► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde. Děkujeme!
Filip Malý je kondiční trenér, horolezec a otužilec, který byl součástí české expedice na Kilimandžáro. V roce 2023 tato expedice vystoupila na tento nejvyšší vrchol Afriky, který měří 5085 metrů. S časem 23 hodin a 12 minut stanovili členové expedice nový světový rekord.
Co vše v rozhovoru s Filipem zaznělo?
2:05 Jak vznikl nápad na expedici?
5:09 Průběh expedice I.
8:10 (Ne)aklimatizace
9:26 Příprava na expedici
11:50 Průběh expedice II.
15:21 Vrchol a závěr expedice
21:35 Otužování na horách
26:55 Budoucí plány
30:42 Další rekordy na Kilimandžáru
32:12 Vnitřní ticho a klid na horách
35:49 Co Filipovi hory dávají a daly
Video YouTube verze zde:
Podcastová Spotify verze zde:
Podcastová Apple verze zde:
Podcastová Google verze zde.
Naším hlavním partnerem je ryzí horská značka Salewa, která vyrábí oblečení a vybavení, které kombinuje tradiční materiály s progresivním a moderním designem. Lokální web najdete zde.
Naším partnerem je také BrainMarket. S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na nezlevněné produkty. Doporučujeme například jejich lipozomální vitamín C. Více o jejich produktech se dočtete v článku.
Technickým partnerem je italská značka Manfrotto, která je zajímavá tím, že dokáže vyměnit drtivou většinu velice drobných součástek techniky, čímž výrazně prodlužuje životnost jejich produktů.
Rozhovor jsme natáčeli v Prášilském ráji na Šumavě.
Podpořte vznik dalších rozhovorů.
Zde je i textová verze, pokud preferujete čtení před poslechem.
Trenér otužilec a horský rekordman Filip Malý
Byl součástí české pětičlenné expedice, která v roce 2023 vystoupila na nejvyšší vrchol Afriky, Kilimandžáro, nacházející se v Tanzanii, který měří 5895 metrů, a stanovila tak nový světový rekord expedic, 23 hodin 12 minut.
Kondiční trenér, horolezec a otužilec Filip Malý je naším hostem v Prášilském ráji na Šumavě. Filipe, ahoj.
Ahoj, zdravím všechny. Ahoj.
My jsme se v našich rozhovorech do poslední doby většinou věnovali jiným kontinentům, než je Afrika. To je samý Himaláj, Alpy a podobně. Afrika tam zatím nebyla. Je o co stát na Kilimandžáru?
Rozhodně. Vlastně člověk nemá nic podobného v okolí. Tam je Kilimandžáro, pak je tam teda ještě vrchol Meru, to je 4500, ale vlastně jinak člověk kouká na planinu a nic vlastně vyššího v okolí není. Ani nic jako podobného tomu. Plus zase ten kontrast mezi nějakou savanou a vlastně za 30 kilometrů je člověk v 6000.
A ta vlastně okolní krajina, ta planina, řekněme, to má jakou nadmořskou výšku zhruba?
My jsme vlastně byli v Moshi, to bylo město hodinku a půl od toho Marangu, kde jsme vycházeli a to bylo 800 metrů nad mořem.
Tam jsme se vlastně pohybovali asi do 12 000, šli jsme jeden den vlastně na nějaké kávové plantáže a jinak vlastně to Marangu, to je to město, kde vlastně je ta Marangu Road, že ono na Kilimandžáro vede 6 cest a zhruba ta naše výchozí brána, tak to bylo v 1800 metrech.
Jak vznikl nápad na expedici?
U těch expedic, jako jsem předeslal, tak to není časté vlastně spojení do té Afriky, tak jak ten nápad vlastně vznikl?
Ten nápad vyvstal asi Domčovi, to je vlastně náš hlavní Dominic Lux a zase já nejrad mluvím za někoho druhého, nevím, co ho přímo k tomu vedlo, ale mě to vlastně nabídli začátkem května a já jsem tak jako pro všechno, takže já jsem moc dlouho nepřemýšlel, řekl jsem, že prostě do toho půjdu. Taková výzva, která už se asi víckrát za život nemusí poštěstit. Už jenom proto, že už vlastně slovenská expedice, ta to nedala dva roky před námi, tak tam už byly nějaké náznaky, že se to bude opakovat, když byl pokus o rekord, ale ty nedošly až na Uhuru.
Je potřeba říct, že ten předchozí vlastně stanovil teda Wim Hof a skupina lidí kolem něj, je to tak?
Jo, Uhuru Peak vlastně, tam Wim Hof byl za 31 hodin a 25 minut, 26, něco takového a vlastně Slováci, co to šli, tak ti došli na Gilman's Point, což je, myslím si, na tom Marangu je to druhý nejvyšší vrchol, pak se dáš vlastně na Uhuru, je to ještě asi 200 výškových metrů a tam byli za 23, 30. A náš vlastně původní limit, nebo jsme si řekli, že kdybychom do 24 hodin chtěli být na tom Gilman's Point, což bychom vlastně už takhle stanovili ten rekord a na Uhuru jsme si řekli, že prostě uvidíme, jestli půjdeme nebo nepůjdeme podle sil, ale na Gilmanu jsme byli za 21h, takže furt nám ještě zbývaly vlastně 3 hodiny na to dojít na Uhuru.
A byl ten pokus nebo ta ambice s tím rekordem, řekněme jako ta hlavní věc, nebo to bylo spíš jako přidružené? Že zkusíte ten vrchol dosáhnout v tom jako expedičním složení a když se poštěstí rekord, tak bude rekord.
Už od začátku bylo asi jasné, že jedeme fakt jako na čas. Nechci mluvit za ostatní zase, ale v mé hlavě, jako když se řeklo, že dojdeme za 24 hodin na Uhuru Peak, tak tam nebyla jiná možnost.
Ty sis vlastně před rozhovorem říkal, že ty se nějak teda strašně rychle rozhodl, že jsi během půl dne řekl, že do toho jdeš.
Jo, jo. Nabídl mi to vlastně Domča někdy dopoledne na crossfitovým závodem v Budějovicích a večer už jsem si řekl, že do toho jdu.
V ten moment v té nabídce jsi byl relativně pevný v kramflecích v tom smyslu, že ten rekord je dosažitelný?
Hm. Já si myslím, že jo. Samozřejmě běhaly tam myšlenky, proč do toho nejít, proč do toho jít. Teď jsem si dával to pro a proti. Ale vlastně jsem si řekl, tím jak já žiju a co vlastně ten rekord obnáší, tak jako v čem jiném bych měl, nevím, vytvořit něco třeba, co tady ještě nebylo, než prostě v horách, kde jsem každý víkend i díky otužování. Vlastně to je moje každodenní zase náplň v zimě. Tak se tak jako zkombinovalo.
Průběh expedice I.
Co samotná expedice, jak to vlastně jakoby probíhalo, kolik jste na tom měli, teda ten čas je jasný, ještě jste viděli, že to chcete pod těch x hodin, které tam vypadly. Jak to probíhalo, bylo to bez problémů nebo naopak jich tam byla spousta?
Asi spousta problémů a nějaké věci samozřejmě, co my jsme třeba nemohli ovlivnit. Třeba do jednoho kempu nám utekli se zimními věcmi, takže jsme neměli oblečení ani.
Utekli?
Jojo, utekli vlastně. My jsme došli po té Marangu Road, to je vlastně nejstarší cesta a jsou tam záchytné body v 2700m, je myslím Mandarahut. Další chatky jsou v 3700m. V 4700m je vlastně Kibo Hut, což je base camp považován a odtud se jde pak vlastně na Uhuru Peak, nebo tam je ten summit day. Vycházeli jsme někdy odpoledne a došli jsme do 3700 se západem slunce. Ta krajina je tam alpinská poušť, takže tam za 20 minut o 20 stupňů Celsia bylo méně. Ateď jsme měli ty nosiče, kterým ale my jsme prakticky nic nedali. Tady jsme jim zabalili, kdyby náhodou, prostě jsme někde potřebovali se v pohodě ohřát, tak jednu zimní bundu. My jsme jim dávali asi 7 kg a každý jsme měli ještě 16 kg na sobě. Přišlo mi to i fér vůči těm nosičům, protože radši si ty věci nosím sám, tak jsme jim dali to, co fakt není potřeba. No a došli jsme vlastně do těch 3700 a věci nebyly. Kluci to špatně pochopili a ti nosiči chodí jinými cestičkami a vlastně pochopili, že se sejdeme až v těch 4700, když je 5 hodin navíc v minusových teplotách už. Takže tam už začaly být takové první problémy. Třeba někdo, kdo se třeba neotužoval, tak tam už ho to docela začalo lámat a vlastně byla ještě před námi celá noc, což už je pak nejhorší. Zase deficit spánku, všechno se to hromadí a je větší a větší zima. Takže nás tam oblíkli do nějakých šusťáků a nějakých prostě expedičních bund třeba z roku 1950. A nějaké vlněné rukavice, vlněná čepice a že prostě do toho musíme jít. Že zase jsme neměli hodinu čekat, než se třeba vrátí. Tím, že jsme ten limit splnili vlastně o 45 minut, tak tam se jako nedá moc šachovat na 24hodinovém pochodu. A v tenhle moment, kdy jsme měli vycházet už a rozhodli jsme se, že pojďme do těch věcí, co nám půjčí, tak najednou přiběhli, že hele, tady máme vaše věci, takže všichni jako happy, tak jsme si dali nějaké gely a tyčinky, co jsme měli a vyrazili jsme už s těmi našimi věcmi.
Takže to nebylo, že by vám to ukradli?
Ne, ne, ne .To byla ta chyba jako nějaké prosté nedorozumění. Logistická chyba.
(Ne)aklimatizace
Jo, jo, jo. A vy jste šli bez aklimatizace?
Ano, bez aklimatizace.
S vědomím možného rizika, že se to může vymstít, protože se to může stát?
My jsme ani nikdo nebyl nad pět tisíc předtím. Já vlastně byl nejvýše tři a půl na Kostarice. To byl únor letošního roku, loňského roku. A tam vlastně jsem nic nepocítil, takže jsme si byli vědomi těch rizik nějak teoretických, co člověk načte odposluchá a tak dále, ale nikdo prostě nezažil výškovou nemoc jako takovou. Takže, ale zase to byla jedna z těch podmínek, co jsme si dali bez té aklimatizace, že bychom tam chtěli jít. Protože i ty předchozí expedice šly pravděpodobně bez aklimatizace. Tak se porovnávají dva stejní, dva stejné subjekty.
Jasně, jo, jo, jo. Museli jste splnit minimální počet lidí, aby byl rekord klasifikován jako expedice.
Bylo vás pět a minimum bylo...?
Bylo nás šest.A pět dosahlo Uhuru Peak.
Jo, jasně.
Jeden dosáhl jenom Gilmana, ale stejně v nejrychlejším čase.
A minimum bylo dva lidi?
Jo, na expedici byli dva lidi. Plus nějaký průvodce od nich. Tam vlastně nosiči nemůžou od Kibo Hut. A tam jsme strávili většinu výletu.
Příprava na expedici
Co jste dělali v rámci tréninku, jako přípravy, víme, že aklimatizace to nebyla úplně.
Já jsem měl vlastně, já jsem si dělal 19 týdnů úplně tréninky podle sebe. A spočívalo to v tom, že každý víkend jsem byl v Rakousku v horách, když tam nebyl třeba nějaký crossfitová závod nebo tak. Hodně běhání, hodně dlouhých plavání. V Albánii jsem si třeba taky zaplaval asi 6 kilometrů v moři nebo v oceánu. Tak jsem si dělal nějaké takové trošku extrémnější výkony pro mě. A samozřejmě nějaký silový trénink z hlediska, nějaký rehab, rehab. Ale co se týče přípravy na nadmořskou výšku, tak to jsme vlastně neuměli nasimulovat. Samozřejmě existují nějaké masky, které vám sníží přísun vzduchu, ale to neznamená, že ten vzduch bude řídký. Takže ty masky moc nefungují. A nějaké hyperbarické komory.
Nebo stany.
Stany se používají, jo. To nějak nasimuluje tři tisíce. Což na šest tisíc je... je pořád málo.
A ten crossfit to je spíš… nebo aspoň já zase tak moc dobře crossfit neznám, jo. Ale to je spíš silová záležitost, ne? Takže ty si potřebuješ rozvíjet víc tu aerobní pomalou zónu?
Jo, to bylo jako cílem toho. Což jsem do té doby moc nedělal.
Jasně, jasně.
Vždycky nějaký prostě dlouhý běhy. Ale zase, říkám, když jsem prostě každý víkend v horách. Tak vlastně člověk chodí s krosnou, že jo. Deset hodin denně, pak se vyspí někde pod širákem a zase jde dál. Takže tu už beru jako nějakou tu nízkou zónu. Ale crossfit je i právě o té vytrvalosti. My jsme třeba měli teď ty letní vlastně závody a tam byla jedna disciplína plavání, jedna disciplína tam byla běh, pak nějaký silový složky. Takže taková kombinace všeho.
Průběh expedice II.
Jsem teď k tomu tréninku trochu odběhl. Když se vrátím ještě k tomu výstupu. Takže to byla první taková komplikace. Co si popsal vlastně tu logistickou chybu.
Jo, ale nic, nic velkého.
Něco dalšího, jak to vlastně probíhalo potom? Než se podařilo toho vrcholu dosáhnout.
Tam už pak bylo takové… každý měl prostě svoji krizičku někde jinde. Jo, někomu to začalo ve třech tisících. A tam bylo vlastně vtipné to, že kdo co podcenil v přípravě aspoň trošičku, tak se mu to vymstilo tam. Čili zase, že jo. Je něco jiného jít prostě jeden den. Něco jiného je být v té výšce. Něco jiného je, že se vám za den vystřídá vlastně 50°. Když jsme začínali v třiceti a najednou bylo minus dvacet nahoře. A pak jsme ani neměli vodu. A deset hodin jsem šel bez vody tu vrcholovou část. Což nám neřekli, že tam voda nebude teda. Jídlo to už jsme taky do sebe nemohli dostávat. A teď vlastně se to všechno spojí dohromady. Takže kdo co podcenil, tak se mu to nějak vymstilo. Ale nic nebylo taková krize, že bych řekl, tady už to prostě nedám, končím. Ale bylo to takový. Hlavu už jsem cítil, že ta bolest z hlavy už prostě přicházela. Měli jsme oximetry, abychom si měřili tu saturaci kyslíkem a my jsme si řekli, že to nesmí jít pod 80.
A vlastně nějakých, to bylo ve 4300 nebo 4500, tak jsem koukal, že jsem měl 43. Takže vás praští do hlavy kladivem a v tom jdete. A ještě do vás nalijou 10 piv. Takže to byl takový stav jako.Já to přirovnávám, jo. Ten stav. Tohle jsme si nedávali.
Já jsem si na chvilku říkal, jestli tam podávali nějaké občerstvovačky speciální.
Ne, ne, ne, ale. Když jsem vysvětlil ten stav, co jsme měli. Jak to aspoň přirovnat člověku který to nikdy prostě nezažil, jo. Všechno se vám míhá. Teď nevíte, jestli ta realita probíhá, nebo neprobíhá. Nějaké problémy s rovnováhou. Teď půlka z nás tam už usínala, za chůze. protože zase jsme nespali. Na horu a dolu jsme vlastně nespali 42 hodin. Tak to už se taky na tom těle promítne. A největší krizi jsme měli asi mezi čtvrtou a pátou ráno, když je ten nejhlubší spánek. Což prostě tělo v tu dobu má. Tak tam to prostě bylo nejhorší. Tam se právě ztratil třeba Standa, že se na chvilku od nás odpojil. A pak až chvilku po nás pokračoval. A došel nás až vlastně na Gilman. Takže Uhuru už nestihl.
Ono taky jak jsem si dělal tu přípravu a tak jsem si to jako načítal, tak ten první moment byl jako wow, jako 6 tisíc, to je vysoký. Pak byl moment, že jsem si řekl, že to je vlastně choďák. To nejsou jako takové ty, že když se řekne nějaká 6tisícovka někde právě třeba ve změněném Himálaji, tak člověk vnímá, že tam je to…Pak jsem se zase dostal k tomu, že je to pořád seriózní kopec a hlavně dlouhý výstup. To znamená, že se standardně ty expedice chodí jak dlouho?
Minimum je pět dní, ale moc z těch vlastně cestovních kanceláří to na pět dní nedoporučuje. Těch pět dní je fakt minimum. Samozřejmě lidi to volí, protože menší finance a tak dále. Ale bez předchozí aklimatizace se to nedoporučuje. Tam je 27% úspěšnost na pět dní na dosažení vrcholu. A minimum je tam 6 až 9 dní. Při těch 6 dnech je 65 % a samozřejmě čím déle se to jde, tím ta úspěšnost stoupá.
Vrchol a závěr expedice
Jaký byl ten summit, jaký byl vrchol? Zbyla ještě energie se radovat?
Jo, tam zase to nás prostě nakoplo takovým způsobem. Já jsem se možná poprvé asi rozbrečel z něčeho, že by mě to dojalo, tak já jsem tam prostě přicházel a teď jsem měl takové ty staré expediční brýle, co jsem si koupil, ty retro, a úplně se mi prostě zalily slzami a věděli jsme prostě, že jsme dokázali aspoň něco, ne ani nějaké porovnání s ostatními, ale já jsem si prostě dokázal něco pro sebe, že jsem si řekl, že to prostě dojdeme, tak to dojdeme a vlastně nikomu se nic hrozného nestalo bez nějakých zdravotních potíží, takže to bylo takové, jako byl to úžasný pocit, ale asi nám to došlo až třeba dva dny potom. V tu chvíli vlastně my jsme se tam nafotili, něco pro sponzory, udělali nějaké rozhovory a za 20 minut jsme pelášili dolů, protože nás ještě čekalo furt nějakých 25 km dolů, no, abychom se mohli vyspat.
Jo, takže v součtu teda jsi zmínil těch 42 hodin?
No, 42 a pak zase byl ještě problém s tou další nocí, takže nějakých, já jsem třeba nespal přes 70 hodin.
Fakt? Takže vy jste, když jste vycházeli nahoru to trvalo 23 hodin, teda 12 minut, ale ještě už předtím jste byli teda na nohách nějakou dobu.
Jo, my jsme vycházeli v poledne a vstávali jsme v 6.
Jasně, jasně.
Dali jsme si nějakou společnou meditaci, tak nějak trošku nastavit celý ten mindset pro tu skupinu. A vlastně za 6 hodin, že jo, jsme teprve vycházeli, teď za 23 hodin a šli jsme spát asi v 10 večer vlastně ten další den, takže to, jak jsem to počítal, bylo to 42 hodin. Tam pak byl problém v tom, že my jsme měli soukromou chatku, kde se vyspíme potom, ale zase, spí se ve 3700 a bez aklimatizace se tam prostě nespí jako tady, že jo, tam člověk pořádně nezabere a nám řekli, že nám ty místa někdo prostě vybral, takže nás posadí do té hlavní nějaké velké budovy, kde je dalších x turistů, a jak už to na horách chodí, někdo přijde ve 2, někdo přijde ve 4, někdo vstává ve 3 už na další výstup, pod námi ještě byla restaurace, mně zrovna ještě svítilo také ledkové světlo přímo proti posteli, takže hodinky ty mi nezaznamenaly vůbec spánek a pocitově si myslím, že jsem jenom ležel, ale jako spánek to určitě se asi počítat nedalo, nebylo to tak, že bychom po 42 hodinách přišli, 15 hodin prospali, ale už zase jsme vstávali další den v půl šesté, protože nás zase probrali ti prostě lidi a každou hodinu fakt člověk vstával, takže to je jako pořádný spánek, když to řeknu fakt upřímně, tak byl po nějakých 73, 74 hodinách.
No jedna z věcí, kterou hosté, které máme, zmínil to třeba Mára Holeček, který to říká často, je, že a co tam je? No, nic. Jaký byl váš dojem z toho vrcholu v tom smyslu? Byly tam výhledy, bylo tam něco, co tě nasycuje vlastně?
Já si myslím, že takhle venkovní prožitek tam nebyl, spíš jenom to vnitřní. Asi tam nebylo, jakože bychom tam viděli nějaký úžasný panorama a v podstatě je to vlastně rozsáhlá plošina, v dálce byl nějaký prostě ledovec vidět, ale nebylo to jako když třeba vystoupím na nějaký vrcholek v Alpách a teď vidím tu nádhernou krajinu kolem, zase ty majestátní hory někde ještě něco vyššího, tak na tom Kilimandžáru zase ten vrcholový pohled vlastně není takový. Samozřejmě vidíte do dálky pět tisíc pod sebe, což se zase v jiných pohořích vlastně nestane, ale jako nebylo to úplně nějaká euforie z toho.
Ono to není vlastně zas tak dlouho, co jsem jsi začal více cestovat a do hor chodit, pokud jsem to správně pochopil. Jak se změnil vzhledem ke zkušenostem s tou nadmořskou výškou vlastně ten tvůj pohled na horolezce, co lezou na ty osmičky? Jako ovlivnilo ho to trošku?
Určitě ovlivnilo a dalo mi to zase další moje osobní plány na expedice a tak dále do budoucích let. Už mám naplánováno na další rok, na 2025, máme nějakou společnou expedici a tenhle rok nemám v plánu nic vyššího, ale příští rok už bych se chtěl zase do toho pustit víc. Ale zase jsem horolezec prostě v plenkách, nemám úplně technické dovednosti, nemám vybraný žádný velký vrchol. Vlastně Grossglockner byl pro mě nejtechničtější výstup, když to tak vezmu. Ale zase se tam cítím tak živý a tak docela jistý, že si myslím, že touhle cestou se asi budu ubírat dál.
Takže to je jako směr, který tě přímo sám přitahuje?
Jo, fakt mě to vyloženě naplňuje, že to není, že bych chtěl dosahovat vyšších vrcholů, protože to je prostě vyšší, ale když jsem v těch horách, tak tam mi přijde, že fakt žiju a nezáleží na tom, co je kde jinde.
Ještě přece jenom se jednou vrátím ke Kilimandžáru. Mě vlastně připadá zajímavé, že si tady člověk může vyzkoušet v poměrně bezpečném terénu vlastně tu vyšší nadmořskou výšku. Je to z tohoto úhlu pohledu pro někoho, kdo by se tam chtěl vydat, ale neriskovat?
Já si myslím, že jo. Zase tam prostě nejsou objektivní nebezpečí, laviny nebo technická náročnost. Ale zase bych to úplně nebral na lehkou váhu. Takže každý si řekne, že v teniskách jít na Kilimandžáro, protože pak tam ty lidi proti nám sváželi prostě lidi už na nosítkách a nevím, jestli ten člověk ještě byl při vědomí nebo nebyl, ale zase spoustu lidí to přesvědčí, že je to OK, že je to turistické, dá se tam jít, nepotřebujeme cepíny, mačky, jištění, nejde se přes ledovec, ledovec už tam skoro vlastně vůbec není jako dřív bývalo, ale furt je to šest tisíc, takže...
Takže s respektem.
S respektem, jo, což se chodí na každou horu.
Otužování na horách
Jo, jo, jo. Téma otužování vlastně tady padlo už. To je něco, vlastně co se chci na to zeptat. Já jsem samozřejmě na tvém Instagramu narazil na fotku ze Sněžky z bílé tmy ze zimy, kdy tam bylo asi minus 20 a foukal tam dost silný vítr. Měl jsi tam 120 km za hodinu, kdy jsi byl v podstatě vysvlečený, ne úplně teda nahý.
Přesně.
To je samozřejmě extrém a vlastně mě zajímá, jakým způsobem v těch horách ti to otužování jako vlastně pomáhá, protože já chápu asi trochu víc to otužování skrz zdravotní benefity, které to má. Vím, že někteří horolezci se třeba připravovali na nějaké expedice v Poláriu, v kryokomoře. Ale vlastně jsem neslyšel příliš často tuhle variantu, tak máš pocit, že ti to nějakým způsobem v tomhle pomáhá?
Hlavně mi to pomáhá určitě v hlavě, že když vezmu přímo tu Sněžku, tak tam vlastně byl orkán, my jsme vyjížděli z Prahy. To byl takový můj rituál, Sněžka, já chodím každý narozeniny takhle vysvlečený Sněžku nebo každý, teď to bude čtvrtý rok, ale to bylo vlastně 25 mi bylo v tu chvíli, když jsem šel zrovna sem a řekl jsem si, že si chci prostě k 25 oslavit to nějak jinak zase a dát si nějaký takový zlomový okamžik. Tím, že byl fakt orkán a nedoporučovalo se tam chodit, protože hrozili obřákem laviny, takže jsme šli přes Růžohorky. A ta cesta byla dobrá, teplota s tou se člověk popere, ale vlastně pak, jak jsme vyšli z lesa, tak tam začal ten orkán už nabírat. A teď vlastně člověk tam musí jít jenom na to, že další hodinu jde a jenom dýchá a musí se jenom soustředit na sebe. Jo, když, nevím, když půjdu do řeky, jsem tam dvě minuty, když mi prostě bude zima, můžu vylézt, vzít si oblečení a nic. Ale tady vlastně, když je člověk v těch horách a nic jiného nezbývá, než prostě to dojít, protože vrátit se je stejně, vlastně stejné, jako kdyby tam nedošel. Asi v tu chvíli samozřejmě, čím dřív se vrátí, tak tím dřív může být v teple, ale furt musí v tom okamžiku nějakým způsobem odolat, tak mě to asi posouvá hlavně tu hlavu, no. Plus tady to byl fakt takový okamžik, kdy jsem si řekl, tyjo, už bych tam nejradši skočil, jak jsem tam viděl takovou dolinu a mít od toho klid. Ale tam bylo nejhorší, že jak byla bílá tma a my jsme šli Růžohorkama vlastně poprvé, vždycky jsme chodili přes obřák, tak jo, teď fakt ten orkán, kdy vás to prostě sváží dolů, držíte se těch řetězů a my jsme neviděli, jak daleko to je, protože nikdo z nás neviděl ty Růžohorky , kde až je ten vrchol té Sněžky. Jestli to je za 15 minut nebo jestli v tom ještě půl hodiny, tak to vlastně umřeme tady. Ale vlastně tak jsme si řekli, ale tak jdeme prostě no. Nějak jsme na sebe mávali, že jsme šli každý trošičku jinak, třeba 50 metrů od sebe. A najednou za 5 minut už tam byla chajda nahoře, tak jsme si zalezli do závětří a už to bylo lepší.
Je potřeba si říct, že vy jste sebou měli klasické věci v batohu, ne?
Něco jsme měli. Jako rozhodně to nebylo na minus 20. Já měl nějakou takovou větrovku svojí, co mám proti větru a tričko. Na nohy jsem nic neměl.
Takže víš, kam tím mířím. Možná nás teď poslouchá někdo a říká si, že to bylo trošku nebezpečné. Tak bylo nebo ne vlastně? Zpětně vzato.
Takhle. Rozhodně jinak bych to neudělal, protože za 14 dní tam zase mířím. Zase teď bude začátek února. Ale nebezpečné, no. Jak se to vezme? Já si myslím, že tohle už dělám prostě pár let. A letos jsem teď vlastně na Silvestra oslavil 50. otužilecký výstup, tak vím, kdy to tělo prostě zvládne.
Jo, jasně, ty tam máš vlastně zatím tu zkušenost.
Předtím samozřejmě nebyla taková. To bylo vlastně dva roky zpátky, že jo. Ale už vím, že dokud je tělo v pohybu a dokud se mi potí bágl na zádech, záda pod báglem, tak tělo se automaticky musí ochlazovat, protože pocení je ochlazovací mechanismus, takže dokud se potím, já vlastně nemůžu podchladnout. A vím, že dokud jsem v pohybu v jakýchkoliv podmínkách, tak to vydržím. Samozřejmě, lidi říkají, hele, může se to tady pokazit, můžeš tam zůstat teď tři hodiny, trčet někde, ale zase se tam prostě dá furt nějak vydržet. Furt jsme jako v Česku ještě.
Jasně, jasně, jasně, respektive po nějaké zkušenosti. Tak, jestli někdo se chce otužovat, tak může začínat nějak... třeba trošku pozvolněji, jo.
Třeba trošku pozvolněji, jo.
Hele, a to dejchání, ty jsi zmínil, že jsi šel hodinu a dýchal, ale ty tím nemyslíš klasické dýchání.
Ty myslíš to...
Vědomé.
To vědomé, ale to cyklické, jako Wim Hofovo nebo ne?
Ne, já jako úplně nejdu třeba dýcháním podle nějakých metod nebo takhle. Zase pro někoho to může být. Samozřejmě, je to docela dobrý nástroj, ale já nemám úplně rád takové ty věci, které se z ničeho nic stanou nějakou módou. Takže prostě dýchání, jako vědomé dýchání, že si uvědomuji, jak dlouho se nadechuju, jak dlouho vydechuju.A prostě se na to soustředím.
Jo, to znamená spíš jako ukotvit nějaké myšlenky, že to tady zvládnu.
Ano, přesně tak. A soustředit se prostě na jednu věc. Je to vlastně uklidnit se v nepříjemné situaci, což v životě asi každý potřebuje.
Budoucí plány
Jo, jo. No a ty jsi před rozhovorem prozradil nějaký další projekt, co v podobné sestavě chystáte. Já doufám, že teď nic neprozrazuju.
Asi si myslím, že už to říct můžu, ale...
On ten rozhovor půjde za nějakou další dobu.
Další plán je Fuji, Japonsko. Tam ještě si jenom musíme dohodnout podle těch rekordů, co tam dosáhli dosavadní. Zase, expediční rekord, takže nejde to prostě s jednotlivcem, když někdo ultratrailový běžec a prostě běžec jako třeba Kilian. Jsou to prostě dvě odlišné disciplíny. Jo, zase nevím, jestli by třeba tady ti běžci dokázali 42 hodin jít v kuse a nespat. A jít na těžko vlastně. No, je to prostě něco jiného. Je to jiná disciplína. Nesrovnávám. Takže ani nehodnotím ostatní výkony, to jsou prostě pro mě taky úplně jiný svět. Ale Fuji už by mělo být aspoň z části běžecký, možná že celý běžecký, no. A ta otužilecká část tam bude taky no. Tam bude ta výjimka, že to nebude jako Kilimanjaro, ale půjde se otužilecky a tam je na vrcholu minus třicet, minus čtyřicet a kilo vítr, no. Sto kilometrů v hodině větru. Takže to bude taková zase trošičku nepříjemná hodnota. Trošičku.
Hele, a jak dlouho to vlastně jde, ta Sněžka to byla záležitost na, jakoby kolik, dvě, tři hodiny, nebo něco takového? Jak dlouho v tomhle vlastně se jako dá jít z pohledu toho těla? Já vím, že z toho vymrzání se skutečně stal nějaký trend. Vím, že některý z těch rekordů třeba v tom ledu, že vlastně to byla skutečně poměrně dlouhá doba. A tak vlastně kolik to tělo je schopno takhle vydržet v tom brutálním mrazu, ještě k tomu ve větru, který měl třeba sto kilometrů?
Můj nejdelší, když to vezmu časově, tak já jsem šel přes šest hodin na Šumavě v minus deseti. Šel jsem vlastně z Nové Pece přes Hochficht, tam jsem potkával lidi, který si ťukali na čelo a šel jsem na Plechý a zpátky. To bylo nějakých přes třicet kilometrů a přes šest hodin v minus deseti. A nepřipadalo mi to jako nic, že by se stalo něco špatného. Samozřejmě ta energie brutálně ubývá, protože už takhle třiadvacet hodin v horách, tak sebere strašně moc energie a jak to tělo ještě furt musí makat, ohřívat vlastně, tak ta energie ubyde strašně.
Takže pocitově vlastně větší únava tím pádem. Dává to smysl, že tělo se musí víc ohřívat samo sebe, takže cítíš víc únavu?
Já si myslím, že do té doby, dokud jdu, což nemůžu říct, já zatím nenašel nikdy v ničem ještě hranu, kam by to mohlo být a řeknu si, a ty jo, tady už radši ne. Ale vím, že prostě šest hodin se dá jít a dokud vlastně nedojdu do tepla, tak na mě ta únava nepadne. Vždycky když jdu, směju se, nastávají takový ty flow. Když trošičku mi začíná být chladno, tak si popoběhnu a zase už je dobře. Nejhorší jsou samozřejmě ty, když se schází z kopců, že jo. A tak si malinko popoběhnu a tím se zase tělo zahřeje. Ono pak, jak člověk jde, klouže to, všechno vyrovnává, tak tam tak jako tělo maká.
Další rekordy na Kilimandžáru
Jak jsi zmínil, jsou to, nebo jak jsi naťukl to Fuji, tak jsou to jiné disciplíny. Hele, vlastně, jak jsem si hledal ty časy těch jednotlivců, tak teda v roce 2010, Kilian Jornet, 7 hodin 14 minut, vlastně Kilimandžáro nahoru a dolů, a pak ho teda překonal v roce 2014 Karl Eglov, to bylo 6 hodin 42 minut.
Jenom bych doplnil, že nahoru a dolů.
Nahoru a dolů. To je docela, to je docela hustý, ne?
To je docela mazec, no. Ani jsem nějak nepočítal třeba průměrnou rychlost, kolik měli, ale tak vezmu, že vrchol dosáhli třeba za 4 hodiny, dvě a tři čtvrtě mohli běžet dolů.
Jo, jo.
Něco tak čtyři a půl třeba, no.
A vlastně od té brány nahoru je to kolik kilometrů?
Oni šli teda, kluci, no kluci, tak Karl s Kilianem, tak šli jiný trasy než my. My jsme šli vlastně tu nejdelší, ale ona je teda nejlehčí do toho base campu a pak má nejtěžší vrcholový úsek, co ještě ostatní nemají. Ale zase teď přesně nevím ty, tak myslím, že jeden šel Machamer Road, jeden šel Umber Road, to byly určitě kratší trasy, ale zase od toho je větší sklon.
A převýšení je víceméně stejné?
Převýšení je stejné, my jsme nastoupali 4300 v kuse nahoru a takže vlastně já nevím, jestli třeba ta jiná brána, nevím, jestli začínáme ve 2000 nad mořem, ale furt si hrajeme s pár stovkama na 4,5 kilometrech, což už není zas takový rozdíl, takže převýšení furt stejné, no.
Vnitřní ticho a klid na horách
Ty na svém Instagramu píšeš, hezkou věc, já jsem si ji našel. „Aby člověk odhalil pravdu o sobě a skutečně poznal sám sebe, musí porazit strach a nejistotu z naslouchání vlastnímu nitru. Ticho je přitom nezbytné. Není možné naslouchat vnitřnímu hlasu, když člověk na chvíli nezavře pusu, nebo je furt někde, kde jsou externí podněty.“ Co vlastně v tom hledání toho skutečného vnitřního klidu nebo toho ticha, nebo jakou roli v tom sehraje pro tebe příroda, hory?
Já si myslím, že to je jediné místo, kde to dokážu najít. Mám za sebou nějaké dálkové pochody, třeba Tour de Mont Blanc a takové, když se jde prostě 100 kilometrů. Nebo si chodím prostě přechod Šumavy každý rok, což je nějakých 100. Když chodím přechod Šumavy, tak vypínám mobil úplně, nechám si třeba mapy v offline, nebo tohle chci zajít úplně bez mobilu a jenom prostě poslouchat přírodu. A myslím, že ta příroda prostě sama o sobě stáhne do něčeho, kam se člověk jako ve městě nebo v nějakém jiném prostředí nedostane, protože tady můžu furt dělat něco, ale teď mě rozrušuje lednička, tam něco vrčí a tak dále. A tady fakt člověk musí jít a vlastně teď mu tam ty myšlenky běhají, neví, co si má o sobě myslet, teď říká si, ale jestli to, co dělám, má smysl, a takhle člověk vlastně tři dny promlouvá sám se sebou.
Takže to vypořádávání se jako by sám se sebou, byla to jedna z těch věcí, kterou jsi myslel, když jsi psal skutečně poznat sám sebe.
Určitě. Když to vezmu, tak lidi se prostě bojí být sami se sebou, proto prostě furt nějaké rádio, televize, každý musí mít muziku. Když jde někdo běhat, hned musí mít sluchátka puštěné a nějaký prostě vnější podmět, aby ho to vlastně nakoplo k tomu běhu nebo k nějakému výkonu. Ale furt, a i když běží sám, tak furt potřebuje něco k tomu, aby vlastně běžel. Když prostě jde někde v přírodě bez sluchátek a jediné, co poslouchá, je tamhle, jak šumí vítr, tamhle slyší potůček, zpěv ptáka. A vlastně to jsou takové ty přírodní písně, které nám ten mozek nějakou frekvencí uklidňují. I na ty hlubší úrovně, když bych to vzal nějak trošku do hloubky, jako vědecky, než jenom takový ten pocit. Ale samozřejmě to jsou různé výzkumy a tak dále.
Ty jsi v podstatě do těch hor začal víc až s příchodem korony dostávat.
Jo. Za mě teda, ať zase, nebudu řešit, nemám rád politický věci, ať každý se k tomu nějak stavil, ale pro mě to bylo vlastně jedno z těch nejlepších období, protože se úplně zastavil čas. A samozřejmě zavřeli gymy, teď škola, tady člověk nemohl trénovat, ale já byl vlastně každý den skoro na horách. U Budějc máme Kleť, každý vlastně týden jsem byl na Plechým a jenom jsem chodil do řeky, furt jsem jenom vařil, četl, meditoval a pro mě to prostě bylo asi to nejlepší období, co bylo.
A ty jsi do té doby žil nějak jako víc jinak?
Úplně jinak.
Jo?
Úplně jinak.
Jako třeba?
Jako třeba každý víkend v hospodě, každý pátek, sobota, prostě akce a tak dále.
Takže vlastně pro tebe korona byla v tomhle velice pozitivní zásadní změna.
Jo, zásadní změna. Samozřejmě ta situace byla jaká byla, každý na ni nahlíží jinak, to, že se děly špatné věci, to je asi pravda, dějou se pořád, dějou se furt, ale když je to období, že se celý vlastně svět zastavil a každý si mohl v tom najít, někdo v tom prostě našel, že se mu prohloubily ty problémy a někdo v tom naopak našel ta řešení, třeba jako já.
Co Filipovi hory dávají a daly?
Od té doby, co jsi začal víc do těch hor vydávat, tak když se ohlédneš zpět, tak co ti hory dávají a daly?
Asi mi dávají teď, co mám, tak celý můj dosavadní život. Já tam asi našel úplně všechno, co ani nevím, kde jinde bych našel. Samozřejmě obrovskou pokoru, skromnost, radost prostě z malých věcí, když tam člověk natrefí na nějakou hospůdku nebo na nějakou chatku nebo začne si vážit tepla, když je vymrzlý večer, může vlézt do toho spacáku. I když je pod širákem, tak někdo už bere širák jako nějaký nekomfort a v tu chvíli je to obrovský komfort, takže si začínám vážit úplně maličkostí, kterých jsem si asi nikdy předtím nevážil. Jídla, pití, prostě cokoliv. Několikrát jsem šel třeba x hodin bez pití a pak, když najdete ten potůček, když jste tak vděční za tu vodu, že v tu chvíli nic nepotřebujete, ani nic jiného, než jen se napít. Jak se říká, že zdravý člověk potřebuje tisíc věcí a nemocný jen jednu, tak v tu chvíli zjistíte, po čem člověk touží.
Filipe, díky za rozhovor.
Díky vám.
Přátelé, díky, že jste tenhle rozhovor sledovali. Pokud se vám naHoru.tv líbí, tak nás nezapomeňte odebírat kliknutím na tlačítko Odběr na YouTube. Taky děkujeme Prášilskému ráji, že jsme tady mohli natáčet a taky našim partnerům, kterým jsou Salewa, Brain Market a Manfrotto. Mějte se hezky, ahoj.
Comments