a
udržitelnost.
Podívejte se na více informací, které najdete v popisu tohoto dílu.
CHKO vs. NP
Taky bych se chtěl dotknout ještě vlastně toho rozdílu, jako správa, nebo jako
CHKO a Národní park.
Můžete nám to vlastně vymezit trošku?
Jo, jo, tak jsme jedna organizace, což je docela výjimečné také v rámci republiky, to je
už jenom v Českém Švýcarsku, kde Národní park Český a Švýcarský má pod sebou
CHKO Labské pískovce.
Jinak všechny ostatní CHKO jsou pod agenturami ochrany přírody a krajiny, které jsou
řízeny jinak, ale smysl je odlišný.
Zatímco Národní park, jeho smyslem je mít na většině území, buď hned, nebo v nějaké
dohledné době opravdu divokou přírodu, neovlivňovanou člověkem, tak chráněná
krajinná oblast je od toho, aby tu krajinu spíše konzervovala.
Aby všechny ty přírodní hodnoty se zachovaly, ale zároveň, aby se zachovaly i ty
hodnoty kulturní krajiny.
Abychom zachovali strukturu sídel, možná i ty hezké chalupy.
To je takové divadlo krajiny.
Zachováváme pochopitelně, protože chceme vylepšit třeba druhovou skladbu, jak lesů,
tak třeba luhů, aby byly pěkné.
Je to víc zahradničení opravdu a zároveň je to víc o udržování krajinní kompozice co nejvíce stejné.Zatímco třeba v tom národním parku, kde moc nepovolujeme rozvoj obcí, tam je to dost
jasně definované.
To je dané zónou kulturní krajiny, kde je nějaký rozvojový potenciál, ale jinak v tom ostatním území už jsou místa, kde si ta příroda zabírá sama.
Jak bývaly louky třeba některý, které jsme ponechali jako přirozený vývoj, tak tam si
tenhle druh pomalu obsazuje sám a tam jí dáváme volnost.
Takže rozdíl v tom parku je tedy hlavně divočina, v CHKO hlavně krajina a její udržení.
A její udržení, jasně.
Aktuální témata NP Šumava
Co jsou teď nějaká aktuální témata, kterými se nejvíce zabýváte?
A jsou to stále ty stejné věci nebo se v posledních letech objevují nějaké
aktuálnější?
Vlastně pořád trochu stejné, ale získávají novou kvalitu.
Velký téma byl kůrovec a to, jestli se má kácet nebo nemá kácet.
Na tom jsme vyčerpali 25 let existence Národního parku, ale myslím, že ta věc už je
vlastně vyřešena a taky nikoho to tady už moc nevzrušuje, skoro nikoho, a takže je to
jako by to pominulo.
To, co nepominulo, je ochrana některých specifických nebo jedinečných druhů.
Nejtypičtější příklad je tetřev hlušec, ale je to třeba i tetřívek, kdy my ještě nemáme z těch
povinností, které nám zákon ukládá, jako dořešeno vymezení klidových území na
ochranu těchto druhů.
My jsme, doufám, už na konci toho maratonu, který trvá od roku 2019 a někdy v únoru
bude zasedat rada parku, kterou budu prosit, aby mi dala dohodu nad tím konceptem.
Já vím, že se všemi členy rady jsem dohodnutý, takže snad to nebude problém.
A to znamená, že dneska jsou nějaká území zavřená.
Pro vstup je trošku předisponujeme, nějaké pustíme, nějaké zavřeme víc.
A to je takové klasické téma.
S tím tetřevem taky souvisí i to, že ta populace tetřeví je téma samo o sobě, protože v
těch 90. letech se už pomalu považovala za vymírající, početně to bylo slabé.
Mezitím vymřela populace v Krnapu, že jo, která byla i jinde, v Českém lese, ve
Slavkovském lese, vlastně v Beskydech.
Vlastně u nás nějak přežila.
Ty důvody, proč přežila, můžou být různý, ale přežila.A dokonce to vypadá, že se odrazila ode dna.
Takže my každých pět let teď sbíráme trus jednu zimu, posíláme to na genetiku,
vyhodnocujeme, kolik máme v to ptáků zároveň z toho modelujeme velikost populace.
Takže teď čekáme na aktuální čísla z loňské zimy, kdy bychom měli vědět, jestli nám to
roste nebo neroste, ale zatím se zdá, že ta populace prostorově roste.
Takže to jsou témata, která jsou vlastně stále stará, ale furt se jimi zabýváme.
A teď se hodně zabýváme tím, a to je vlastně trošku nové téma, ale ne úplně, jak
usměrňovat návštěvníky a jak vlastně využít celý potenciál Šumavy.
Protože za poslední léta, hlavně od covidu, se ukazuje, že ty výspy Kvilda, Modrava,
Prášily, Srní, začínají být přetížené, ta infrastruktura, která tam je dopravní, obslužná,
není nastavená na ten nápor, který ve špičkách přijede, ale zase na druhou stranu
máme polovinu Šumavy, kam nepřijede téměř nikdo. Takže tady v těch, je to
ekonomická věc, že jo, v té centrální části najednou je moc lidí, je tam draho,
návštěvník není úplně spokojený, a pak je polovina Šumavy, kde je levno, nejsou tam
žádní lidé, zavírají se hospody, nebo končí hospody, že jo, je to úplně protitrend. A my
bychom byli rádi, a nejen my jako správa parku, ale i kraje, aby se ten trend, že se to
hrne do toho prostředka nějak zastavil, a že bychom potřebovali prodávat i ten zbytek tý
Šumavy.
Takže přeskupit.
Jo, jo, to je teďka téma, kterým se hodně zabýváme poslední dva roky, jak správa, tak
kraje. Myslím, že je jednoznačné už dneska, že všichni chápeme, že by se marketing
Šumavy měl dělat jako jeden, jako jednoho území.
Netříštit cíle a zároveň umožnit, a tu polaritu prostě trochu srazit, jedna část bohatne,
druhá chudne, tak by měly bohatnout obě části.
Kůrovec na Šumavě
Ty jsi zmínil toho kůrovce, že nějakým způsobem to téma snad se zdá, že nabírá
nějaký finál nebo jak to říct. Můžeš popsat vlastně, k čemu se tak nějak došlo, k
čemu ten konsenzus ohledně Kůrovce vlastně dospěl, pokud teda nastal?
Tak základní věc je, že když vzniká Národní park, tak platí lesní zákon všude.
Lesní zákon říká, že každý vlastník lesa, u kterého se objeví škodlivý činitel, což kůrovec
je, velmi škodlivý činitel z hlediska hospodářského lesa, tak musí podniknout kroky k
tomu, aby se ho zbavil. U kůrovce a smrku je to jednoduché.
To, čemu lesníci říkají boj s kůrovcem, je v zásadě princip zabij strom dřív než kůrovec.Protože když ho zabiješ dřív, tak ten kůrovec se na něm nemůže rozmnožit a nemůže se
šířit.
Takže vlastně celý tenhle princip, jakmile se těm objeví v populaci smrku víc kůrovce,
tak musíš těžit. Nic jiného to není. Nejde to opráškovat, nejde s tím nic dělat.
Prostě musíš to vytěžit. A to není hezké.
Na druhou stranu, u přírodních smrkových nebo dominantně smrkových lesů, ty
gradace toho podkorního hmyzu se opakují v nějakých časových periodách.
Protože i ten smrk sám je na něm trochu závislý.
Ty smrkové lesy prostě vytvářejí kompaktní koruny, vrhají stín pod sebe a jejich
semenáčky nemohou odrůst. Nebo odrostou, chcípnou, odrostou, chcípnou, protože je
tam stín a oni je drží u huby.
Teprve v okamžiku, kdy ty smrky se stanou tak velkými a tak starými, že i ten
konkurenční boj mezi těmi velkými je tak silný, že začnou odpadávat ty velké, tak se
tohle začíná prosvětlovat a v těch dírách začínají odrůstat ty nové generace smrků.
Jejich děti. A většinou, jakmile začnou odpadávat jednotlivé smrky, tak je to už signál
pro to, že a pozor, celý to asi odejde, protože už jsou tak vyčerpaní tím bojem a už jsou tak staří, že vlastně stačí, aby
přišla nějaká vichřice nebo nějaký silnější vítr pádil vyvrátil, na něm se množí
kůrovec, napadne stojící živé stromy a pak už to jde téměř lavinovitě a ten kůrovec to
zabíjí, jako jak to jde.
Takže pak třeba uhyne prostě smrkový les na stovkách hektarů.
Během krátké doby. A ono je to vlastně přirozené.
Ti lesníci v tom hospodářském lese to nechtějí, chtějí to mít pod kontrolou logicky, ale v
přirozeném lese je to normální.
No a za tu dobu, co existuje Národní park, se pořád tlačilo na to, musíme zastavit
kůrovce.
Stůj, co stůj, hlava nehlava, prostě boj, boj, boj.
A jaký byl výsledek? Nakonec jsme káceli i v těch nejcennějších místech, protože už
jsme nevěděli co s tím.
Vyráběli jsme holiny, 800 hektarů holajzna, nebyl problém a vlastně klíčový okamžik nastal v roce 2007, když přišel orkán Kyrill, kdy najednou
spadlo přes milion kubíků.
A teď co s tím?
Když to všechno zpracujeme tak, aby se nám nenamnožil kůrovec, tak prostě vytěžíme
třetinu Šumavy a bude tady jedna velká holina.
Ale park nebude park.
Zároveň jsme se báli, že zničíme, můžeme poškodit tu populaci tetřeva.
Takže se tehdy řeklo, že třetinu zhruba necháme, čtvrtinu necháme být a zbytek teda
odvezeme.
Vlastně v té chvíli se, nebo následně potom se ukázalo, že ano, kůrovec to vygradoval,vypadalo to, že poroste nekonečně dlouho, v tom roce 2010.
No ale najednou v roce 2011 kůrovec jako by nebyl.
A zajímavé je, že k tomu pádu došlo tam, kde jsme těžili a bojovali s kůrovcem, ale ještě
výraznějším pádu do populace došlo tam, kde jsme ho nechali být, na těch velkých
plochách.
Takže se ukázalo, že existuje nějaký samoregulující mechanismus, který nenechá tu
populaci toho kůrovce nekonečně růst.
Pravděpodobně to bylo vlhké léto, plísně, houby, oni jsou takoví promiskuitní.
Oni, když prostě mají šanci, kůrovci myslím, tak se množí, množí, množí a tím se množí i
nemoci, které je pravděpodobně potom zase zregulují.
Takže jste se tímto naučili, že tedy existuje nějaký ten přirozený samoregulační
mechanismus teda je, a to se vůbec do té doby nevědělo?
Vědělo, ale nepřikládalo se tomu význam.
A zároveň se ukázalo, že když kácíme ten les, tak nevyrábíme ten produkt, který by byl
asi optimální pro ten Národní park.
Zatímco když ten kůrovec ho zabije, ten les, tak vlastně ten les kontinuálně trvá.
On nezabije všechny smrky.
Teprve na velkých plochách zjistíte, že přežijí jednotlivě nebo skupiny, nikdo neví proč.
Přežije spousta mladých smrků, které začínají odrůstat a ne nějak schematicky, ale
mozaikovitě odrůstají.
Prostě začíná se vyrábět krásný, přirozený les.
Někdo říká, že je zdravější a stabilnější proti kůrovci.
Já si to nemyslím. Já si myslím, a všechno potvrzují ty analýzy těch pilových sedimentů
Rašelinišť a jezer.
Dělají se pylové analýzy.
A i tam prostě zhruba jednou za 180 let najdou víc pilu, smrku, pak zase méně.
Dá se to interpretovat asi i tak, že tyhle situace, období, kdy odumře na Šumavě víc než
polovina stromů, se opakují zhruba po těch 170 letech.
A tohle se dá zjistit z těch sedimentů?
Jo, jo, jo.
To je strašně zajímavé, jako že máš rašeliniště a udělá se nějaká sonda a zjistí se vrstva po vrstvě?
Jo, ale to jsou takové neúplně prokazatelně důkazní data.
Tam vyhodnocuješ pyl.
Pak máš ještě další informaci, někdy se v těch rašeliništích nebo sedimentech najdou i
zbytky těch kůrovců, těch brouků, ty chytrnové schránky, zbytky jejich těl.
Takže víme, že tady ty kůrovci byly i předtím.
A to, že to dělá často kůrovec, zase se ukazuje třeba ne v těch rašelinách a ne v těch
jezerech, ale při vyhodnocování dendrochronologie.
To znamená, jak stromy přirůstají.
Protože tady pořád ještě máme 500, 600 let staré stromy.
A když se udělají analýzy těch letokruhových řad z celé Šumavy, tak kolegové z ČZU přišli
na to, že jim vyšlo asi jednou za 184 let, že odumře více než 50 % stromů na celé
Šumavě.
Protože zjistili, že jsou nějaká shodná zahuštění a uvolnění toho letokruhového systému
spojená s nějakým výrazným prosvětlením.
A to prosvětlení nemusí způsobit kůrovec.
Může to způsobit sucho nebo vichřice, ale ten kůrovec to vždycky nakonec udělá.
Takže vlastně máme tady nějaké ty skoky a ty skoky jsou asi dané i tou generací.
V těch 180 letech ty smrky už jsou hodně staré.
Oni sice jsou schopni se dožít 600 let, ale když převažují v tom lese smrky kolem těch
180 let, tak ten jejich konkurenční tlak je obrovský.
Oni si berou živiny, vodu, světlo a vlastně nemůžou růst jako v té partě do nekonečna a musí začít nějaký z nich umírat.
A tím, jak začnou umírat, tak tím otevřou prostor celého toho porostu, protože jak mají
ty mělké kořeny, tak jsou potom labilní na vítr.
Smrky se brání větru tím, že dělají kožich a rostou spolu, ale jakmile si začnou ten kožich sami trhat, tak pak už se nemůžou ochránit a celý ten
balík těch stromů postupně umře.
Partnerem NaHoru.tv je také Brainmarket.cz, kde nakoupíte nejrůznější doplňky
stravy a jinou výživu, nejen pro aktivní horaly a sportovce.
Můžete tam koupit třeba tyhle Omega 3 s optimálním poměrem EPA a DHA. Cože to
je a proč je to důležité, to se dočtete v článku, kde shrnujeme ty nejdůležitější
informace.
Odkaz na něj najdete pod videem.A s promo kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na všechny produkty.
Díky BrainMarketu za podporu.
Fascinující objevy
Pro mě je fascinující, že něco takového se děje, nějaký cyklus zhruba těch 170 let,
protože ta debata asi o tom kůrovci, aspoň tak, jak já jsem ji vnímal, byla, že to je
něco, co si člověk nějak přivodil, ale ukazuje se, že to je trošku jinak.
Jaké jsou pro tebe nějaké fascinující věci z posledních let, na kterých ti zůstává
rozum stát v tom smyslu, co ta příroda je schopna vymyslet, co vlastně
fascinujícího si třeba v poslední době objevil?
Lukáši, to je stále něco.
Já myslím, že to mě drží při životě, protože pořád nacházím něco, co je překvapivé.
Já jsem tuhle jednu věc neobjevil, ale je pro mě fascinující a překvapivá.
Objevil ji Pavel Šamonil s Jonathanem Phillipsem, což je profesor geomorfologie z
Kentucky a Pavel Šamonil se hodně zabýval měřením pralesů a dělá půdy v pralesích a vývraty.
Taková hrozná věc. Vyvrátí se strom, překlopí se ten koláč.
Hromada kamení, hlíny, dřeva a potom obrovská díra.
Vlastně člověk by řekl, vždyť to ničí ten ekosystém.
No jo, ale oni v těch pralesích zjistili, že ty pralesy to takhle mají, že v Žofínském pralese
se tím způsobem převoře půda na celém tom pralese za 1400 let, v Boubínském za
1000 let. Že to pořád se takhle dělá a že pořád se ta půda vyvíjí nově a nově.
A protože takhle se hodně vyvracejí, hlavně smrky, tak ten Jonathan Phillips zase přišel
s nápadem, že zajímavé je, že na Šumavě je málo důležitých hlubokých, zaříznutých
údolí, že ta Šumava je taková jako oblá.
A vysvětlil to tím, že to dělají ty smrky. Tím, že smrky se čas od času, ale pořád
pravidelně vyvracejí na velkých plochách, tak vyrábějí ty zábrany a ty bazénky těch
vývratů.
Ty bazénky těch vývratů fungují jako infiltrační prostor, takže vlastně neumožňují
soustředěný odtok vody a vlastně ta voda neodtéká po povrchu, ale vsakuje se.
A když se vsakuje, tak vlastně ta hluboká údolíčka vzniknou až pod těmi prameny, kde
ta voda jako vyleze ven z toho svahu, ale ty hřbety jsou čisté, protože tam vlastně žádná
eroze není.
A dělají to ty smrky.
A zároveň on říká, ale ty smrky si tím pádem připravují jako vlastní životní prostředí,
protože potřebují, aby ta půda byla pořád mírně zamokřená.
Obsazují v jejich semenáče ty hromádky, ale kořeny sají z těch bazénů.
Takže vlastně, co bylo fascinující, bylo, že vichřice a vývraty k Šumavě patří, že jí vlastně
dlouhodobě modelují a že vlastně ten smrk nevědomě si sám udržuje takhle svoje
životní prostředí.
A když tady byl Kyrill, tak v této perspektivě to vlastně zní, že není potřeba na to
smutně koukat.
Jak jsi na to koukal ty tehdy?
Vesele.
Fakt?
No jistě.
Takhle, já jsem tohle nevěděl, pochopitelně, ale to je taky fascinující věc, když člověk vidí 100 hektarů ležícího lesa.
Je to děsivé, ale fascinující.
A taky si člověk říká, že je to nepřirozené, ale to musí být přirozené.
Takhle to už muselo být leta a když jsou takhle tlustý kmeny do sebe zapletené, jak na Velikonoce pomlázka,
to je neuvěřitelné.
Takže já jsem byl vždycky fascinován. Veselý, to se asi nedá úplně říct.
Většinou jsme řešili, co s tím, že jo, takže je to takový stresující.
Ale dneska už jsem dál, dneska už prostě na základě tady těch poznatků víme, že to
není žádná tragédie.
Pro ten národní park, pro ten smysl, že tady má být divočina, přirozený ekosystém, je to
to nejlepší.
Respekt turistů k omezením
Mezi lidmi jsou problematická témata, třeba zákazy, které jsou z různých důvodů.
Vyvíjí se určitým způsobem vnímání turistů, třeba respekt k těm zákazům, nebo
naopak je to opačným směrem, že té nevole je víc? Jak to vlastně vnímáš?
No my máme nějaká data, data jsou sebraná z anket a ty mluví ve prospěch toho, že
můžou existovat nějaká území, kam je zakázaný vstup, že je to akceptované a dokonce,
že je to akceptované většinou těch návštěvníků nebo těch lidí, a dokonce to vypadá, že
ten podíl těch lidí, kteří to akceptují, roste.
Popíšu, my jsme dělali socioekonomický průzkum podle nějaké metodiky, kterou
udělali v Bavorsku v roce 2018 a tehdy vyšlo, že myslím mezi 50-60 %, bylo to
nadpoloviční podíl těch návštěvníků říkali, že to akceptují a že je to v pořádku a zhruba
11 % bylo zásadně proti nebo bylo proti a z toho 8 % úplně zásadně a nikdy to nebudou
respektovat.
Teď loni dělala regionální rozvojová agentura ve Staších podobný anketní průzkum, ale
dělala ho tak jako škálovitě, takže z toho vyšlo, že teď aktuálně je to tak, že návštěvníci z
80 % akceptují a nemají problém s tím, že jsou v nějakém území zavření, takže je tam
posun o 20, skoro o 30 %. Zajímavé je, že ti místní, ptali se i místních komunit, tak ty
nejsou takhle velkorysé a já vím proč, ale přesto i ti místní obyvatelé vychází z toho, že
jsou mezi 62 až asi 65 % pro, že má být nějaké území zavřené. A zajímavé je, že zase ti,
kteří to zcela odmítali, jsou mezi 11 a 13 %. Takže ta proporce těch odmítačů jsou
zhruba stejné, zhruba desetina populace a nám to taky i tak vychází, když vidíme na
Černém jezeře nebo na Plešném jezeře, kolik lidí tam přijde a kolik lidí z toho něco
poruší, tak je to pod 10 % většinou. Takže na tvou otázku, akceptace pro zavřenou
přírodu roste.
My jsme rádi a my nemyslíme, že máme přehnaně zavřenou tu přírodu.
Pravda je, že máme hodně omezený vstup na ty zdánlivě nejatraktivnější části Šumavy,
to znamená ty nejvýše položené. A to není proto, že bychom těm lidem nechtěli umožnit
se tam podívat, ale proto, že tam je ten tetřev. To je prostě jádro tetřeva.
A my zatím teda máme takový projekt, že tam je možné jít s průvodcem.
Ty vycházky jsou výjimkované, je to vyhodnocené biologicky, že to ještě jde. Takže když
se člověk zabukuje, rezervuje si, tak se tam taky může dostat. Ale snažíme se to
udržet odkloněné od toho běžného tlaku veřejnosti.
Zmínil jsi, že ti místní nejsou tak naklonění.
Víš, proč je to tak?
Jo, protože místní lidé jsou místní. To je jejich území.
Často to vidím, když se jim řekne Národní park, tak na nás nadávají. Národní park a
hlavně správa Národního parku, to není dobrý. Ale jsou strašně hrdí na to, že jsou na
Šumavě.
A když místní odjedou do Strakonic nebo do Prahy, tak jsou vlastně hrdí, že jsou na
Šumavě a že jsou vlastně i v tom parku, ale hlavně místní, pro ně to vždycky bylo to, že to tady znají, že ví, kam se jde na borůvky, kam jít na houby, kam jít na pěkné místo, kam jít na říji jelena. V tom oni chtějí
mít svobodu.
A já tomu rozumím, také to tak mám.
Ale je tam to ale?
Ale respektuji zákon.
A turista před třiceti lety a dnes je teda, dá se říct, víc jako spolupracující?
Nedá se to jednoznačně říct.
Pravda je, že teď jsme měli víc takových konfliktů, ale takové byly konflikty i předtím.
My taky jsme trošku přitvrdili, takže některá území hlídáme víc, dáváme vyšší pokuty, a
když jsme tomu turistovi, který porušoval před 30 lety, řekli, neměl byste tady být, tady
je nejkratší cesta rezervací tudy, bez pokuty, tak on si něco pomyslel a šel.
A dneska, když rovnou chceme občanku a už to vytahujeme, tak jasně, že u někoho to
vyvolá jako negativní reakci, ale já bych řekl, že turisté jsou pořád stejní.
Určitě jejich počet roste, to je prostě markantní.
Já pamatuju drsný rok, nedokážu dneska říct, kolik tehdy byla návštěvnost na Šumavě.
Hned po smotání drátů, rok 1990, byla Šumava naprosto plná lidí.
Ti byli úplně všude, ale pak to nějak upadlo do toho roku 1993-1994 a od té doby to pořád už jenom roste.
Takže někdy jsou tam ti lidé nespokojení právě proto, že buď to viděli mrtvé stromy, tak
se jim nelíbili mrtvé stromy, nebo viděli pařezy, nebo prostě bahnem je ohodilo auto,
které tam projelo.
Byly takové obtěžující věci, byly různé, ale my tím, že se teď snažíme většinu té Šumavy mít fakt v klidu, bez těchto přidaných
hodnot, prostě je to příroda, můžete se tam podívat, je to divoké, tak si myslím, že už ti
lidé nejsou nespokojení kvůli správě, ale, pravda, někdo chce jít někam, kam my
nechceme, aby chodil, tak potom je nespokojený.
Technickým partnerem NaHoru.tv je značka Lowepro, která vyrábí brašny a batohy
pro profesionální i amatérské fotografy a kameramany.
A všechny jejich produkty jsou vyráběny maximálně ekologicky, z 84 % z
recyklovaných materiálů.
Aktuální projekty
Jaké jsou nějaké současné iniciativy, projekty, které běží, na kterých třeba
pracujete, nebo máte v hledáčku do budoucna?
No, my už 30 let pracujeme na tom, že bychom rádi otevřeli propojení mezi Březníkem a
Bavorskou stranou pod Luzným, tzv. Luzenské údolí.
Tam bylo vždy jádro jedné stěžejní, ohrožené populace, jako třeba Hlušce.
Už v roce 1993 jsem tehdy jako úředník psal, že to není možné, protože tam by ta lokální
populace úplně odešla, kdyby se to pustilo.
Dneska jsem ten, kdo to prosazuje, nebo se snaží otevřít, ale pochopitelně můžu to
udělat jenom v limitech zákona, takže musím na to mít všechna ta posouzení a musí to
všechno sedět.
Jako rozhodně jsem ten poslední, kdo by chtěl něco udělat, co by škodilo.
Takže to nechci, ale chtěl bych toho dosáhnout alespoň v nějakém režimu.
To je asi nejhlavnější cíl teď, vedle toho, že pochopitelně máme nějaké společné
projekty s Bavorským parkem, které se většinou týkají nějaké osvěty, nějakého
společného prezentování toho území.
No, teď budou opravovat objekt, a chceme k tomu přidat nějakou novou hodnotu,
nějakou elektronickou, naučnou stezku, kde nebudou cedule, ale bude tam puk na
stromě, přes QR kód půjde načíst cesta, prostě něco přečíst nebo poslechnout.
Tak nějakou novou takovou věc tam přidat.
Ale jinak vlastně nic většího nevymýšlím.
Ideální budoucnost Šumavy
Když si představíme ideální budoucnost Šumavy, co v ní vidíš?
No, velký prales.
Velký prales, kde bude prostě, kam se lidi budou jezdit dívat na tu atrakci.
Budou si to jednoduše užívat.
A místní budou hrdí na to, že mají velký prales, že to nikde jinde nemají.
Co Pavlovi Šumava dala?
Žiješ vlastně tady v horách, co ti hory dávají a daly?
Já to vlastně nedokážu říct.
Na Šumavě jsem fakt jako závislý už od mala, takže mi dávají nadhled a dávají mi
neustále vzrušení z poznání. Že vlastně pořád je, co objevovat, pořád mě to nově
oslovuje, nabízí. Říkám si, to je věc.
Hele a proč… jako chápu, proč ne v horách, ale co v tom je, že i já se tady cítím
jako v horách?
Díky! Haha.
Takže pro tebe to nejsou 100% hory proto, že tu nejsou velká údolí?
Dá se tu zabloudit, to je pravda.
Tak Pavle, díky moc za rozhovor, ať se daří.
I já děkuji moc, ať se daří i vám.
Přátelé, díky, že jste tenhle rozhovor sledovali.
Pokud se vám na NaHoru.tv líbí, můžete dát tlačítko odběr na YouTube.
Taky děkujeme Prášilskému ráji, že jsme tady mohli natáčet a našim partnerům
Salewě, BrainMarketu a značce Lowepro.
Mějte se hezky, ahoj.