► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde. Děkujeme!
Milan Hanyk je ultrabiker a dvojnásobný vítěz extrémního cyklistického závodu bez zajištění 1000 Miles. První výhru si připsal roku 2019, kdy také stanovil nový rekord na trase ze Slovenska do Čech. Druhé vítězství ukořistil minulý rok na trase 2020 MIL s časem 15 dnů a 19 hodin a zároveň stanovil nový rekord i na trase z Čech na Slovensko.
Co v rozhovoru s Milanem zaznělo:
1:00 Jak to všechno začalo?
4:48 První cyklistické závody
8:03 Příprava na 1000 Miles
13:24 Milanovy rekordy na trase
15:02 (Ne)zajištění během závodu
20:19 Spánek a únava na Mílích
25:37 1000 Miles: soupeření mezi elitou
33:12 Plány do budoucna
37:10 Co Milanovi dávají a daly hory?
Video YouTube verze zde:
Podcastová Spotify verze zde:
Podcastová Apple verze zde:
Podcastová Google verze zde.
Hlavním partnerem naHorutv je ryzí horská značka Salewa, která vyrábí oblečení a vybavení, které kombinuje tradiční materiály s progresivním a moderním designem. Lokální web najdete zde. Skitouringovou kolekci Sella od Salewy najdete tady.
Partnerem tohoto rozhovoru je značka Patizon, která vyrábí špičkové péřové spacáky, a to v podhůří Beskyd. S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu v jejich eshopu, ta platí i na zlevněné zboží s výjimkou Výprodeje.
Naším partnerem je také BrainMarket. S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na všechny jejich produkty. My doporučujeme například jejich kombinaci vysocekvalitních vitamínů D3 & K2. Článek o tom, které doplňky stravy pravidelně užívat, najdete tady.
Na film 2020 MIL (aneb 1000 Miles Adventure 2023) se můžete podívat tady.
Natáčeli jsme na Friesových boudách v Krkonoších.
Podpořte vznik dalších rozhovorů.
Zde je i textová verze - pokud preferujete čtení před poslechem.
Ultrabiker a vítěz závodu 2020 MIL Milan Hanyk
Milan Hanyk, biker nebo možná spíš vlastně ultrabiker, vítěz letošní varianty závodu 1000 Miles Adventure, která měla letos 2020 Mil, je naším hostem na penzionu Andula v rámci Friesových bud v Krkonoších.
Milane, ahoj.
Ahoj.
Díky našemu hlavnímu partnerovi Salewě, Brain Marketu a taky partnerovi dnešního dílu Patizonu.
Jak to všechno začalo?
V prvé řadě gratuluji k závodu.
Je potřeba si shrnout, o co se vlastně jedná, protože si myslím, že většina lidí nebude seznámená minimálně s tou letošní variantou. Takže 3230 kilometrů jsi jel 15 hodin a 19 hodin. Denně jsi urazil 200 kilometrů s převýšením asi 4700 metrů. Trasa vede více méně přes samá pohoří. Když to takhle řeknu, tak si představím, že jsi jako dítě musel být ten, který ležel v knihách dobrodruhů. Bylo to takhle nebo nějak jinak?
V knihách jsem ležel, ale že bych vyhledával přímo nějaké dobrodružství, to úplně ne. Přišlo to postupně časem.
A jakým způsobem vlastně tě napadlo zrovna se na start tohoto typu závodu postavit?
Mně vždycky bavily dlouhé výlety na kole, takže od nich to bylo docela blízko. A v celku, když jsem začínal vážně s cyklistikou, tak jsem začínal těmi dlouhými závody. Postupně jsem teda zkracoval a teď jsem se zase začal vracet k těm dlouhým.
Takže ty první závody byly jak dlouhé, když si to dáme do perspektivy nějaké?
Moje první závody to byla 24 hodinovka.
To byl první?
To byl první, pak jsem měl třeba Loudání jako bikepackingový závod. A pak jsem teda začal zkracovat, protože jsem jezdil běžné maratony až v posledních letech, čtyři, pět, šest let zpátky jsem začal zase zpátky zkoušet, co vydrží tělo a jak dlouho vydržím sedět.
A ta 24 hodinovka jako první závod, to je teda před jak dlouhou dobou?
Jo, to bylo tak v roce 2016, 2017.
A do té doby si přece na 24 hodinovku nějaký trénink asi musel mít. Takže ty si to nabral z klasického pojíždění na kole s nějakou strukturou, nebo s nějakým tréninkem, nebo prostě tak, jak tě to bavilo?
Ne, jen tak, jak mě to bavilo.
Jak tě to bavilo?
Vůbec žádný trénink.
Jak jsi dopadl na té 24 hodinovce?
Tam jsem byl třetí.
Tak to jsi tak asi řekl hmm, takže tímhle směrem to možná u mě půjde?
Jo, přesně, to mě docela nakoplo, že jsem to nečekal. Já jsem ty závody předtím moc jako takový neznal. Nebo tohohle typu jsem vůbec nejezdil, nějaké kratší, ale že opravdu vydržím celých 24 hodin to mě samotného trošku překvapilo a i ten výsledek byl teda docela bonus.
Jak se ti to tehdy líbilo? Protože tím, že to bylo poprvé a najednou teda 24 hodin, což je docela palba, tak jaký byl z toho ten zážitek, ten dojem?
Ten dojem... Já jsem si tam už řekl, že nic takového už nikdy neudělám, protože to se jelo v Berouně. Myslím, že to byl teda bohužel poslední ročník, co se v Berouně jel, 24 hodinovky a přišla tam strašná bouřka někdy kolem půlnoci, jakože hodinu doopravdy prostě se otevřela obloha a spadlo to den předtím a teda i den potom bylo hrozné vedro. Takže ten rozdíl byl velký a v tom blátě, co se jelo po zbytek závodu, tak to tělo i kolo hrozně trpělo. Měl jsem jenom jedny kraťasy, asi nepřipravenost, neměl jsem se moc do čeho převlíknout, takže všechny ty písky, jak jsem byl v těch kraťasech, tak mě udělaly pěknou paseku tam, kde se sedí a myslím, že potom jsem snad měsíc neseděl na kole, protože to prostě nešlo.
Takže hardcore hned na začátek. A jako dítě, ty jsi dělal nějaké sporty?
Pár let fotbal, někde do deseti, do jedenácti a pak už ne. Já jsem skautoval, v přírodě jsem byl pořád, ale sport takhle skoro vůbec. Jezdil jsem na kole do školy, dvacet kilometrů tam, dvacet zpátky.
Aha, už to leze. A už od dětství nebo?
Ne, na střední škole, takže čtyři roky.
Čtyřicet denně vlastně.
No, zhruba.
Tak to už je vlastně docela dost týdně, to se posbírá.
Jo, plus občas nějaký další víkend a to potom k tomu směřovalo postupně.
Ty jsi vlastně poprvé Míle vyhrál v roce 2019. To byl, řekněme, z těch dlouhých závodů taky první? Nebo jsi předtím v těch vícedenních jel?
Jo, jel jsem to Loudání. To bylo, myslím, rok po té 24 hodinovce.
A to bylo?
To je tři dny, nebo tři a půl, čtyři dny. Myslím, tři, dvě, ne, dvě noci to byly, myslím. Dvě, snad. Když tak mě někdo opraví. To bylo jako první.
Vzpomínáš si na ten moment, kdy jsi si řekl, tak na tenhle závod se chci zapsat, chci se ho zúčastnit? Myslím konkrétně teda ty Míle.
No, já jsem měl hroznou chuť to zkusit nějak po tom Loudání. Třeba další rok, ale vždycky mě to pak něco odradilo. Já jsem začal jezdit s klukama v týmu, jezdili jsme klasické maratony na horských kolech, takže na to nebyla moc příležitost. A v těch krátkých závodech se mi docela dařilo. Takže jsem to nechtěl ani nabourávat tím, že bych prostě obětoval několik měsíců přípravě a po tom samotném závodě regeneraci. Takže jsem ty dlouhé závody docela pocitově dlouhou dobu opustil. I tak nějak v hlavě. A pak to uzrálo, že bych chtěl ještě něco takového zkusit. A ty Míle prostě tady jsou nejznámější, největší i se slušnou konkurencí. Tak jsem do toho šel.
S těmi kluky, se kterými jste se pak potkávali a předháněli, tak s těmi jsi předtím i nějaké závody jel?
Ne ne.
No a vlastně z těch krátkých, rychlých, to se dost hodilo, ne? Ve výsledku potom. Sice je ten dlouhý závod prostě trošku jiný typ, ale síla a podobně.
Jo, ten rok 2019, myslím, že jsem měl nejlepší fyzičku, co jsem kdy měl. Protože já jsem, kromě těch Mil, ten rok jezdil i ty běžné maratony nejlépe, co jsem zatím kdy jel. No teda potom už nebylo moc kdy, protože přišly ty covidové roky a i ten můj sport se trochu rozhodil.
Jasně. Vrátil se zpátky potom ten sport?
Moc mi to nejde. Těžko se to vrací.
Příprava na 1000 Miles
Když se na chvilku zastavím u přípravy, která samozřejmě se v kontextu s takhle dlouhým závodem musí vzít v úvahu, tak ty jsi prostě pracující člověk, máš rodinu. Co obnášelo, dejme tomu, když vezmeme, budeme konkrétní, ten poslední ročník, těch 2020 Mil, co obnášelo na to vlastně natrénovat, jako týdně hodin třeba?
Jo, to je těžké. Já si myslím, že toho tréninku bylo menší množství objemově než ten rok 2019. V roce 2019 jsem si v práci vzal sabatikl. Na měsíc volno. Myslel jsem si, že si celou trať objedu a můj sabatikl začínal závodem Král Šumavy. A já jsem na tom Králi Šumavy spadnul. Dva týdny jsem byl bez kola a dva týdny potom doma na trenažeru. A letos jsem to udělal znovu, když jsem zase po třech nebo čtyřech letech měl šanci si ten sabatikl vzít. Takže moje hlavní příprava byla prostě měsíc před Mílemi, kdy jsem strávil na kole a většinu trasy jsem se projel. A i těch kilometrů jsem natočil jako dvojnásobek proti těm předchozím měsícům. To byla hlavní část té fyzické přípravy.
Jasně, takže prostě až jako s blížícím se závodem si to tam dal. No a tak co ta kombinace? Jako práce, rodina, sport. Jako snažíš se to nacpat do nějakých bizarních hodin, jako třeba ve čtyři ráno vstáváš a podobně? Nebo to jde i při větší věci?
My jsme se přestěhovali, teď bydlíme v Hradci Králové a já pořád jedno z pracovišť mám Prahu. Takže občas jezdím do Prahy, zkoušel jsem to jednou, dvakrát týdně dát na kole tam, na kole zpátky. To je 120 tam, 120 zpátky, takže práce mi potom jako skutečně zabere celý den. Takže jestli se bere to, že vstávám ve čtyři ráno, tak občas vstávám ve čtyři ráno a jedu prostě do té Prahy, když je hezky a na večer zase zpátky. A to potom je tak, že prostě do Prahy, pak přejedu domů v 9 nebo půl desátý a jsem zralý na to jít spát a druhý den nejlíp home office.
Rozumím. 120 tam, 120 zpátky. A to se občas podařilo třikrát týdně, říkáš?
No třikrát, myslím, že ne. Dvakrát občas.
No tady s tímhle, samozřejmě, jde ruku v ruce téma únavy. Ty jsi to trošku naťuknul. V momentě, kdy vstaneš ve čtyři, jedeš 120 kiláků a pak pracuješ, jako jde to ještě po těch 120? Nebo by to byl problém až po 240 km, něco smysluplného dělat?
Já se umím docela kontrolovat, abych se na tom kole neunavil, což je i výhoda pro ty závody. Takže těch prvních 120 většinou přejedu docela čerstvý a práce je v pohodě. Horší to je potom cestou zpátky, kde už jako vím, že nějak dojedu a tam už jsem většinou rychlejší i tím pádem unavenější.
Takže to je výhoda, že to umíš odkontrolovat, aby ses neutavil. Nějaká příprava nesportovního charakteru, něco na způsob regenerace, řešíš, neřešíš, strava? Nebo to je prostě postavené na tom, že třikrát týdně jedeš do Prahy, nebo dvakrát?
Já jsem se zkoušel hodně protahovat, trošku jako posilovat střed těla, protože na tom kole při tom závodu právě 16-17 hodin denně, kdy opravdu sedím při těch Mílích a to je hrozný záběr na střed těla, takže to jsem zkoušel. Asi mi to šlo, protože vlastně mně přišlo, že jsem přijel do cíle relativně čerstvej, protože mě nic extra potom nebolelo. Oproti tomu roku 2019, to už bych nechtěl řešit, to jsem byl opravdu vyždímaný a další měsíc jsem se z toho dával dohromady, letos to byly v tomhle ohledu lepší.
A čemu to přisuzuješ? Protože člověk by intuitivně řekl, že dvakrát delší závod bude pro to tělo větší nápor.
Jo, ale vezl jsem časovkářský nástavce, ty jsem v roce 2019 nevezl, takže hodně času jsem strávil ne v aeropoloze, ale v tom, když jsem musel držet řídítka klasické, takže karpály se kterýma bojují všichni, tak ty si odpočinuly. Myslím, že jsem měl i víc pauz, že tu část těch Mílí jako směrem zpátky, ze Slovenska do Čech letos, tak jsem jel podle mě pomaleji a netrávil jsem na tom kole tolik hodin při té klasické variantě, takže i tam to tělo si docela odpočinulo.
Milanovy rekordy na trase
Ty jsi vlastně držitel i rekordů, teď si nevybavuji přesně ty směry. Můžeš to připomenout?
Jo, v tom roce 2019 to se jelo ze Slovenska do Čech, tak tam držím rekord, ale to s tím, jak jsme jeli těch 2020 mil z Čech na Slovensko a ze Slovenska do Čech, tak vlastně tu část, tu první z Čech na Slovensko, tak jsem zajel taky jako nejrychlejší, co se zatím jeli.
A to je kolik?
No, to je...
Šest?
Sedm dnů lehce to bylo ze Slovenska do Čech a z Čech na Slovensko to bylo letos delší, to bylo sedm dnů a nevím, deset hodin, nevím teď přesně.
A ta intenzita, dá se to víceméně srovnat, teď myslím, ten týden vs. dva týdny? Nebo opravdu v těch dvou týdnech se jede ještě o něco pomaleji, mírněji, o něco více se spí?
Jo, chtěl jsem to jet pomaleji, ale na tom Slovensku letos, když jsem ucítil možnost, že by se dalo přiblížit k tomu rekordu, tak jsem hodně zrychlil ty poslední dva nebo možná tři dny. Takže tam jsem si jako neodpočinul, tam nebylo z mého pohledu, kde zrychlit už.
(Ne)zajištění během závodu
Je potřeba připomenout, že vlastně závod Tisíc mil je závod bez podpory. To je důležitý. Takže tam nejsou občerstvovačky, jak by si člověk asi představil na jiných závodech. Nicméně, jak tam funguje logistika, strava? Ty prostě jedeš a koukáš, kde před tebou je nějaký obchod nebo hospoda, tam si zajdeš nakoupit nebo si něco vezeš sebou?
Tohle je součástí té přípravy, takže většina lidí, co chce jet rychle, tak doopravdy věnuje hodně hodin tomu, že zkoumá, kde se co dá koupit, protože to je potom strašná výhoda, že člověk nemusí o tom tolik přemýšlet a prostě v navigaci mámpřesně místa, kde je kdy otevřeno.
Fakt? Jakože máš detailní přípravu, itinerář rozepsaný s možnostmi, jo?
Dělali jsme si legraci, že možná ta tvorba itineráře zabere třetinu času samotné délky závodu, protože na tom se dá strašně ušetřit a člověk o tom nemusí v hlavě pořád přemýšlet, jestli teď si mám nakoupit na 8 hodin nebo na 20, protože pojedu někde po horách, kde nic nenakoupím.
Takže vlastně si můžeš dovolit toho mít u sebe minimum. Jen na ten nadcházející úsek a podobně.
To je dost důležité, protože to kolo, kdyby bylo naložené pěti litry vody a dvěma kily jídla, fakt to řeknu na celý den, tak prostě nechceš ho někde přenášet přes stromy jako pět kilometrů.
Vodu si nabíral normálně tam někde?
Jo, já jsem na tohle hodně opatrný, takže vodu z kaluží nepiju, z potoků a podobně, takže většinou prostě klasická voda a Míle v podstatě umožňují si kdekoliv říct, když to není připravené. Takže když vidím někoho na zahradě, že stojí, prostě řeknu jako v běžném životě, když mě dojde voda, jestli by mě nedali a je to.
Jaké jsou ve směs reakce? Asi v pohodě?
Jo, strašně pozitivní. Možná je to právě někdy horší se zeptat někoho takhle mimo obchod, protože potom si lidi chtějí někdy povídat, trvá to dlouho.
Jo, jasně.
Člověk by chtěl jen to, oni by zvídali odkud, kam, proč.
A proč.
A proč, to je ta důležitá otázka.
No jasně, tak neboj se, i my se k ní dostaneme. No, kolik toho za ten den takhle řešíš ve smyslu, kolik bys měl přijmout kalorií, třeba za hodinu nebo prostě vůbec. Zajímáš se o to?
Jo, letos jsem tomu věnoval docela dost času a i při tom závodě jsem si to hodně hlídal. Ale bylo to spíš kvůli tomu, abych se nepřejídal, protože já mám schopnost jíst v podstatě pořád, neomezený množství jídla, co přede mnou přistane, to sním. Takže spíš jsem se zkoušel hlídat a chtěl jsem jíst víc racionálně. Abych prostě nejedl nějaký odpad, co se dá koupit.
Můžeš to trošku rozvést, co to bylo třeba za věci a i kolik si toho, nebo jak jsi to měl vlastně nastavené?
No, snažil jsem se prostě každou hodinu sníst, nevím, když to zobecním, co nejvíc cukrů. Vím, že to jsem schopný strávit, že mě to nějak extrémně nezatěžuje. Mám to vyzkoušené a pak už jde jenom o to to hlídat a neudělat s tím žádnou chybu, typu nějaká bageta a podobně. Kvůli, nějaký majonéze a podobně.
Jasně, takže tím racionálně myslíš tohle, jo?
Jo, zkoušel jsem to bez toho.
A nějakou vlákninu, nějakou zeleninu, ovoce nebo to je těžký a to ne?
No, to je velký problém. Když je málo, tak je to potom špatný, když je hodně, tak to je taky špatný.
Takže něco málo jsem takhle jedl, ale nebylo toho moc. Ono se to i špatně vozí.
Spánek a únava na Mílích
Když takhle večer padneš a dovedu si představit, že jsi den co den fakt unavený, zřízený, jaké je pak to vstávání? Asi je to vstávání na budík, ne? Nebo ne?
Ne.
Ne?
Ne, já nevstávám na budík. Já mám nějaký jako vnitřní budík a prostě nikdy, ani jednou jsem nevstával na budík. Prostě se vzbudím sám. Moje tělo si jako relativně umí říct, že už chce jít spát.
Já vím, že mám nějakou hranici, že prostě když se mi chce jít spát, tak musím zastavit a jít spát. Takže mi vyhovuje, když je hezké počasí, že prostě můžu jít spát kdekoliv. Mám problém prostě v noci jet dlouho. Já si dokážu představit, že bych z toho kola někde spadnul.
A takže v kolik hodin třeba si chodíval spát a v kolik si pak vstával?
Jo, já si myslím, že jsem chodil spát tak mezi jedenáctou a jednou.
Mezi jedenáctou a jednou si chodil spát?
No, já chodil spát a mezi třetí a půl pátou jsem vstával. Takže se mi dařilo, že jsem se sám budil v době, kdy svítalo. Takže mi to docela vyhovuje.
To mě fakt strašně překvapuje. Jakože to tělo, tady s těmi porcemi, o kterých jsme se bavili, že se vlastně tak nějak samo vzbudí.
Jo, já strašně málo spím, takže mi to...
I v běžném životě?
I v běžném životě, jo.
A byla to potom, při tom celém dni, bylo to na způsob, že jsem furt unavený? Nebo když už vysvitlo slunce, tak ses za první hodinu zahřál a už se jelo relativně dobře?
Jo, mně se jede relativně dobře celý den, al ejak se setmí, tak já bych nejradši šel spát. Že to vlastně je tak, že kdybych nešel spát, tak bych hrozně spal a neumím nahnat čas jízdou. Závody jsou potom nějak postavené na tom, že se málo spím.
A v porovnání třeba se svými kamarády, soupeři, tak máš to nějak jinak? Nebo všichni více méně spí ty dvě, tři, čtyři hodiny denně?
Jo, já si myslím, že to máme zhruba podobné. Ale přijde mi, že já mám výhodu v tom, že já nemám problém vstávat. Kluci občas mají problém se vykopat. Trvá jim to dlouho. Nebo ten začátek toho dne mají pomalejší. Ale oni pak mají rychlejší ten závěr. Takže když jsme jeli spolu, tak mi to prostě v noci s nimi jet nevyhovovalo.
Že byli rychlí?
Byli rychlí a chtěli jet dlouho. Já už bych šel spát. Ale zase ráno jsem to docela rychle dojel.
Když se takhle vzbudíš sám od sebe, tak jsi rozespalej, rozbitej, unavenej, bolavej? Nebo tak nějak vstaneš, protáhneš se a sedneš na kolo a jedeš?
Jo, já jsem opravdu schopný vstát, zabalím si těch svých pár věcí, dám je na kolo, sednu, jedu, najím se a normálně funguji.
Co funguje jako nějaká útěcha na trudomyslnost, když se ti fakt nechce.
Letos to byly telefonáty se ženou, která mě občas popoháněla, abych teda jako jel dál.
Myslím si, že na tomto místě je vlastně dobré představit novinky v rámci naHoru.tv a to, že se dá říct, že odteď budou z naší dílny vycházet určité filmy a jeden právě z nich bude o závodě, o kterém se tady bavíme, který se jmenuje 2020 Mil, tak se jmenuje ten film i ten vlastně ten ročník.
Takže informace o tom, kde se na ten závod můžete, na ten film, na ten dokument můžete podívat, tak budou pod videem, je to vlastně dostupné i na vysílání. A tam je to všechno velmi hezky zachycené a další věci, které tady padají.
Co samota na trati, zvířata, medvědi a podobně. Byl tohle nějakým způsobem téma, problém?
Téma to je každý rok. To, že medvědů na Slovensku přibývá. No a já se obávám, že Míle budu stejně muset jít ještě někdy, protože já jsem medvěda nikdy neviděl.
Jako jsi rád? Nebo bys ho rád zažil na té trati?
Já bych ho hrozně rád viděl, ale někde, aby on neviděl mě, aby on mě neviděl. Ale já mám tunelové vidění, takže když jedu ten závod nebo ty Míle, tak je to blbý, ale já moc nevnímám to, co se děje kolem, takže kdyby někde nějaký stal, tak když nebude přímo přede mnou, tak mám obavu, že bych ho stejně přehlédl. Ale co se zvířat týká, tak já se nejvíc bojím srnek, protože těch je vidět prostě stovky.
Jakože oči?
Jo, všude, v neuvěřitelným množství.
A tak ty toho moc neudělají ne?
No, přeběhnou přes cestu, pletou se.
Spadl jsi kvůli tomu někdy?
Ne, to ne.
1000 Miles: soupeření mezi elitou
Jak vypadá vlastně to soupeření na té špici? I teď ten letošní dokument sleduje primárně tu elitu. Jak to vlastně vypadá z pohledu nějaké rivality, předhánění se nebo to tam takhle nefunguje a je to jinak?
Jo, my jsme jako banda šílenců a dokážeme táhnout ze jeden provaz, takže my spoustu hodin prokecáme o všem možném, protože ty Míle se nejedou v žádné velké intenzitě, to je prostě výletní tempo, ale pořád. A myslím si, že po letošním ročníku se z nás stali docela kamarádi, že jsme si to hodně užili, protože jsme jezdili hodně ve skupinkách, různě se to jako střídalo, mixovalo a mám obavu, že já jsem byl ten, kdo to narušil tím, že jsem jim jako ujel postupně, ale kluci za mnou jeli pořád v plus mínus nějakých skupinkách, že se hodně potkávali a mě to pak teda chybělo v závěru, protože po týdnu bez nějakého doprovodu to bylo těžké.
No a vlastně Tomáš Fabián a Pavel Šíp, kteří dojeli druzí, tak jeli 16 dní a 3 hodiny, to znamená, jestli správně počítám, o 7 hodin déle, což je vlastně, já nevím, je to hodně nebo málo, jako 7 hodinový rozdíl?
Strašně málo. Bylo to takové nahánění, ty poslední 3-4 dny, kdy samozřejmě my jako nevíme přesnou polohu, protože to je široká otázka. My posíláme každý den večer SMS zprávu organizátorům, kde napíšeme svoji polohu a to je potom zveřejněno na webu. Takže z toho jde poznat, kdo kde byl v nějakém tom časovém rozmezí odesílání té SMSky, jenže my z toho už nevíme večer, jestli ten člověk potom byl dvě hodiny na večeři anebo jel celou noc non-stop a vlastně nahnal ten čas. Takže z toho se to poznává hrozně špatně. To je jako jeden zdroj. Potom je druhý zdroj a to jsou sociální sítě dneska, kde spousta lidí postuje, kde jsou. Takže z toho se dá taky potom poznat, kde kdo je. A ten závěr těch Mílí byl letos tímhle jako docela okořeněnej, protože ten náskok, co jsem měl, tak nebyl tak velký, že by se nedal dojet, kdyby kluci prostě nějakým způsobem na závěr zrychlili nebo poslední noc třeba nespali. Takže bylo to hodně nervózní, ale taky to bylo zábavný.
Tak to záleží, to jsi si říkal, buď mě dojedou a konečně si popovídáme nebo vyhraju, ne?
To už je ta fáze závodu, ten poslední den, dva, kdy člověk nechce být dojetý, když jede první.
A ty jsi teda věděl, že tě stahují?
Věděl. My jsme se potkali na Moravě v Šatově na takovém neoficiálním checkpointu. Já jsem tam přijel někdy, nevím, v deset, v jedenáct večer. Dal jsem si tam jídlo, pokecali jsme. Zkoušel jsem je naťuknout, jestli mi řeknou, jak jsou daleko, ale samozřejmě mi to neřekli a já jsem nevěděl, že jsou třeba, nevím, čtyři, pět, šest hodin za mnou. A šel jsem spát. Nastavil jsem si budík a večer jsem potřeboval na záchod, když zrovna přijeli. Tak když už jsem vstal, tak jsem vyrazil někdy ve tři ráno, nebo v půl čtvrtý. Jenom jsme se pozdravili, oni šli spát a já jsem vyrazil. A tam ve mně byla malá dušička, protože v tu chvíli jsem nevěděl, jestli oni tam budou spát dvě hodiny a vyrazí za mnou a budou mít náskok, nevím, třeba tři hodiny. A na konec to dopadlo tak, že oni tam spali hodně dlouho, protože když přijeli ve tři ráno, tak byli úplně zničení.
Když teď přemýšlíš ještě nad tím závodem, dalo by se něco udělat líp, případně co, z pohledu času, logistiky, čehokoliv?
Jako, vrtat mi bude dlouhou hlavou, jestli ten směr z Čech na Slovensko, jestli by šlo zajet pod sedm dnů. Protože byl takový, jako, to je taková, jako cílová meta spousty lidí. A docela by mě to zajímalo, jestli to jednou někdo dokáže. Bude muset jet rychle od začátku protože na Slovensku to jde špatně dohnat a přes národní parky nemůžeme jezdit v noci na kolech. Taková nevýhoda pravidel, že člověk se může někde zaseknout o deváté večer a prostě ráno do pěti se nehne z místa a musí tam prostě čekat, i když by chtěl jít dál.
Jak dlouho jsi se vzpamatovával potom po celém závodě, než jsi dostal chuť znovu jít na kolo, nebo jsi šel druhý den regeneračně?
Myslím, že druhý den ne, ale netrvalo to moc dlouho. Týden, dva týdny jako ta největší únava, potom jsem několik dalších týdnů byl tak jako přiměřeně unavený, ale nebylo to nic zásadního. I po závodě jsem si dokázal zavázat tkaničky a jíst příborem, takže to bylo dobré. V roce 2019 se mi tohle nedařilo.
Kvůli těm karpálním tunelům?
Jo, já jsem neudržel vidličku v ruce, jak se mi klepaly ruce.
Takže od teď vždycky s tím časovkářským nástavcem?
Jo.
To celé závodění je obětí, je to časově náročné, jak jsi zmínil, občas je to vstát ve čtyři ráno. Zároveň, jak jsme zmínili, pracuješ, máš ženu, syna. Takže já se samozřejmě dostávám k obligátní otázce, která zní: co tě na tom přitahuje? Proč se k tomu vracíš? Co to v tobě vyvolává nebo obsahuje tenhle typ zážitků?
Mě strašně baví tohle závodění tohoto typu, že člověk závodí proti sobě, proti přírodě a že tam jsou i ti lidé kolem. Tahle směs mě na tom strašně přitahuje. A že si tam člověk může hrábnout v tom směru, který já mám rád, na tu vytrvalost, ne na nějakou maximální sílu a intenzitu. Toho už nějak příznivcem nejsem.
Musíš se do těchto závodů nějakým způsobem motivovat nebo je to něco, co jde úplně samo?
Mojí motivací je ten zážitek z toho závodu nejvíc. Takže tak nějak.
Plány do budoucna
Co tě teď v následujícím období čeká? Jaké jsou nějaké plány, závody, na které bys chtěl?
Já mám na rok 2024 jeden cíl. V podstatě mám obavu, jestli to nebude nakonec jediná akce, kterou pojedu. Ale chtěl bych jet do USA na závod Tour Divide, to je závod podobný Mílím, taky na horských kolech a v podstatě sleduje kontinentální rozvodí Tichého a Atlantského oceánu. Přejedeme v tom závodě USA od severu k jihu. Startuje se někde v Kanadě, kousek od hranic a cíl je dole u plotu s Mexikem.
Kolik kilometrů?
Myslím, že to má 4700 kilometrů.
Takže ještě o něco víc.
Jo, je to delší, časově to bude asi podobné jako Míle, protože tam to nevede tolik terénem, je to mírnější. A to převýšení je podobné asi jako u těch 2020 mil.
My jsme tady na rozhovor měli třeba Honzu Kopku, takže vlastně řekněme zakladatelé Mílí. A tak ten jezdí třeba ty zimní, tak jak zima pro tebe je nebo není lákavá?
Zima mě strašně láká, tady za tím oknem je moc hezká. Ne, já zimní závody neumím. Pořád mám obavu, že neumím ani jezdit ve špatném počasí. Já prostě mám asi to štěstí, že ty ročníky Mílí, co jsem jel, tak byly docela v pohodě. Ten 2019, tak ten vůbec byl unikátní tím, že sprchlo asi jenom jednou. Dvakrát možná teda, když jsem byl na trase. Letos to bylo maličko víc, ale jinak v podstatě taky bylo celou dobu sucho. Takže věřím tomu, že jestli chcete do Ameriky příští rok, tak doporučuji v druhé polovině června, bude tam určitě hezky, protože pojedu ten závod.
Hele, pokud někoho vlastně láká tenhle typ dobrodružství, předpokládám, že asi není rozumný se rovnou postavit na start Mílí, ačkoliv i takový jsou.
Takových lidí je hodně.
Každopádně, pokud by to teda pro někoho byl příliš extrémní, tak jaké jsou vlastně varianty? Jaká je ta nabídka, pokud jde o tyhle závody? Je široká, nebo je toho relativně málo?
Ta nabídka se v posledních třech, čtyřech letech strašně zvětšila. Mně přijde, že od května do září, co týden čtrnáct dnů, tak jenom tady v Čechách se jede nějaká akce tohoto typu, bikepackingová s přespáním na 300 až 700 kilometrů. Takže opravdu se to dá vyzkoušet, otestovat.
Takže googlit bikepackingové závody?
Jo, přesně.
Kdyby byla možnost tohle všechno dělat profesionálně, ve smyslu, že nemusí člověk pracovat a jenom vlastně jezdí, jenom trénuje. Šel bys do toho?
Ty jo. Já mám rád takové ty svoje jistoty, takže úplně nevím. Jako strašně bych chtěl, ale bál bych se toho, aby mě to uživilo, aby prostě to fungovalo. Neuměl bych žít s tím, že prostě musím dělat nějaké věci, že musím za rok objet čtyři, pět, šest takových akcí, aby z toho byl nějaký obsah, který se dá prostě prezentovat sponzorům. Lákalo by mě to, ale nejsem asi tenhle typ člověka.
Co Milanovi dávají a daly hory?
Většina těch závodů je samozřejmě, nebo ty, které si vybíráš, jsou prostě v přírodě, v horách. Takže když se ohlédneš na svoji kariéru, tu sportovní, co ti hory, příroda dávají a daly?
Klid, dávají mi strašný klid. Když se nejede skrz nějakou turistickou lokalitu, tak si člověk odpočine.
Hlava si odpočine od všeho toho stresu kolem. Při tom závodě není čas řešit někde nějaké e-maily. Ani na to není chuť v podstatě, není mi to tam příjemné. Je to jedno z mála míst, kde dokážu fungovat i bez toho telefonu.
Tak Milane, díky za rozhovor a ať se daří.
Já děkuju taky, ať se daří vám.