ROZHOVOR: Horolezec a skialpinista Matěj Bernát

► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde. Děkujeme!

Matěj Bernát je český horolezec, skialpinista, trailový běžec a zubař, který jako první Čech a třetí nejmladší muž dokončil projekt 82 × 4000, což znamená, že vystoupil na všechny alpské čtyřtisícové vrcholy. Překonal také v rekordním čase legendární Gipsyho přechod Vysokých Tater na skialpech. Spolu s Markem Holečkem je autorem prvovýstupu na himalájský vrchol Sura Peak, který patří mezi nejhodnotnější vysokohorské výstupy roku 2023.

Co vše v rozhovoru s Matějem zaznělo?

3:44 Nejtěžší a nejlehčí alpské čtyřtisícovky

7:54 Sura Peak s Markem Holečkem

9:53 Matějův postoj k riziku

13:20 Manaslu na skialpech

15:55 Další osmitisícovky

17:33 Přechod Vlada “Gypsiho” Tatarky v Tatrách

21:50 Trailový běh

23:57 Sherpa Rallye

26:35 Obchod Mountain Squat

30:50 Nadační fond KRTEK

33:31 Co Matějovi hory dávají a daly

Video YouTube verze zde:

Podcastová Spotify verze zde:

Podcastová Apple verze zde:

Podcastová Google verze zde.

Naším hlavním partnerem je ryzí horská značka ‪Salewa, která vyrábí oblečení a vybavení, které kombinuje tradiční materiály s progresivním a moderním designem. Lokální web najdete zde.

Partnerem naHoru.tv je také BrainMarket‬. S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na většinu nezlevněných produktů. Pokud si nevíte rady s výběrem, koukněte na článek u nás na webu.

Nadační fond dětské onkologie KRTEK můžete podpořit zde.

Tipy na alpské čtyřtisícovky od Matěje: Monte Rosa (přechod), Gran Paradiso.

Vše o Matějovo projektech najdete zde.

Podpořte vznik dalších rozhovorů.

Zde je i textová verze, pokud preferujete čtení před poslechem. (Přepis byl vygenerován automaticky, takže se v něm mohou objevit drobné nepřesnosti – děkujeme za pochopení!)

---

Horolezec a skialpinista Matěj Bernát

Když si do Google zadáte Matěj Bernát, tak vám jako první odkaz vyskočí na Wikipedii český zubař.

To je pravda, kromě toho je ale Matěj výrazně víc.

Je to horolezec. Jako první Čech zdolal všech 82 čtyřtisícových vrcholů v Alpách.

S Markem Holejčkem má za sebou prvovýstup na Surapik v Himálajích v letošním roce, což se zařadilo mezi top 10 výstupů celosvětově.

Je to skialpinista, sjel Manaslu na lyžích, osmitisícovku.

Kromě toho v rámci akce Snow Leopard Day nastoupal za 12 hodin výšku 8857 metrů, což je víc než výška Mount Everestu.

Je to trailový běžec, rád si zúčastnil a hlavně účastní českých závodů B7, LHUT, nebo LH24 a často se umístil i v top 10.

A nyní má třicet. Našli jsme si jedno takové motto a míní, že než maximum neumím.

Pravda, míní, že než maximum neumím.

A co k tomu dodáš ty?

Já dodám dobré ráno. Děkuji za pozvání.

Děkuji, že tady můžeme natáčet v Tatrách, protože tady to mám opravdu rád.

A méně než maximum neumím, nebo víc než maximum neumím, ono to je vlastně dost prolínající se a jedno, tak já se snažím ten život žít tak nějak naplno.

Někdy je to jako, tak jsem na té hraně a tam se cítím dobře.

Když dělám málo, tak je mi nepříjemno a když dělám moc a padám už hodně na pusu, tak je mi taky nepříjemno.

Takže se snažím to pořád tak jako balancovat a tak to žiju.

Životní balanc. Paráda, paráda.

Tak jo, pojďme k těm tématům. Začneme horolezctvím. 82 čtyřtisícovek v Alpách. Začalo to docela brzo, ve čtrnácti letech.

A jednou z těch prvních čtyrek byl Mont Blanc, což je docela brzo a rovnou vlastně ta nejvyšší.

Docela zajímavý, docela zajímavý začátek.

Jak jsi k tomu dostal, tatínek?

To bude se mě ptát přesně tak, tak celkově určitě nejsem žádný horolezec.

Je spíš takové pobíhání ty čtyřtisícovky.

Většinou se dají jako vyběhnout. Pár z nich je potřeba tak jako se víc s tou skálou skontaktovat. A Mont Blanc zrovna tak tam není potřeba vůbec jako rukama šátrat po zemi, když člověk nepadá.

A tam jsem byl s tátou na těch skalách, takže to inicioval celý on, ale nikdy to nebylo tak, že by mě táta do něčeho jako přemlouval.

To bylo tak, že já jsem ještě jenom od malíčka četl ty knížky o těch horách, o těch horolezcích. Jezdívali jsme sem do Tater, vždycky jsem se těšil na ty úseky, kde budou ty řetězy.

Tam jsem se cítil jako ten horolezec.

A takže jsem ještě na těch skalách nějaké ty čtyřtisícovky alpské a táta mi to dopřál ještě přes vítězkořistka.

A tehdy měli průvodce, aby to prostě bylo bezpečné, aby prostě táta nemusel mít takový ten strach, co prostě asi otec může mít o své dítě.

S tím se mě jako asi rodiče pořád konfrontují, že i teď mají o mně strach, takže to asi věřím, že hrálo roli i tehdy a tyto zážitky mi tedy zprostředkovali výlet na Mont Blanc.

Já tady jenom dodám, že celý náš štáb, vlastně všichni tři, zakladatelé Nahoru, právě přes Viktora Kořízka se známe, protože je to i náš průvodce. Já jsem s ním třeba šel Monterouzou a kluci zase další aktivity, takže Viktor je super.

Zrovna tento víkend mají setkání v Krkonoších, pozvaný na přednášku, ale nejde být všude.

Mám to úplně stejně, taky nejde být všude, jinak bych byl tam.

Akorát jsem se nedočetl, že to bylo na skialpech?

To byl duben, a teď jsme to skalpovali.

Takže jedna z prvních čtyrek a Rumo ještě na skalách.

V čtrnácti letech. Já jsem to vlastně včenec na tom a násluhu.

Trošku víc, ale stále to šlape, stále se jede z kopce dolů.

Nejtěžší a nejlehčí alpské čtyřtisícovky

Krásné. Která ta čtyrka byla nejtěžší?

Ano, to je relativní, protože jednak člověk se vyvíjí, že pro mě byl těžký Mont Blanc ve čtrnácti letech a objektivně by to teď pro mě asi nebylo těžké.

A druhá, tam se mění podmínky, takže to, co může být za jedněch podmínek prostě jednoduché, tak jindy může být extrémně složité.

A ještě tam je třetí faktor toho, že záleží, jakou cestou tam jdeš, takže je složité to, jak ji vybrat.

Jedna z těch těžších určitě byla třeba travers, Schreckhorn, Lautner Arho v bereckých Alpách, nebo jsme lezli s Ondrou Mrklovským, Pitorei Integrale.

To bylo vlastně dva roky zpátky, nebo tři, dva.

On už to letí dva, asi dva roky zpátky.

Takový nejtěžší hřeben na Mont Blanc, takový z těch klasických údolí, prostě nahoru až na vršek přes ty štěrbinovky.

Dvě, které mi tehdy chyběly do toho, abych to, jak nemám radost, zdolal všechno, takže jsme to prošli.

Ale třeba stejně byl těžký čtyři roky předtím Brouillard, když jsme šli z Itálie do Francie za 25 hodin.

Vůbec nic jsme neměli, moc jsme o tom nevěděli, bloudili jsme na hřebeni a taky to bylo úplně na limitu.

Takže to je relativní.

Ok, takže bych se dal obráceně naopak ty nejlehčí, protože horolezectví, nebo na to nejmí horolezectví úplně, jsou to často výlety u těch lehkých čtyrek.

A třeba k těm lehčím, já nevím, když se podívám na Allalinhorn, to jsou výlety a tam je spousta lidí.

Tak ten Allalinhorn pro mě je zrovna, jak jsi to zmínil, jako ikonický v tom, že tam jsme byli s bráchou, s mámou, rodinný výlet, když jsme byli na dovolené, tak jsme vyšli na Allaly, takže kam tam vyjde i moje mamka, vyšlo by tam možná i moje babička.

Ale je to skvělé, je to čtyřtisícovka, je to blízko a reálné, dá se tam užít fantastický den.

A z těch jednoduchých určitě Paradiso, tam taky bývá hodně lidí, je to úžasné a když tam trefí nějaká mimosezóna, myslím si, že je to trochu, nebo v týdnu, tak je to bez lanovek, je to prostě od začátku takový klasický alpinismus a přitom hezký, myslím.

Teďka mě nenapadá, že je to 82 a je to hrozně dávno už pro mě.

Jasný, kdyžtak po rozhovoru se ještě s Matějem o tu pobají a dáme vám do popisku další tipy, protože třeba se to může hodit.

Co tě to vlastně dovedlo k tomu úspěchu? Že jsi zdolal všech 82, byla to nějaká prestiž?

Byl to asi nějaký zájem, buď od médií, sponzorů, nebo od ambas, značek? Co to pro tebe znamenalo?

Zájem to určitě vzbudilo, ale já jsem to ještě do posledního roku ani tak nevnímal, že bych se snažil.

Asi když jsem byl na polovině těch vrcholů a tu první polovinu jsem většinou lezl s Radkem Zavadilem nebo sám, nebo s tátou a když jsem byl na polovině, tak jsem si uvědomil, že je to konečné číslo těch vrcholů, že je to 82 a říkal jsem si, že jednou v životě by bylo fajn si to asi projít všechno, ale vůbec jsem nemířil na to, že to bude před třicítkou ani že to bude ve 27 nebo kolik mi bylo.

To nebyl primární cíl a až tu poslední sezonu, kdy jsem začal pracovat, začal jsem se trochu uvolnit, už jsem nechodil na výšku, takže přibyly nějaké povinnosti. ale trošku času přibylo v období, kdy se na ty čtyřicovky dá taky dobře lézt, takže napadla nebo přišla do hlavy myšlenka toho, že bych to jako dokončil, ale nikdy jsem to nechtěl dokončit tak, že bych jen sbíral jeden ten vrchol za druhým, nebo v Bernských Alpách, tak tam dnes je krásné propojení, jsme dělali ty vrcholy, pak jsme byli s Davidem Novákem, kdy jsme dělali rychlé výstupy na ty čtyřicovky o spodku, Kolem jsme jeli někde do údolí, vyběhli nahoru, zpátky a takhle celý týden.

Pak jsem měl zase do práce na 14 dní a byl jsem tam ještě jednou týden s Ondrou Mrklovským, kdy jsme lezli prostě krásnou trilogii.

Právě ten Schreckhorn, Lauteraarhorn, jsme seběhli dolů, přiběhli jsme Jorasi, celý sedm vrcholů s Rošfortama, seběhli jsme dolů, ještě jsme měli mokré věci a už jsme nacházeli na pěteré integrále, na bivák a prostě jsme to během týdne doběhli všechno a nějakýma ikonickýma cestama bych řekl a propojení a těch traverzů, takže takhle mě to bavilo hrozně.

Sura Peak s Markem Holečkem

Posuneme se dál, co se týče horolezectví, půjdeme k Surapik v Himálajích.

Tam už se trošku lezlo, no. Že možná začnu, ale ještě trošku k tomu lezení, tak vůbec lézt s legendou, což Mára Holeček jednoznačně, je to česká legenda už teď a vůbec lézt s ním, s někým takovým, protože jsi poměrně mladý, není ti ani třicet, Mára tomu už, řekněme, opět deset let.

Je o generaci starší, nemá to rád, ale je to tak, já to vždycky zmíním, fandění, aby se to jako vědělo.

Ne, je to přesně, jak říkáš, je to lezení s legendou.

Já si Máru pamatuju v době, kdy mi bylo hejm, patnáct, méně, já jezdil jsem na jeho přednášky, nebo jezdil, na pár přednáškách jsem byl, když byl někde blízko u nás, nebo byl i na setkání u vítězí.

Byl jsem.

Na Richtrovkách ještě, možná.

Takže pro mě to bylo, to, co on tam představoval, něco, co jsem vlastně nikdy nechtěl zažít, tak extrémní věci, tak prostě nebezpečné věci, ale ten člověk samozřejmě je legenda a to, co tam dělá a dělal v těch horách, má za sebou asi, teďka říkám, 48 nebo 50 expedic snad už a vždycky expedice úplně na hraně a vždycky úplně extrémní a neskutečné, co ten Mára vydrží a kde on bere tu motivaci.

Jednoznačně je to blázen a teďka pro mě blázen není něco špatného, protože člověk, který nějaké věci posouvá dál, tak je většinou divný, nějaký prostě většinou blázen a jenom ti posouvají ty věci kupředu.

Takže on má samozřejmě vyhraněné svoje aspekty a funguje nějak, ale jenom tomu umožňuje přežít ty věci a dokázat to, co tam udělal v horách, což je neskutečné.

Když se podívám na to, co on vylezl a co na těch horách dokázal, tak to je fantazie.

Matějův postoj k riziku

Já na to malinko navazuji, protože přece jenom Mára v postoji k tomu riziku nebo k tomu nebezpečí a obecně k životu je takový specifický.

On o tom krásně píše, naprosto, a já říkám, že Mára je tak trošku filozof napůl, napůl horolezec, napůl filozof.

Ale je to specifické a samozřejmě tento přístup mi umožňuje tyhle věci realizovat.

Jaký je tvůj postoj k tomu riziku, k tomu nebezpečí?

Ono je to modifikované tím, jak je člověk nastavený.

Mára to i sám o sobě říká. Je dost sobecky nastavený a to prostě tak je.

On to sám o sobě někdo zmínil.

A to prostě v momentě, kdy ten člověk to vystřelí veřejně a řekne, že to tak je, z toho si je vědom, tak buď se s ním můžeme kamarádit, zavrhnout ho, nebo to prostě přijímáš.

To už je na tobě a ten člověk to veřejně reflektuje a dává ti najevo.

Mára to má i ve vnímání toho rizika a odpovědnosti za nějaké své okolí.

Má asi posunuté a má posunuté to, do jakého stavu se dokáže dostat.

Neskutečně ten jeho tah na branku.

V těch krizových momentech nebo v těch kritických situacích on prostě má extrémní tah jít dopředu a přežít.

To už není ani o tom často, jak vylez, něco dokázat, ale to je o tom pak už boj o holý zadek, kdy se zahazuje materiál a utíká se dolů, co to jako jde a bojuje se o život.

No a máš tohle za sebou, s Márou. Lákal by tě něco podobného znova?

Ať už smáru nebo klidně s někým jiným?

Protože je to extrém.

Ono toho průjistupu nikdy nevíš, když ho plánuješ, tak nikdy vlastně nevíš, do čeho jdeš a ty vzpomínky stávat zůstanou vyvazeni, takže to, co takový ty negativní věci, kdy se klepeš v noci a nevíš, jestli ti nesestřelí kámen nebo jestli to vůbec přežiješ tam, tak to trošku vyprchá a ty vzpomínky zůstanou ty hezký a samozřejmě tohle mě dál láká.

A s tím, že si třeba máš nějaké plány, hlavně do těch Himalájí mě to tahá na ty průjistupy, protože v té výšce celkem dobře funguju, jsem zjistil.

A cítím, že tam můžu něco posouvat jako třeba kupředu.

Je to jedno, co jestli sebe nebo někoho, nebo já nevím vlastně co, ale prostě cítím tam nějaký možnosti progresu a posunu.

Takže mě to láká a když máš nějaký ten plán tady doma, tak si říkáš, že to nebude tak hrozný, jak to, co bylo minule. Že to vypadá jako, že by to mohlo tam projít ten průjistup.

A to tak vypadal ten Sura Peak třeba.

Za těch fotkách jsem měl, kde tam bylo víc sněhu, to bylo nějaký sněhový, vyběhneme, pak tam bivakovat pod tou skálou, provázeme tu skálu a za dva dny jsme dole.

Já jsem si říkal, že stále tři dny, kdybychom chtěli někde tam vyvakovat.

Na výsledku to bylo pět dnů, je boje a všude ta stěna, máš nějaké fotky, rok starý a to se tak hrozně teď tam mění na těch horách, že co bylo před rokem, není další sezónu.

Takže samozřejmě zůstane tam dva srno a ta.

Vlačí, že tam zpátky, ty průjistupy jsou něco, co je v tomhle zajímavé.

Manaslu na skialpech

To je další expedice. Bylo Manaslu, tím se trošičku dostáváme i do jiné kategorie od Sunské Alpy.

Manaslu, ve srovnání se měli s tím, co se Sura Peakem, to je asi nesrovnatelný ukládání.

Jinej sport.

Já jsem na Manaslu byl dvakrát, já jsem tam ještě po expedici s Márou hnedka tři měsíce, na to jsem letěl do Himaláji znovu.

Letěl jsem tam sám, bez nějakého expedičního týmu.

Právě podařilo se zařídit přes 14 summit, co jsme byli teďka, přes toho Subina, který je fakt fantastický a funguje absolutně skvěle.

Na něho je spoleh, což je jako v Azii velmi vzácný aspekt, že někdo řekne, že tam bude zítra ráno vrtulník a on tam je.

A podařilo se mi domluvit expedici, kterou jsem vždycky chtěl, že budu bez basecampu, budu bydlet někde u místních ve vesnici, já s tom a budu zkoušet tu 8.000.

Já jsem měl na to krátký časový úsek, protože v mé práci to je omezený, takže jsem na to měl asi 10, 15, 14.0 výsledku.

A i díky tomu se mi to asi nepodařilo, protože jsem byl špatně aklimatizovaný a sehráli v tom roli i mráz.

Nevěděl jsem tu výbavu, ale to jsem to měl mnohem víc vyladěný, už jsem měl prostě víc věcí a byl jsem připraven na to, co tam...

To tehdy jsem nevěděl, já jsem byl nejvíc s Márou 6.700 a teďka prostě tam na jedno 8.000.

Jasný, jasný.

A na skalpech? Jste tu jel teda od vrcholů?

Pět kroků na skialpech.

A je to vůbec jízda? Jak to probíhá v práci?

V práci to probíhá, tak kdo jste mě viděli skalpovat, tak víte, že je utrpení se nám jenom dívat, když jedu dolů.

A tak to nazýváme ještě jízdou.

A takže jízda to asi byla, no jízda je i tady pobyt na chatě, že kolikrát.

Je to takové šuchlování, tak začátek sezóny si v osmi tisících dvě stě skoro, já jsem to měl ještě tak, že jsme to plánovali s Gabíkem Šlárchem, tady s Tater kamarádem, který mimochodem taky prošel tím Gipsym, nebo přede mnou prošel tím Gipsym.

A ten plán sešel, protože Gabo mi nebyl dobře, tak jsem byl sám a vůbec jsem nevěděl, jak ty výšky fungují, to bylo pro mě nové, nebo jak budu fungovat, jestli nepřijdou nějaké výškové problémy.

U toho lezení vnímám výrazný rozdíl v tom, že kdybych tam byl bez těch lyží, tak jsem rychlejší, dokážu se otočit a nenesu nahoru tu těžkou výbavu, nemusím tam být tak dlouho, prostě, no na co to vypadá, že kopnu do lyží a jsem rychlejší dole, ale tam to tak není. Člověk se musí na to připravit návleky na boty, troje, než sundá a upraví věci, takže to ližování je ve výsledku mnohem pomalejší, než jít pěšky dolů a nahoru je to výrazně pomalejší než ty liže a všechno jako lyžáky a tohle.

Zajímavý, to by mě teda musel říct návodopis, já jsem čekal, že ten sestup je potom je jednoduchý, v uvozovkách jednoduchý, ale…

No, takže to u mě tam hrálo roli v tom, jak jsem to vnímal, jak jsem se tam snažil být v bezpečí, protože jsem byl fakt sám a i když tam byli nějací lidi, tak tam ti nikdo nepomůže, tam prostě...

Takže je na sebe. Tak, přesně tak.

Další osmitisícovky

Ok, to byl Manaslu, co další osmičky? Láká tě to vůbec?

Jsou tam, no, další osmičky. V Himálaji v celku je hodně práce, na všechno hora je hodně práce, ale nemám rozhodně ten cíl tam jako sbírat ty osmi tisícovek, ale to jsem neměl ani v těch Alpách, že?

Takže uvidíme, co další čas přinese, ale spíš než...

Teď na tom Manaslu jsem poznal prostě ten humbuk, to jsou komerční... to jsou komerční hory, že?

Takže já jsem si tam splnil svůj sen, sestoupit z osmi tisícovek, to byl čistě fakt můj vnitřní sen si to někdy dát, to se mi podařilo, nepodařilo se tam dostat tátu na tu osmi tisícovku, to mě třeba hodně mrzí, ale takový nějaký dílčí sen se tam jako pro mě splnil, ale příští rok bych dal něco takového, jako méně lidí, méně lidí, nebo to prostě, že to srovnám s tím...

To jsou dva kontrasty, tohle, kdy je to jedna z nejnavštěvovanějších osmi tisícovek k Manaslu a rok zpátky, expedice s Márou, kde nebylo nic.

Tam fakt jako nebylo jídlo, tam nebyl žádný zázemí basecampu, tam byla úplně zamrzlá krajina a to bylo za mě zase úplně jako druhý extrém. Takže zastřešit aspoň jeden stan navíc, ve kterém se přes den dává jídlo, je podle mě dobrý a trošku jídla se taky hodí do toho basecampu.

Není to špatné.

Takže tak bych to asi někde jako mezi tím pohyboval a co to bude, tak uvidím, kdo se mnou kam pojede, jak já to budu mít i v práci a co bude ovlivňovat tady tímto.

Teď jsem ještě po té expedici minulé, takže chvilku nad tím...

Jako mám už nějaké myšlenky, ale není to ještě nějaký intenzivní.

Až po tom novém roce vždycky se to zase rozběhne.

Přechod Vlada “Gypsiho” Tatarky v Tatrách

Vrátíme se tady zase do minulosti malinko, oproti těm plánům a zůstáváme u toho mixu lezení a skalpů.

Přechod vlada Gypsyho Tatarky v Tatrách, ve Vysokých Tatrách.

Jestli by se vám k tomu něco řeklo, protože to je taky považováno za docela velký úspěch, je to nějak časově, jedná se o rekord.

Jo, tak je to samozřejmě hezká trasa.

To se jedná, když můžeš trošičku...

Jo, jo, jo, je to běžec, když tady se na skialpech vlastně oběhnou dookola Tatry, ale není to přes takové ty klasické sedla tatranské, kdy se jdou prostě ty turisticky navštěvované nebo skalpenisticky navštěvované, ale každý zem v přechod toho hřebene do dalších dolin je nějakým specifickým sedlem a ta trasa je velmi logická a vládne to vlastně...

Některé ty místa objevovala z vrtulníků, jestli to dal na záchrance, tak jestli to půjde tam a projít nebo projet.

A je to takové umělecké dílo, ta trasa prostě fakt je geniální, ne geniálně vymyšlená, není tam, že by se vymýšlely nějaké obtížnosti.

Je to logická linie, je to přes nějakých, nevím, 23 sedel a už to nepamatuju.

Já vždycky na to, co bylo, jako zapomínám a jdu dál, a už spíš přemýšlím nad tím, co bude.

Už mám tady taky v plánu nějaké další skialpové přechody.

Ale tohle prostě bylo ikonické a je to něco, co prostě se mělo v hlavě 5-6 roků, kdy jsem se o to nějakým způsobem pokoušel a pak nějak se to všechno sešlo, že to zapadlo i do nějakých osobních myšlenkových pochodů a životních věcí.

A když jsem jednou přišel do Tater, obešel jsem si tři čtvrtě toho a druhý týden jsem to prošel všechno a je to jako geniální trasa, nádherná, náročná, na logistiku i toho.

Já jsem to chtěl i tak, že tam nikoho nikdy na trase mít nebudu.

Nenechám si žádné věci, jídlo, nic, nikde po trase a půjdu prostě čistě sám přes ta sedla.

Někdy jsem to přišel prvním pochodem poprvé.

Jsem se díval na telefon a říkal jsem kam to má zhruba jít.

Nějaké fotky.

A objevoval jsem to přitom.

Takže moc hezky je v Tatrách.

Jako doporučuji, jestli to přejít, podle mě tak, že třeba navíc nocí.

Přespání dosada na tři dny, jídlo do toho dokonce šel takhle tři dny a pak se to z dnešního vybavení tím dá takhle projít relativně.

Když má člověk nějaké zkušenosti, chce to u mě trošku lyžovat a trošku se pohybovat v tom terénu a umět ty podmínky vychytat.

Jinak se to skoro ani projít nedá.

Jsou to labilní svahy, nějaké slaňování a taková místa, ale moc hezká trasa to je.

Díky za tip.

Takže tady máme parádní skalpový tip v Tatrách.

Nicméně měl bys ještě nějaký, protože víme, že všichni skalpy jsou v boomu.

Je tady hodně začínajících skalpenistů.

A třeba Karkonoše, byl jsem tam docela už obsypaný někdy.

Já jedu do Krkonoš od nás.

Víte, jak říká Mára z oblasti Malé Asie, je ta cesta složitější do Karkonoš, než od Tater.

A Tatry taky nejsou žádná geniální cesta.

Takže já tam jezdím málo se přiznám.

Takže to neznám, nemůžu hodnotit.

Karkonošci by určitě řekli, že tam jsou terény dobré, ale já už radši jedu tady.

Já jsem se nechtěl zvládnout na Karkonoše, já jsem to spíš myslel tak, že Karkonoše jsou docela obsypané.

Takže začátečníky, ale pro nějaký, řekněme, středně zkušené skalpenisty, něco, co nemusí být tak frekventované, něco konkrétního.

Jako krásná je ta Montroza, ten přechod tam, i jak přes všechny ty čtyřtisícovky, nebo stává různě modifikovat, to je za mě úplně super.

No a pak mě třeba láká, to jsem tam nebyl na skialpách, ale lákal mě Barre de Ecrins, to je vlastně nejjižnější čtyřtisícovka, nejjižnější skialpový přechod, tak to mě třeba lákalo, když jsem byl v létě, a to je nádherné, odlehlé prostředí Alp, který je takový jinačí.

A jinak tak Oudrood se chodí, ale to je masovka, a nemám to až tak, jako nějaké přechody nemám pochopit.

Mám jednotlivé čtyřtisícovky, na těch skialpech naběhané, ale nějaký další přechod, tak to mám málo.

To vyžaduje čas, je dlouhý.

Já myslím, že třeba ta Monteróza, ale fakt přes ty vrcholy, fakt to je geniální.

Dá se to v červnu, pěkně tepluoučko, pěkně, to je paráda.

Trailový běh

Ok, posuneme se trošičku k trailovému běhání.

Co to vlastně pro tebe, samozřejmě, děláš v něm aktivit výkonnostních, je to nějaký trénink, ale je to pro tebe i něco víc, protože hodně lidí běhá z důvodu nějaké relaxace, nějaké meditace.

Je pro tebe běhání, má to jiný přesah?

Celkově ten pohyb v prostředí lesa, přírody, hor, je pro mě očistný.

Já mám rád svou práci, každý den mě víc a víc baví, ale je to náročné na tom.

Na tu psychiku pracuji s lidmi a pak ještě často tahám nějaké přednášky, tam jsou další lidi, takže já do hor nebo do té přírody tím pohybem utíkám a čistím si hlavu.

A ten běh pro mě to je... Já jsem dělal atletiku na střední, přitom jsem ničil ten trenérův záměr na tu rychlost tím, že jsem se občas přihlásil na závody typu Beskydská sedmička.

Já jsem šel první Beskydskou, co už byla.

V patnácti, když byl první ročník Beskydské, tak jsem šel s Radkem Zavadělem, co jsme našli, jak jsme zmiňovali batohy, řízky v batohu, pohorky a takhle jsme to šli.

Tak jsem se dostal ke Zbyňkovi Ciprovi, který to ty první ročníky...

Za mě ta Beskydská je to boom, ale ty první ročníky to bylo úplně...

Všichni, co běhali tu špičku, tak tam byli absolutně seřazení.

Maximální konkurence a ten Zbínek, když tam vyhrával, tak pro mě to byla modla.

A pak jsme se s kamarády lezli běhat tady na les Tatra a skalpovat.

Takže závody předtím to pro mě bylo jako cíl, tam soupeři s ostatními porovnávat se.

Teďka už je to spíš nějaká forma tréninku.

Mám to i tak, že jsem běžel poslední Beskydskou dva roky zpátky nebo nějaký závod a předbíhali mě tam nějací lidé a bylo mi tak jako jednou.

Takže jsem si řekl, že to je vlastně zbytečné chodit na ty závody, že je mi to tak hrozně jedno, že mě někdo předbíhá a už to není hezké.

Ok, chtěl jsem se zeptat právě na doplňující otázku, jestli jsi soutěživý typ, ale myslím, že jsi na to odpověď úplně dostal.

Jsem soutěživý, trošku to pořád ve mně.

Nemám rád prohry, ale soutěživý nejsem.

Sherpa Rallye

Bavili jsme se o těch závodech běžeckých.

Teď se dostaneme k dalšímu závodu, který už není takový běžecký.

Teda to tu skládám, možná mě to i vysvětlíš.

A je to závod tatranských nosičů. Šerpa Rallye.

A tam jsi skončil jedenáctý.

To je dost specifická věc, proč jsi se zúčastnil něčeho takového.

To byl omyl.

To byl omyl.

Ne, já jsem tady, i teďka tady jezdím hodně, ale jezdíval jsem tady úplně hodně na tu chatu teda.

Nebo do těch Tater, tady na Terio chatu.

A já jsem předtím závodem, je to závod, kdy se nese 60kg na různé chaty v Tatrách.

Každý rok se to mění.

Pará jsem trošku zadýchaný.

A tehdy to bylo na Terio chatu právě.

Takže jsem se na to přihlásil, nebo na to se nepřihlásil.

Dojdeš ráno, když máš někoho, kdo ti půjčí kros na normách svoji, naháže ti to tam a vyběhne se.

A regulárně se běží ten dolní úsek po rovině.

Tu 60kg.

Tu ještě 60kg a běžíš s tím.

A to mi jako, já s tím docela funguji dobře na tom místě, kde se dá běžet, kde je ten terén jednoduchý.

Ale jak to na tom máš balancovat a nemáš to našené, tak mi to dává strašný problém s tím.

Prostě balancovat tady ty kameny a takhle.

Takže to byla spíš taková zkouška.

Já jsem předtím nešel jednou 40kg, jednou 50kg a poprvé jsem nesl 60kg na tom závodě.

A od té doby jsem myslím nic nenesl, nebo jednou možná něco.

Takže to bylo takové, jako vyzkoušet si to.

A brutální dřina, no.

Když s tím jdeš, tak za 5-10 minut jsi zpocený, jakoby pršelo.

A valíš prostě do toho kopce, co to jde tma před očima.

Musíš sednout, máš tam vždycky nějaký support.

Když se dáš, tak ti podrží tu krosnu.

Já jsem měl teda Zbyňka.

Ten si dal tolik piv, že Zbynek říkal, že už nebyl schopný supportovat.

Takže mi to dělal kamarád, kolega.

Kuba Turčan, taky zubař.

Ještě s malou Valentýnkou.

Tam ji dával pít ze savičky vždycky, protože jsme neměli žádnou vodu.

To měl všechno ten Zbynek, ale ten mě nebyl schopný doběhnout.

A bez těšení.

Takže malá Valentýnka vždycky podala vodu, Kuba mi držel.

Krosnu a běželi takhle se mnou.

Mám z toho parádní zážitek, bylo to hezký na konec.

A ty si mohl mít nějak svůj batoh.

Já bych si musel mít tady nosítka, protože mě fascinuje.

Tam není ani bederák, oni to vlastně táhnou.

Máš to na rameni.

To je odlehčení, že jo?

Třeba přes hlavu, že jo?

Tím nějakým úhlem.

Ne, ne, ne, přes hlavu nemáš nic.

To je v Nepálu.

A nepotřebuješ ten bederák, je ti spíš asi k ničemu.

A máš to na rameni.

Mám třeba problém s tím, že mi to tlačí ty plíce.

Takže spíš nemůžu nadechnout, než bych měl fyzické problémy.

Ale je to sranda, chci si to zkusit.

Obchod Mountain Squat

Zajímavé typ.

Můžeme se vrátit k textu, ale nevím, jestli je to pro každého.

Ok, ok, super, tohle je pro mě zajímavá věc.

No a dostaneme se dál, dostaneme se trošku k podnikání.

Ty jsi…

To je velká funkce, ano.

Hodně horolezců, nebo těch profilů horolezců, to mají vlastně jako nějaký full time často.

U tebe se to skloubí s podnikáním.

A jedna věc je Zubní klinika ve Zlíně.

Ale druhá věc je, že jsi s bratrem otevřel outdoorový obchod, který se jmenuje Mountain Squad.

A je to v Beskydech?

Je to v Beskydech, ano.

A přijďte.

Jasně, rádi, rádi.

My jsme právě dřív zvažovali, že bychom udělali rozhovor právě tam.

Jo a na konec se nám to vlastně nesedlo, jsme se na to odsali a na konec jsme to realizovali takhle.

No třeba natočíme nějaké záběry takové ty, vidíš?

Proč ne, proč ne.

Ale mě by zajímala ta myšlenka, jo, jak tohle vzniklo.

Protože samozřejmě máš toho hodně, jako sám o tom mluvíš, jo.

Prostě spousta aktivit, do toho zubní klinika a do toho najednou ještě další byznys.

Prošlý byznys.

Já bych řekl, že to je přesně tak, jak jsem na začátku říkal, já se snažím mít tu hranu, ale občas to přestřelil, jako že jedu přes tu hranu.

A tohle bylo jedno z těch okamžiků, nebo z těch chvil, když jsem jel přes tu hranu, nebo myšlenka, která mě dovedla na tu hranu.

Přišlo to asi do přirozeně, tak já dva roky předtím mě oslavil Karel, jestli nechci se Salewa nějak začít spolupracovat.

Upřesním, Karel je marketingový manažer Salewa.

Pro mě je to především kamarád, kterého znám dvanáct let od jiných firem, u kterých figuroval, tak my více méně jako přecházeli spolu.

A ne domluveni, ale to vždycky tak jako život vymyslel a to jsou prostě věci, které jdou na pláno, které fungují.

A tak mě Karel pozval k nim domů, jestli bych, dali jsme na zahradě pivko a jestli bych nechtěl za ně jako fungovat.

Já jsem řekl, že se mi to líbí ta myšlenka a že bych prostě jako i to bral.

Ta značka, ta jejich filozofie, Salavy mi přijde strašně hezká.

To není takové koučování, kufříkování věcí, ale mají prostě na mysli i to, že ta příroda nějak funguje.

A celkově i to italské smýšlení prostě mi je blízké. Já mám rád Itálii, že prostě jako kávičky a zmrzlinu.

Jsem v Rysu, ale třeba deset zmrzlin klidně uvím dát, když jsem v Itálii.

To není nějaký problém.

Takže mě to všechno jako oslovilo, nejenom ta zmrzlina, ale ta filozofie té značky.

To, že prostě myslí i na to, že by se nemuseli úplně cpát produkty v nějakém gigantickém množství.

A trošku mysleli na tu přírodu a z čeho se to zpracovává.

No a tak jsme to běželi s tou Salavou dál.

A tím, že máme místo, rodiče mají penzion na Ostravici.

A v horním patře je penzion a ve spodním máme právě jako prodejnu.

Táta dělal celý život v krbu kachle, prostě staví kachle na zakázku.

Teďka je u něho brácha a staví ty nádherné věci.

Ale byl tam tak nějak prostor, nebo táta myslel, že nebyl, ale my jsme mohli tam jako vytvořit, protože jsme tátu přemluvili s těmi kamny na polovinu.

A v polovině jsme udělali s bráchou prodejnu.

A já teda se v tom jako tak vezu, ale hlavně kdo tam figuruje?

Brácha, který tam prostě máme vždycky čtvrtek, pátek, sobota, neděle otevřeno.

A tam funguje brácha a prostě jsem se snažil tu značku propojit.

Tím, že nebyla žádná prodejna v Tatrách, v Tatranské Lomnici a druhá je v Peci, tak mezi tím je celkem vzdálenost.

Takže jsme Mountain Squad v těch Beskydech, by to mohlo být fajn, no.

Ale fungujeme tak, že spíš tam jezdí kamarádi, prostě netlačíme nějaký e-shop, nějaký marketing nebo tak, ale často fungujeme tak, že i přes ten týden někdo zavolá a potřebuje prostě bundu, kraťasy, to je jasný.

Takže klidně dojďte, volejte a občas se tam můžeme potkat se mnou, ale hlavně s bráchou.

A to je dobrý, brácha to.

Ok, a co ten název, Mountain Squat, proč?

Mountain Squad, no tak, to vzniklo vlastně tak, že já mám za sebou období, kdy jsem žil ten squad úplně naplno.

Já jsem bydlel rok v autě více méně, jak jsem přejezdil mezi dvěma kluky v Brně a ve Zlíně, tak jsem spával za lezeckýma stěnami, protože od reprezentace máme vstup zadarmo, takže tam jsem fungoval, když jsem znal sprchu, toaletu a spal jsem v autě, od kempy, když jsem dostal skvělý auto, takže fungoval jsem takhle.

A vlastně ten náš životní styl, prostě zaskvotovat něco, jedna k tomu napomáhalo a druhá k tomu, že vlastně tátovi jsme zaskvotovili ten prostor té prodejny tam, kterou tam měli jinou a s tím tak se nám to jako propojilo a udělali jsme to takhle.

Nadační fond KRTEK

Mám tady jednu z předposledních otázek, ale to není úplně otázka, já řeknu jenom jedno slovo a byl bych moc rád, kdyby se to trošku rozvinulo.

Ty jdeš výrazně víc, protože mi to přijde jako super krásná aktivita a tím větším s námi Krtek.

Krtek je instituce, která má sídlo v Brně a jejím cílem je pomáhat dětem s onkologickým onemocněním, což mi přijde, já se v té medicíně pohybuju, když to řeknu na tom okraji, dělám tu zubařinu, ale tak celkově medicína je náročná a je náročná jasně, že ten aspekt i těch pracujících v tom, jako dělat s těmi onkologickými pacienty je celkově náročný a dělat prostě s onkologickými dětmi, to si myslím, že je závod na přežití, takže tím bych chtěl vyzdvihnout i ty lidi, kteří se kolem toho točí, jako jedna kolem toho Krtka, ale ty lidi, co prostě pracují s mými dětmi v té onkologické nemocnici. No a nevím, kdo to může mít jako těžší, než dětský onkologický pacient, kdy prostě třetek dnů, když máte nějaké onkologické onemocnění v 70. tak jste něco odžil, nebo člověk něco odžije a prostě má něco za sebou a může se tak jako, je to blbý, ale prostě řekne si prostě, něco je za ním, ale u těch dětí je to prostě náročné na to, když to dítě odchází nebo potom celý život s tím bojuje a takhle, takže já se snažím, nikde to až tak nepropaguji, ale prostě snažím se podpořit nějakými finančními prostředky, takhle, můžete všichni, a je to fakt na dobrou věc.

No, já mě teď trošku, nebo jsem na mě, protože já mám co roku malou právě a opravdu jako ten rodič tohle všechno si člověk uvědomuje mnohokrát víc, mnohonásobně víc, než právě předtím, než byly ty děti.

Jakým způsobem můžeme my přispět, nebo můžou lidé přispět konkrétně?

Je normálně transparentní účel, já prostě s tím časem, já bych chtěl s ním třeba jako, měli jsme v plánu, že se jdeme udělat nějaký výlet, ale já prostě jsem v čase na tom strašně v presu a mrzí mě to a vyčítám si to, ale prostě takhle to je, takže se snažím aspoň finančními prostředky prostě přispět, nebo lidem to právě takhle říkám, když se mě někdo ptá, já si nevím o někom, kdo by potřeboval pomoct, mám pro mě sebe na štěstí jako velký počet lidí, kteří jsou, celý život mám štěstí na lidi a jsou to často lidi, kteří se snaží a snaží se prostě přejít dál a snaží se pomoct dále, takže mě vždycky odkazují takhle na toho Krteka a i takhle se snažím pomoct na přednáškách, to zmiňuji takhle, takže tak můžete všichni, Je to celkem jednoduché a pomůže to, je to pro dobrou věc.

A já myslím, že tohle je úplně skvělá výzva, takže určitě pod rozhovorem v textu najdete nějaký odkaz nebo nějaký způsob, jak přispět a byli bychom za to všichni moc rádi.

Co Matějovi hory dávají a daly

Mám tady poslední otázku, je to taková úplně standardní otázka, kterou se vlastně ptáme každého hosta.

Co ti hory dávají a daly?

No, odpověď na tuto otázku se mi v průběhu života vyvíjí, je to nějaká konstanta, ale hory jsou pro mě, pro mě to je, jak jsem říkal, ta očista, pro mě to je motivace, pro mě to je, víš, tady prostě nic neošulíš, tady to prostě funguje, takže je to ke všem stejně rovné a není to, že ty jsi nevím, bílý a ty jsi černý, tak to máš takové, ne, tady prostě pro všechny je počasí stejně blbý nebo stejně dobré a naučíš se takovým těm principům prostě přírody, naučíš se to vnímat.

Nebo mě to třeba asi naučil táta s mámou, když jsme jezdívali do těch Beskyd nebo do těch Tater tady, kdy jsme chodívali na západ slunce nebo na východy, protože vnímat tu přírodu, když zapadá slunce, když usíná, ne když jdu tady po Tatrách a jdu tou dolinou večer, kdy je ještě, zapadá to slunce, ještě takové to šero a ta dolina, já cítím z toho, že jde spát, cítím z té prostě, zní to divně, ale z toho, jak šumí tráva, z toho, jak prostě tam funguje vítr, tak cítím, že ta dolina se chystá na to usínání a mám z toho strašně krásné pocity, takže já vnímám v horách asi víc, než vlastně regulérně objektivně jde vnímat.

A je to prostě o tom fungování, pak si to přeneseš do toho běžného života.

A ty principy prostě nějakou takovou jako sebekázeň, nějaké prostě čestné fungování, nějakou takovou jako, tak jak být dobrým člověkem, no prostě, že to naučí možná.

Myslím, že to je dokonalé zakončení. Díky moc za rozhovor.

Já děkuji.

Děkujeme, děkujeme.

A vám děkujeme taky, diváci, že jste ten rozhovor viděli, eventuálně slyšeli.

Děkujeme našim partnerům, hlavnímu partnerovi je Salewa, i Matěj je vlastně ambasadorem Salewy, takže z toho hraje.

Já děkuji velmi moc televizním divákům.

A děkujeme Brain Marketu, dalšímu partnerovi.

Mimochodem s kódem "NAHORU10" můžete získat 10% slevu při nákupu v e-shopu.

A určitě budeme rádi, když nás budete sledovat, eventuálně odebírat, YouTube, Facebook, Instagram, Spotify a tak dále.

A to je všechno. Těšíme se na příští rozhovor. Mějte se, ahoj.