Milovníci adrenalinu a horských výzev, zbystřete! Do českých kin právě vstoupil dokumentární film, který vám ukáže, co všechno je možné zvládnout na dvou kolech - a že pojem "extrémní sport" dostal s českou dvojicí bikerů zcela nový rozměr. Tomáš Zejda a Ondřej Novák si stanovili cíl, který zní téměř neuvěřitelně: zdolat nepálskou horu Mera Peak, tyčící se do výšky 6461 m. n. m., a následně ji sjet na kole. Pokud by se jim to podařilo, jednalo by se o nejvyšší místo, které kdy bylo pokořeno na horském kole, což by je okamžitě zapsalo do Guinessovy knihy rekordů. Film zachycuje náročné přípravy, fyzické i psychické vypětí během výstupu, nečekané komplikace a přehodnocování plánů. Diváci nahlédnou do myšlení obou jezdců, jejich blízkých i do názorů domácích legend jako jsou bikeři Michal Maroši a Tomáš Slavík nebo horolezec Honza Trávníček. Trailer můžete zhlédnout zde :

Na celý rozhovor s krkonošskou boudařkou Monikou Volkovou se můžete těšit už tuto neděli. Tak nás určitě sledujte, ať vám neunikne. Kde všude sledovat? Facebook | Instagram | YouTube | Spotify | Apple Podcast Zatím mrkněte na trailer:

Je pár jmen, která rezonují světem hor s takovou silou, že jim není třeba dalších představ. Reinhold Messner je jedním z nich. Muž, který posunul hranice nemožného, přijede v dubnu 2026 do České republiky, aby zde v rámci svého posledního přednáškového turné vystoupil se svou přednáškou The Final Expedition . Před 47 lety, 8. května 1978, se Reinhold Messner spolu s Peterem Habelerem zapsal do historie – jako první lidé stanuli na vrcholu Everestu bez kyslíkových lahví. Tím nezbořili jen mýtus o lidských limitech, ale i samotné pojetí výškového horolezectví. Messner změnil pravidla hry – masivní logistiku vyměnil za čistý alpský styl. Nešlo jen o výkon, ale o postoj. Poslední veřejné vystoupení u nás Reinhold Messner, jeden z největších žijících dobrodruhů dnešní doby, dorazí do České republiky v rámci jubilejního 30. ročníku festivalu Neznámá Země , kde vystoupí 24. 4. 2026 ve Zlíně  a 28. 4. 2026 v Praze . Půjde o poslední možnost slyšet, vidět a zažít tuto legendu živě. Na pódiu ho doplní i další osobnosti – polárník a filmař Petr Horký  nebo horolezec Honza "Tráva" Trávníček . A to není vše – organizátoři slibují i další hosty z české horolezecké a dobrodružné scény. The Final Expedition Co můžete od večera čekat? Mnohem víc než jen vyprávění o horách. Bude to reflexe o odvaze, smyslu cesty, překonávání strachu a lidských limitech – v horách i mimo ně. Setkání s Reinholdem Messnerem není jen kulturní událost. Je to jedinečný zážitek, který zůstane. 🎟️ Vstupenky a více informací najdete zde .

► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde . Děkujeme! Pavel Cingr je náčelník Horské služby Krkonoše, který v těchto horách působí už od roku 1989. Začínal jako strážce Krkonošského národního parku, poté se stal členem Horské služby a dvacet let vedl lavinovou komisi. V rozhovoru mluví o spolupráci s polskou Horskou službou, specifikách skialpinismu v Krkonoších i o tom, co by lidé v horách rozhodně neměli podceňovat. Věnuje se i lavinové prevenci a předpovědím, k nimž nedávno vydal knihu Laviny v Česku . Co vše v rozhovoru s Pavlem zaznělo? 2:06 První skialpy a vstup do Horské služby 3:08 Historie a struktura Horské služby 5:27 Spolupráce s polskou Horskou službou a lavinové zásahy 9:33 Vedoucí lavinové komise 11:11 Jak vzniká lavinová předpověď v Krkonoších 14:29 Kniha Laviny v Česku 17:00 Boom skialpinismu a jeho rizika 20:18 Prevence v lavinovém terénu 27:51 Zahraniční expedice 29:31 Co Pavlovi hory dávají a daly Video YouTube verze zde : Podcastová Spotify verze zde : Podcastová Apple verze zde : YouTube Music verze zde . Hlavním partnerem rozhovorů je značka Salewa, kterou můžeš poznat blíž během akce „Týden se Salewou!“. Přednášky s ambasadory, testování výbavy během společných speed hikingových výběhů, soutěže o super ceny a mnoho dalšího na tebe bude celý týden čekat v Praze na největší prodejně Rock Pointu. A kdy? 19. – 23. 5. 2025! Více info najdeš zde . Partnerem rozhovorů naHoru.tv  je také BrainMarket . S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na většinu jejich nezlevněných produktů na e-shopu . Rozhovor jsme natáčeli na Boudě Bílé Labe . Knihu Laviny v Česku  najdete zde . Rozhovor s Alenou Zárybnickou najdete zde . Podpořte  vznik dalších rozhovorů. Textová verze bude doplněna...

► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde . Děkujeme! Lenka Erlebachová je rodačka z Krkonoš, bývalá reprezentantka ČR v alpském lyžování a dnes aktivní skialpinistka a horolezkyně. V roce 2022 absolvovala výstupy v Peru, včetně ikonického Alpamaya. V červenci 2024 společně s Karolínou Grohovou stanuly jako první Češky na osmitisícovce Gasherbrum I, a to expedičním stylem bez kyslíku a výškových nosičů. Co vše v rozhovoru s Lenkou zaznělo? 1:11 Sportovní rodina a začátky lyžování 2:01 Zranění a konec lyžařské kariéry 6:45 První zkušenost s vysokými horami a výstup na Alpamayo 9:54 Proč Gasherbrum I 12:30 Pákistán a dvě holky 14:56 Začátek výstupu 21:00 Vrcholový den 25:35 Ztracený komunikátor 31:41 Co Lence hory dávají a daly Video YouTube verze zde : Podcastová Spotify verze zde : Podcastová Apple verze zde : YouTube Music verze zde . Hlavním partnerem naHoru.tv  je značka Salewa, která právě uvedla do prodeje novou kolekci NXT. Je spojena s projektem THE NXT STEP. Udělejte i vy „další krok“ a zjistěte o ní více zde ! Kolekce je navržena pro rychlostní horolezce, kteří v horách potřebují výbavu jak na speed hiking, tak na lezení. Partnerem naHoru.tv  je také BrainMarket . S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na většinu jejich nezlevněných produktů na e-shopu . Klasický rozhovor s horolezcem a skialpinistou Radkem Grohem najdete zde . Rozhovor extra s Radkem Grohem o výstupu na Muču Kiš najdete zde . Rozhovor s horolezkyní a skialpinistkou Karolínou Grohovou najdete zde . Podpořte  vznik dalších rozhovorů. Textová verze bude doplněna...

► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde . Děkujeme! Ondřej Duda je majitel horských hotelů Pyramida a Panský dům, které stojí v nejvýše položené horské osadě u nás - na Jizerce. Je to také ale pamětník, který přednášel právě o historii této horské osady. Kromě historie Jizerky nám dal i několik tipů, kam vyrazit na běžky nebo na kolo v okolí Jizerky, když se chceme vyhnout největšímu náporu turistů v sezóně. Co vše v rozhovoru s Ondřejem Dudou zaznělo? 0:52 16. století na Jizerce 2:24 Sklářská dynastie na Jizerce 5:55 První turisté v Jizerkách 7:17 Moderní doba 11:53 Zimní Jizerky - běžkařský ráj 15:04 Méně navštěvovaná místa v Jizerkách Video YouTube verze zde : Podcastová Spotify verze zde : Podcastová Apple verze zde : YouTube Music verze zde . Hlavním partnerem naHoru.tv   je desítky let prověřená horská značka Salewa, která své produkty vyrábí dle striktních a nezávisle auditovaných enviromentálních standardů s ohledem na společenskou odpovědnost a udržitelnost. Lokální web najdete zde . Naším partnerem je také BrainMarket . S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na většinu jejich nezlevněných produktů. Pokud si nevíte rady s výběrem, koukněte na náš článek  na webu. Rozhovor jsme natáčeli v horském hotelu Pyramida  na Jizerce. Tipy na méně navštěvované trasy na Jizerce: Knížecí cesta , Lasičí cesta . Podpořte  vznik dalších rozhovorů. Zde je i textová verze, pokud preferujete čtení před poslechem . ( Přepis byl vygenerován automaticky, takže se v něm mohou objevit drobné nepřesnosti – děkujeme za pochopení!) Ondřej Duda o historii Jizerky a trasách na kolo a běžky Právě teď sedíme v Pyramidě. Není to teda pyramida egyptská, je to horská pyramida. Jsme na Jizerce, osada Jizerka, nejvýše položená osada v Čechách. Jsme v horském hotelu Pyramida. Vedle mě sedí majitel hotelu Pyramida a zároveň majitel horského hotelu, který je tady kousek vedle, je Panský dům. A jedná se i o pamětníka Jizerky, respektive o člověka, který o Jizerce ví opravdu hodně informací. A my bychom vám tu Jizerku chtěli trošku přiblížit, protože si myslíme, že o Jizerce opravdu slyšel každý u nás. Ne úplně každý tady byl, ale rozumí tomu, že osada je velice zajímavá a historie, věříme, že bude stejně zajímavá, tak si o tom popovídáme. 16. století na Jizerce Ondřeji, Jizerka. Co všechno o Jizerce víte? A samozřejmě toho bude určitě hodně. Takže bychom začali trošku chronologicky od té největší minulosti, nějak postupně. Tak začneme před asi pěti sty lety. Můžeme? Jasně. V té době Jizerka byla na hranici panství frýdlanského a panství návarovského a jejich majitelé, hrabě z Bibrštejna a hrabě Smiřický, měli o jezerku spor, protože zjistili, že se tady nacházejí drahé kameny a jedny z nich dokonce měly jméno Jizeríny. A spor probíhal několik desetiletí, řešil ho i císař Rudolf, proto o něm byly ty písemné zprávy. Nakonec prý Smiřický drahé kameny vytěžil a Jizerku prodal frýdlantským. To se mluví teda o té 16. století? To je patnátset něco. Potom přišla třicetiletá válka, Jizerka opět osiřela a byla to vlastně pustina, zarostla pralesem. Takže ty stezky, které tady byly, ty v tu chvíli byly opuštěné a… Tady bylo pár dřevěných bud a kdo ví jestli. Sklářská dynastie na Jizerce První známky většího osídlení přišly až kolem roku 1800, kdy sem přišel sklář Riedel. To byla vlastně taková dynastie, která dělá sklo už možná 12 generací. A dohodl se s majitelem panství, tehdy hrabětem Clam Gallasem, že zde postaví sklárnu. No a na počest zahájení tavby ve sklárně a možná i z nějakého jiného důvodu, to se přesně neví, byl zde postaven kamenný obelisk, kterému místní říkali pyramida. Asi nikdy nebyli v Egyptě, takže nevěděli přesně, jak pyramida vypadá. A sklárny dobře fungovaly. Každá sklárna má svého pána, takže jako sídlo pána sklárny byl postaven dům, kterému se začalo říkat Panský dům. A u potoka vznikla brusírna skla, jako navazující technologie na tavbu skla a výrobu skleněných tyčinek, z kterých se mačkali perly. No a ta brusírna byla vlastně v prostoru, kde teď sedíme. Majitel, tehdejší pan Kunze, brzy zjistil, že skláři mají žízeň a že výhodnější než brousit sklo, což bylo taky trochu nezdravé, je prodávat sklářům pivo. Tak se zde vytvořila hospoda, první na Jizerce. Pardon, takže v prostoru tady pyramidy a nebo Panského domu? Pyramidy. Pyramida je mimochodem u potoka a na tu brusírnu byla potřeba vodní síla, takže tady jsme vlastně u potoka. No a sklárny fungovaly dobře. Po celé devatenácté století dokonce byla přistavěna druhá sklárna. Která teď stojí v této sportovní hale. Už se tam skoro netaví. Protože v sklářství skončilo na Jizerce výstavbou železnice v Údolí. Začalo se vozit kamenné uhlí a sklárny se přestěhovali za uhlím do Údolí. Do desné, kde fungují do teďka. Mimochodem, ty sklárny byly tady, protože zde byly hlavní zásoby dřeva. A tehdy bylo dřevo hlavním zdrojem. Takže proto ty sklárny byly tady. No a když tedy na začátku 20. století se sklárny definitivně zastavily, tak si zdejší obyvatelstvo řeklo, co budeme dělat. V té době na Jizerce žilo asi 400 lidí. Takže to byla plnohodnotná horská osada. Byla zde škola, obchod, dvě pily, švec, pekař, já nevím kdo, ještě všechno. Část z nich se přestěhovala za sklárnami do Údolí. Takže na Jizerce na začátku 20. století lidí trochu ubylo. Zbylá část se živila většinou prací v lese. Žrteži říkají, že se živěly i pašeráctvím, pitím. Takže to bylo všechno. První turisté v Jizerských horách No a začaly se věnovat i tehdy mladému turistickému ruchu. Protože první turisté začali přicházet do hor koncem 19. století. A tak… V létě, nebo spíše v té době? Spíše v létě, ale brzy začala i zima. Když hrabě Harrach přivezl do zdejších krajů první sáně, tak i na Jizerku se tento vynález dostal. Takže místní začali pronajímat a hospod přibývalo a i u Pyramidy. Původně té budovy, ve které sedíme, byla přistavěna část s tím velkým sálem, která je vedle. V roce 1927 živnost kvetla. V budovách postupně vznikaly ubytovny a hospody. Panský dům se změnil na dětskou zotavovnu, protože už tam pan z továrny taky nabydlel, a dokonce i v té nové továrně, která stojí dodnes, byla dětská zotavovna a v prostoru, kde dříve byly tovární pece, bylo dětské hřiště. Moderní doba Teď pomalu se dostáváme k té modernější době. Na přelomu tisíciletí jsme z nějakého důvodu se rozhodovali s manželkou, že trochu změníme svůj život. Tak jsme se přihlásili do konkurzu na koupi Panského domu, který v té době byl značně vybydlen a byl v konkurzní podstatě zkrachovalé banky. To byly devadesátky, kdy přišel pan podnikatel, slyšel si spoustu peněz, dal budovu do zástavy a potom nějakým způsobem mu podnikatelský záměr nevyšel a pan podnikatel zmizel. Takže jsme se dostali k Panskému domu a řekli jsme si, že z toho domu vdechneme život a uděláme z toho školící středisko, co jsme měli tehdy představu. Ale kolemjdoucí nás rychle vyvedli z omylu a říkali, že to je dobře, že to opravujete, my bychom si tady rádi koupili pivo a zašli sem na oběd nebo sem přijeli na pobyt. A tak už v půlce roku rekonstrukce jsme se rozhodli, že z toho uděláme opět horský hotel, něco jako tomu bylo před válkou. Do té doby po válce to byl Panský dům ubytovnou lesních dělníků a potom byl úplně opuštěn. Ještě byl takový pokus Tesly Liberec tam vybudovat rekreační středisko, ale to o tom nevyšlo. Takže v roce 2002 jsme dokončili rekonstrukci a otevřeli jsme. Lidí bylo hodně, z velké části to bylo i zásluhou zdejšího horala Gustava Ginzela, který byl jedním z mála obyvatel zde tehdy. Byl to svérázný dobrodruh, který se živil tím, že ve svém domě, který se jmenoval Misthouse neboli Hnojový dům, který byl před námi, jezdil po celém světě, byl členem reprezentačního družstva horolezců, takže trochu i navazuje jeho téma na ten sraz, který tady byl členem reprezentačního družstva horolezců, takže trochu i navazuje jeho téma na ten sraz, který tady byl v uplynulých dvou dnech. Jenom pro vysvětlení byl to Peak Fest, který organizoval Honza Tráva Trávníček. A u Gustava jsem byl taky jednou na prohlídce, která mě fascinovala. A on pořádal i v pyramidě před námi. Oni jsme začali jezdit z velké části lidi, které jsme nazývali Gustavovi děti. Byli to jeho kamarádi, obdivovatelé. A tím jsme získali zajímavou klientelu. Ale postupně jsme se naučili jezdit lidi, kteří měli Jizerky rádi. A byli rádi, že tady mají ubytování, které bylo celkem na úrovni tehdejší doby dobré. A tak se naskytla příležitost i přikoupit Pyramidu, která byla taky v dost zdevastovaném stavu, protože šla z ruky do ruky v devadesátkách. A každá ta ruka byla něco horší, než ta předchozí. To je jaký rok, ta pyramida?   2005. Takže proto jsme tady. Lidi k nám jezdili hlavně v zimě na lyže, ale rádi jezdili i v létě. To školící středisko nebylo úplně jako mimo, protože se tady pořádaly různá školení a pořádali jsme i zážitkové programy pro firemní soustředění. No a i potom jsem převzal funkci přednášejícího od Gustava a dělal jsem přednášky o historii a přírodě Jizerky. No a tak jsem na Jizerce trochu zestárnul a postupně předávám vedení další generaci. Zimní Jizerské hory - běžkařský ráj V zimě je Jizerka běžkařský ráj. I v těch zimách, které byly poslední dva roky poněkud teplejší, tak se tady poměrně dlouho lyžovalo. My říkáme lyžovat běžkování tady na Jizerce. Přibližně od konce 90. let se tady tratě upravují strojně. Na Jizerce je občerstvovací stanice Jizerské padesátky. A v uplynulých zimách bylo v Jizerských horách strojně upravovaných až přes 200 kilometrů tratí. A postupně se k tomu připojili i Poláci. A byl obnoven most přes řeku Jizeru. Na soutoku řeky Jizery a Jizerky dva kilometry od pyramidy, ve které sedíme. Takže se dá na lyžích přejet do Polska. No a i před tím oteplováním, které je v posledních letech faktem, nebudeme řešit. Do toho se nepouštějme, prosím. Tak i v této zimě, té uplynulé, se lyžovalo u nás skoro celý únor. Z nich napadlo v prosinci, v lednu ho bylo hodně, v únoru málo, ale na cestě Promenáda se lyžovalo až skoro do konce února. Jinak v zimách, které byly na sníh bohatší, se lyžovalo třeba od listopadu až do konce března nebo začátku dubna. Jednou jsem byl na lyžích ještě i v květnu. Letos tedy březen byl beze sněhu. Bylo to poznat i na frekvenci návštěvníků Jizerky. Nicméně pořád je Jizerka na tom se sněhem lépe, než v jiné lyžařské oblasti v Čechách. Možná s výjimkou vrcholových partií Krkonoš a Jeseníků, ale ty jsou zase malé a špatně přístupné. A proto bych vlastně doporučil návštěvníkům, aby víc, pokud mohou, využívali prosinec a první polovinu ledna, kdy třeba uplynulou zimu bylo sněhu hodně a lidí nebylo zas až tolik. Zatímco když v některých letech, kdy bylo sněhu obecně v Českých horách málo a na cestě Promenáda, která je dlouhá asi 6 kilometrů, tak tam sníh byl, tak tam bylo plno. Až přeplněno. A trénovali tam lyžařští reprezentanti, mezi nimiž se motaly malé děti a důchodci. A nějak se tam všichni vešli. Nenadávali si. Méně navštěvovaná místa v Jizerkách Já bych toto možná stočil k takové otázce. Cyklistický ráj, běžkařský ráj, Jizerky, to většina lidí opravdu takhle máme. A někde je to opravdu masakra třeba o víkendech. Tak možná taková otázka na závěr. Pro tu skupinu lidí, kteří ty davy tolik nemusí a opravdu se vyraží o víkendu, tak jaký byste doporučil nějaké místo, které není tolik turisticky navštěvované, které opravdu stojí za ten výlet, ať už třeba v zimě nebo v létě, nebo jestli by to byly dvě místa, tak co nějak tak tajný tip některého člověka, co to tu zná? Když jsou to lidé, kteří jedou jen na víkend, tak pokud je to opravdu exponovaný víkend a navíc ti lidé nejsou zkušení zimní automobilisté, tak je možná lepší nechat auto na záchytném parkovišti v Polubném, nastoupit na Horním Polubném a jet na Jizerku na Běžkách. Když je dost sněhu, tak je upravená stopa jak kolem příjezdové silnice, po cestě zvané Knížecí, kterou nechal postavit kníže Rohan před více než 100 lety. Knížecí cesta, tak. Dá se dojet na Jizerku, tady se dá občerstvit v pyramidě, je tady rychlá samoobslužná linka, nebo někde jinde se dá taky občerstvit pochopitelně. A potom ta cesta Promenáda, kterou jsem zmiňoval, tak ta je opravdu Promenádou přeplněnou, tam to je příval, tam to je průvod, tam jsou průvody. Běžci mají dvě možnosti, buď po strojově upravené trati, nebo se vydat po trati, kterou si prošlápnou běžci sami. A když se překročí střední hřeben jizerský a vyrazí se pod horou Paličník, napředěl, tak tam to bývá také upravované a těch lidí tam je výrazně méně. Totéž v létě. Když sem člověk přijde na kole a ten cyklismus se rozmáhá v posledních letech, tak opět cesta Promenáda a i ta jizerská silnice kolem pyramidy, tak ta je teda plná. Stačí přejet přes hřeben po takzvané Lasičí cestě. Ta cesta se jmenuje Lasičí. Je to od pyramidy kilometr severozápadním směrem, tam je odbočka červeně značená. Ta cesta je vyasfaltovaná, takže je taky dobrá na kolo. A tam už je výrazně méně lidí. I po té knížecí cestě, která začíná pod Václavíkovou studánkou směrem od Polubného, je taky méně lidí. To znamená, dají se najít cesty, které nejsou tak exponované. Já jenom dodám, že my určitě dáme pod rozhovor linky právě na ta místa, která tady zmiňujeme, tak určitě nemusíte si nějak zapisovat v tuhle chvíli. Takže ano, na Jizerkách jsou cesty, které o pěkném výkonu zavání, over tourismem, jak je oblíbený termín v dnešní době, možná over tourismem, tedy správně. Ale dají se najít cesty, kde těch lidí zas tolik není. Dá se jít i pěšky po středním hřebenu Jizerském na Pytlácké kameny, na Pytlácké kameny a dál, kde taky není těch lidí zastolik. Super, super. Takže ano, a jinak je dobré sem přijet mimo víkend, kdy není tak narváno. Kdo má tu možnost. Pochopitelně. Mimo hlavní školní prázdniny. Dneska je i hodně lidí, zítra už jich bude míň. Rozumím, rozumím. A natáčíme na začátku září, jenom pro informaci. Já bych chtěl moc poděkovat za hezké povídání, chtěl bych poděkovat za ty tipy, které určitě věřím, budeme rádi, když nás budete sledovat. Všude možná, Facebook, Instagram, YouTube, Spotify, nebo odebírat. A děkujeme partnerům, Salewa, hlavnímu partnerovi, a BrainMarketu. A do příštího rozhovoru. Naviděnou, na slyšenou, ahoj.

► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde . Děkujeme! Jiří Chvojka je lékař intenzivní medicíny, který létá s vojenským vrtulníkem Letecké záchranné služby v Plzni. Zasahuje často v horských oblastech jako jsou Šumava nebo Klínovec. Slouží také na urgentním příjmu ve Fakultní nemocnici v Plzni a je to člověk, co nás může zachránit, když se dostaneme do seriózních potíží během našich horských výstupů. Vyučuje také na lékařské fakultě vnitřní lékařství a intenzivní medicínu a je držitelem mezinárodního diplomu horské medicíny a také lektor kurzů horské medicíny, ale také snímky od dalších fotografů, kteří zachycují krásu tohoto jedinečného regionu. Co vše v rozhovoru s Jirkou zaznělo? 1:45 Co Jirku přivedlo k horské a letecké medicíně 3:03 Běžný den u letecké záchranné služby 7:33 Počet a délka letů 10:52 Problémy (na horách), které řeší 15:24 Spolupráce s dalšími složkami 23:27 Vybavení vrtulníku 28:11 Jak získat specializaci na LZS 31:10 Horská medicína 35:36 Aplikace Záchranka 41:33 Jirka a hory Video YouTube verze zde : Podcastová Spotify verze zde : Podcastová Apple verze zde : Podcastová Google verze zde . Naším hlavním partnerem je ryzí horská značka ‪ Salewa, která vyrábí oblečení a vybavení, které kombinuje tradiční materiály s progresivním a moderním designem. Lokální web najdete zde . Partnerem naHoru.tv  je také BrainMarket ‬ . S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na většinu nezlevněných produktů. Pokud si nevíte rady s výběrem, koukněte na článek  u nás na webu. Technickým partnerem naHoru.tv  je značka Lowepro , která vyrábí brašny a batohy pro profesionální i amatérské fotografy a kameramany. Rozhovor jsme natáčeli na Šumavě v Prášilském ráji . O systému first responderů v Plzeňském kraji se dočtete více zde . Podpořte  vznik dalších rozhovorů. Zde je i textová verze, pokud preferujete čtení před poslechem . ( Přepis byl vygenerován automaticky, takže se v něm mohou objevit drobné nepřesnosti – děkujeme za pochopení!) Lékař letecké záchranné služby Jiří Chvojka Lékař intenzivní medicíny, který létá s vojenským vrtulníkem Letecké záchranné služby v Plzni. Zasahuje často na Šumavě či Klínovci. Slouží také na urgentním příjmu ve fakultní nemocnici v Plzni a je to tedy člověk, který nás může zachránit, když se dostaneme do seriózních potíží. Vyučuje také na lékařské fakultě vnitřního lékařství a intenzivní medicíny a je držitelem Mezinárodního diplomu Horské medicíny a také lektor kurzů Horské medicíny. Jiří Chvojka je naším hostem v Prášilském ráji na Šumavě. Jirko, ahoj. Ahoj, Lukáši. A díky našim partnerům, kterými jsou Salewa, Brain Market a Lowepro. Jak daleká je cesta od klasického lékaře v uvozovkách? Otázka je, jak to definovat, ale k tomu se třeba dostaneme. K tomu, co vlastně létá a může létat s vrtulníkem? Ta cesta není zase až tak daleká. V současné době, pokud chce někdo se věnovat přednemocniční péči, tak musí projít cestu k atestaci z tzv. urgentní medicíny, která je obvykle spojená s tím, že tito lidé pracují v přednemocniční péči už na pozemní záchranné službě. A pokud tu příležitost mají, tak časem, to znamená v průběhu 5-6 let, kdy získají tu atestaci, tak obvykle potom se jim může otevřít ta cesta, když je volné místo na vrtulník Letecké záchranné služby. Co Jirku přivedlo k horské a letecké medicíně Co tebe přivedlo k tomu nějakým způsobem se specializovat i na ty horské zásahy, které pak jsou v horách? Tak u mě to šlo ruku v ruce s tím, že já vlastně jsem kromě té nemocniční práce nastoupil jako lékař pozemní záchranné služby. Pak naprostou náhodou jsem se dostal k volné pozici lékaře Letecké záchranné služby a začal jsem létat v Jižních Čechách, v perfektním kolektivu tehdy. A vlastně mě odjakživa hory bavily. A přesto, že Česká republika nemá žádné velké hory, tak to horské prostředí tady je. A mě ta problematika zajímala z osobního hlediska. Zjistil jsem, že samozřejmě mi to hodí i při té práci toho lékaře, té Letecké záchranné služby, je to s výhodou to znát. A pak je to s výhodou to znát čistě z osobních důvodů, protože rád do těch hor jezdím, pohybuji se v tom horském prostředí, abych znal ta rizika, dokázal pomoct i sám sobě. Běžný den u letecké záchranné služby Většina z nás posluchačů naštěstí zatím pravděpodobně nemá zkušenost s tím letět s vrtulníkem v rámci nějakého závažného stavu. Ale po obloze letět ten vrtulník viděl každý a množství z nás vidělo nějaký vzlet nebo přistání na horách prostě přímo vrtulníku. Ale abychom si to dokázali představit, jak vypadá třeba tvůj nějaký, řekněme, pracovní den na té Letecké záchranné službě? Ten pracovní den na té Letecké záchranné službě vypadá tak, že každé ráno nebo respektive, když si přebírám službu od kolegy, tak přichází briefing s tou letovou posádkou. Já teď budu mluvit za ten náš kraj, tady západočeský, za ten region teda plzeňského Varského kraje a částečně občas můžeme zasahovat třeba v Jižních Čechách, pokud jeho český vrtulník není zrovna k dispozici. Tak u nás je to specifikum, že my jsme vojenská letecká záchranná služba, to znamená, složení naší posádky se trošku odlišuje a na rozdíl od většiny jiných provozovatelů létáme s dvěma piloty a ještě palubním technikem a máme větší typ vrtulníku. Čili ta letecká posádka je poněkud větší, standardně bývá u těch civilních provozovatelů tři, u nás je to pět lidí na palubě a vlastně zahajujeme obvykle nějakým ranním briefingem, kdy já si vlastně s kapitánem toho vrtulníku musím udělat jasno v tom, jak jsme vlastně letoví, to znamená, jaké jsou meteorologické podmínky. Zda můžeme vlastně zasahovat v tom našem regionu bez nějakého omezení, to znamená, že to zdravotnické operační středisko nás může vyzvat napřímo, okamžitě nás zalarmovat a vyslat na to místo, aniž by s námi konzultovalo naši letovost. A nebo se může stát, že jsou místy nepříznivé klimatické podmínky, což prostě na podzim, na jaře, v zimě, obzvláště v těch horách bývá, že nemůžeme letět také prostě vždycky všude, nemůžeme do mlhy, nemůžeme do mraků nízké oblačnosti, nebo pokud panuje velké nebezpečí námrazy. A tohle já s tím kapitánem musím na začátku probrat, abych věděl vlastně, jak na tom jsme a tím to takhle já vlastně také nabrýfuji to zdravotnické operační středisko, které nás vysílá, aby oni věděli tedy, jestli nás mohou poslat rovnou a nebo s námi musí ten vzlet vlastně konzultovat telefonicky a my jim teprve potvrdíme, jestli jsme schopni tam doletět. A nejde jenom o to doletět tam, ale jde o to i vědět, jaké je třeba počasí v té příjmové nemocnici, kam bychom toho pacienta transportovali, protože pokud tam bude heliport v mlze, tak nemáme kam toho pacienta odvést. Čili my musíme mít jasno o těch podmínkách vlastně v celém tom regionu. Takže my začínáme takovýmto briefingem, kdy si uděláme v tomto jasno. A já potom obvykle se spojím se zdravotnickým operačním střediskem plzeňského a Varského kraje, oznámím jim, jak na tom jsme aktuálně. A samozřejmě přes den se to může ještě měnit, takže já s nimi jsem vlastně permanentně v kontaktu. A potom společně se základními základními společně se záchranářem nebo záchranářkou tak jdeme připravit vybavení do toho vrtulníku zkontrolovat. To znamená, že si tam vlastně překontrolujeme všechny ty přístroje, vybavení materiálové. Zda je všechno funkční tak, jak má. Nachystáme si eventuelně slaňovací pomůcky a postroje, kdyby bylo zapotřebí nějakého technického zásahu. Takže jsme již dá se říct připraveni na ten vlastní zásah. Tam je té meteorologie daleko více, než jsem si myslel. A přitom to dává naprosto logiku. Rozhodně. Myslím si, že laická veřejnost vůbec netuší, že to není vůbec tak jednoduché prostě s tím vrtulníkem lítat. On samozřejmě, třeba ten vojenský vrtulník umožňuje takzvaný led podle přístrojů, ale nelze si pod tím představit samé jako u velkého dopravního letadla, které je schopné na autopilota přistát na mezinárodním letišti prostě za nulové viditelnosti. To u vrtulníku takhle nefunguje. Počasí se hrává velikou roli a jelikož my létáme 24/7, to znamená máme i noční provoz, tak v noci to hraje ještě mnohem větší roli, protože létat za tmy je ještě mnohem komplikovanější pro ty piloty. Počet a délka letů Kolikrát za tu službu tak zhruba vyletíš průměrně? Tak pro vaši představu, my máme za loňský rok přibližně 900 vzletů, 900 zásahů, což nám dává někde mezi dvěma, třemi vzlety denně, ale to je průměrné číslo. Stane se, že třeba za ten den není žádný zásah, a nebo nemůžeme letět, protože počasí to nedovolí. A pak přijde den, kdy je těch zásahů se může nakupit třeba pět, šest, takže ono je to hodně kolísavé. Jak dlouho to tím vrtulníkem na některé místa trvá? Tak pro představu, my máme základnu na letišti v Plzně Líních a na Šumavský Špičák, to znamená na česko-německou hranici přibližně, nám to trvá něco přes 15 minut. Ten Varský region, ten je samozřejmě mnohem dál pro nás, je odlehlejší a je pravda, že třeba let do Chebu už může se protáhnout na více než 35 minut, což už z pohledu, řekl bych, některých vážných stavů už je relativně dlouhá doba. A samozřejmě zásahujete nejenom v horách, ale prostě kdekoliv je to potřeba v daném rádiusu. Ano, jo, samozřejmě. Dá se říct, kolik úplně rámcově procentuálně je těch zásahů v horách, protože často slyšíme, nebo někdy slyšíme v médiích o těch extrémních případech, ke kterým se dostaneme, typu jako otužování se někde v horách a nějaké formy nezodpovědnosti, které pak kolují na sítích a podobně. Tak kolik procent je třeba v horách vlastně? Je to relativně malé číslo, já to nedokážu procentuálně teď vyčíslit, ale je to především vázáno na turistickou sezonu. Protože mimo sezonu přeci jenom to osídlení těch hor je relativně řídké a z toho vyplývá také to, že těch primárních zásahů v tom horském terénu není příliš. V té sezóně potom ta čísla poskočí tím, jak vlastně turisté najedou do těch hor a věnují se různým sportovním aktivitám, tak tam potom těch zásahů bývá víc, ale v tom celkovém balíku, v tom počtu našich vzletů, ty hory představují jenom malý zlomek. Problémy (na horách), které řeší A když už se letí do hor, jsou to více méně jako různé problémy, které řešíte, nebo jsou nějaké, které se trošku víc opakují? Tak v poměru se zásahy mimo horské prostředí je o něco vyšší počet těch traumat, to znamená úrazů, úrazových stavů, což je právě spojeno s tím, že se tam lidé věnují prostě lyžování, v létě cyklistice, takže to jsou, teď se nám rozjeli prostě elektrokola a to je prostě zbraň hromadného ničení prostě v nezkušených rukách, protože pokud někdo neumí úplně dobře jezdit na normálním kole a koupí si elektrokolo, které prostě samo o sobě váží 20 kilo a ještě dokáže vygenerovat dost velkou rychlost, tak potom ty pády z těch elektrokol dokážou být velmi, velmi nepěkné a na druhou stranu umožňují mnohem širší populaci, aby se do těch hor podívala. Čili vlastně lidé, kteří by jindy na to kolo nesedli, tak najednou prostě začínají sjíždět stráně hor, což je trošku nebezpečné. Ale čili máme víc těch úrazů v té sezóně a do toho musíme započítat ty neúrazové stavy, což z pohledu našich zásahů bývají nejčastěji náhlé zástavy oběhu. To znamená srdeční zástava, která je často také spojena s nějakou sportovní aktivitou, kdy prostě ten člověk vyvine nějakou fyzickou námahu a vlastně dojde k nějaké události typu zástavy oběhu. Byli jsme tady na poledníku například u německého turisty, který zkolaboval na běžkách. Máme zásahy, pokud můžeme Brdy počítat jako hory, tak v Brdech jsme měli několik zástav oběhu u cyklistů a podobně. Čili to jsou ty neúrazové stavy, ale stavy, které nepochybně jsou indikací pro vzlet letecké záchranné služby. Odpověděli jsme na jednu z otázek, kdo tu práci nějak trošku víc komplikuje. To je pro mě zajímavá informace. Elektrocyklisté jsou, ale dává to naprosto smysl. A pak se nemůžu nezeptat, co o otužování, o otužilcích? O otužilcích v současné době je to móda, ale určitě sis viděl sám, že čas od času třeba na té sněžce se najde někdo, kdo úplně ten výstup ala Wim Hof na vrchol nezvládne a tu situaci pocení nebo není na to ještě dostatečně připraven. Čili otužování svým způsobem zdravé je, ale musí se k němu člověk postupně dopracovat nějakým tréninkem a postupně se v tom zdokonalovat tak, aby tyhle pak už extrémní výkony byl schopen podávat. A my z pohledu letecké záchranné služby hypotermii, podchlazení tak často nevídáme. Je to spíš, řekl bych, výjimečná situace. Měli jsme tady situaci na Šumavě, kdy došlo k vážné autonehodě, kdy se zřítil vůz ze stráně do ledového potoka v zimě, byl převrácen s několika mladými lidmi, navíc to bylo v noci, velmi komplikovaná situace pro všechny složky toho integrovaného záchranného systému. A tam ti lidé byli vystaveni, nejen tomu, že měli trauma, úraz, ale zároveň byli vystaveni silnému podchlazení díky těm fyzikálním vlivům. Ale to byla výjimečná situace. My se s podchlazením setkáváme jak v nemocnici, tak potom na pozemní záchranné službě. Mnohem častěji u lidí, kteří jsou spíše z městského prostředí. Bezdomovci, lidi s nějakým nižším sociálním statusem, kteří prostě nemají, kde se ukrýt. A jakmile padnou ty chladné noci, tak není to vůbec vzácné, musíme ty lidi s tou hypotermií ošetřit. Spolupráce s dalšími složkami Vypadá to, zmínil jsi tu koordinaci s těmi dalšími složkami integrovaného záchranného systému. Jak vypadá ta spolupráce třeba s Horskou službou? Ta spolupráce s těmi ostatními složkami vypadá tak, že vlastně pokud někdo volá na tísňovou linku, na to zdravotnické operační středisko, a ten operátor a následně dispečer toho operačního střediska tedy vyhodnotí tu situaci, že je zapotřebí zasáhnout, tak on vlastně v danou chvíli aktivuje několik složek najednou. Pokud se jedná o čistě zdravotnický problém, a je to vážný zdravotní problém, tak tam většinou aktivuje lékaře v malém voze typu rendezvous, což je vlastně takový ten malý osobní automobil, kde v posádce je lékař, záchranář, kteří vyjíždí okamžitě, tedy na místo té události, následuje je velký vůz RZP, rychlá zdravotnická pomoc, což jsou ty velké sanitky, většinou ve složení řidič, záchranář. To jsou ty primární zásahové složky. Pokud je to indikováno, tak startuje ta letecká výjezdová skupina, to znamená vrtulník. A pokud se to nachází někde v horách, tak ta informace jde i na dispatching horské služby a vyráží kluci horáci, kteří nám tady nesmírně pomáhají. Já tady musím zmínit, že Plzeňský kraj je jeden z regionů, kde funguje systém takzvaných first responderů. Ti first respondery jsou proškolení laici, kteří mají aplikaci ve svém telefonu, kterou si mohou dobrovolně zapnout, pokud chtějí být vlastně aktivování. A v případě, že je nějaká velmi vážná zdravotní událost v jejich blízkosti, ten dispatching vidí jejich polohu a může vlastně aktivovat a vyslat na to místo té události, aby začali co nejrychleji s nějakou částečně odbornou pomocí. A v tom našem regionu jsou to nejen laici, skutečně z řad laiků, ale v našem regionu máme proškolenou cestou pozemní záchranné služby obrovský počet dobrovolných hasičů, kterým musím poděkovat za jejich práci a vůbec za hasičský záchranný sbor obecně i profesionální samozřejmě, protože tihle kluci a holky odvedou často obrovský kus práce. A stává se, že skutečně oni jsou první na místě, mají například automatizovaný externí defibrilátor sebou, někteří mají sebou i kyslík, obličejové masky a tak dále, jsou proškoleni v poskytování resuscitace, čili oni často se na to místo dostanou jako první a mohou být někdy vystaveni celkem nepříjemným situacím i emocionálně, přesto to zvládají perfektně. Já si můžu uvést jeden příklad. No rozumím, protože mě to strašně zajímá a myslím si, že by bylo fajn, kdyby mohlo zaznít něco, pokud je někdo z řad těch lajků, kdo by mohl, já nevím, nějakým způsobem v tomhle se stát kompetentnějším a nějakým takovým způsobem pomoct, tak by to bylo super. A pokračuji klidně v tom příkladu. No my jsme na podzim teď měli například případ mladého muže, který pracoval v lese v nepřístupném terénu a vlastně došlo tam k zástavě oběhu. K náhlé zástavě oběhu. A vlastně kolegyně, která s ním v tom lese byla, aktivovala nebo zavolala na tísňovou linku. Operátor to velmi rychle vyhodnotil, samozřejmě jako tu nejnaléhavější situaci a vyslal veškeré dostupné prostředky, to znamená vozy pozemní záchranné služby, zaktivoval nás jako leteckou výjezdovou skupinu a informace proběhla i směrem k těm first responderům, což byli dobrovolní hasiči z nedaleké obce, kteří na to místo vyrazili. A jak říkám, bylo to v nepřístupném terénu uprostřed lesa. Pro nás třeba z toho vrtulníku relativně složitá situace, protože my ze shora nevidíme dobře skrz ty stromy. Musíme to místo hledat. Máme přibližné místo, kde ta událost se nachází, ale ne vždycky to můžeme hned identifikovat. Čili my jsme tak jako kroužili, hledali jsme to místo, pak naštěstí jsme už viděli, kde k tomu došlo. Bylo to v lese, nemohli jsme přistát, takže vlastně to byl technický zásah. Museli jsme vlastně na to místo slanit. Ale ti first respondeři z řad dobrovolných hasičů už byli na místě a za mě poskytovali perfektní první pomoc. Skutečně kvalitní, velmi dobře prováděnou resuscitaci. Myslím si, že to byl jeden z faktorů, proč, když jsme si potom tu resuscitaci převzali jako profesionálové a pokračovali v ní, proč potom došlo k obnovení oběhu toho pacienta. Protože oni na to místo se dostali relativně rychle a především se mi moc líbilo, jak tu první pomoc poskytovali. A já ještě jednou těm všem first responderům musím za ten plzeňský region poděkovat, protože to pro ně není často snadné. A dostali se do nepříjemných situací, i psychicky náročných, ale zvládají to zatím všichni pěkně. A co se týká těch ostatních zasahujících složek, kteří s námi spolupracují, tak děkuji profesionálům z řad hasičského záchranného zboru, kteří pro nás odvádějí často obrovský kus práce, už jenom s transportem těch pacientů, vyproštěním pacientů z nějakých havarovaných automobilů. Ta spolupráce na tom místě je s hasiči skutečně skvělá. A pak samozřejmě na tom místě se sejde několik záchranářských posádek, což vždycky čím více si rozumíme, tím lépe. A myslím, že si rozumíme dobře. A co se týká hor, tak děkuji Horské službě, protože oni odvádějí tady na horách obrovský kus práce. A oni jako ti first responderi fungují i u těch neúrazových stavů. Dojíždí na to místo často první s tím defibrilátorem, poskytují tu první pomoc a ti kluci jsou proškoleni perfektně, umí to, je na ně spoleh, čili za mě je to radost s nimi pracovat. A u těch first responderů teda, jako jim se může stát lajk, který absolvuje nějaký, kde jsou nějaké možné informace tady? Ty informace jsou na stránkách zdravotnické záchranné služby Plzeňského kraje. Pokud je někdo z jiných regionů, tak ten systém first responderů dobře funguje například v Královéhradeckém kraji. Postupně se dostává i do jiných krajů. Takže to není zatím celorepublikové. Není to ještě úplně celorepublikové, ale ta snaha je, aby to tak bylo. Takže dáme odkaz na tohle pod video. Vybavení vrtulníku Vrtulník má v sobě to, co má sanitka? Je to tak. Vlastně ten vrtulník musí splňovat svým vybavením vyhlášku. Vyhlášku ministerstva zdravotnictví, kde je stanoveno, co vlastně, jaký typ vybavení v tom vrtulníku musí být. Máme tam některé věci třeba trošičku navíc. V současné době jsme se zařadili mezi ty letecké záchranné služby, které mají na palubě plnou krev. To znamená, v případě těžkého traumatu jsme schopni poskytnout neodkladně krevní transfuzi, takzvanou plnou krev, což je vlastně skutečně krev obsahující všechny krevní složky. A je to věc, která může přeci jenom poskytnout těm těžce traumatizovaným pacientům vyšší šanci na přežití. Máme tam ultrazvuk a jsme vybaveni na ty technické zásahy, protože ten vrtulník má palubní jeřáb. Takže jsme připraveni, pokud by se zasahovalo v nepřístupném terénu, zasáhnout i v tom nepřístupném terénu. Z hlediska vlastně, takže nemám vůbec představu o tom, kolik těch, když to vezmeme z celé České republiky, kolik je vrtulníků, kolik nemocnic vlastně má tu možnost, jako ten vrtulník na ty záchrany mít. Jako bavíme se o desítkách, bavíme se o stovkách? Ne. Co se týká České republiky, tak leteckou záchrannou službou v současné době poskytuje deset středisek letecké záchrané služby, které jsou po republice rozmístěné tak, aby relativně plošně, symetricky pokryly celou Českou republiku. Ne všechna střediska poskytují tu možnost letecké záchranné služby i v noci. To je pouze šest stanovišť, které létají nepřetržitý provoz, ale zase jsou rozmístěná tak, aby nějakým způsobem tu republiku pokryla v nějakých rozumných časech. Drtivá většina těch středisek letecké záchrané služby spadá pod krajskou leteckou záchrannou službou, kdy ta organizace vypadá tak, že vrtulník poskytuje nějaký civilní provozovatel, to znamená jsou to soukromé firmy, které dodávají vlastně ty vrtulníky, letecký personál a pozemní personál, který zajišťuje vlastně údržbu toho vrtulníku. A krajská zdravotnická záchranná služba potom poskytuje ten zdravotnický personál, to znamená lékaře a záchranáře do toho vrtulníku. Praha a Plzeň se liší, protože tam jsou provozovatele státní. V Praze a středních Čechách lítá leteckou záchrannou službu, letecká služba policie České republiky, která startuje z Prahy Ruzyně. To znamená, jedná se o policejní vrtulník a policejní leteckou posádku. Ta zdravotnická posádka je tam zase z řad pražské záchrany služby, záchrany služby hlavního města Prahy a středočeské záchrany služby. A náš region je pokryt vojenskou leteckou záchrannou službou, to znamená, jedná se o vojenský vrtulník, posádka je vojenská a tady u nás včetně zdravotnického personálu. To znamená, prakticky všichni jsou vojáci a patří pod armádu České republiky. Já jsem výjimka, já jsem civilní zaměstnanec a je nás tam několik civilních zaměstnanců. A z hlediska těch vás tedy, jako těch, co jsou z té lékařské posádky, tak kolik takových jako specialistů vlastně je v republice? Zase rámcově? Řekl bych, průměrně na těch, máme deset základen letecké záchranné služby a obvykle ten lékařský tým má od deseti do dvaceti lékařů. Je to hodně proměnlivé podle toho, o jaké základně se budeme bavit. Třeba Pražská letecká záchranná služba má mnohem víc těch lékařů. My máme relativně úzký malý tým. Hradečáci, čímž je zdravým, tak ty mají taky relativně úzký tým. Jihočeši mají relativně úzký tým lékařů. To je většinou kolem deseti, dvanácti lidí. Jak získat specializaci na LZS Jakým způsobem se získává specializace? A když to zkusíme vztáhnout možná na to horské prostředí, existuje něco takového? Případně jakým způsobem to vzdělávání vlastně probíhá? Pokud se chce být lékařem letecké záchranné služby, nevybočuje nijak od toho, když chce být někdo lékařem pozemní záchranné služby. Čili těch cest, jak se stát lékařem pozemní záchranné služby je relativně víc. A není to zase tak těžké se stát lékařem. Člověk může mít atestaci z několika základních oborů, včetně té takzvané urgentní medicíny, která je relativně mladým oborem. Ale není to nutnou podmínkou k tomu, aby lékař pracoval na pozemní záchranné službě. A pokud chce potom pracovat na letecké záchranné službě a mít možnost zůstat, tak vlastně, co se týká toho medicínského vzdělání, nepotřebuje nic navíc. Protože to spektrum pacientů je pořád stejné. Mění se způsob zásahu. Ano, mění se způsob zásahu, čili ten člověk musí projít spíše jakýmsi technickým výcvikem. a pochopit tu filozofii, jak vlastně pracovat s tím vrtulníkem, protože je to poněkud jiné prostředí, může být i nebezpečnější, musí se naučit, jak se pohybovat kolem toho vrtulníku, co je bezpečné, co je nebezpečné, jaké jsou možnosti toho vrtulníku, čili musí nějak poznat to prostředí, ale z medicínské stránky se to nijak neliší. A já tady, jestli můžu, tak aby lajci prostě měli nějakou představu. Ta letecká záchranná služba není páteří toho záchranného systému v České republice. Ano, to je jenom jakási třešnička na tom dortu, velmi luxusní třešnička na tom dortu, musím říct. Ano, z pohledu celosvětového máme velmi luxusní záchranný systém a tohle je jenom opravdu vrchol toho ledovce. To gro té práce záchranářské odvádí ta pozemní záchranná služba. Jo, pro představu, dejme tomu, že vůz pozemní záchranné služby v České republice průměrně vyjíždí každou minutu až 90 sekund. Ano, čili každých 90 sekund v České republice průměrně vyjede vůz záchranné služby k nějakému pacientovi. Dělá to přibližně milion tři sta tisíc zásahů ročně pro tu záchrannou službu a z toho zásahy letecké záchranné služby jsou jenom promilé. To je to 900. To je vlastně těch. Našeho střediska. Našeho střediska, jo. K tomu máme ty další střediska, je jich teda celkem 10 a ty počty těch zásahů se pohybují někde od, dejme tomu, 600 do 900 průměrně. Závisí na tom středisku, jo. Horská medicína Já jsem na začátku zmínil, že si vlastně držíte Mezinárodní diplom Horské medicíny. Řekni nám možná něco o tom vyloženě horském, o té Horské medicíně, o tom vzdělání, které se poskytuje a tak. Ta Horská medicína, respektive co to vůbec je, tím, že se čím dál tím více lidí pohybuje v horském prostředí, dostává se do čím dál tím extrémnějších podmínek, což dřív nebývalo, tak postupem času samozřejmě začala i to lékařské, ti lékaři a ti záchranáři vnímat to, že to má jistá specifika, že přeci jenom to extrémní prostředí ještě vystavuje ten lidský organismus dalším, řekl bych, rizikům a z toho plynoucím potom možným zhoršením zdravotního stavu, která jsou typická pro to horské prostředí. Vznikla vlastně unikátní odbornost Horská medicína, která se čistě věnovala stavům, které jsou spojeny s pobytem v horském a vysokohorském prostředí, což někdo může očekávat, že to může být problém především těch velehor typu Himalájí, Hindúkuše atd., ale není to pravda, přeci jenom počty Čechů, kteří se dostávají do Alp jsou vysoké a už Alpy samy o sobě jsou vysoké hory, kde ta rizika existují a ta Horská medicína je taková malá úzká specializace, kterou lze získat absolvováním certifikovaných kurzů a člověk se vlastně proškolí a věnuje se právě těm stavům, které jsou spojeny s tím pobytem v horském prostředí, jako jsou výšková nemoc, omrzliny, podchlazení a podobně. Ještě něco dalšího, kromě těch specifických problémů, které tam nastávají, kromě těch, které jsi zmínil? Patří do toho třeba laviny a práce v lavinách. Patří do toho i takový ten širší pohled na tu záchranářinu v tom horském prostředí, protože to má zase různá úskalí a z pohledu těch záchranářů, tak zachraňovat někoho v horách, se přeci jenom liší od záchranářiny, kterou bude dělat ve městě. Tady u nás v republice máme horskou službu, kde primárně ti kluci se věnují především té technické záchranářině, to znamená, jak někoho dostat z nějakého náročného prostředí horského. A také samozřejmě jsou proškoleni v té první pomoci, v té zdravotnické stránce, ale jsou tam primárně od toho, aby se dostali tam, kam se třeba pozemní záchranná služba nedostane tak snadno. A oni jsou tu od toho, aby ty lidi tam odsud dostali, pomohli jim. Takže ta horská medicína se věnuje i tomuto pohledu, že z pohledu záchranáře je bezpečně poskytovat ty zásahy v takhle náročném prostředí. Aplikace Záchranka My jsme ještě před rozhovorem zmínili aplikaci Záchranka. Já jsem se chtěl zeptat, jakým způsobem ona v tom celém systému záchrany pomohla. Do jaké míry tu práci třeba zjednodušila? Díky, že se na to ptáš, to je perfektní dotaz. Aplikace Záchranka, která je českou aplikací, vyvinutou Filipem Maléňákem z Brna, kterému patří obrovské díky za to, jakým způsobem se té aplikaci věnoval, věnuje. Vzniklo tady něco, řekl bych, opravdu celého unikátního. Ta aplikace Záchranka, kterou si každý může nainstalovat do svého telefonu, je aplikace, která umožňuje v případě nouzové situace napřímo se dovolat na zdravotnické operační středisko. Ta výhoda té aplikace je, že současně s tím voláním, které ta aplikace zprostředkuje, odchází datová zpráva, která ukazuje přesnou polohu toho volajícího. Což může být, jednak to šetří čas a jednak je to z pohledu těch zasahujících složek strašně důležité vědět, odkud ten volající volá. Ona, když se zvolá, současně ta informace, pokud jste zrovna v horách a nejste mimo Horské prostředí a jste třeba na Šumavě, v Krkonoších, kdekoliv v Českých horách, tak ona automaticky odchází, ta informace, i na dispečink té Horské služby. Vlastně jsou informovány dva dispečinky, složek, které budou pravděpodobně zasahovat. A oba dva ty dispečinky tam vidí tu polohu toho volajícího. Ta aplikace umožňuje ještě mnoho věcí navíc, které nechci rozebírat, že tam třeba máte tam zadány informace vůbec o svém zdravotním stavu, jestli berete nějaké léky atd. Dokonce umožňuje takové, řekl bych, praktické věci, že třeba tam můžete si naplánovat trasu, kam půjdete v těch horách a ona to bude vědět a podobně. Ale z pohledu záchranařiny je důležitá především v tom, že ona odesílá vlastně současně tu datovou zprávu o vaší poloze a šetří tím pádem čas a zprostředkovává to tísňové volání. Musí mít mobilní signál. Pokud je ten mobilní signál slabý, tak alespoň odchází vlastně SMS zpráva s tím, že došlo k nějaké nouzové situaci a ten řetězec vlastně těch záchranných složek je stejně aktivován. Takže jedinou podmínkou k tomu, aby fungovala, abyste byli zachráněni nebo někdo, kdo tu pomoc potřebuje, je to, že tam musí být alespoň slabý mobilní signál. Zaregistrovali jste nějakým způsobem, já nevím, jestli se dá říct, zjednodušení práce, ale že to i v té vaší práci vlastně nějak pomohlo? No, určitě. Ona totiž v současné době tím, jak se ta aplikace dále vyvíjí a různě upgraduje, tak ta aplikace v současné době umožňuje i videohovor. A měli jsme například příklad, například jsme měli pacienta, který závodil extrémní závod na horských kolech. Mladý muž, a došlo tam ke kolapsu a náhle zástavy oběhu. A ti ostatní závodníci, kteří kolem něj projížděli, tak vlastně je hned zastavili, volali na tísňovou linku přes aplikaci Záchranka a operátorka tísňové linky v tuhle chvíli, jakmile zazní nějaká klíčová slova, například máme zde pacienta, který je v bezvědomí, spadnul, je v bezvědomí, tak první otázka je, dýchá, nedýchá, nedýchá, tak ona instruuje ty lidi na tom místě, jak poskytnout neodkladnou resuscitaci. A tím, že ta aplikace Záchranka umožňuje i videohovor, tak vlastně ta operátorka instruovala ty lidi na místě, aby přepnuli tu Záchranku do videohovoru a ona viděla, co se děje na tom místě. A ona viděla, jak kvalitně a jestli dobře poskytují tu neodkladnou resuscitaci. Takže naváděla vlastně přes videohovor, což je perfektní věc. A samozřejmě v tu chvíli už byly aktivovány všechny ty záchranné služby, ono to skutečně bylo zrovna v horách, tady na Šumavě, takže vyrážela Horská služba, vyrážely pozemní záchranné služby, vzlétl vrtulník, a oni se tam všichni blížili. Ale do té doby, než ti profesionální záchranáři dorazili, tak ta operátorka viděla, co se na tom místě děje a jak kvalitně oni tu neodkladnou resuscitaci poskytují. Takže aplikace Záchranka je téměř povinnost z mobilů. Já ji vřele doporučuji i z toho důvodu, že vám bude fungovat i v zahraničí. V současné době funguje v Rakousku, kam spousta českých turistů, ať už v létě nebo v zimě, směřuje a spojí vás s rakouským dispečinkem v daném regionu. Propojí, čili to je s výhodou. Plánovalo se rozšíření do dalších zemí, pokud by měla fungovat Maďarsku. A na Slovensku vás spojí v Tatrách se Slovenskou Horskou záchrannou službou. Jirka a hory Když teď na chvilku odhlédneme od Jiřího Chvojky jako profesionála zdravotnického a budeme se bavit o tobě a horách a o tvých zálibách, tak co ty v horách děláš nejraději nebo nejčastěji? Tak já v horách nejčastěji se pohybuji někde venku jakýmkoliv způsobem. To znamená chůze, občas běh. V zimě Alpy, lyže, běžky. Kolo létě, když teď jsem neměl tolik možností. Je to všechno mně dáno časem, který mám a není ho moc, ale když můžu, tak do těch hor rád uteču a víceméně se tam schovám a vyčistím si hlavu. A stačí mi tady České hory, které mám rád všechny. A když to jde, tak se snažím odjet někam dál do těch Alp a tak. Máš nějaké své projekty nebo hory nebo kopce, na které bys chtěl podívat, kam směřuješ? Tak mám nějaká svá oblíbená místa třeba v Alpách, ale co se týká nějakých vyšších hor, tak bych se strašně rád podíval do Bhútánu, to je takový můj sen. A já nepotřebuji vylézt na sedmitisícovku, to rozhodně ne, ale ta země mě láká z mnoha důvodů. Chtěl bych ji vidět a chtěl bych vidět i kopce tam, procházet se mezi nimi. Dalo by se říct, že do případných ambicí nebo cílů, které by sis mohl mít, tak by mohla někdy vstoupit vlastně ta profesionální perspektiva, že víš, co všechno se může přihodit a že by tě to třeba nějakým způsobem jako brzdilo, nebo myslím, ne negativně brzdilo, ale spíš preventivně prostě drželo doma? Neřekl bych, že mě to drží doma, ale já nejsem ten typ horala, takového toho volnomyšlenkáře prostě laissez-faire a pohodička, všechno se nějak vyřeší, ale naopak pořád i v těch kopcích uvažuju, ať už vyrážím kamkoliv, i třeba do tiských Alp a stačí Krkonoše, tak jestli mám sebou teplé oblečení, jestli mám nabité mobil, kam půjdu a podobně. To samé v těch Alpách, chci prostě vědět, jaké má být počasí. V hlavě si přehrávám ta rizika, ujistím se, že mám vybavení, jaké mám mít a nechci spadnout do té kategorie, že jsem to podcenil a teď za to platím, to určitě ne. Takže pořád o tom uvažuji. Jsem trošku přecitlivělý i v tom, že si jako záchranářský batoh vozím pořád v autě, takže i uvažuji, když se někomu něco stane, co budu dělat, a tohle se mi přihodilo v Alpách několikrát, že jsem vysloveně spolupracoval s těmi alpskými záchranáři, s těmi záchrannými složkami, včetně leteckých záchranek a tak, protože tam došlo, dostal jsem se do různých závažných stavů, Takže pořád mi to v hlavě, ta záchranařina nebo tohle, nikdy úplně nezmizí. My jsme souvlákoností tady v Praze a před lety jsme byli s kamarády lékaři a když nosili z auta tašky, tak prostě vytáhli takovou obrovskou lékárničku, protože to nebyla lékárnička, to byla lékárna, tak předpokládám, že asi teda je. To je profesionální deformace, no samozřejmě. A když se takhle ocitnu v té situaci, třeba v těch Alpách, kde teda můžu vlastně svou specializací pomoci, tak přemýšlím, jak vypadá ta situace, když říkáš těm zdravotníkům, že jsi jako jeden z nich, tak jestli, protože spousta lidí si může, nebo ten záchranář si může vyložit. Tady ten člověk absolvoval nějaký kurzík, byl v rámci práce na záchraně první pomoci, jak se dělají ty jednodenní kurzy. A teď nám tady to, tak jako je nějaký způsob, kterým se můžeš prokázat, nebo vlastně, aby oni věděli, že opravdu jsi kompetentní člověk na místě? Tak nějaký průkaz nebo něco takového nemám, ale oni mi vždycky věřili. A třeba teď naposledy jsem se dostal k mladé Holanďance, která se na lyžích vlastně trefila do skály přímo přede mnou a způsobila si nehezké poranění dolní končetiny a pánve a otřes mozku. A vlastně jsem zalarmoval ten záchranný řetězec a když přiletěl ten vrtulník rakouské letecké záchranné služby, tak jsem se slušně představil. A samozřejmě nechci těm kolegům jakkoliv do toho zasahovat. To je samozřejmě jejich práce, ale byli naprosto v pohodě. Ten lékař s tím záchranářem byli opravdu velmi milí kolegové, hodili mi batoh a říkali tak dobře, já jsem Tobias a Christian, tak prosím tě, pomoz nám. Normálně jsme prostě fungovali jako tým, což je výhoda toho, že ta záchranářina je v principu, ta medicína je všude stejná. Čili ta řeč je společná, i když na sebe mluvíme jiným cizím jazykem, ale pořád nám jde o toho pacienta a ta práce, ty postupy jsou furt stejné. Čili jsme měli tu holčinu, přijeli kluci, vlastně ještě nebyla v horách, ale byli to takoví ti proškolení záchranáři na tom svahu, takže přijeli a vlastně jsme tu holčinu obstarali během několika minut. Byla připravena k tomu transportu, poděkovali jsme si navzájem. A holčina odletěla do nemocnice a dopadla dobře, takže… Dochází ještě k tomu, že tady ty rizikové situace nějak jako emočně zasahují? Nebo po těch letech už je člověk prostě se s tím stal jako profesionál se vším všudy, to znamená, že jsi na to vlastně fakt přivyklý? To je těžká otázka. Já se snažím na místě toho zásahu vždycky být maximálně profesionální a veškeré ty emoce, které někdy bývají opravdu silné, se snažím odfiltrovat, ale jsem člověk, který si to nese domů a některé ty věci v sobě analyzuji dlouho a je to někdy relativně vyčerpávající, ale netýká se to jenom toho přednemocničního prostředí, ale já takhle svým způsobem prožívám příběhy pacientů jako v nemocnici a na tom urgentním příjmu a na těch intenzivkách a pokaždé té své služby nebo tak, tak nechci říct, že vždycky, ale někdy se najde nějaký silný příběh, který mě zasáhne nebo osud nebo situace, ať už lidská anebo medicínská a já potom hodně dlouho to v sobě zpracovávám a v tomhle mi ty hory pomáhají, že nechci se úplně zbláznit. Už jsem tak na hraně, ale ještě to pořád odvracím, oddaluju a ty hory mi v tomhle pomáhají tu hlavu vyčistit. A řekl bych, vím, že máme, že tady mluvíme hlavně o těch horách. A mě v tomhle pomáhá ještě oceán. Jsou prostě dvě extrémní prostředí, ne moře, ale oceán, jako divoký oceán, a hory mi ukazují, že prostě jsme takhle malí a jakoby na tom světě neznamenáme proti těm přírodním živlům vůbec nic. A jako když jsem v tomhle prostředí, tak mi to jako pomůže trošku tu hlavu vyčistit a zase narovnat to myšlení a připravit se zase na ten další nával těch emocí, který vždycky znova přijde. Tak Jirko, díky za rozhovor a díky, že ty a tvoji kolegové tady pro nás v těch horách jste, když se pokoušíme naplňovat naše sny. Lukáš, já děkuju za pozvání do pořadu a já bych chtěl poděkovat úplně všem mým kolegům na všech pracovištích a všem kolegům ze všech složek integrovaného záchranného systému a kolegům v nemocnici za tu práci, kterou odvádí, protože já mám štěstí opravdu na lidi, se kterými mohu pracovat, protože jsou to všichni profesionálové. Díky. Díky. Přátelé, díky, že jste tenhle rozhovor sledovali, pokud se vám náš pořad líbí, tak nás můžete odebírat, třeba kliknutím na tlačítko Odběr na YouTube. Děkujeme taky Prášilskému Ráji, že jsme tady mohli natáčet několik rozhovorů a díky našim partnerům, kterými jsou Salewa, Brain Market a Lowepro.

► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde . Děkujeme! Matěj Bernát je český horolezec, skialpinista, trailový běžec a zubař, který jako první Čech a třetí nejmladší muž dokončil projekt 82 × 4000, což znamená, že vystoupil na všechny alpské čtyřtisícové vrcholy. Překonal také v rekordním čase legendární Gipsyho přechod Vysokých Tater na skialpech. Spolu s Markem Holečkem je autorem prvovýstupu na himalájský vrchol Sura Peak, který patří mezi nejhodnotnější vysokohorské výstupy roku 2023. Co vše v rozhovoru s Matějem zaznělo? 3:44 Nejtěžší a nejlehčí alpské čtyřtisícovky 7:54 Sura Peak s Markem Holečkem 9:53 Matějův postoj k riziku 13:20 Manaslu na skialpech 15:55 Další osmitisícovky 17:33 Přechod Vlada “Gypsiho” Tatarky v Tatrách 21:50 Trailový běh 23:57 Sherpa Rallye 26:35 Obchod Mountain Squat 30:50 Nadační fond KRTEK 33:31 Co Matějovi hory dávají a daly Video YouTube verze zde : Podcastová Spotify verze zde : Podcastová Apple verze zde : Podcastová Google verze zde . Naším hlavním partnerem je ryzí horská značka ‪ Salewa, která vyrábí oblečení a vybavení, které kombinuje tradiční materiály s progresivním a moderním designem. Lokální web najdete zde . Partnerem naHoru.tv  je také BrainMarket ‬ . S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na většinu nezlevněných produktů. Pokud si nevíte rady s výběrem, koukněte na článek  u nás na webu. Nadační fond dětské onkologie KRTEK můžete podpořit zde . Tipy na alpské čtyřtisícovky od Matěje: Monte Rosa (přechod), Gran Paradiso. Vše o Matějovo projektech najdete zde . Podpořte  vznik dalších rozhovorů. Zde je i textová verze, pokud preferujete čtení před poslechem . ( Přepis byl vygenerován automaticky, takže se v něm mohou objevit drobné nepřesnosti – děkujeme za pochopení!) Horolezec a skialpinista Matěj Bernát Když si do Google zadáte Matěj Bernát, tak vám jako první odkaz vyskočí na Wikipedii český zubař. To je pravda, kromě toho je ale Matěj výrazně víc. Je to horolezec. Jako první Čech zdolal všech 82 čtyřtisícových vrcholů v Alpách. S Markem Holejčkem má za sebou prvovýstup na Surapik v Himálajích v letošním roce, což se zařadilo mezi top 10 výstupů celosvětově. Je to skialpinista, sjel Manaslu na lyžích, osmitisícovku. Kromě toho v rámci akce Snow Leopard Day nastoupal za 12 hodin výšku 8857 metrů, což je víc než výška Mount Everestu. Je to trailový běžec, rád si zúčastnil a hlavně účastní českých závodů B7, LHUT, nebo LH24 a často se umístil i v top 10. A nyní má třicet. Našli jsme si jedno takové motto a míní, že než maximum neumím. Pravda, míní, že než maximum neumím. A co k tomu dodáš ty? Já dodám dobré ráno. Děkuji za pozvání. Děkuji, že tady můžeme natáčet v Tatrách, protože tady to mám opravdu rád. A méně než maximum neumím, nebo víc než maximum neumím, ono to je vlastně dost prolínající se a jedno, tak já se snažím ten život žít tak nějak naplno. Někdy je to jako, tak jsem na té hraně a tam se cítím dobře. Když dělám málo, tak je mi nepříjemno a když dělám moc a padám už hodně na pusu, tak je mi taky nepříjemno. Takže se snažím to pořád tak jako balancovat a tak to žiju. Životní balanc. Paráda, paráda. Tak jo, pojďme k těm tématům. Začneme horolezctvím. 82 čtyřtisícovek v Alpách. Začalo to docela brzo, ve čtrnácti letech. A jednou z těch prvních čtyrek byl Mont Blanc, což je docela brzo a rovnou vlastně ta nejvyšší. Docela zajímavý, docela zajímavý začátek. Jak jsi k tomu dostal, tatínek? To bude se mě ptát přesně tak, tak celkově určitě nejsem žádný horolezec. Je spíš takové pobíhání ty čtyřtisícovky. Většinou se dají jako vyběhnout. Pár z nich je potřeba tak jako se víc s tou skálou skontaktovat. A Mont Blanc zrovna tak tam není potřeba vůbec jako rukama šátrat po zemi, když člověk nepadá. A tam jsem byl s tátou na těch skalách, takže to inicioval celý on, ale nikdy to nebylo tak, že by mě táta do něčeho jako přemlouval. To bylo tak, že já jsem ještě jenom od malíčka četl ty knížky o těch horách, o těch horolezcích. Jezdívali jsme sem do Tater, vždycky jsem se těšil na ty úseky, kde budou ty řetězy. Tam jsem se cítil jako ten horolezec. A takže jsem ještě na těch skalách nějaké ty čtyřtisícovky alpské a táta mi to dopřál ještě přes vítězkořistka. A tehdy měli průvodce, aby to prostě bylo bezpečné, aby prostě táta nemusel mít takový ten strach, co prostě asi otec může mít o své dítě. S tím se mě jako asi rodiče pořád konfrontují, že i teď mají o mně strach, takže to asi věřím, že hrálo roli i tehdy a tyto zážitky mi tedy zprostředkovali výlet na Mont Blanc. Já tady jenom dodám, že celý náš štáb, vlastně všichni tři, zakladatelé Nahoru, právě přes Viktora Kořízka se známe, protože je to i náš průvodce. Já jsem s ním třeba šel Monterouzou a kluci zase další aktivity, takže Viktor je super. Zrovna tento víkend mají setkání v Krkonoších, pozvaný na přednášku, ale nejde být všude. Mám to úplně stejně, taky nejde být všude, jinak bych byl tam. Akorát jsem se nedočetl, že to bylo na skialpech? To byl duben, a teď jsme to skalpovali. Takže jedna z prvních čtyrek a Rumo ještě na skalách. V čtrnácti letech. Já jsem to vlastně včenec na tom a násluhu. Trošku víc, ale stále to šlape, stále se jede z kopce dolů. Nejtěžší a nejlehčí alpské čtyřtisícovky Krásné. Která ta čtyrka byla nejtěžší? Ano, to je relativní, protože jednak člověk se vyvíjí, že pro mě byl těžký Mont Blanc ve čtrnácti letech a objektivně by to teď pro mě asi nebylo těžké. A druhá, tam se mění podmínky, takže to, co může být za jedněch podmínek prostě jednoduché, tak jindy může být extrémně složité. A ještě tam je třetí faktor toho, že záleží, jakou cestou tam jdeš, takže je složité to, jak ji vybrat. Jedna z těch těžších určitě byla třeba travers, Schreckhorn, Lautner Arho v bereckých Alpách, nebo jsme lezli s Ondrou Mrklovským, Pitorei Integrale. To bylo vlastně dva roky zpátky, nebo tři, dva. On už to letí dva, asi dva roky zpátky. Takový nejtěžší hřeben na Mont Blanc, takový z těch klasických údolí, prostě nahoru až na vršek přes ty štěrbinovky. Dvě, které mi tehdy chyběly do toho, abych to, jak nemám radost, zdolal všechno, takže jsme to prošli. Ale třeba stejně byl těžký čtyři roky předtím Brouillard, když jsme šli z Itálie do Francie za 25 hodin. Vůbec nic jsme neměli, moc jsme o tom nevěděli, bloudili jsme na hřebeni a taky to bylo úplně na limitu. Takže to je relativní. Ok, takže bych se dal obráceně naopak ty nejlehčí, protože horolezectví, nebo na to nejmí horolezectví úplně, jsou to často výlety u těch lehkých čtyrek. A třeba k těm lehčím, já nevím, když se podívám na Allalinhorn, to jsou výlety a tam je spousta lidí. Tak ten Allalinhorn pro mě je zrovna, jak jsi to zmínil, jako ikonický v tom, že tam jsme byli s bráchou, s mámou, rodinný výlet, když jsme byli na dovolené, tak jsme vyšli na Allaly, takže kam tam vyjde i moje mamka, vyšlo by tam možná i moje babička. Ale je to skvělé, je to čtyřtisícovka, je to blízko a reálné, dá se tam užít fantastický den. A z těch jednoduchých určitě Paradiso, tam taky bývá hodně lidí, je to úžasné a když tam trefí nějaká mimosezóna, myslím si, že je to trochu, nebo v týdnu, tak je to bez lanovek, je to prostě od začátku takový klasický alpinismus a přitom hezký, myslím. Teďka mě nenapadá, že je to 82 a je to hrozně dávno už pro mě. Jasný, kdyžtak po rozhovoru se ještě s Matějem o tu pobají a dáme vám do popisku další tipy, protože třeba se to může hodit. Co tě to vlastně dovedlo k tomu úspěchu? Že jsi zdolal všech 82, byla to nějaká prestiž? Byl to asi nějaký zájem, buď od médií, sponzorů, nebo od ambas, značek? Co to pro tebe znamenalo? Zájem to určitě vzbudilo, ale já jsem to ještě do posledního roku ani tak nevnímal, že bych se snažil. Asi když jsem byl na polovině těch vrcholů a tu první polovinu jsem většinou lezl s Radkem Zavadilem nebo sám, nebo s tátou a když jsem byl na polovině, tak jsem si uvědomil, že je to konečné číslo těch vrcholů, že je to 82 a říkal jsem si, že jednou v životě by bylo fajn si to asi projít všechno, ale vůbec jsem nemířil na to, že to bude před třicítkou ani že to bude ve 27 nebo kolik mi bylo. To nebyl primární cíl a až tu poslední sezonu, kdy jsem začal pracovat, začal jsem se trochu uvolnit, už jsem nechodil na výšku, takže přibyly nějaké povinnosti. ale trošku času přibylo v období, kdy se na ty čtyřicovky dá taky dobře lézt, takže napadla nebo přišla do hlavy myšlenka toho, že bych to jako dokončil, ale nikdy jsem to nechtěl dokončit tak, že bych jen sbíral jeden ten vrchol za druhým, nebo v Bernských Alpách, tak tam dnes je krásné propojení, jsme dělali ty vrcholy, pak jsme byli s Davidem Novákem, kdy jsme dělali rychlé výstupy na ty čtyřicovky o spodku, Kolem jsme jeli někde do údolí, vyběhli nahoru, zpátky a takhle celý týden. Pak jsem měl zase do práce na 14 dní a byl jsem tam ještě jednou týden s Ondrou Mrklovským, kdy jsme lezli prostě krásnou trilogii. Právě ten Schreckhorn, Lauteraarhorn, jsme seběhli dolů, přiběhli jsme Jorasi, celý sedm vrcholů s Rošfortama, seběhli jsme dolů, ještě jsme měli mokré věci a už jsme nacházeli na pěteré integrále, na bivák a prostě jsme to během týdne doběhli všechno a nějakýma ikonickýma cestama bych řekl a propojení a těch traverzů, takže takhle mě to bavilo hrozně. Sura Peak s Markem Holečkem Posuneme se dál, co se týče horolezectví, půjdeme k Surapik v Himálajích. Tam už se trošku lezlo, no. Že možná začnu, ale ještě trošku k tomu lezení, tak vůbec lézt s legendou, což Mára Holeček jednoznačně, je to česká legenda už teď a vůbec lézt s ním, s někým takovým, protože jsi poměrně mladý, není ti ani třicet, Mára tomu už, řekněme, opět deset let. Je o generaci starší, nemá to rád, ale je to tak, já to vždycky zmíním, fandění, aby se to jako vědělo. Ne, je to přesně, jak říkáš, je to lezení s legendou. Já si Máru pamatuju v době, kdy mi bylo hejm, patnáct, méně, já jezdil jsem na jeho přednášky, nebo jezdil, na pár přednáškách jsem byl, když byl někde blízko u nás, nebo byl i na setkání u vítězí. Byl jsem. Na Richtrovkách ještě, možná. Takže pro mě to bylo, to, co on tam představoval, něco, co jsem vlastně nikdy nechtěl zažít, tak extrémní věci, tak prostě nebezpečné věci, ale ten člověk samozřejmě je legenda a to, co tam dělá a dělal v těch horách, má za sebou asi, teďka říkám, 48 nebo 50 expedic snad už a vždycky expedice úplně na hraně a vždycky úplně extrémní a neskutečné, co ten Mára vydrží a kde on bere tu motivaci. Jednoznačně je to blázen a teďka pro mě blázen není něco špatného, protože člověk, který nějaké věci posouvá dál, tak je většinou divný, nějaký prostě většinou blázen a jenom ti posouvají ty věci kupředu. Takže on má samozřejmě vyhraněné svoje aspekty a funguje nějak, ale jenom tomu umožňuje přežít ty věci a dokázat to, co tam udělal v horách, což je neskutečné. Když se podívám na to, co on vylezl a co na těch horách dokázal, tak to je fantazie. Matějův postoj k riziku Já na to malinko navazuji, protože přece jenom Mára v postoji k tomu riziku nebo k tomu nebezpečí a obecně k životu je takový specifický. On o tom krásně píše, naprosto, a já říkám, že Mára je tak trošku filozof napůl, napůl horolezec, napůl filozof. Ale je to specifické a samozřejmě tento přístup mi umožňuje tyhle věci realizovat. Jaký je tvůj postoj k tomu riziku, k tomu nebezpečí? Ono je to modifikované tím, jak je člověk nastavený. Mára to i sám o sobě říká. Je dost sobecky nastavený a to prostě tak je. On to sám o sobě někdo zmínil. A to prostě v momentě, kdy ten člověk to vystřelí veřejně a řekne, že to tak je, z toho si je vědom, tak buď se s ním můžeme kamarádit, zavrhnout ho, nebo to prostě přijímáš. To už je na tobě a ten člověk to veřejně reflektuje a dává ti najevo. Mára to má i ve vnímání toho rizika a odpovědnosti za nějaké své okolí. Má asi posunuté a má posunuté to, do jakého stavu se dokáže dostat. Neskutečně ten jeho tah na branku. V těch krizových momentech nebo v těch kritických situacích on prostě má extrémní tah jít dopředu a přežít. To už není ani o tom často, jak vylez, něco dokázat, ale to je o tom pak už boj o holý zadek, kdy se zahazuje materiál a utíká se dolů, co to jako jde a bojuje se o život. No a máš tohle za sebou, s Márou. Lákal by tě něco podobného znova? Ať už smáru nebo klidně s někým jiným? Protože je to extrém. Ono toho průjistupu nikdy nevíš, když ho plánuješ, tak nikdy vlastně nevíš, do čeho jdeš a ty vzpomínky stávat zůstanou vyvazeni, takže to, co takový ty negativní věci, kdy se klepeš v noci a nevíš, jestli ti nesestřelí kámen nebo jestli to vůbec přežiješ tam, tak to trošku vyprchá a ty vzpomínky zůstanou ty hezký a samozřejmě tohle mě dál láká. A s tím, že si třeba máš nějaké plány, hlavně do těch Himalájí mě to tahá na ty průjistupy, protože v té výšce celkem dobře funguju, jsem zjistil. A cítím, že tam můžu něco posouvat jako třeba kupředu. Je to jedno, co jestli sebe nebo někoho, nebo já nevím vlastně co, ale prostě cítím tam nějaký možnosti progresu a posunu. Takže mě to láká a když máš nějaký ten plán tady doma, tak si říkáš, že to nebude tak hrozný, jak to, co bylo minule. Že to vypadá jako, že by to mohlo tam projít ten průjistup. A to tak vypadal ten Sura Peak třeba. Za těch fotkách jsem měl, kde tam bylo víc sněhu, to bylo nějaký sněhový, vyběhneme, pak tam bivakovat pod tou skálou, provázeme tu skálu a za dva dny jsme dole. Já jsem si říkal, že stále tři dny, kdybychom chtěli někde tam vyvakovat. Na výsledku to bylo pět dnů, je boje a všude ta stěna, máš nějaké fotky, rok starý a to se tak hrozně teď tam mění na těch horách, že co bylo před rokem, není další sezónu. Takže samozřejmě zůstane tam dva srno a ta. Vlačí, že tam zpátky, ty průjistupy jsou něco, co je v tomhle zajímavé. Manaslu na skialpech To je další expedice. Bylo Manaslu, tím se trošičku dostáváme i do jiné kategorie od Sunské Alpy. Manaslu, ve srovnání se měli s tím, co se Sura Peakem, to je asi nesrovnatelný ukládání. Jinej sport. Já jsem na Manaslu byl dvakrát, já jsem tam ještě po expedici s Márou hnedka tři měsíce, na to jsem letěl do Himaláji znovu. Letěl jsem tam sám, bez nějakého expedičního týmu. Právě podařilo se zařídit přes 14 summit, co jsme byli teďka, přes toho Subina, který je fakt fantastický a funguje absolutně skvěle. Na něho je spoleh, což je jako v Azii velmi vzácný aspekt, že někdo řekne, že tam bude zítra ráno vrtulník a on tam je. A podařilo se mi domluvit expedici, kterou jsem vždycky chtěl, že budu bez basecampu, budu bydlet někde u místních ve vesnici, já s tom a budu zkoušet tu 8.000. Já jsem měl na to krátký časový úsek, protože v mé práci to je omezený, takže jsem na to měl asi 10, 15, 14.0 výsledku. A i díky tomu se mi to asi nepodařilo, protože jsem byl špatně aklimatizovaný a sehráli v tom roli i mráz. Nevěděl jsem tu výbavu, ale to jsem to měl mnohem víc vyladěný, už jsem měl prostě víc věcí a byl jsem připraven na to, co tam... To tehdy jsem nevěděl, já jsem byl nejvíc s Márou 6.700 a teďka prostě tam na jedno 8.000. Jasný, jasný. A na skalpech? Jste tu jel teda od vrcholů? Pět kroků na skialpech. A je to vůbec jízda? Jak to probíhá v práci? V práci to probíhá, tak kdo jste mě viděli skalpovat, tak víte, že je utrpení se nám jenom dívat, když jedu dolů. A tak to nazýváme ještě jízdou. A takže jízda to asi byla, no jízda je i tady pobyt na chatě, že kolikrát. Je to takové šuchlování, tak začátek sezóny si v osmi tisících dvě stě skoro, já jsem to měl ještě tak, že jsme to plánovali s Gabíkem Šlárchem, tady s Tater kamarádem, který mimochodem taky prošel tím Gipsym, nebo přede mnou prošel tím Gipsym. A ten plán sešel, protože Gabo mi nebyl dobře, tak jsem byl sám a vůbec jsem nevěděl, jak ty výšky fungují, to bylo pro mě nové, nebo jak budu fungovat, jestli nepřijdou nějaké výškové problémy. U toho lezení vnímám výrazný rozdíl v tom, že kdybych tam byl bez těch lyží, tak jsem rychlejší, dokážu se otočit a nenesu nahoru tu těžkou výbavu, nemusím tam být tak dlouho, prostě, no na co to vypadá, že kopnu do lyží a jsem rychlejší dole, ale tam to tak není. Člověk se musí na to připravit návleky na boty, troje, než sundá a upraví věci, takže to ližování je ve výsledku mnohem pomalejší, než jít pěšky dolů a nahoru je to výrazně pomalejší než ty liže a všechno jako lyžáky a tohle. Zajímavý, to by mě teda musel říct návodopis, já jsem čekal, že ten sestup je potom je jednoduchý, v uvozovkách jednoduchý, ale… No, takže to u mě tam hrálo roli v tom, jak jsem to vnímal, jak jsem se tam snažil být v bezpečí, protože jsem byl fakt sám a i když tam byli nějací lidi, tak tam ti nikdo nepomůže, tam prostě... Takže je na sebe. Tak, přesně tak. Další osmitisícovky Ok, to byl Manaslu, co další osmičky? Láká tě to vůbec? Jsou tam, no, další osmičky. V Himálaji v celku je hodně práce, na všechno hora je hodně práce, ale nemám rozhodně ten cíl tam jako sbírat ty osmi tisícovek, ale to jsem neměl ani v těch Alpách, že? Takže uvidíme, co další čas přinese, ale spíš než... Teď na tom Manaslu jsem poznal prostě ten humbuk, to jsou komerční... to jsou komerční hory, že? Takže já jsem si tam splnil svůj sen, sestoupit z osmi tisícovek, to byl čistě fakt můj vnitřní sen si to někdy dát, to se mi podařilo, nepodařilo se tam dostat tátu na tu osmi tisícovku, to mě třeba hodně mrzí, ale takový nějaký dílčí sen se tam jako pro mě splnil, ale příští rok bych dal něco takového, jako méně lidí, méně lidí, nebo to prostě, že to srovnám s tím... To jsou dva kontrasty, tohle, kdy je to jedna z nejnavštěvovanějších osmi tisícovek k Manaslu a rok zpátky, expedice s Márou, kde nebylo nic. Tam fakt jako nebylo jídlo, tam nebyl žádný zázemí basecampu, tam byla úplně zamrzlá krajina a to bylo za mě zase úplně jako druhý extrém. Takže zastřešit aspoň jeden stan navíc, ve kterém se přes den dává jídlo, je podle mě dobrý a trošku jídla se taky hodí do toho basecampu. Není to špatné. Takže tak bych to asi někde jako mezi tím pohyboval a co to bude, tak uvidím, kdo se mnou kam pojede, jak já to budu mít i v práci a co bude ovlivňovat tady tímto. Teď jsem ještě po té expedici minulé, takže chvilku nad tím... Jako mám už nějaké myšlenky, ale není to ještě nějaký intenzivní. Až po tom novém roce vždycky se to zase rozběhne. Přechod Vlada “Gypsiho” Tatarky v Tatrách Vrátíme se tady zase do minulosti malinko, oproti těm plánům a zůstáváme u toho mixu lezení a skalpů. Přechod vlada Gypsyho Tatarky v Tatrách, ve Vysokých Tatrách. Jestli by se vám k tomu něco řeklo, protože to je taky považováno za docela velký úspěch, je to nějak časově, jedná se o rekord. Jo, tak je to samozřejmě hezká trasa. To se jedná, když můžeš trošičku... Jo, jo, jo, je to běžec, když tady se na skialpech vlastně oběhnou dookola Tatry, ale není to přes takové ty klasické sedla tatranské, kdy se jdou prostě ty turisticky navštěvované nebo skalpenisticky navštěvované, ale každý zem v přechod toho hřebene do dalších dolin je nějakým specifickým sedlem a ta trasa je velmi logická a vládne to vlastně... Některé ty místa objevovala z vrtulníků, jestli to dal na záchrance, tak jestli to půjde tam a projít nebo projet. A je to takové umělecké dílo, ta trasa prostě fakt je geniální, ne geniálně vymyšlená, není tam, že by se vymýšlely nějaké obtížnosti. Je to logická linie, je to přes nějakých, nevím, 23 sedel a už to nepamatuju. Já vždycky na to, co bylo, jako zapomínám a jdu dál, a už spíš přemýšlím nad tím, co bude. Už mám tady taky v plánu nějaké další skialpové přechody. Ale tohle prostě bylo ikonické a je to něco, co prostě se mělo v hlavě 5-6 roků, kdy jsem se o to nějakým způsobem pokoušel a pak nějak se to všechno sešlo, že to zapadlo i do nějakých osobních myšlenkových pochodů a životních věcí. A když jsem jednou přišel do Tater, obešel jsem si tři čtvrtě toho a druhý týden jsem to prošel všechno a je to jako geniální trasa, nádherná, náročná, na logistiku i toho. Já jsem to chtěl i tak, že tam nikoho nikdy na trase mít nebudu. Nenechám si žádné věci, jídlo, nic, nikde po trase a půjdu prostě čistě sám přes ta sedla. Někdy jsem to přišel prvním pochodem poprvé. Jsem se díval na telefon a říkal jsem kam to má zhruba jít. Nějaké fotky. A objevoval jsem to přitom. Takže moc hezky je v Tatrách. Jako doporučuji, jestli to přejít, podle mě tak, že třeba navíc nocí. Přespání dosada na tři dny, jídlo do toho dokonce šel takhle tři dny a pak se to z dnešního vybavení tím dá takhle projít relativně. Když má člověk nějaké zkušenosti, chce to u mě trošku lyžovat a trošku se pohybovat v tom terénu a umět ty podmínky vychytat. Jinak se to skoro ani projít nedá. Jsou to labilní svahy, nějaké slaňování a taková místa, ale moc hezká trasa to je. Díky za tip. Takže tady máme parádní skalpový tip v Tatrách. Nicméně měl bys ještě nějaký, protože víme, že všichni skalpy jsou v boomu. Je tady hodně začínajících skalpenistů. A třeba Karkonoše, byl jsem tam docela už obsypaný někdy. Já jedu do Krkonoš od nás. Víte, jak říká Mára z oblasti Malé Asie, je ta cesta složitější do Karkonoš, než od Tater. A Tatry taky nejsou žádná geniální cesta. Takže já tam jezdím málo se přiznám. Takže to neznám, nemůžu hodnotit. Karkonošci by určitě řekli, že tam jsou terény dobré, ale já už radši jedu tady. Já jsem se nechtěl zvládnout na Karkonoše, já jsem to spíš myslel tak, že Karkonoše jsou docela obsypané. Takže začátečníky, ale pro nějaký, řekněme, středně zkušené skalpenisty, něco, co nemusí být tak frekventované, něco konkrétního. Jako krásná je ta Montroza, ten přechod tam, i jak přes všechny ty čtyřtisícovky, nebo stává různě modifikovat, to je za mě úplně super. No a pak mě třeba láká, to jsem tam nebyl na skialpách, ale lákal mě Barre de Ecrins, to je vlastně nejjižnější čtyřtisícovka, nejjižnější skialpový přechod, tak to mě třeba lákalo, když jsem byl v létě, a to je nádherné, odlehlé prostředí Alp, který je takový jinačí. A jinak tak Oudrood se chodí, ale to je masovka, a nemám to až tak, jako nějaké přechody nemám pochopit. Mám jednotlivé čtyřtisícovky, na těch skialpech naběhané, ale nějaký další přechod, tak to mám málo. To vyžaduje čas, je dlouhý. Já myslím, že třeba ta Monteróza, ale fakt přes ty vrcholy, fakt to je geniální. Dá se to v červnu, pěkně tepluoučko, pěkně, to je paráda. Trailový běh Ok, posuneme se trošičku k trailovému běhání. Co to vlastně pro tebe, samozřejmě, děláš v něm aktivit výkonnostních, je to nějaký trénink, ale je to pro tebe i něco víc, protože hodně lidí běhá z důvodu nějaké relaxace, nějaké meditace. Je pro tebe běhání, má to jiný přesah? Celkově ten pohyb v prostředí lesa, přírody, hor, je pro mě očistný. Já mám rád svou práci, každý den mě víc a víc baví, ale je to náročné na tom. Na tu psychiku pracuji s lidmi a pak ještě často tahám nějaké přednášky, tam jsou další lidi, takže já do hor nebo do té přírody tím pohybem utíkám a čistím si hlavu. A ten běh pro mě to je... Já jsem dělal atletiku na střední, přitom jsem ničil ten trenérův záměr na tu rychlost tím, že jsem se občas přihlásil na závody typu Beskydská sedmička. Já jsem šel první Beskydskou, co už byla. V patnácti, když byl první ročník Beskydské, tak jsem šel s Radkem Zavadělem, co jsme našli, jak jsme zmiňovali batohy, řízky v batohu, pohorky a takhle jsme to šli. Tak jsem se dostal ke Zbyňkovi Ciprovi, který to ty první ročníky... Za mě ta Beskydská je to boom, ale ty první ročníky to bylo úplně... Všichni, co běhali tu špičku, tak tam byli absolutně seřazení. Maximální konkurence a ten Zbínek, když tam vyhrával, tak pro mě to byla modla. A pak jsme se s kamarády lezli běhat tady na les Tatra a skalpovat. Takže závody předtím to pro mě bylo jako cíl, tam soupeři s ostatními porovnávat se. Teďka už je to spíš nějaká forma tréninku. Mám to i tak, že jsem běžel poslední Beskydskou dva roky zpátky nebo nějaký závod a předbíhali mě tam nějací lidé a bylo mi tak jako jednou. Takže jsem si řekl, že to je vlastně zbytečné chodit na ty závody, že je mi to tak hrozně jedno, že mě někdo předbíhá a už to není hezké. Ok, chtěl jsem se zeptat právě na doplňující otázku, jestli jsi soutěživý typ, ale myslím, že jsi na to odpověď úplně dostal. Jsem soutěživý, trošku to pořád ve mně. Nemám rád prohry, ale soutěživý nejsem. Sherpa Rallye Bavili jsme se o těch závodech běžeckých. Teď se dostaneme k dalšímu závodu, který už není takový běžecký. Teda to tu skládám, možná mě to i vysvětlíš. A je to závod tatranských nosičů. Šerpa Rallye. A tam jsi skončil jedenáctý. To je dost specifická věc, proč jsi se zúčastnil něčeho takového. To byl omyl. To byl omyl. Ne, já jsem tady, i teďka tady jezdím hodně, ale jezdíval jsem tady úplně hodně na tu chatu teda. Nebo do těch Tater, tady na Terio chatu. A já jsem předtím závodem, je to závod, kdy se nese 60kg na různé chaty v Tatrách. Každý rok se to mění. Pará jsem trošku zadýchaný. A tehdy to bylo na Terio chatu právě. Takže jsem se na to přihlásil, nebo na to se nepřihlásil. Dojdeš ráno, když máš někoho, kdo ti půjčí kros na normách svoji, naháže ti to tam a vyběhne se. A regulárně se běží ten dolní úsek po rovině. Tu 60kg. Tu ještě 60kg a běžíš s tím. A to mi jako, já s tím docela funguji dobře na tom místě, kde se dá běžet, kde je ten terén jednoduchý. Ale jak to na tom máš balancovat a nemáš to našené, tak mi to dává strašný problém s tím. Prostě balancovat tady ty kameny a takhle. Takže to byla spíš taková zkouška. Já jsem předtím nešel jednou 40kg, jednou 50kg a poprvé jsem nesl 60kg na tom závodě. A od té doby jsem myslím nic nenesl, nebo jednou možná něco. Takže to bylo takové, jako vyzkoušet si to. A brutální dřina, no. Když s tím jdeš, tak za 5-10 minut jsi zpocený, jakoby pršelo. A valíš prostě do toho kopce, co to jde tma před očima. Musíš sednout, máš tam vždycky nějaký support. Když se dáš, tak ti podrží tu krosnu. Já jsem měl teda Zbyňka. Ten si dal tolik piv, že Zbynek říkal, že už nebyl schopný supportovat. Takže mi to dělal kamarád, kolega. Kuba Turčan, taky zubař. Ještě s malou Valentýnkou. Tam ji dával pít ze savičky vždycky, protože jsme neměli žádnou vodu. To měl všechno ten Zbynek, ale ten mě nebyl schopný doběhnout. A bez těšení. Takže malá Valentýnka vždycky podala vodu, Kuba mi držel. Krosnu a běželi takhle se mnou. Mám z toho parádní zážitek, bylo to hezký na konec. A ty si mohl mít nějak svůj batoh. Já bych si musel mít tady nosítka, protože mě fascinuje. Tam není ani bederák, oni to vlastně táhnou. Máš to na rameni. To je odlehčení, že jo? Třeba přes hlavu, že jo? Tím nějakým úhlem. Ne, ne, ne, přes hlavu nemáš nic. To je v Nepálu. A nepotřebuješ ten bederák, je ti spíš asi k ničemu. A máš to na rameni. Mám třeba problém s tím, že mi to tlačí ty plíce. Takže spíš nemůžu nadechnout, než bych měl fyzické problémy. Ale je to sranda, chci si to zkusit. Obchod Mountain Squat Zajímavé typ. Můžeme se vrátit k textu, ale nevím, jestli je to pro každého. Ok, ok, super, tohle je pro mě zajímavá věc. No a dostaneme se dál, dostaneme se trošku k podnikání. Ty jsi… To je velká funkce, ano. Hodně horolezců, nebo těch profilů horolezců, to mají vlastně jako nějaký full time často. U tebe se to skloubí s podnikáním. A jedna věc je Zubní klinika ve Zlíně. Ale druhá věc je, že jsi s bratrem otevřel outdoorový obchod, který se jmenuje Mountain Squad. A je to v Beskydech? Je to v Beskydech, ano. A přijďte. Jasně, rádi, rádi. My jsme právě dřív zvažovali, že bychom udělali rozhovor právě tam. Jo a na konec se nám to vlastně nesedlo, jsme se na to odsali a na konec jsme to realizovali takhle. No třeba natočíme nějaké záběry takové ty, vidíš? Proč ne, proč ne. Ale mě by zajímala ta myšlenka, jo, jak tohle vzniklo. Protože samozřejmě máš toho hodně, jako sám o tom mluvíš, jo. Prostě spousta aktivit, do toho zubní klinika a do toho najednou ještě další byznys. Prošlý byznys. Já bych řekl, že to je přesně tak, jak jsem na začátku říkal, já se snažím mít tu hranu, ale občas to přestřelil, jako že jedu přes tu hranu. A tohle bylo jedno z těch okamžiků, nebo z těch chvil, když jsem jel přes tu hranu, nebo myšlenka, která mě dovedla na tu hranu. Přišlo to asi do přirozeně, tak já dva roky předtím mě oslavil Karel, jestli nechci se Salewa nějak začít spolupracovat. Upřesním, Karel je marketingový manažer Salewa. Pro mě je to především kamarád, kterého znám dvanáct let od jiných firem, u kterých figuroval, tak my více méně jako přecházeli spolu. A ne domluveni, ale to vždycky tak jako život vymyslel a to jsou prostě věci, které jdou na pláno, které fungují. A tak mě Karel pozval k nim domů, jestli bych, dali jsme na zahradě pivko a jestli bych nechtěl za ně jako fungovat. Já jsem řekl, že se mi to líbí ta myšlenka a že bych prostě jako i to bral. Ta značka, ta jejich filozofie, Salavy mi přijde strašně hezká. To není takové koučování, kufříkování věcí, ale mají prostě na mysli i to, že ta příroda nějak funguje. A celkově i to italské smýšlení prostě mi je blízké. Já mám rád Itálii, že prostě jako kávičky a zmrzlinu. Jsem v Rysu, ale třeba deset zmrzlin klidně uvím dát, když jsem v Itálii. To není nějaký problém. Takže mě to všechno jako oslovilo, nejenom ta zmrzlina, ale ta filozofie té značky. To, že prostě myslí i na to, že by se nemuseli úplně cpát produkty v nějakém gigantickém množství. A trošku mysleli na tu přírodu a z čeho se to zpracovává. No a tak jsme to běželi s tou Salavou dál. A tím, že máme místo, rodiče mají penzion na Ostravici. A v horním patře je penzion a ve spodním máme právě jako prodejnu. Táta dělal celý život v krbu kachle, prostě staví kachle na zakázku. Teďka je u něho brácha a staví ty nádherné věci. Ale byl tam tak nějak prostor, nebo táta myslel, že nebyl, ale my jsme mohli tam jako vytvořit, protože jsme tátu přemluvili s těmi kamny na polovinu. A v polovině jsme udělali s bráchou prodejnu. A já teda se v tom jako tak vezu, ale hlavně kdo tam figuruje? Brácha, který tam prostě máme vždycky čtvrtek, pátek, sobota, neděle otevřeno. A tam funguje brácha a prostě jsem se snažil tu značku propojit. Tím, že nebyla žádná prodejna v Tatrách, v Tatranské Lomnici a druhá je v Peci, tak mezi tím je celkem vzdálenost. Takže jsme Mountain Squad v těch Beskydech, by to mohlo být fajn, no. Ale fungujeme tak, že spíš tam jezdí kamarádi, prostě netlačíme nějaký e-shop, nějaký marketing nebo tak, ale často fungujeme tak, že i přes ten týden někdo zavolá a potřebuje prostě bundu, kraťasy, to je jasný. Takže klidně dojďte, volejte a občas se tam můžeme potkat se mnou, ale hlavně s bráchou. A to je dobrý, brácha to. Ok, a co ten název, Mountain Squat, proč? Mountain Squad, no tak, to vzniklo vlastně tak, že já mám za sebou období, kdy jsem žil ten squad úplně naplno. Já jsem bydlel rok v autě více méně, jak jsem přejezdil mezi dvěma kluky v Brně a ve Zlíně, tak jsem spával za lezeckýma stěnami, protože od reprezentace máme vstup zadarmo, takže tam jsem fungoval, když jsem znal sprchu, toaletu a spal jsem v autě, od kempy, když jsem dostal skvělý auto, takže fungoval jsem takhle. A vlastně ten náš životní styl, prostě zaskvotovat něco, jedna k tomu napomáhalo a druhá k tomu, že vlastně tátovi jsme zaskvotovili ten prostor té prodejny tam, kterou tam měli jinou a s tím tak se nám to jako propojilo a udělali jsme to takhle. Nadační fond KRTEK Mám tady jednu z předposledních otázek, ale to není úplně otázka, já řeknu jenom jedno slovo a byl bych moc rád, kdyby se to trošku rozvinulo. Ty jdeš výrazně víc, protože mi to přijde jako super krásná aktivita a tím větším s námi Krtek. Krtek je instituce, která má sídlo v Brně a jejím cílem je pomáhat dětem s onkologickým onemocněním, což mi přijde, já se v té medicíně pohybuju, když to řeknu na tom okraji, dělám tu zubařinu, ale tak celkově medicína je náročná a je náročná jasně, že ten aspekt i těch pracujících v tom, jako dělat s těmi onkologickými pacienty je celkově náročný a dělat prostě s onkologickými dětmi, to si myslím, že je závod na přežití, takže tím bych chtěl vyzdvihnout i ty lidi, kteří se kolem toho točí, jako jedna kolem toho Krtka, ale ty lidi, co prostě pracují s mými dětmi v té onkologické nemocnici. No a nevím, kdo to může mít jako těžší, než dětský onkologický pacient, kdy prostě třetek dnů, když máte nějaké onkologické onemocnění v 70. tak jste něco odžil, nebo člověk něco odžije a prostě má něco za sebou a může se tak jako, je to blbý, ale prostě řekne si prostě, něco je za ním, ale u těch dětí je to prostě náročné na to, když to dítě odchází nebo potom celý život s tím bojuje a takhle, takže já se snažím, nikde to až tak nepropaguji, ale prostě snažím se podpořit nějakými finančními prostředky, takhle, můžete všichni, a je to fakt na dobrou věc. No, já mě teď trošku, nebo jsem na mě, protože já mám co roku malou právě a opravdu jako ten rodič tohle všechno si člověk uvědomuje mnohokrát víc, mnohonásobně víc, než právě předtím, než byly ty děti. Jakým způsobem můžeme my přispět, nebo můžou lidé přispět konkrétně? Je normálně transparentní účel, já prostě s tím časem, já bych chtěl s ním třeba jako, měli jsme v plánu, že se jdeme udělat nějaký výlet, ale já prostě jsem v čase na tom strašně v presu a mrzí mě to a vyčítám si to, ale prostě takhle to je, takže se snažím aspoň finančními prostředky prostě přispět, nebo lidem to právě takhle říkám, když se mě někdo ptá, já si nevím o někom, kdo by potřeboval pomoct, mám pro mě sebe na štěstí jako velký počet lidí, kteří jsou, celý život mám štěstí na lidi a jsou to často lidi, kteří se snaží a snaží se prostě přejít dál a snaží se pomoct dále, takže mě vždycky odkazují takhle na toho Krteka a i takhle se snažím pomoct na přednáškách, to zmiňuji takhle, takže tak můžete všichni, Je to celkem jednoduché a pomůže to, je to pro dobrou věc. A já myslím, že tohle je úplně skvělá výzva, takže určitě pod rozhovorem v textu najdete nějaký odkaz nebo nějaký způsob, jak přispět a byli bychom za to všichni moc rádi. Co Matějovi hory dávají a daly Mám tady poslední otázku, je to taková úplně standardní otázka, kterou se vlastně ptáme každého hosta. Co ti hory dávají a daly? No, odpověď na tuto otázku se mi v průběhu života vyvíjí, je to nějaká konstanta, ale hory jsou pro mě, pro mě to je, jak jsem říkal, ta očista, pro mě to je motivace, pro mě to je, víš, tady prostě nic neošulíš, tady to prostě funguje, takže je to ke všem stejně rovné a není to, že ty jsi nevím, bílý a ty jsi černý, tak to máš takové, ne, tady prostě pro všechny je počasí stejně blbý nebo stejně dobré a naučíš se takovým těm principům prostě přírody, naučíš se to vnímat. Nebo mě to třeba asi naučil táta s mámou, když jsme jezdívali do těch Beskyd nebo do těch Tater tady, kdy jsme chodívali na západ slunce nebo na východy, protože vnímat tu přírodu, když zapadá slunce, když usíná, ne když jdu tady po Tatrách a jdu tou dolinou večer, kdy je ještě, zapadá to slunce, ještě takové to šero a ta dolina, já cítím z toho, že jde spát, cítím z té prostě, zní to divně, ale z toho, jak šumí tráva, z toho, jak prostě tam funguje vítr, tak cítím, že ta dolina se chystá na to usínání a mám z toho strašně krásné pocity, takže já vnímám v horách asi víc, než vlastně regulérně objektivně jde vnímat. A je to prostě o tom fungování, pak si to přeneseš do toho běžného života. A ty principy prostě nějakou takovou jako sebekázeň, nějaké prostě čestné fungování, nějakou takovou jako, tak jak být dobrým člověkem, no prostě, že to naučí možná. Myslím, že to je dokonalé zakončení. Díky moc za rozhovor. Já děkuji. Děkujeme, děkujeme. A vám děkujeme taky, diváci, že jste ten rozhovor viděli, eventuálně slyšeli. Děkujeme našim partnerům, hlavnímu partnerovi je Salewa, i Matěj je vlastně ambasadorem Salewy, takže z toho hraje. Já děkuji velmi moc televizním divákům. A děkujeme Brain Marketu, dalšímu partnerovi. Mimochodem s kódem "NAHORU10" můžete získat 10% slevu při nákupu v e-shopu. A určitě budeme rádi, když nás budete sledovat, eventuálně odebírat, YouTube, Facebook, Instagram, Spotify a tak dále. A to je všechno. Těšíme se na příští rozhovor. Mějte se, ahoj.

► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde . Děkujeme! Libor Dušek je sociokulturní antropolog, publicista, vysokoškolský pedagog, skialpinista a horolezec. Působí v Krkonoších i ve vysokohorských oblastech Asie – Pamíru, Hindúkuše a Karákóramu. Je autorem knižní série Krkonošští rodáci vzpomínají a spolupracuje s režisérem Tomášem Galáskem na dokumentárních filmech (například Střípky ze života horolezce). Jeho dlouhodobou vizí je rozvoj subdisciplíny „horská antropologie“. Co vše v rozhovoru s Liborem zaznělo? 1:13 Bouda vs. chata 4:34 Knižní série Krkonošští rodáci vzpomínají 11:07 Dokumentární tvorba 13:55 Dokument o expedici na Muchu Chhish 21:00 Tipy na treky 25:00 Vnímání smrti v Asii 30:00 Co Liborovi hory dávají a daly Video YouTube verze zde : Podcastová Spotify verze zde : Podcastová Apple verze zde : YouTube Music verze zde . Hlavním partnerem naHoru.tv je ryzí horská značka Salewa. A kdo by chtěl (nejen) značku Salewa poznat opravdu z blízka, má jedinečnou příležitost začít pro ni rovnou pracovat! Hledá totiž svého nového Event Specialistu. Více info ⁠zde ⁠ . Partnerem naHoru.tv je také BrainMarket. S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na většinu jejich nezlevněných produktů na ⁠⁠e-shopu⁠⁠ . Rozhovor jsme natáčeli u ⁠Boudy Bílé Labe⁠ . Více informací o připravovaném filmu Rhapsodia Concortica o expedici na Muchu Chhish najdete zde . Film Střípky ze života horolezce najdete ⁠zde⁠ . Více o knižní sérii Krkonošští rodáci vzpomínají najdete ⁠zde⁠ . Podpořte  vznik dalších rozhovorů. Zde je i textová verze, pokud preferujete čtení před poslechem . ( Přepis byl vygenerován automaticky, takže se v něm mohou objevit drobné nepřesnosti – děkujeme za pochopení!) Historik a spisovatel Libor Dušek Sociokulturní antropolog, který pracuje jako vysokoškolský pedagog. Specializuje se na Krkonoše a také na region z tzv. Vysokého a Středního Ázie, což je oblast Pamíru, Hindukúše a Karáko Rámu. Publicista, který píše knihy a tvoří dokumentární filmy. Znáte ho můžete jako moderátora video podcastů Na Štandu. V neposlední řadě je také aktivní skialpinista a horolezec, který například v roce 2018 vedl expedici, která jako první vylezla na štít Karla Marxe, což je nejvyšší hora Jižního Pamíru. Jsme před boudou Bílé Labe v Krkonoších a já zde vítám Libora Duška. Ahoj Libore. Ahoj, buď zdráv. Děkuji za pozvání. Teda tak to vyznělo, jako když Ferda Brabenec, práce všeho druhu. Jsme rádi, hlavně, že jsi to pozvání přijal. Spíš bych jenom, promiňte toho, řekla zkrátka, dělám to, co mě baví v životě. Bych to zkrátil do takového jednoho kratšího výčtu. Ale je to tak vlastně, no. Bouda vs. chata   Možná bych se zeptal na začátek jenom na jednu technickou otázku. Bouda versus Chata? Protože natáčíme v různých regionech v ČR, v různých podmínkách, v různých horách a někde se říká spíše chata a někde se říká spíše bouda. Krkonoše jsou známy spíše tím, že se nazývají chaty boudou. A je tomu tak? Proč je to tak?   Je to tak, protože to bylo území Sudet. Zde bylo, když jsme v těch vyšších Krkonoších, větší procento etnických Němců než Čechů. Nebo kdybychom byli přesnější, tak to byli spíše Rakušané, kteří hovořili německy. Ale když přišli z Alp svého času a Baude je německy bouda, takže je to i budaření a souvisí to i s fenoménem budního hospodářství, takže proto ta bouda. Ta Chata je už něco, kam se jezdí na rekreaci a je to poválečné, řekněme, je to taková ruská dača třeba, taková chata. Takže to je spíše rekreace, když ta Bouda je spíše trvalým pobytem. Ale o tom bych mohl mluvit dál a dál samozřejmě, to je jenom stručný výsek. Každopádně si dáváme pozor, abychom v Krkonoších vždy používali výraz bouda. Protože jsem pochopil, že většina místních to poměrně, poměrně řeší. Ale tak něco je více charakteristické, chata, něco je penzion, doba je dynamická, všechno se neustále mění. Dobře, dobře. Pojďme trošku k tvé specializaci. Ty jsi sociokulturní antropolog a etnolog. Ano, to je de facto synonymum. Dobře, každopádně pro většinu populace si myslím, že to není úplně jednoznačné, co to znamená například pro mě. Mohl bys to trošku rozvést a vysvětlit nějakým laickým způsobem? Vždycky v předmětu Úvod do antropologie studentům říkám, že jsou v prvním ročníku, že se seznamují, se svobodou, tak říkám, že je to, že antropologie je věda o lidské rozmanitosti. Anthropos je řecky člověk, logos je jako nějaká věda. Já raději používám to slovo nauka. A zkrátka je to o nás, o lidech. Prakticky cokoliv, co souvisí s lidskou společností, se společností a kulturou. To jsou taková dvě klíčová slova. Co je více, jestli ta společnost nebo ta kultura, interakce s přírodou. Samozřejmě bez historie to dělat nelze. Musíte mít nějaké věci, co souvisí s ekonomikou, s příbuzenskýma vazbama, sociologický background, do toho religionistické záležitosti atd. Takže takový balíček veškerých záležitostí spojených s lidskou činností a jak to všechno interaguje interpersonálně, intrapersonálně, jak se to míchá, jak se to vzájemně ovlivňuje, ty pohledy my a oni, předsudky. Je to také interpretativní. My, antropologové, nehledáme univerzální pravdu, protože univerzální pravdu v sociálních vědách nenajdeš nikdy. Vždycky to je o nějakém výkladu a navíc píše to nějaký autor, který má nějakou zkušenost, ten výzkum dělá člověk. Chce nechce, dáš do toho vždycky trošku sebe, i když se to snažíš odosobnit a být takzvaně objektivní, o což úplně nejde. Takže bylo by to na dlouhé povídání, ale zkrátka všechny tyhle věci se tam do toho zahrnují a je to nádherné. Je to o poznávání sebe samotného a hlavně společnosti a o tom nějakým způsobem i přemýšlet o tom, když to řeknu hodně lidově a dá to nabídnout člověku poznání týkající se ostatních kultur a společnosti. Knižní série Krkonošští rodáci vzpomínají Použil jsi slovo autorství, kromě jiného, a já bych se ho maličko rád chytnul, protože tím bychom se mohli dostat ke Krkonošům a konkrétně ke knižní sérii Krkonošští rodáci vzpomínají, která v tuhle chvíli má pět dílů.   Šestý vyjde velice brzo a ty jsi autorem. Vždycky v těch knihách se to i dramaturgicky snažím koncipovat tak, že tam je většinou tucet lidí, 12, takže aby to bylo ženské, šest žen, šest mužů. A jak už jsem zmiňoval, Krkonoše byly do roku 45 etnicky smíšené, zhruba 60% Němců, 40% Čechů, ale podle toho, jak bereme širší to pod Krkonošemi, to je otázka, ale tak zkrátka půl na půl přibližně, tak aby to bylo jakýmsi způsobem vyrovnané, aby mě někdo neosočoval snad z nějaký propagandy, že mě platí Landsmanschaft, nebo že jsem, co já vím, komunista, nebo naopak v opačném směru. Ty to si tam můžeš dosadit cokoliv, takže aby to bylo pestré, ta paleta by byla pestrá, abych tam na tom ukazoval tu diverzitu, pardon, jsme si řekli, že nebudu říkat ty cizí slova, takže tu různorodost společnosti, protože opravdu je to fajn. Ale to je spíš na pomezí, má to blíž k tzv. orál historii, to znamená, to jsou příběhy lidí. Já v podstatě tady zachycuji, prostřednictvím těchto knih, příběh jednotlivých lidí, víceméně takový zhutněný životopis, a lidi narození v 20., 30., teďka už 40. letech, protože nikdo nežije věčně, tak když si to člověk dopočítá, dělám to 15 let, věnuji se tomu, tak prakticky to beru od narození, nebo respektive ještě ty kořeny té rodiny a jak šel čas. Víme, že 30., 40., 50. léta byly velmi bohaté v tom 20. století na velké tzv. historické události, ale já se do toho snažím promítnout to, jak to vnímali ti běžní lidé různého společenského postavení, takže do toho se nebojím, ať ti lidé mi tam řeknou i ty své emoce, ten svůj pohled. Proto každý má nějaký svůj pohled a čím déle to dělám, čím víc příběhů mám nastřádaných, tím víc se blížím i té univerzální pravdě, protože každý to vidí jinak. Sto lidí, sto povah a prostřednictvím vlastně těch mikropříběhů se dostávám i k těm velkým dějinným událostem. Vždycky nutně, ať chceš nebo nechceš, se dostaneš k politice, ale zase je tam v tom i lidová strava, různé zvyky, rodinné záležitosti atd. Série už má docela hodně dílů a bude vycházet šestý, ale co tě vedlo úplně k tomu prvnímu dílu? Protože je to poměrně něco ne úplně standardního, tak proč jsi se do toho šel? Ten začátek byl, že já jsem po studiu, ještě rok jsem dělal kameničinu a je to dneska, co dělá Veselej výlet. Takový tzv. etnografický sběr těch dat. A takže od té doby jsem s tebou, Pavle, jestli se díváš. Jsme kámoši a pomáháme si do teď v tomhle tom. A já jsem nastoupil do muzea potom, po tom, co jsem dělal u Pavla, ale tam jsem u něj dělal kameničinu, takže když tady jdete v Krkonoších po těch štětovaných cestách, těch kamenech, takže tam na tom mám taky nějaký svůj otisk, ty zídky a tohle. Takže i manuální práci jsem si, nejsem jenom intelektuál, jo. Pozor na to. I manuální práci jsem se věnoval. A sakra, teď jsem si sám sobě utekl z toho. Jo. A nastoupil jsem do muzea jako správce národopisného fondu etnografického. Etnografie je taková base antropologie a etnologie, že bez toho to nejde. Tam vlastně sbíráš ty lidské příběhy a ty folklorní záležitosti. A s hrůzou jsem zjistil, že se tomu systematicky nikdo nevěnuje. To znamená, že já systematicky od jara 2010 tyhle příběhy sbírám. A už v podstatě od léta 2010 je publikuji v měsíčníku časopisu Zprávy KRNAP, Krkonoše Jizerské hory, což je úžasná platforma. A musím se pochlubit, je to velice čtené, lidi to mají rádi a tam každý měsíc vychází rozhovor. Takže už jsem jich publikoval bezmála dvě stě. A potom mě někdy v roce 2016 oslovil nakladatel, jestli to nechci dát formou, jako překlopit to do nějakého deníkového záznamu. Spíš jako když ty lidi píšou paměti, jak jde čas. A říkám si, proč ne, že akorát dramaturgicky si to hlídám a vycházejí tyhle oblíbené knížky. Takže to má v řádově desítky tisíc čtenářů, nebo prostě deset až patnáct tisíc čtenářů každej ten příběh, což je fajn. Je tam nějaký téma v těch příbězích, které se pravidelně opakuje? Víceméně, někdy se ty příběhy proplétají. V zásadě je to vždy odpíchlé od života toho člověka. Takže jestliže logicky někdo se víc věnoval sportu například, tak to je víc o sportu, o lyžích. A já nevím o tomhle z toho, jestliže babička víc třeba jako vařila, nebo drželi doma v rodinném kruhu různé svoje rodinné rituály, tak je to víc o tomhle. Jestliže někdo fušoval víc do politiky, tak je to víc politický. Jestli zas někdo ještě dožíval to budní hospodářství, tak je to víc o tom budním hospodářství. Snažím se tu pestrost tam ukázat do maximální šíři a i to právě nad tímhle tím dramaturgicky přemýšlím, jak jsem už říkal. Nechci, aby to bylo nějak nefér vůči těm ostatním, ale který vlastně ti zůstal nejvíc v paměti? Dá se to takhle říct, který z těch rozhovorů? Kamaráde, každej příběh je originál a každej příběh je dobrý. Dějiny jsou tvořený lidma. Každej má s nějakým způsobem co promlouvat i do těch velkých dějí. Není to tak, že to všechno je Albrecht z Valdštejna a co já vím, Napoléon, Masaryk a Donald Trump, když to vezmu nějak chronologicky, ale opravdu i ten popelář z Horního Maršova má co promluvit do historie. A samozřejmě čím víc to berem regionálně, tím víc jsou důležitější to regionální lidi. Takže já i dramaturgicky přemýšlím pochopitelně nad různýma částma Krkonoš a pod Krkonoší blízkýho, tak samozřejmě i nad nějakým sociálním postavením toho člověka. Takže tam jsou jak dělníci z fabriky, tak právníci, nebo doktoři, inťoši, tak nějaký středoví lidi. Aby to prostě bylo barevné. Jedině tak si myslím, že jde dosáhnout nebo respektive přiblížit se kýžené objektivitě. Teď už teda ne, ale ze začátku občas to bylo v rozporu s názory některých lidí, že si mysleli, že jsem nějaký ideolog. Ale vůbec ne. Opak je pravdou, přátelé. Opak je pravdou a snažím se to ukázat v té nejširším spektru.   Dokumentární tvorba Tohle je nějaká knižní tvorba, ale ty jsi i spoluautorem dokumentárních filmů. S režisérem a filmařem Tomášem Galázkem, který velice často tvoří filmy nebo dokumenty z horského prostředí, tak s ním máš za sebou už dva filmy. Jsou to Střípky ze života horolezce , což jsou vzpomínky na Miroslava Šmída a Boys 1970 . Nicméně v loňském roce jste se vlastně účastnili části expedice Muču Kiš, respektive šli jste s klukama do základního tábora a filmovali jste vlastně jejich expedici, která následovala. Bylo to s klukama z horolezeckého Háček, Radar, Banán. A tvou rolí bylo vlastně být v tom filmu vidět a zároveň jsi se měl na starosti scénáři. To ano? Mohl bys to trošku rozvést? To je v podstatě, teďka se mi tam formuje nějakých pět pod odpovědí. Já to ještě vezmu trošku zpátky do Krkonoš. Ještě jsme taky s kolegy z TMRV Production udělali film Učení toho dechu o jednom krkonošském pamětníkovi, který má ještě dodnes dialekt krkonošský a toho jsme zachytili i obrazem, tak to by možná, toho bych tak vypíchl, jestli někoho z toho Krkonošska, který jeho příběh, podobných příběhů jsem slyšel mnoho, ale on je úžasný i vizuálně a navíc je ještě aktivní, paní Jiřička, takže do toho. Dále v roce 2018, Střípky ze života horolezce, zdravím holky Šmídovi, sestry už přes 30 let zemřelého Míry Šmída, fenomenálního horolezce, publicisty a vůbec člověka širokého záběru, ty nám povolily, jeho sestry, dostat se do jeho archivu a udělali jsme vlastně na základě jeho dokumentárních dobových filmů takový střih, kde jsme oslovili různé jeho nejbližší kamarády, co tam hovoří, tak to si myslím, že dobrý počin, do teďka i na YouTube, to je jako zveřejněné, hodně na to lidi stále se dívají. Já jenom dodám, že link najdete pod rozhovorem. Určitě. A v roce 2020, 50 let výročí tragédie pod Huascaránem, my jsme trošku chtěli to na to nahlížet trošku, řekněme progresivněji, aby to nebylo tak, pardon, teď aby to nevyznělo cynicky, ale uplakané pořád, jak se to jako prezentovalo, tak jsme trošku chtěli nějak to podat maličko jinak, takže zase tam je v tom ta historie toho příběhu, ale Mára Holeček s radarem jsme vyslali v 19. dohora. Do Cordillery Bjanky, aby tam něco přelezli na počest kluků, aby lidi taky viděli, co by třeba v tom 70. ty kluci tam přelezli. Takže tam vznikla vlastně ta taková klíčová velká, s Tomášem jsme spolupracovali předtím, Galáskem, ale tam jsme našli ten krásný modus operandi, že já budu dělat tu historii, a on bude dělat tu současnost, takže tam se prolíná ta historická linka s tou současností, co tam leze Mára s Radarem. A vlastně podobný způsob práce, podobný diskurs nabízíme teďka v tom současném, jak kluci loni přelezli tu Muču Kiš, panenskou horu, a my jsme v archivech vyštrachali, nebo zas tak jsme štrachat nemuseli, protože spousta těch lidí ještě žije a je to ještě v živé paměti, že v roce 1979 byla první krkonošská expedice na severní Manaslu, což byl do té doby taky Panenský kopec. Tady máme spojky Krkonošáci, byť v Himaláji, ale na Panenském kopci a Krkonošáci NO2, nebo jak se to říká? Verze 2? 2.0, pardon. Krkonošáci 2.0 a o 45 let později taky panenský kopec. Takže zase tady využíváme tam tyhle dichotomie, stejný prolínání příběhů tam bude, ale do toho, aby to ještě nebyla nuda, kluci v 79. tam mají botanika Honzu Šturzu, který tam botanizoval, takže dělal vědu. A já tam jsem zase za vědu jako ten kulturní antropolog, protože já kromě toho, že dělám tu antropologii a orální historii v Krkonoších, tady tedy dlužno poznamenat spíš popularizační formou, tak pak dělám takzvanou tu High Asia, High Central Asia, to znamená vysokou střední Asii, což je ten Pamír Hindúkuš Karákoram, to je Tádžikistán, Afghánistán, Pákistán, zkrátka tenhle horský uzel, těchto fenomenálních velkých pohoří. A tam vlastně hraju sám sebe a zrovna tou dobou byl svátek Eid al-Adha, neboli Eid Qurbani, což je svátek oběti. Významný svátek pro muslimy, že tam žijí muslimové, šíitský mimochodem, ne sunnitský, to by bylo na dlouho, střih dál. Takže tenhle fenomén jsem už 23 zaznamenal v Afghánistánu, takže jsem se na něj teďka soustředil v Pákistánu a hledám tam ty podobnosti a zase různosti a využil jsem toho, že tam zase byl Tomáš, takže z toho zase vznikne odborný etnografický film, který teďka taky, když už tohle půjde ven, tak zhruba ho budeme dokončovat. Takže asi to takhle všechno si to proplétám, propojuju a spojuju, jedny věci využívám, byl tam Tomáš, dělá se tenhle film, tam dělám ten historický scénář, sám si k tomu dám ještě odborný svůj film, který zachycuje tu religiozitu a vlastně to sociálno, protože tenhle svátek oběti nejenom, že navazuje na abrahámovskou tradici, která mimochodem je ze starého zákona, křesťané na ní trochu zapomněli, ortodoxní lidi to ještě dělají, pro muslimy, pardon, pro islám je to důležité, když to hodně zjednoduším, ale trošku zpopularizuju, tak asi něco jako pro nás Vánoce třeba, ten obětní obětí, tohleto je to přechodový rituál, řečeno antropologickou antikou, že oni každoročně si připomínají, přijímají víru prostřednictvím oběti, nejčastěji berana nebo ovce, ale tam obětují i třeba jaky, kozy, krávy, v Egyptě třeba i velbloudy, takže nám se to jeví jako krvavá lázeň, ale tam je to hodně taky o tom sociálnu a o té reciprocitě, že v podstatě ti majetnější, kdo mají víc těch zvířat, podělí prostřednictvím tohoto rituálu zase ty chudší, které si to nemohou dovolit, takže to nějakým způsobem tmelí i tu komunitu, takže všechny tyhle věci sledují. Dokument o expedici na Muchu Chhish   Kdy přesně by měl jít film ven, ten Muchu Chhish (Muču Kiš)? Film máme, ten Muču Kiš, jmenuje se to Rapsody a Corcontica, protože kluci ten svůj první film pojmenovali Bohemian nebo Bohemian Rapsody, je to taková aluze jako na Queeny, ale Rapsodie, že ho znáš z češtiny, ten je jako balada, by se to dalo přeložit, to znamená jako česká balada a Korkontika je latinský název pro Krkonoše, to znamená krkonošská balada, proto ten film reflektuje ten 97tý. i ten rok 24. Takže Rapsodie Korkontika jde do kin zhruba přesně 10. dubna Praha, 10. dubna Vrchlabí a 11. Jilemnice jako region Duben, pak tam někdy ještě v dubnu je Ostrava, Brno a samozřejmě potom další kina, ale hlavní premiéra Praha. Všechny vás zvu, přátelé, přijďte, bude to fakt pecka, bude to dobré a bude to zážitek. K tomu ještě vychází knížka, já vždycky to mám rád, jako úplně taky jsem udělal obsáhlou publikaci, takže bude k tomu i fotokniha a tam to, co se nevešlo do filmu, nějaké narativy, povídání kluků, zase literárně zpracované a další fotky, bude k tomu krásná výpravná publikace. Tak to má být, že jo, s filmem kniha. Nějaký další film už plánujete, nebo je to na to moc brzo se o tom bavit? To je asi brzo, doufám, že teďka to a trošku si rejpnu do Galase, aspoň ho to bude třeba motivovat. On už má roztočenýho, já nevím, asi sedmej nebo vosmej rok, Pepu Rakoncaje, to je prostě běh na dlouhou trať, ale každý rok vždycky odejde na expedici, takže toho Pepíka nestíhá dodělat, tak prostě teď mu všichni říkáme, Galase nikam nejezdi, prostě v 25. roce a dodělej toho Pepu a zase pojedeš v 26. roce, protože jinak, ono to je náročné, že jo, protože musíš být na ty expedice, prostě šest, sedm týdnů, pět až sedm týdnů řekněme, A pak jako vybrat materiál, postprodukce, střih, znáte to, jo, nabarvit, blablabla, On jako Tomáš to dělá asi hodně sám tyhle věci, takže to jako vyžaduje dost práce. A tam máš nějakou roli, nebo tam ne? Ne, tak něco takovou mírnou asi spolupráci, ale vůbec ne, Možná tam budu mít poděkování v titulkách, ale nic velkého, tam se nepodílím nějak úplně. Hela a baví tě teda víc psaní knih, nebo spolutvorba dokumentů? Hele, to je super otázka, děkuji moc za ni. Hele, mě víceméně asi na každém něco najdu, jo, Jako já mám rád pestrost v životě, já nemám rád nudu, nebo když je něco jednostranného, Takže mě baví jak učení prostě na univerzitě, taky učím v alternativní škole, Vždycky jednou týdně sedmáky, osmáky, deváťáky, To je jako v fůzovkách moje malá pokusná laboratoř, To, co mě pak přijde za čtyři, pět let na vejšku, tak je to docela vtipné to sledovat. A baví mě psát samozřejmě, jak ty populárně naučné věci, Tak ty akademické, opravdu odborné, no, protože já si myslím, že je samozřejmě to potřeba jako pedagog, Psát ty akademické věci, ale myslím si, že stejně rovnocenně důležitá je popularizace těch zvlášť sociálních věd jako nějaká osvěta, když to tak blbě řeknu, aby to neznělo nějak nabubřele, Ale prostě dostat to mezi ty lidi. A samozřejmě já i se orientuji na tu vizuální antropologii, a ta je spojená s tou kinematografií. A s Galasem si velmi rozumíme, je to teda jako bitka, jsou tam jako hodně, teda používáme mezi sebou v našich diskuzích a při tvorbě expresiva, když to tak řeknu, a vulgarismy, no, často je to teda opravdu total Itálie, že si tvrdě vynadáme, To je proces, který není založený na konfliktu, podle mě, jako aspoň, co já jsem zvyklý, tak nikdy nemůže být dobrý. Někdo to třeba má jinak, jo, tím nechci to generalizovat, ale my s Galasem to máme takhle, že prostě vždycky se musíme si prostě vynadat, zhádat se a tak dále, takže tohle mě baví hodně, ale v zásadě on ten proces je podobný, protože ten film se zase hejbe a člověk nemusí to opisovat, jsou tam ty pohyblivé obrázky, ale zase ten text snese víc věcí a je to jiná forma, takže všechno je to skvělé, ale pořád je to práce s lidmi a pořád je to interpretace něčeho, do čeho zas dáš ku sebe, jak jsem říkal na začátku, jo, což mě taky nějakým způsobem prostě tohle vždycky bavilo, už asi od dětství. Teď bych se rád posunul trošičku jiným příkladem. Rád bych se posunul na východ a konkrétně pohoří Pamír, protože to je v regionu, na který se specializuješ. A pohoří Pamír, myslím si, že pro Čechy není tolik známý, jako třeba Himaláj. A v čem je vlastně tohle pohoří unikátní, nebo se liší právě od Himaláje, třeba nebo od těch turističtějších oblastí? Tak hele, velmi, velmi stručně. Pamír v podstatě se rozkládá hlavně na území Tádžikistánu, což je postsovětská republika bývalá. Byla to jedna z těch patnácti svazových republik, takže má ten příběh rusifikovaný. Teďka se tam zase víc jako do toho montuje Čína, to by bylo zase na delší řeči. Takže tamto má ten etos sovětského svazu ještě. Ale hlavně je tam důležité to náboženské zázemí. Jsou tam šíitský ismailité, což je stručně řečeno takový hodně reformovaný islám. Ženský nechoděj zahalený, nemají mešity, spíš tam, řekněme, hodně zjednodušeně to náboženství je folklór. A v rámci toho od jejich duchovního vůdce Šoch Karim Al Husajní neboli Agachán IV. jim říká, buďte mírumilovní na sebe a buďte mírumilovní a přátelští a příjemný a pohostinný taky k turistům. A ti lidé opravdu se podle toho chovají. A ti lidé tam jsou zlatí. A tam jsem fakt jako, můžu říct, že v několika světových zemích, které jsem navštívil, jsem byl a tam jsou prostě úžasní. A za těch 20 let, co tam jezdím, v podstatě pracovně bádat, nejdříve jako student, později jako člověk, jsem psal diplomku a disertaci a teď píšu odborné záležitosti a tak. Střádám také materiál na habilitaci a na další věci. Takže tam mám síť kamarádů. A tak jsem se plynule přesunul z té pamírské části i do Hindúkuše, na druhou stranu do Afghánistánu, kam už jezdím pravidelně 15 let. A podobně i do Pákistánu, protože tyhle horské etnika, takzvaný etnicko-jazykový pamírský skupiny, kterých je tam několik, já se nejvíc zaměřuji na takzvané Váchánce. Takže já jak vizuální formou, tak i psanou formou nějakým způsobem studuji, ale zároveň interpretuji jejich kulturu a přibližuji ji evropskému publiku. Ale ty jsi se možná ptal na nějaké treky. Promiň, to tam je určitě u toho Pamíru. To znamená, ta oblast je určitě bezpečná. Perfektní, určitě. Ten Afghánistán tam je trošku složitější, ten Pákistán je také bezpečný, ale tam zase to má ten ethos těch bývalých britských Indií, takže té kolonizace britské do roku 1947, a ten Pamír je jako dobrý, že tam vás pohostí, je tam i to zázemí, není to drahé a jsou tam fajn treky, a najmete si tam průvodce, není to drahé, jezdí tam i cestovky nějaké, ale můžete tam jít i na vlastní pěst. Ideálně umět rusky a anglicky, s mladými se domluvíte anglicky, s staršími rusky, takže pohodička. A ta příroda, jestli máte vyloženě takové ty rozkvetlé věci a hodně vegetace, tak zase ten Pamír je takový trošku kamenný, ale zase právě má to tu svoji poezii a dá se tam dojít do Bejzu, třeba pod toho Marxe, nebo zase úplně na té druhé části pamíru v alajském řetězci pod Lenina, to i z Kyrgyzstánu se tam dá jít. Ano, má to tenhle potenciál a to zázemí tam je a je to prostě fajn. Dobře, a co spíš nějaké, řekněme, vyspělosti toho regionu, já nevím, elektřina atd., voda, tohle všechno pokrývá ty standardy, na které jsme my Evropané zvyklí, nebo je to spíše…? Velmi zjednodušeně, já říkám, že na východ od Košic je to skoro podobné všude, takže vy, kdo pamatujete ještě Ukrajinu před válkou, tak si to ještě trošku posunete o něco dál, jo, jen tak lehce a máte asi Kyrgyzstán, Tádžikistán, ale já myslím, že dneska už i ten Tádžikistán, Kyrgyzstán je na té úrovni jako ta Ukrajina skoro. A nebo zase, jestli nemáte zkušenosti s Ukrajinou, tak třeba Bosna a Hercegovina, jestli jste byli, jo, takže o něco taková punkovější Bosna, trošku to tam je, takže i pro toho Evropana je to jako v pohodě. Zatímco třeba už ten Afghánistán je zase ještě o level víc. A Pákistán taky má třeba to zázemí v pohodě, jenomže Pákistán dost platíte za tu bezpečnost a Afghánistán taky, to by bylo na delší povydání. Takže myslím si, že pro takové objevitele tohoto High Central Asia bych asi začal Kyrgyzstánem, jestliže máte rádi menší hory a trošku víc zelenější hory, tak bych doporučil Kyrgyzstán a jestli vám nevadí strmější štíty a víc kamene a míň přírody, ale řekl bych podle mého ještě takový příjemnější lidi, tak tak prostě jeďte na Pamír Tádžický. Tipy na treky  Představ si, český cestovatel, takový ten trekař klasický, to je já nevím, kluk, holka, který prostě zvládne těžký batoh, má rád nějaké takové denní přechody, kde třeba sem tam přespí ve stanu, sem tam nějakým úbytkům, aby se dala tu z prachu nějaký ten mix, sem rád pozná kulturu místní, to znamená rád poznává ty lidi, ale zároveň rád si dá nějakou malinkou výzvu, že opravdu celý den zvládne a k tomu má rád prostě hory. Tak konkrétně třeba treky, dokázal bys si doporučit? Hele, těch je tam několik, jo. Co tě napadne? Hele, všechno vygooglíš, tam jsou v podstatě i si můžeš pronajmout někoho s voslíky a dát si jednodenní, dvoudenní, nebo můžeš jít přechod třeba ze šachdarského hřebene prostě do toho druhého jazgulamského například a to třeba může trvat 10-12 dní, když chceš fakt jít jako na těžko v podstatě nepotkáš tam člověka, jo. Tam ta variabilita je docela velká a mají to i různé cestovky nebo ty místní průvodce to mají připravené nebo prostě z internetu najdeš a jde to na vlastní pěst. Ať si trošku lidi jako to, ať je nevodíme úplně za ručičku, ať si taky pohledají. Je tam toho dost a zároveň i třeba ty pětitisícovky pěkný tam jsou, nebo šestitisícovky těžší, samozřejmě prváč už je problém trošku dělat, jo. Možná nějaký takový bezvýznamný pětitisícovky se dá ještě udělat asi prváč, jako jo, tam. Ale jako je to hezký, že si tam prostě takový ty trekaři a horolezci který nejdou, nechtějí úplně do těch extrémů, tak si to tam taky najdou. Ale tohle ostatně jde i v tom Pákistánu, jo. Ale tam vás to vyjde o dost dráž. Vnímání smrti v Asii   S horama je často spojená jedna věc a to je riziko. Riziko, horolezci naši hosté, často o tom hovoří. Je tam i riziko smrti. A tohle téma v našich západních kulturách je často vnímané spíš, řekněme, nechci říct negativně, ale spíš se o něm nemluví. O smrti jako takové. Na druhou stranu, často v Asii smrt je vnímaná vlastně úplně jinak. Někde je úplně opačně. Jak je to konkrétně v oblasti Pamíru? Jak místní lidé vnímají tohle téma?   Hele, tohle to je dost taková otázka, na kterou se dá na kterou se dá odpověď jako velmi široce. Obecně samozřejmě jako smrt není v žádné kultuře brána jako pozitivum. Víceméně. Našli bychom asi nějaké výjimky. Nicméně ten náhled, asi jak říkáš v Asii je trošku jiný. Že tam s tou smrtí žijou trošku víc. Že už je tam, to je třeba vidět, jak se chovají ke zvířatům, nebo právě jsou ty oběti, tak často tam tomu přihlížejí děti, tomu zařezávání těch zvířat halal a je to vlastně takové normálnější. Ale jako není to nikde nic veselého, když někdo umře. Mají tam podobný, jako ten princip těch rituálů, tohoto, ten princip toho přístupu je velmi podobný. Nicméně není to tak tabuizované, jak se naznačilo i v té otázce a přijímají to, řekněme, asi s větší pohodou, když to malinko zjednoduším. Ale v rámci toho horolezení a vůbec toho lezení, spíš ti místní lidé jako takoví, ti pastevci, spíš si, i když teď už tolik ne, protože jsme na to zvyklejšího, ale trošku si klepaj na čelo. Proč tam ti Evropané a ti Američané lezou do těch hor, co oni tam hledají? Protože ti lidé, to jsou pastevci, kteří pro ně největší hodnota, počet hlav, stáda, ovce, kozy, jaci, krávy, jo. A oni v podstatě končí v těch 4, 4,5 tisících, dokud jsou pastviny, kde třeba někde i jsou sezóny v létě, a dál už tam nechodí, protože co by tam hledali štěstí, tam už nic není, tam jsou jenom šutry a kamení. Co tam jako na tom vidíte, proč tam lezete, takže tam tohle není. Samozřejmě v tom Tádžikistánu na Pamíru je to trochu jinak, protože za těch sovětských dob se tam hodně lezlo a tak dále, takže na to jsou zvyklí, jsou tam zvyklí na ten turismus. Ale myslím si, že tam zrovna v tom nejsou takové ty smrťácké, smrťácké hory, ten Pamír. Pokud teda neberu ten úplně centrální, v okolí Pik Somoni, dřív Pik Komunisma, tam je to nebezpečnější, ale... Já sám ani tak nemyslel, že se to tam děje, spíš to téma obecně, jak to oni vnímají? No, trochu odlehčeně, trochu s maličko větším nadhledem. Ale hele, to jsou i lidi v Evropě, kteří tu smrt neprožívají tak úplně šíleně jako někteří jiní, jo. Určitě, já jsem pak myslel kulturně, jestli to není nějaká specifická věc. Rozumím, no, není to takové tabu, ono to i trošku souvisí s těmi religioznem, s nimiž záležitostmi, že obecně islám vykládá smrt trošku jinak než křesťanství. Nota Bene naše jako post křesťanská, vesměs ateistická, nebo spirituálně jinaká společnost, jo. Češi jsme na tom jako speciální v tomhle, takže to je z úhlu pohledu. Zase jinak to vnímá smrt věřící křesťan, jinak to vnímá někdo, kdo je ateista, někdo, kdo má nějakou svoji vlastní spiritualitu, třeba v Čechách nebo v Evropě, jo. Ono to zase taky tak těch cestiček je k tomu hodně, no. Já bych měl předposlední otázku. Máš nějaký nesplněný sen, ať už jako horolezec, skialpinista, a nebo tvůrce, ať už se bojíme o dokumentárních filmech, nebo o knihách? Hele, to slovíčko sen, já jsem k tomu trošku takový opatrný. Já spíš vždycky říkám, jako jasně, plňte si sny, ale v první řadě uvědomte si, na co jako mentálně i fyzicky máte, jo. Já když si vysním něco, na co nemám, ať z jakýchkoliv důvodů, tak se taky můžu zabít, nebo budu strašně zklamaný, že to nepůjde. Takže já si radši nic nesním, já spíš žiju přítomností hodně. Takže vždycky si to rozmýšlím, co a jak, ale já myslím, že mě život naplňuje, že mám tak pestrý, já mám jako tolik aktivit, že nějak jako to, o co mám zájem, tak k tomu jdu naproti, řekněme, ale nějaké prostě vysoké mety, vysoké laťky a nesplnitelné sny si nedávám. Trošku se snažím být realista, snažím se být nohama na zemi. Vždycky, jako říkám, člověk, i jako antropolog, ono to s tím souvisí. Já to i tak trochu mám, že jako osobní život a profesní život a vůbec jako celkově, koníčky a práce, že to mám tak jako propojené. Že moc se to nejde oddělit jedno od druhého. Že prostě, jak jsem ti říkal na začátku, dělám, co mě v životě baví, tak vždycky, jako říkám, člověk musí mít hlavu otevřenou, ale musí samozřejmě dávat pozor, aby mu z ní nevypadl mozek. Jak jsi o tom hovořil, tak mě hned napadla kniha o Moc přítomného okamžiku, takže jenom jsem to chtěl takhle zmínit. Přítomnost je základ, ale přítomnost nejde bez reflexe minulosti a bez určité predikace budoucnosti. Ono to tak jako, tak to vidím, ale nebudem tady filozofovat.   Co Liborovi hory dávají a daly Úplně poslední otázka. Taková standardní, my vlastně dáváme každému hostovi. Co ti hory dávají a daly? No, tak určitě nějaký proces seberealizace. Když začnu teda u sebe. Ale já, jak jsem postižený tou antropologií, tak to mám vždycky spojený s lidmi, s tou lidskou kulturou. Víc než s přírodou, kterou ale neopomíjím, protože ta adaptace na tu přírodu taky hovoří o všem možném. To je taky samozřejmě důležité. Ale i to ostatně, já jsem takový jako společenský člověk, a řekněme kolektivní, nejsem ten individualista, ale raději mám, když je parta. I když někdy taky je heslo, nejlepší parta je jeden. Ale spíš jsem radši obklopený lidmi. Takže tyhle věci, vždycky to bavím jako spojené nádoby. Ti lidé, co žijou v těch horách, to mě asi nejvíc baví. Proto i moje výzkumy antropologické cílím do hor. Protože v těch horách jsem vyrostl. Já jsem rodák z Vrchlabí. Naši mě úplně jako maličkého brali do těch hor a od malička jsem viděl Sněžku a Obří důl, že jsem tam vyrůstal a to by bylo nadlouho. Ale mám to prostě takhle nějak v krvi. V krvi jsou ty hory. A dokonce mám takovou myšlenku, kterou pomalu realizuji. Subdisciplína antropologie, horská antropologie. Tedy antropologie, která se zaměřuje na hory a na veškerý interakce člověka a hor. Ať už lidí, kteří v těch horách žijí, nebo lidí, kteří tam jezdí za účelem turistiky, relaxace nebo horolezectví a všeho. A ať už zůstaneme v Krkonoších nebo v Alpách nebo pojedeme do Hindúkuše a na Pamír, tak veškerý ten provazec všech těch vztahů, jak místních mezi místními, tak místní mezi příchozíma, příjezdníma, ten celý guláš, tak nějakým způsobem chci zarámovat do nějaké, řekněme, akademické práce, která ponese název horská antropologie. Je to tedy docela velký úkol, který jsem si vytyčil. To je možná, jak jste mě ptal předtím, na nějaký ten můj sen. Řeknu, nemám rád sny, nemám rád vzory. Inspirace a motivace a tyhle věci, tak to je takový můj běh na dlouhodobější, dlouhodobý plán, který bych nějak realizoval. Tak jo, to je celé, jo? Tak super, děkuji, buďte zdrávi. D ěkujeme, já to ještě zakončím. Vám také děkujeme, diváci, že jste tenhle rozhovor viděli, eventuálně slyšeli. Děkujeme našim partnerům, hlavnímu partnerovi Salewa, partnerům BrainMarket. Mimochodem s kódem NAHORU10 máte desetiprocentní slevu v e-shopu BrainMarket.cz Budeme rádi, pokud nás budete odebírat na různých platformách v rámci sociálních sítí nebo na YouTube, eventuálně na Spotify. No a u příštího rozhovoru. Naviděnou, na slyšenou, ahoj.

► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde . Děkujeme! Radek „Radar“ Groh je skialpinista, horolezec, trailový běžec a ambasador HUDYsportu. Loni se spolu se Zdeňkem Hákem a Jaroslavem Bánským vydal na Muchu Chhish (7 453 m n. m.), nejvyšší do té doby nevylezený vrchol světa – pokud nepočítáme hory, na které se nesmí lézt z politických či náboženských důvodů. V rozhovoru jsme si povídali o přípravě speciálního vybavení, o samotném průběhu celé expedice a nakonec i o možnostech ledolezení u nás v České republice. Co vše v rozhovoru s Radkem zaznělo? 0:50 První pokus o Muču Kiš 2:00 Účastníci expedice 2024 3:24 Dostupnost lokality a aklimatizace 5:12 Počasí 5:52 Průběh expedice 7:38 Jištění 8:42 Výstroj a výbava na míru 10:48 Ledolezení v ČR 11:51 Ztráta satelitního komunikátoru Video YouTube verze zde : Podcastová Spotify verze zde : Podcastová Apple verze zde : YouTube Music verze zde . Hlavním partnerem naHoru.tv je ryzí horská značka Salewa. Lokální web najdete zde . Naším partnerem je také BrainMarket.cz . S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na většinu jejich nezlevněných produktů. Na ledolezení v Krkonoších se můžete registrovat zde . Podpořte  vznik dalších rozhovorů. Zde je i textová verze, pokud preferujete čtení před poslechem . ( Přepis byl vygenerován automaticky, takže se v něm mohou objevit drobné nepřesnosti – děkujeme za pochopení!) Horolezec Radek Groh o prvovýstupu na Muchu Chhish Radek Radar Groh, skalní lezec, horolezec, trailový běžec. Rozhovor s ním jsme už dělali. Bylo to v Krkonoších na Brádlerových boudách. Teď se v Krkonoších nacházíme také, v Labském dole. Brádlerovy boudy jsou kousek od nás. A my bychom si s Radkem chtěli povídat na téma Muchu Chhish, expedici, kterou absolvoval v loňském roce.   Čau Radku!    Zdar! Ahoj, ahoj.   V tom našem minulém rozhovoru, to bylo čtyři roky dozadu, tam sis v té době studoval na Horské vůdce. Jak to máš teď? Dostudoval jsi?   Jasně, tak to už je drahně let. Od té doby už mám vlastně vzdělání Horského vůdce a teď se tomu věnuji.    Dobře. První pokus o Muču Kiš Pojďme teda k té expedici Muchu Chhish. Vy jste tam byli v červenci loňského roku, 2024. Je to správně? Přesně tak, tak jsme tam byli dlouho, takže i v červenci.   Dobře, my jsme byli tam ještě rok předtím. To byl pokus číslo jedna.   Přesně tak, moje premiéra na Muchu Chhish byla v expedici Pavla Kořínka, kde jsem s Pavlem Bémem, Tomášem Petrečkem. Dali jsme do toho maximum. Na vrchol jsem se nepodíval, to mě dost dožralo, takže jsem byl rád, když jsem pak přemluvil tady tu svitu těch mojich krkonošských kamarádů, že do Pákistánu se vydáme znovu a tentokrát nám štěstí přálo a na vrchol jsme vylezli. K těm partiákům se ještě dostaneme, ale v tom roce 2023, kde jste skončili? Nebo co?   Já jsem vlastně nakonec s takovým nějakým zoufalým solo pokusem to probil do toho závěrečného hřebene, ale prostě jsme museli se vracet, takže na ten finální konečný hřeben Muchu Chhish jsem se podíval. Vlastně s Tomášem Petrečkem jsme byli v posledním vojenském táboře zhruba v té výšce 7350 metrů a odtamtud jsme pak zahájili ústup. Účastníci expedice 2024   Dobře, pojďme tedy do roku 2024 a možná začneme s parťáky, takže kdo s tebou absolvoval výstup?   Tak volba byla jasná, že jo, Zdeněk Háček Hák, kamarád z Krkonoš, Horský vůdce, fenomenální horolezec, no a hnedka další byl Jarda Banán Bánský, kolega z horské služby, kamarád, emeritní reprezentant ve skialpinismu, výborný horolezec, takže jsem věděl, že tenhle triumvirát má velkou šanci uspět.   Ono se jednalo o prvovýstup, jasně, ale zároveň to byla nejvyšší dosud nezdolaná hora světa, do toho se nepočítají všechny hory, jak to přesně je? Jo, ale tenhle ten kalkul, říkám si, že je to nejvyšší legálně dostupná hora, na kterou vláda přizná povolení. V Butánu například existují vyšší hory, ale vzhledem k náboženským důvodům, nějakým sociálním nebo společenským, se na ně neleze, což my pochopitelně respektujeme, nechceme prostě jít někam, kam se nemá, tak tohle vlastně byla meta mnoho let, vlastně velmi silně pokoušená, na Muchu Chhish již bylo více než dvacet elitních expedic, právě kvůli tomu, že to bylo svým způsobem ve své době pól nějakého horolezeckého snažení. Dostupnost lokality a aklimatizace Lokalita té hory, protože ona je trošičku jinde, než takový ten klasický pás 8 000 pákistánských hor, o kterým ty si na jedným přednášci hovořil, že vlastně jde se tam přesledovat z Baltora, což není úplně něco, co tě extra baví, takže tady ta dostupnost je podobně náročná?   Vůbec, údolí Hunza je čarokrásný, prostředí, kulturou, lidmi, ale hlavně je tohle dostupné do základního tábora pod Mučuk, když putuješ dva a půl dne, takže v podstatě taková trailová dosažitelnost, ale jinak jakoby horograficky to samozřejmě spadá do velkého Karakoramu, ale vlastně ty vzdálenosti tam jsou v tom vstřícnější pro nás lenochy. To sice jo, ale na druhou stranu tolik neaklimatizujete, to znamená, kolik času jste věnovali vlastně aklimatizaci, než nastal den D a co jste dělali? No tak v tom byla samozřejmě taková zapeklitost tohoto našeho snažení. My jsme měli aklimatizaci původně plánovanou na sošný vrchol Hunza Peaku, který se tam tyčí nad správnou oblastí Hunzy Karjabádu, ale vinou nějakých zdravotních komplikací, které postihly Zděndu, se nám ten vrchol nezdařil. Pustili jsme od něj právě, abychom zachovali tu konzistenci té party a měli jsme možnost vlastně v té naší trojici stoupat k tomu vrcholu. Takže po zhruba, já nevím, více než nebo zhruba asi třech týdnech jsme se tedy ocitli v tom základním táboře pod Muchu Chhish, ale aklimatizovaní jsme nebyli vůbec, protože vlastně ty podmínky v Karakoramu jsou obrovské. Tam jsme byli v základním táboře ve výšce 4 tisíce metrů, takže to nás nijak ideálně nepředurčovalo. Pro tenhle přespolák ve výšce 7 tisíc metrů jsme tam rychle zbastlili nějakou rychlou aklimatizaci, ale nakonec to stačilo. Počasí   Vzhledem na ty poměrně extrémní vzdálenosti z basecampu na vrchol, tak je potřeba třeba jiný přístup nebo jiný výhled co se týče počasí?   No tak samozřejmě ta vzdálenost je obrovská. Ten Karakoram je typický svým zdivočelým počasím. On vám nedá tu dlouhou periodu, nedá vám prostě 14 dní, abyste se tam prostě v tom rochnili. My jsme to chtěli zfouknout zhruba za 5-6 dní. I přesto ta prognóza byla nevstřícná, ale nebyl čas ztrácet čas. Radek už se potřeboval vrátit sem na střechu, takže jsme do toho šli a dopadlo to. Průběh expedice  Ok, pojďme ale ještě se dostat do toho mezitím, než jste vyrazili, než jste se dostali nahoru. Jakým způsobem to probíhalo? Vlastně ta vzdálenost je opravdu obrovská, tak čím je to specifické?   No tak samozřejmě musíme tu horu ukusovat co možná o největších kusech. V tom je ten problém, že když vlastně nejste dobře aklimatizovaní, tak vlastně to tak nejde, nedokážete tam prostě rychle postupovat, což my prostě museli. Ještě to vůbec bylo umocněné tím, že jsme byli permanentně ztížení nějakýma zdravotními komplikacemi, které taky naší akceschopností neprospívaly, ale nějak jsme to zvládli. Na druhou stranu jste byli tři. To je samozřejmě výhoda, že si asi rozložíte váhu u těla atd. Přesně tak. Kromě nějaké sociální intriky, silného přátelství, tak ale i to byl vyloženě kalkul. Snažil jsem se využít ty zkušenosti z toho předchozího roku. Věděl jsem, že prostě troje záda unesou víc než dvoje. Troje páry nohou prošlapou tu nechutnou sněhovou hmotu efektivněji. Na konec vlastně klíčový se ukázal Jarda, který se tam ukázal v elitní formě a ten vrchol nám tam vyklíčil. Jištění   Jištění zpomaluje, to je jasná věc. Na druhou stranu je tam nějaká míra rizika. Jak to probíhalo?   No tak vždycky to bylo něco za něco. Jak už jsem se vrátil k tomu, že jsme do toho šli s těmi kartami rozdanými a že jsme byli špatně aklimatizovaní, já byl nemocný. Prostě jsme museli ten čas honit někde jinde, takže jsme šli do nějakého toho rizika. Odpustili jsme si to jištění, což nás aspoň trochu zrychlilo a tím jsme to zvládli rychleji.   Já jsem dokonce slyšel, že jste se jistili opravdu minimum, řekněme nějakých 200 metrů nebo něco takového. Opravdu skoro celou cestu jste šli. Tak jako vidíš, z Krkonoš tady ve sněhu nám pomohl, tak my tady podctivě trénujeme, takže škrábat těma mačkama umíme. Byli jsme si jistí sami o sobě, důvěřovali jsme si jako parťáci, ale takhle jsme věděli, že pokud chceme se dostat z vrcholu dolů, tak není čas na nějakou přehnanou obezřetnost. Výstroj a výbava na míru A jak jste řešili to množství sněhu, protože jste se museli poměrně brodit? Tak to je v tom Karakoram fenomén posledních let. Snažili jsme to řešit tím, že jsme to prošlapávali trojíma nohama, když v poslední době to zůstalo spíš na ty Jardovy nohy. Ale třeba už z té předchozí expedice jsem si tam pořídil takové ty sněžnice nebo takové ty aplikace mezi mačku a botu, které nám umožňovaly efektivně jít stoupat těmi tlustými sněhovými vrstvami. A to je věc, kterou si můžeš někde koupit? Jo, koupili jsme si ji draze někde ve Švýcarsku, prodávají. Nicméně měli jste tam pomocníky, které jste si udělali sami. Jarda vytvářel tam sněhové kotvy, tak to bylo trošku specifické, že vám to pomohlo? No ne, tak obecně v těchto horách, je organizovanost nositel efektů, jsme měli všechno odladěné, od maček, oblečení. Rakoncaj se i nám na míru ušil kombinézy ultralehké stany, do kterých jsme se vešli tři. My jsme prostě věděli, že musíme být na to dobře připravení. Byli jsme, Jarda tady měl speciální ultralehké kotvy, které nám umožnily nějaké základní jištění v těch nejnebezpečnějších částech. Takže jsme o tom přemýšleli a vyplatilo se to. Tak teď je nakonec nějaké číslo, takže kolik dní jste celkem šli na vrchol?  Čísla, já si myslím, že jsme tam zpátky byli asi šest dní. Na přesná čísla si nepamatuji, ale ne celý týden. Šest dní.   A nastoupili jste zhruba kolik výškových metrů?  Těžko spočítáte, přes tři tisíce výškových metrů to určitě bylo.   A ten sestup, ten trval jak dlouho?  My vlastně jsme z toho posledního výškového tábora to vyhrkali na vrchol. Vlastně ještě ten den jsme dokázali sestoupit do výškového tábora číslo tři a druhý den už jsme se těšili komfortu základního tábora. Takže to mělo takovouhle dynamiku. Ledolezení v ČR   Za náma je parádní ledová stěna. Kolik je vůbec takových stěn nebo takových možností zalézt se v ledu v České republice? No já si myslím, že takováhle možnost je jen jedna. Tu máme my v Krkonoších, jsme za ní vděční. Jsme vděční správě Národního parku, že nám to tady vůbec umožňují tady takhle trénovat. Takže je báječný.   Takže když bych si a já chtěl zalézt, tak co pro to musím udělat? Tak na prvním místě se registrovat na Krkonošském Národním parku a pak sem můžeš vyrazit. Samozřejmě ledolezení to už je pokročilá lezecká technika. Tak s nějakým zkušeným kamarádem, eventuálně horským vůdcem. Dobře, eventuálně ty jsi horský vůdce. Tak takže tohle je jedna z aktivit, kterou pro klienty děláš? No tak samozřejmě jedna z aktivit.   Tak, děkuji za tohle shrnutí. Ztráta satelitního komunikátoru   A já bych měl jednu takovou závěrečnou otázku, vzhledem k tomu, že jsme dělali rozhovor s tvojí partnerkou, Lenkou Erlebachovou, která s tvojí sestrou, Kájou Grohovou, byla na Gasherbrum 1. Přesně v té době, kdy vy jste byli na Muchu Chhish. A Lenka nám vyprávěla, jak se jí stala taková specifická věc se satelitním telefonem, který vlastně vypadl z kapsy, sjel kus svahu a spadl dolů a zůstal na jednom místě, což samozřejmě může simulovat ne úplně šťastnou věc. A vy jste o nich neměli vlastně žádné dva dny žádné zprávy. Tak ty seš na expedicích často, to znamená, že tvoji blízcí tohle vlastně mohou podobné situace prožívat na té straně doma. Teď se to otočilo a ty jsi vlastně tohle prožíval už v domácím prostředí, tak je to nějaký strach o toho blízkého, nebo o ty dvě blízké ještě k tomu, tak vůbec něco nového pro tebe, ne? No tak samozřejmě, že to bylo extrémně nepříjemné. Ono ještě to nebylo jenom satelitní telefon, to byl satelitní komunikátor, který vlastně přesně pořád vysílal tu GPS polohu, proto ty očekávání byly dramatičtější. Ale zas musím říct, že já Káje a Lence na tolik důvěřuji, že ještě tady je jich horolezecká excelence a to jejich fungování v horách je na takové úrovni, že jsem byl přesvědčený, že to zvládnou a že se nám pořádku vrátí domů. Tak jo. Díky moc za rozhovor. Já děkuji. Díky, že jste se za mnou dorazili do Labáku. Ať ti to hezky leze, ať ti to dobře klouže na lyžích a ať ti to dobře běhá. Vám děkujeme, že jste tenhle rozhovor poslouchali, anebo to ani viděli, pokud jste koukali na YouTube. Jsme rádi, že nás budete sledovat. Můžete i na sociálních sítích, Facebook, Instagram. Děkujeme našim partnerům, Salewě, hlavnímu partnerovi a i Brain Marketu. Mimochodem, s kódem “NAHORU10”máte 10% slevu na většinu produktů v e-shopu BrainMarket.cz . A u příštího rozhovoru naviděnou a neslyšeno. Ahoj.

Snímek Rhapsodia Corcontica (v režii Tomáše Galáska) nabízí autentický pohled na současné i historické horolezecké a vědecké výkony v asijských velehorách a odkazuje na dědictví I. Krkonošské horolezecko-vědecké expedice Himaláj 1979. Film mimo jiné zachycuje jedinečný příběh krkonošských horolezců, kteří v létě 2024 jako první na světě zdolali panenský vrchol Muču Kiš (7 453 m) v pákistánském Karákóramu. Členy této významné expedice byli Radoslav Groh (vedoucí expedice a člen Horské služby Krkonoše), Zdeněk Hák (horský vůdce a dvojnásobný držitel ocenění Zlatý cepín) a Jaroslav Bánský (člen Horské služby Krkonoše). Jejich výkon byl mezinárodním portálem Explorersweb.com oceněn jako nejlepší horolezecký výstup roku 2024. O prvovýstupu na horu Muču Kiš se pokoušelo více než dvacet elitních expedic z celého světa, avšak neúspěšně. Český tým se tímto výkonem zapsal mezi významné úspěchy světového horolezectví. Slavnostní premiéra filmu se uskuteční 9. dubna 2025 v kině Lucerna v Praze a následně proběhnou premiérové projekce i v dalších městech České republiky za účasti tvůrců a protagonistů filmu. Na filmu se mimo jiné podílel i Libor Dušek v roli scénáristy. Rozhovor s Liborem najdete zde . Veškeré informace o filmu i jeho projekcích naleznete zde . Na trailer se můžete podívat zde :

Na celý rozhovor s horolezcem Radkem Grohem se můžete těšit už tuto neděli. Tak nás určitě sledujte, ať vám neunikne. Kde všude sledovat? Facebook | Instagram | YouTube | Spotify | Apple Podcast Zatím mrkněte na trailer: