CESTOPIS: Everest trek

Je to tady! Jedu si splnit sen a kouknout na nejvyšší horu světa, zažít Everest trek a Gokyo trek. Pořád jsem Himaláje viděl jen na fotkách nebo ve filmech a říkal si, že bych se na ně rád aspoň jednou podíval zblízka. Nechtěl jsem sice tak dlouho nechat děti doma, taky Soňa má děti na krku, ale ta mi právě dodala odvahu, ať jedu. Díky za to!

S kámošem Michalem jsme zvolili složitější, zato dobrodružnější cestu – i díky tomu, že nám utekla levná letenka. Bude to vypadat asi takto: letíme z Prahy do Bergama, chvíli mrkneme na místní památky a pak letíme do Emirátů, tam zase omrkneme Dubaj, pak letíme do Indie do Nového Dillí, koukneme do centra a pak nočním vlakem k nepálským hranicím. Odtud kousek stopem a pak letíme do Káthmándú a z něj busem do Jiri… a začínáme konečně Everest trek… ufffffff, to bude jízda.

1. den - První zastávka po cestě: italské Bergamo

Krásné staré náměstí Piazza Vecchia v městské části Alta Città a krásná Basilica di Santa Maria Maggiore – ta výzdoba byla teda něco. Pizza a un caffè musí být.

2. den - Indie / Nové Dillí

No, docela jsme ho proletěli doslova, protože únava byla značná a museli jsme si na dvě hodiny lehnout v hotelu. Pak zbylo méně času na prohlídku města. Když jsme se šli podívat na jednu zajímavou památku – Akshardham Temple, druhý největší hinduistický chrám na světě – tak jsme nemohli mít u sebe telefon, takže žádné fotky. Mimochodem první největší je v New Jersey :-)

Největší zážitek je však ta dlouhá cesta vlakem přes 1000 km. Je tady šílený smrad, na který si člověk po nějaké době zvykne, pořád tady chodí a křičí nějací prodavači různých pochutin, ale jinak vlastně fajn :-) Hlavně jsem se vyspal po dlouhé době jako člověk. Ten ruch velkoměsta ale není pro mě – už se těším do hor. Tam mě to bude bavit víc fotit a točit.

3.-4. den - Hranice, tuk-tuk a letadlo, co čekalo

Tyhle dny? Mega jízda! Tolik se toho semlelo, že ani nevím, kde začít.

Třetí den jsme dojeli vlakem v 10 h z Nového Dillí do Sagauli, vlak měl zpoždění dvě hodiny. Ufff… Stihneme vůbec letadlo ze Simary (odlet 13:20), asi 50 km ze Sagauli? Hned bereme tuk-tuk a valíme na hranice.

Na přechodu v Raxaul jsme mysleli, že to bude rychlé, ale „jakože vůbec“. Jsme najednou na rušné hranici v imigrační boudě a tam zjišťujeme, co se bude dít. Po chvíli rozpravy s úředníkem čekáme na borce, který nás vyzvedne tuk-tukem a odveze nás 5 km na jiný hraniční, takřka opuštěný přechod. Tam jsme dostali „departure“ razítko z Indie po dlouhém úřadování. Celníci nám dávají zelenou, ale ne na tomto přechodě. K našemu údivu nás tukem posílají zpět na původní hraniční přechod.

Ufff, bylo cca po 12 h a už nedoufáme, že letadlo stihneme. Sotva překročíme indickou čáru, nabízí nám tuk-tuk odvoz až na letiště do nepálské Simary.

No a nastalo najednou něco, co jsme nikdy nezažili. Projíždíme městem, proběhla jen malá zběžná kontrola, kde vyfotí pasy na mobil v podstatě na ulici u budky – a v pase ani jedno razítko. Pak pokračujeme dál městem a zjišťujeme, že jsme asi projeli hranice Nepálu, aniž bychom si toho pořádně všimli. Nicméně to neřešíme a snažíme se stihnout letadlo. Až později si uvědomujeme závažnost celé situace…

Přijíždíme na letiště ve 14 h s tím, že je konec a jedeme dva dny busem. Nicméně najednou přiletí borec z letiště a křičí: „Hey, you are Ales and Michal?“ … „Yes, we are.“ … „Come, come, quick, the plane waiting for you!“ Cože? Mysleli jsme si nejdřív, že si nás spletli. Check-in byl nejrychlejší, co jsme kdy zažili. Najednou sedíme v letadle jak opaření čajem, totálně nechápeme, radujeme se – a za 40 min jsme v Káthmándú.

Tam už nic extra zajímavého: ztracený pas, pak zázrakem nalezený, úřady kvůli svátkům zavřené, volby jsme nestihli. Ale super jídlo (momo, chowmein), pivko, Czech Pub Nepal, památky (Svajambhúnáth, Baudhanáth, Pashupatináth) a punková doprava s otevřenými dveřmi a řevem kluků, co hlásí zastávky.

A teď? Nevíme, co nás čeká na imigračním. Dají vízum? Pokutu? Vyhostí? Držte palce!

5.-6. den - Bez víza do hor

Po nepálských svátcích Dashain jsme vyrazili konečně na imigrační úřad, abychom dořešili situaci, že nemáme vízum. Úřad byl sice otevřený, ale po půl hodině zjišťujeme, že tam bude úředník, který je schopný to řešit až pozítří. Takže to už bude celkem 4 dny čekání na vízum a permit.

Do toho ještě komplikace: po deštích není možné jet na letiště vzdálené 5–6 h jízdy autobusem, abychom mohli letět do Lukly a odtud už na trek. Později zjišťujeme, že by tam šlo jet taxíkem – menší auta by měly ty sesuvy projet. To je sice pěkné, ale nemáme vízum ani permit.

Tak se balíme a jdeme se projít na nejbližší trek u Káthmándú do národního parku Shivapuri Nagarjuna. V Káthmándú jsme hledali autobus asi hodinu, bylo to trošku zoufalé, ale Michal byl neodbytný – a za hodinu autobusem jsme byli na místě Sundarijal.

Vycházíme do vesnice a po cestě byly asi čtyři kontroly vstupenek. Chtěli jsme dojít až do Chisapani, ale vojáci na poslední kontrole nás večer stopli – prý už bylo nebezpečné za tmy pokračovat – a museli jsme se vrátit do Mukharky, kde spíme v luxusním stanu a užíváme si výhled na noční Káthmándú.

Druhý den už jen trekujeme směr Chisapani a pak po červené jižně do Nagarkotu. Dali jsme si pěkných 30 km, po cestě vyzkoušeli nějaké dobroty a konečně dosušili věci. No a zítra jedeme do Káthmándú zjistit, jestli nám dají víza nebo co se bude dít. Držte palce. Už chceme konečně na ten Everest trek, snad se tam dostaneme.

7.-8. den Vízové drama vrcholí

Dva dny plné nejistoty. Sedmý den se vracíme z Nagarkotu, po cestě dáváme rychlou zastávku v historickém Bhaktapuru – krásné město, ale jen jsme ho prolítli. Pak bus směr Káthmándú, konečně na imigrační úřad. Jsme tam kolem 11 h, úředník nám hned pohrozí, že nás může i vyhostit. Naštěstí to neudělal – řekl, ať přijdeme po 14. hodině, že dostaneme vízum na 15 dní.

Zatím jdeme vyřídit permit do národního parku Sagarmatha – a světe div se, jde to i bez pasu! Stačila fotka. Pecka! Jen teda do permitu napsali, že mi je 40. Taková drzost, je mi ještě 39. No nic. Dáváme oběd, kafe a míříme zpět na úřad s nadějí, že stihneme bus na letiště. Jenže čas běží, nic se neděje a my tušíme, že dnes nikam nejedeme. A fakt. Jsme tam skoro sami až do zavíračky v 17 h. Úředník nakonec říká: „Zítra.“ Tak nám dali aspoň kopii pasu… my dali pivko, ubytko, praní.

Osmý den v 11 h jsme zpět. Zjišťuju, že jsem nechal mokré prádlo na garnýži, tak si dávám 30min běh tam a zpět. Michal mezitím platí pokutu za „ilegální vstup z Indie“ a víza na 15 dní. Aspoň se něco děje! Vrátím se, čekáme dál. Pasy pořád nikde. Tak sušíme prádlo na střeše úřadu a po půl hodině a urgenci konečně máme pasy! Jupííí!

Jenže s hrůzou zjišťujeme, že vízum platí od vstupu 3.10., ne od dne, kdy jsme byli na úřadě 7.10. → konec víza 17.10., let domů 22.10. Takže žádáme o prodloužení o 10 dní. Vyplnit žádost na mobilu, vygenerovat QR kód, tisk, jedno okénko, druhé okénko s bankou, 45 USD, zpět k původnímu oknu, čekání… a po 15 minutách máme hotovo!

Po šesti dnech nervů, čekání a papírování konečně vízum v kapse. Ty vole, YESSSS! Odcházíme v 14:50, po cestě nás pobaví cedule „Lifetime experience“. Jo, to sedí.

Teď už elektro dodávkou směr Ramechhap a zítra snad konečně letíme do Lukly! Počasí vypadá skvěle a my se těšíme jak nikdy.

9. den – Everest trek

Ještě včera jsem si koupil letenku z Ramechhap do Lukly… zaplaceno v bance, ale web tvrdí, že platba neproběhla a letenka nikde. Ráno tedy opět adrenalin – řešení letenky. Naštěstí jen formalita a za chvíli ji držím v ruce. Uf.

A teď už konečně Everest trek, yeeesssss! Letíme do Lukly, výhledy z letadla parádní, po příletu snídaňo-oběd a pak ještě poslední formality s permity. A pak už jen svoboda – hory, mosty, vodopády, osli, jaci a nosiči! Konečně ten pravý Nepál.

Dnes jsme ušli 18,64 km z Lukly (2 900 m n. m.) do Namche Bazaar (3 500 m n. m.) s převýšením 1 382 m. Docela fuška – 5 h 36 min v pohybu, celkem 7 h na cestě. Konečně to začalo.

10.–11. den – Everest trek

Druhý den zjišťuju, že mám rýmu a začíná bolet v krku. To na treku fakt nechceš.

V Namche Bazaru jsme měli super ubytko – 16 USD pro dva, nechali jsme tam věci, co na trek netřeba. Snídaně, oběd nebo večeře tu stojí kolem stovky, čaj asi za 30 Kč.

Vyrážíme směr Tengboche (4 000 m n. m.). Po cestě nádherné hory, zurčící vodopády, jaci a výhledy na krásky jako Ama Dablam (6 814 m), v dálce Lhotse (8 516 m) a samozřejmě Mount Everest (8 848 m).

Cesta 14,7 km, převýšení 1 273 m, čas 6 h. Ubytko horší, ale jen za 5 USD, přes booking dobrý. Po půlhodině pauza a ještě aklimatizačka směr base camp Ama Dablam – 6 km, převýšení 500 m, až do 4 200 m n. m. Měla to být makačka, já úplně vyřízený.

Spánek skoro nula – ucpaný nos, dech nikde, ale Garmin tvrdí, že jsem něco naspal.

Další den jdeme dál směr Dingboche (4 350 m n. m.). Ráno zjišťuju, že jsem ztratil brýle a náhradní nechal dole. Jde se docela dobře, ale hlava už trochu bolí a cítím, že je čas zpomalit. Po 9 km jsme v další chatě – tři hodiny cesty – kupuju nosní sprej a něco na krk.

Chatař říká, že to, co jsme dali za tři dny, ostatní chodí za pět. Místní šerpové to prý zvládnou za tři. Zároveň nám nabízí výstup na Island Peak (6 165 m) – 700 USD na osobu včetně vybavení. Láká, ale asi až příště.

Michal se ještě šel projít až do 5 000 m (šílenec), já jsem to vzal volněji – jen do 4 600 m a po cestě jsem si koupil nové brýle. Ve tři odpoledne konečně teplá sprcha po třech dnech, litr čaje a klídek. Tělo chce regeneraci. Snad se to zlepší, ať můžeme zase bouchat dál!

12.–13. den – Everest trek

Už trošku přituhuje. Čtvrtý den na treku zůstáváme v Dingboche (4 350 m n. m.), dávám si volnější režim – nemoc se zatím drží, tak šetřím síly. Michal vyráží na větší výlet, já jen na kratší aklimatizačku hned nad chatou. Nakonec se ale nechám strhnout a vystoupám až do 5 047 m n. m. – moje první pětitisícovka! Ty výhledy… prostě wow. Jo a chatař naprosto skvělý člověk a skvělé ubytování, Himalayan Culture Home Lodge – doporučuji.

Dolů už to takřka sbíhám a kolem druhé odpoledne jsem zpátky. Dávám jídlo, čaj a tělo hlásí: „Stop.“ Horečka, únava, jsem KO. Beru tabletku proti nachlazení, céčko a objednávám velkou konvici čaje. Mezitím se vrací Michal – a nevypadá vůbec dobře. V noci ho chytly střevní potíže, moc nespal.

Pátý den vstávám jako znovuzrozený – skvěle jsem se vyspal a cítím se ready. Michal naopak bídně, ale je tvrďák. Říká, že půjdeme dál, jen pomalu. Cíl: Lobuche (cca 4 900 m n. m.).

Jenže po pár kilometrech zjišťujeme, že to bude těžké – tempo sotva 1 km/h. Cesta náročná, Michal bledý, dech krátký. Najednou přichází skupina šerpů s osly… chvíli zvažování a rozhodnuto – oslík za 12 000 rupií zachraňuje den. Díky němu to zvládáme až do Lobuche.

Mě začíná bolet hlava, dávám prášek a modlím se, aby to nebyla výškovka. Ufff… masakr. Ale jsme tu. Každý krok výš je znát – řídší vzduch, pomalejší dech, všechno náročnější. Ale i silnější. Teď už jen odpočinek, čaj a víra, že zítra to zase půjde o kousek dál.

14.–15. den – Everest trek

Ráno vstáváme v pokoji, kde je –2 °C. Spacák se hodil i na zahřátí powerbanky. Dnes vyrážíme z Lobuche směrem k Everest Base Campu a zpět. Cíl, na který jsme se těšili už od začátku.

Po cestě Michal zjišťuje, že po střevních problémech ještě nemá sílu, tak jde jen do Gorak Shep a zpátky. Já pokračuju sám – 17 km, převýšení +1100 m / –600 m. Lidi tu bylo fakt hodně, místy úplná zácpa na trailu, a musím říct, že mě to vlastně moc nebavilo. Gorak Shep ani Base Camp mě nijak nenadchly.

Cestou zpět mě začíná bolet břicho – asi taky střevní potíže. Naštěstí potkávám Evu, kterou jsme poznali den předtím, a ta mi dává pár tabletek. K tomu jsem si ještě spálil rty – v noci jsem vypadal, jako bych měl botox, ale ráno už dobré a poučeně mažu UV balzámem. Střevní problémy naštěstí taky jen jednorázovka… ufffff.

Sedmý den byl naprostá paráda. Michal se zvedl, už zase šlape jako drak, a vyrážíme z Lobuche do Dragnagu – asi 18 km, převýšení +820 m / –1030 m. Vyšli jsme až v 8 ráno, takže na stezce skoro nikdo. Ticho, hory, dechberoucí scenérie.

Procházíme přes Cho La Pass (5 368 m n. m.) – moje dosud nejvyšší dosažená výška! Bylo to náročné, ale nádherné. Odměnou byly výhledy při západu slunce – magické barvy a klid. Do cíle dorážíme lehce po setmění. První chata plná, druhá volná. Dáváme teplé jídlo, první pivko na treku, úsměv od ucha k uchu a spát.

Tyhle dny? Čistá horská euforie.

16.–17. den – Everest trek

Tohle byly dny plné krásných setkání z Česka. Osmý den vyrážíme z Dragnagu – už třetí den v promočených botách. Sušit prostě není kdy, vždycky dorazíme až za tmy. Ale co už. Cíl dne: Gokyo.

Cesta přes „ledovec“ byla dost šílená – směs kamení, bláta, ledu a lidí všude kolem. Ale za chvíli se otevře výhled na nádherné jezero Gokyo, tyrkys jako z pohlednice.

Dáváme krátkou pauzu na čaj a vyrážíme nahoru. Michal se mi pomalu vzdaluje, tak jdu sám – a koho nepotkám? Kolegu filmaře Tomáše „Galase“ Galáska, který už roky točí top horské filmy s Márou Holečkem. Zrovna leze s Radkem Grochem na Cho Oyu (8 188 m) alpským stylem novou cestu! Chvíli pokecáme, on jde dolů, já nahoru – a na vrcholu Gokyo Ri (5 360 m) obdivuju výhledy. I přes oblačnost nádhera. Cestou dolů se s Tomem potkáváme znovu a pak pokračujeme až do Macchermo – krásných 18 km v nohách.

Devátý den směr Lukla. Už měsíc před cestou jsme si s Maruškou (Děvče z hor) říkali, že se možná potkáme, ale že to bude spíš náhoda. No a ono to fakt vyšlo! Mimochodem díky Marušce za webinář „Vše o Nepálu“, který vznikl pod hlavičkou naHoru.tv a Lukášovi Havránkovi – přesně tyhle akce mi pomohly s přípravou.

Cestou do Namche Bazaar nádherná krajina, totální euforie z hor. Tam se s Maruškou potkáváme, sedáme si do její oblíbené kavárny, dvě hodiny povídání, dvě americana a cheesecake, život je krásný. A btw – Maruška se chystá sama na Ama Dablam (6 814 m). Držme jí palce!

Po rozloučení pokračujeme dál do tmy, do vesničky Toc Toc – úplně mrtví, ale šťastní. 26 km za den. A už cítím, jak se ve mně míchá horská euforie s těšením na domov, klid… a moje děti.

18.–21. den – Everest trek a návrat do Káthmándú

Poslední dny na treku byly plné očekávání, jestli to ještě zvládneme urvat až do Jiri – cca 90 km z vesnice Toc Toc. Měli jsme na to jen tři dny.

Ráno startujeme stylově – kávička doporučená Děvčete z hor v Himalayan Sherpa Coffee a fotka s Boini (ta káva byla skvělá!). Pak vyrážíme směr Jubing, cca 34 km. Předchozí den jsme měli 26 km, takže si fakt dáváme. Cesta nádherná – exotika, výhledy, vesničky, traktory, úsměvy místních… úplně jiný svět. Do Jubingu dorážíme po tmě, totálně zničení. Už není chuť ani fotit, jen jídlo, pivko a spát.

Další den vyrážíme znovu za krásného počasí, ale brzy nám dochází, že do Jiri to asi nedáme. Ten den nás čekalo 30 km a převýšení skoro 3 000 m. Po výstupu 1 800 m a hodinovém čekání na jídlo v horské chatě je jasno – měníme plán. Jdeme směrem na Saleri. Po asi 20 km už nohy protestují, tak stopujeme místního v džípu – za 300 rupií nás bere do Phaplu, odkud druhý den jede bus.

Budík ve 4 ráno a čeká nás 11hodinová jízda do Káthmándú. Hudba hraje celou cestu, sedadla spíš symbolická, ale výhledy neskutečné. Po cestě sražení motorkáři a autobus v příkopě. V 15 h konečně v Káthmándú!

Tam nás vítá kápo Honza Tráva Trávníček – legenda českého horolezectví, který tu vede skvělou hospodu Czech Pub Nepal, agenturu 14 Summits Expedition a hotel Kathmandu Basecamp. Ubytko se střešní terasou a výhledem na město, snídaně luxusní, večer pivo v Czech Pubu, přednáška, skvělý pokec a rozloučení.

A tak to končí. Byla to sakra jízda, plná zážitků, emocí, setkání a výšek – doslova i obrazně. Díky, Nepále. Možná zase někdy příště.