► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde . Děkujeme! Filip Malý je kondiční trenér, horolezec a otužilec, který byl součástí české expedice na Kilimandžáro. V roce 2023 tato expedice vystoupila na tento nejvyšší vrchol Afriky, který měří 5085 metrů. S časem 23 hodin a 12 minut stanovili členové expedice nový světový rekord. Co vše v rozhovoru s Filipem zaznělo? 2:05 Jak vznikl nápad na expedici? 5:09 Průběh expedice I. 8:10 (Ne)aklimatizace 9:26 Příprava na expedici 11:50 Průběh expedice II. 15:21 Vrchol a závěr expedice 21:35 Otužování na horách 26:55 Budoucí plány 30:42 Další rekordy na Kilimandžáru 32:12 Vnitřní ticho a klid na horách 35:49 Co Filipovi hory dávají a daly Video YouTube verze zde : Podcastová Spotify verze zde : Podcastová Apple verze zde : Podcastová Google verze zde . Naším hlavním partnerem je ryzí horská značka Salewa, která vyrábí oblečení a vybavení, které kombinuje tradiční materiály s progresivním a moderním designem. Lokální web najdete zde . Naším partnerem je také BrainMarket . S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na většinu nezlevněných produktů. Doporučujeme například jejich lipozomální vitamín C . Více o jejich produktech se dočtete v článku . Technickým partnerem je italská značka Manfrotto , která je zajímavá tím, že dokáže vyměnit drtivou většinu velice drobných součástek techniky, čímž výrazně prodlužuje životnost jejich produktů. Rozhovor jsme natáčeli v Prášilském ráji  na Šumavě. Podpořte  vznik dalších rozhovorů. Zde je i textová verze, pokud preferujete čtení před poslechem. Trenér otužilec a horský rekordman Filip Malý Byl součástí české pětičlenné expedice, která v roce 2023 vystoupila na nejvyšší vrchol Afriky, Kilimandžáro, nacházející se v Tanzanii, který měří 5895 metrů, a stanovila tak nový světový rekord expedic, 23 hodin 12 minut. Kondiční trenér, horolezec a otužilec Filip Malý je naším hostem v Prášilském ráji na Šumavě. Filipe, ahoj.   Ahoj, zdravím všechny. Ahoj.   My jsme se v našich rozhovorech do poslední doby většinou věnovali jiným kontinentům, než je Afrika. To je samý Himaláj, Alpy a podobně. Afrika tam zatím nebyla. Je o co stát na Kilimandžáru?   Rozhodně. Vlastně člověk nemá nic podobného v okolí. Tam je Kilimandžáro, pak je tam teda ještě vrchol Meru, to je 4500, ale vlastně jinak člověk kouká na planinu a nic vlastně vyššího v okolí není. Ani nic jako podobného tomu. Plus zase ten kontrast mezi nějakou savanou a vlastně za 30 kilometrů je člověk v 6000.   A ta vlastně okolní krajina, ta planina, řekněme, to má jakou nadmořskou výšku zhruba?   My jsme vlastně byli v Moshi, to bylo město hodinku a půl od toho Marangu, kde jsme vycházeli a to bylo 800 metrů nad mořem. Tam jsme se vlastně pohybovali asi do 12 000, šli jsme jeden den vlastně na nějaké kávové plantáže a jinak vlastně to Marangu, to je to město, kde vlastně je ta Marangu Road, že ono na Kilimandžáro vede 6 cest a zhruba ta naše výchozí brána, tak to bylo v 1800 metrech.   Jak vznikl nápad na expedici? U těch expedic, jako jsem předeslal, tak to není časté vlastně spojení do té Afriky, tak jak ten nápad vlastně vznikl?   Ten nápad vyvstal asi Domčovi, to je vlastně náš hlavní Dominic Lux a zase já nejrad mluvím za někoho druhého, nevím, co ho přímo k tomu vedlo, ale mě to vlastně nabídli začátkem května a já jsem tak jako pro všechno, takže já jsem moc dlouho nepřemýšlel, řekl jsem, že prostě do toho půjdu. Taková výzva, která už se asi víckrát za život nemusí poštěstit. Už jenom proto, že už vlastně slovenská expedice, ta to nedala dva roky před námi, tak tam už byly nějaké náznaky, že se to bude opakovat, když byl pokus o rekord, ale ty nedošly až na Uhuru.   Je potřeba říct, že ten předchozí vlastně stanovil teda Wim Hof a skupina lidí kolem něj, je to tak?   Jo, Uhuru Peak vlastně, tam Wim Hof byl za 31 hodin a 25 minut, 26, něco takového a vlastně Slováci, co to šli, tak ti došli na Gilman's Point, což je, myslím si, na tom Marangu je to druhý nejvyšší vrchol, pak se dáš vlastně na Uhuru, je to ještě asi 200 výškových metrů a tam byli za 23, 30. A náš vlastně původní limit, nebo jsme si řekli, že kdybychom do 24 hodin chtěli být na tom Gilman's Point, což bychom vlastně už takhle stanovili ten rekord a na Uhuru jsme si řekli, že prostě uvidíme, jestli půjdeme nebo nepůjdeme podle sil, ale na Gilmanu jsme byli za 21h, takže furt nám ještě zbývaly vlastně 3 hodiny na to dojít na Uhuru.   A byl ten pokus nebo ta ambice s tím rekordem, řekněme jako ta hlavní věc, nebo to bylo spíš jako přidružené? Že zkusíte ten vrchol dosáhnout v tom jako expedičním složení a když se poštěstí rekord, tak bude rekord.   Už od začátku bylo asi jasné, že jedeme fakt jako na čas. Nechci mluvit za ostatní zase, ale v mé hlavě, jako když se řeklo, že dojdeme za 24 hodin na Uhuru Peak, tak tam nebyla jiná možnost.   Ty sis vlastně před rozhovorem říkal, že ty se nějak teda strašně rychle rozhodl, že jsi během půl dne řekl, že do toho jdeš.   Jo, jo. Nabídl mi to vlastně Domča někdy dopoledne na crossfitovým závodem v Budějovicích a večer už jsem si řekl, že do toho jdu.   V ten moment v té nabídce jsi byl relativně pevný v kramflecích v tom smyslu, že ten rekord je dosažitelný?   Hm. Já si myslím, že jo. Samozřejmě běhaly tam myšlenky, proč do toho nejít, proč do toho jít. Teď jsem si dával to pro a proti. Ale vlastně jsem si řekl, tím jak já žiju a co vlastně ten rekord obnáší, tak jako v čem jiném bych měl, nevím, vytvořit něco třeba, co tady ještě nebylo, než prostě v horách, kde jsem každý víkend i díky otužování. Vlastně to je moje každodenní zase náplň v zimě. Tak se tak jako zkombinovalo.   Průběh expedice I. Co samotná expedice, jak to vlastně jakoby probíhalo, kolik jste na tom měli, teda ten čas je jasný, ještě jste viděli, že to chcete pod těch x hodin, které tam vypadly. Jak to probíhalo, bylo to bez problémů nebo naopak jich tam byla spousta?   Asi spousta problémů a nějaké věci samozřejmě, co my jsme třeba nemohli ovlivnit. Třeba do jednoho kempu nám utekli se zimními věcmi, takže jsme neměli oblečení ani.   Utekli?   Jojo, utekli vlastně. My jsme došli po té Marangu Road, to je vlastně nejstarší cesta a jsou tam záchytné body v 2700m, je myslím Mandarahut. Další chatky jsou v 3700m. V 4700m je vlastně Kibo Hut, což je base camp považován a odtud se jde pak vlastně na Uhuru Peak, nebo tam je ten summit day. Vycházeli jsme někdy odpoledne a došli jsme do 3700 se západem slunce. Ta krajina je tam alpinská poušť, takže tam za 20 minut o 20 stupňů Celsia bylo méně. Ateď jsme měli ty nosiče, kterým ale my jsme prakticky nic nedali. Tady jsme jim zabalili, kdyby náhodou, prostě jsme někde potřebovali se v pohodě ohřát, tak jednu zimní bundu. My jsme jim dávali asi 7 kg a každý jsme měli ještě 16 kg na sobě. Přišlo mi to i fér vůči těm nosičům, protože radši si ty věci nosím sám, tak jsme jim dali to, co fakt není potřeba. No a došli jsme vlastně do těch 3700 a věci nebyly. Kluci to špatně pochopili a ti nosiči chodí jinými cestičkami a vlastně pochopili, že se sejdeme až v těch 4700, když je 5 hodin navíc v minusových teplotách už. Takže tam už začaly být takové první problémy. Třeba někdo, kdo se třeba neotužoval, tak tam už ho to docela začalo lámat a vlastně byla ještě před námi celá noc, což už je pak nejhorší. Zase deficit spánku, všechno se to hromadí a je větší a větší zima. Takže nás tam oblíkli do nějakých šusťáků a nějakých prostě expedičních bund třeba z roku 1950. A nějaké vlněné rukavice, vlněná čepice a že prostě do toho musíme jít. Že zase jsme neměli hodinu čekat, než se třeba vrátí. Tím, že jsme ten limit splnili vlastně o 45 minut, tak tam se jako nedá moc šachovat na 24hodinovém pochodu. A v tenhle moment, kdy jsme měli vycházet už a rozhodli jsme se, že pojďme do těch věcí, co nám půjčí, tak najednou přiběhli, že hele, tady máme vaše věci, takže všichni jako happy, tak jsme si dali nějaké gely a tyčinky, co jsme měli a vyrazili jsme už s těmi našimi věcmi.   Takže to nebylo, že by vám to ukradli?   Ne, ne, ne .To byla ta chyba jako nějaké prosté nedorozumění. Logistická chyba.   (Ne)aklimatizace  Jo, jo, jo. A vy jste šli bez aklimatizace?   Ano, bez aklimatizace.   S vědomím možného rizika, že se to může vymstít, protože se to může stát?   My jsme ani nikdo nebyl nad pět tisíc předtím. Já vlastně byl nejvýše tři a půl na Kostarice. To byl únor letošního roku, loňského roku. A tam vlastně jsem nic nepocítil, takže jsme si byli vědomi těch rizik nějak teoretických, co člověk načte odposluchá a tak dále, ale nikdo prostě nezažil výškovou nemoc jako takovou. Takže, ale zase to byla jedna z těch podmínek, co jsme si dali bez té aklimatizace, že bychom tam chtěli jít. Protože i ty předchozí expedice šly  pravděpodobně bez aklimatizace. Tak se porovnávají dva stejní, dva stejné subjekty.   Jasně, jo, jo, jo. Museli jste splnit minimální počet lidí, aby byl rekord klasifikován jako expedice. Bylo vás pět a minimum bylo...?   Bylo nás šest.A pět dosahlo Uhuru Peak.   Jo, jasně.   Jeden dosáhl jenom Gilmana, ale stejně v nejrychlejším čase.   A minimum bylo dva lidi?   Jo, na expedici byli dva lidi. Plus nějaký průvodce od nich. Tam vlastně nosiči nemůžou od Kibo Hut. A tam jsme strávili většinu výletu.   Příprava na expedici Co jste dělali v rámci tréninku, jako přípravy, víme, že aklimatizace to nebyla úplně.   Já jsem měl vlastně, já jsem si dělal 19 týdnů úplně tréninky podle sebe. A spočívalo to v tom, že každý víkend jsem byl v Rakousku v horách, když tam nebyl třeba nějaký crossfitová závod nebo tak. Hodně běhání, hodně dlouhých plavání. V Albánii jsem si třeba taky zaplaval asi 6 kilometrů v moři nebo v oceánu. Tak jsem si dělal nějaké takové trošku extrémnější výkony pro mě. A samozřejmě nějaký silový trénink z hlediska, nějaký rehab, rehab. Ale co se týče přípravy na nadmořskou výšku, tak to jsme vlastně neuměli nasimulovat. Samozřejmě existují nějaké masky, které vám sníží přísun vzduchu, ale to neznamená, že ten vzduch bude řídký. Takže ty masky moc nefungují. A nějaké hyperbarické komory.   Nebo stany.   Stany se používají, jo. To nějak nasimuluje tři tisíce. Což na šest tisíc je... je pořád málo.   A ten crossfit to je spíš… nebo aspoň já zase tak moc dobře crossfit neznám, jo. Ale to je spíš silová záležitost, ne? Takže ty si potřebuješ rozvíjet víc tu aerobní pomalou zónu?   Jo, to bylo jako cílem toho. Což jsem do té doby moc nedělal.   Jasně, jasně.   Vždycky nějaký prostě dlouhý běhy. Ale zase, říkám, když jsem prostě každý víkend v horách. Tak vlastně člověk chodí s krosnou, že jo. Deset hodin denně, pak se vyspí někde pod širákem a zase jde dál. Takže tu už beru jako nějakou tu nízkou zónu. Ale crossfit je i právě o té vytrvalosti. My jsme třeba měli teď ty letní vlastně závody a tam byla jedna disciplína plavání, jedna disciplína tam byla běh, pak nějaký silový složky. Takže taková kombinace všeho.   Průběh expedice II. Jsem teď k tomu tréninku trochu odběhl. Když se vrátím ještě k tomu výstupu. Takže to byla první taková komplikace. Co si popsal vlastně tu logistickou chybu.   Jo, ale nic, nic velkého.   Něco dalšího, jak to vlastně probíhalo potom? Než se podařilo toho vrcholu dosáhnout.   Tam už pak bylo takové… každý měl prostě svoji krizičku někde jinde. Jo, někomu to začalo ve třech tisících. A tam bylo vlastně vtipné to, že kdo co podcenil v přípravě aspoň trošičku, tak se mu to vymstilo tam. Čili zase, že jo. Je něco jiného jít prostě jeden den. Něco jiného je být v té výšce. Něco jiného je, že se vám za den vystřídá vlastně 50°. Když jsme začínali v třiceti a najednou bylo minus dvacet nahoře. A pak jsme ani neměli vodu. A deset hodin jsem šel bez vody tu vrcholovou část. Což nám neřekli, že tam voda nebude teda. Jídlo to už jsme taky do sebe nemohli dostávat. A teď vlastně se to všechno spojí dohromady. Takže kdo co podcenil, tak se mu to nějak vymstilo. Ale nic nebylo taková krize, že bych řekl, tady už to prostě nedám, končím. Ale bylo to takový. Hlavu už jsem cítil, že ta bolest z hlavy už prostě přicházela. Měli jsme oximetry, abychom si měřili tu saturaci kyslíkem a my jsme si řekli, že to nesmí jít pod 80. A vlastně nějakých, to bylo ve 4300 nebo 4500, tak jsem koukal, že jsem měl 43. Takže vás praští do hlavy kladivem a v tom jdete. A ještě do vás nalijou 10 piv. Takže to byl takový stav jako.Já to přirovnávám, jo. Ten stav. Tohle jsme si nedávali.   Já jsem si na chvilku říkal, jestli tam podávali nějaké občerstvovačky speciální.   Ne, ne, ne, ale. Když jsem vysvětlil ten stav, co jsme měli. Jak to aspoň přirovnat člověku který to nikdy prostě nezažil, jo. Všechno se vám míhá. Teď nevíte, jestli ta realita probíhá, nebo neprobíhá. Nějaké  problémy s rovnováhou. Teď půlka z nás tam už usínala, za chůze. protože zase jsme nespali. Na horu a dolu jsme vlastně nespali 42 hodin. Tak to už se taky na tom těle promítne. A největší krizi jsme měli asi mezi čtvrtou a pátou ráno, když je ten nejhlubší spánek. Což prostě tělo v tu dobu má. Tak tam to prostě bylo nejhorší. Tam se právě ztratil třeba Standa, že se na chvilku od nás odpojil. A pak až chvilku po nás pokračoval. A došel nás až vlastně na Gilman. Takže Uhuru už nestihl.   Ono taky jak jsem si dělal tu přípravu a tak jsem si to jako načítal, tak ten první moment byl jako wow, jako 6 tisíc, to je vysoký. Pak byl moment, že jsem si řekl, že to je vlastně choďák.  To nejsou jako takové ty, že když se řekne nějaká 6tisícovka někde právě třeba ve změněném Himálaji, tak člověk vnímá, že tam je to…Pak jsem se zase dostal k tomu, že je to pořád seriózní kopec a hlavně dlouhý výstup. To znamená, že se standardně ty expedice chodí jak dlouho?   Minimum je pět dní, ale moc z těch vlastně cestovních kanceláří to na pět dní nedoporučuje. Těch pět dní je fakt minimum.  Samozřejmě lidi to volí, protože menší finance a tak dále. Ale bez předchozí aklimatizace se to nedoporučuje. Tam je 27% úspěšnost na pět dní na dosažení vrcholu. A minimum je tam 6 až 9 dní. Při těch 6 dnech je 65 % a samozřejmě čím déle se to jde, tím ta úspěšnost stoupá.   Vrchol a závěr expedice Jaký byl ten summit, jaký byl vrchol? Zbyla ještě energie se radovat?   Jo, tam zase to nás prostě nakoplo takovým způsobem. Já jsem se možná poprvé asi rozbrečel z něčeho, že by mě to dojalo, tak já jsem tam prostě přicházel a teď jsem měl takové ty staré expediční brýle, co jsem si koupil, ty retro, a úplně se mi prostě zalily slzami a věděli jsme prostě, že jsme dokázali aspoň něco, ne ani nějaké porovnání s ostatními, ale já jsem si prostě dokázal něco pro sebe, že jsem si řekl, že to prostě dojdeme, tak to dojdeme a vlastně nikomu se nic hrozného nestalo bez nějakých zdravotních potíží, takže to bylo takové, jako byl to úžasný pocit, ale asi nám to došlo až třeba dva dny potom. V tu chvíli vlastně my jsme se tam nafotili, něco pro sponzory, udělali nějaké rozhovory a za 20 minut jsme pelášili dolů, protože nás ještě čekalo furt nějakých 25 km dolů, no, abychom se mohli vyspat.   Jo, takže v součtu teda jsi zmínil těch 42 hodin?   No, 42 a pak zase byl ještě problém s tou další nocí, takže nějakých, já jsem třeba nespal přes 70 hodin.   Fakt? Takže vy jste, když jste vycházeli nahoru to trvalo 23 hodin, teda 12 minut, ale ještě už předtím jste byli teda na nohách nějakou dobu.   Jo, my jsme vycházeli v poledne a vstávali jsme v 6.   Jasně, jasně.   Dali jsme si nějakou společnou meditaci, tak nějak trošku nastavit celý ten mindset pro tu skupinu. A vlastně za 6 hodin, že jo, jsme teprve vycházeli, teď za 23 hodin a šli jsme spát asi v 10 večer vlastně ten další den, takže to, jak jsem to počítal, bylo to 42 hodin. Tam pak byl problém v tom, že my jsme měli soukromou chatku, kde se vyspíme potom, ale zase, spí se ve 3700 a bez aklimatizace se tam prostě nespí jako tady, že jo, tam člověk pořádně nezabere a nám řekli, že nám ty místa někdo prostě vybral, takže nás posadí do té hlavní nějaké velké budovy, kde je dalších x turistů, a jak už to na horách chodí, někdo přijde ve 2, někdo přijde ve 4, někdo vstává ve 3 už na další výstup, pod námi ještě byla restaurace, mně zrovna ještě svítilo také ledkové světlo přímo proti posteli, takže hodinky ty mi nezaznamenaly vůbec spánek a pocitově si myslím, že jsem jenom ležel, ale jako spánek to určitě se asi počítat nedalo, nebylo to tak, že bychom po 42 hodinách přišli, 15 hodin prospali, ale už zase jsme vstávali další den v půl šesté, protože nás zase probrali ti prostě lidi a každou hodinu fakt člověk vstával, takže to je jako pořádný spánek, když to řeknu fakt upřímně, tak byl po nějakých 73, 74 hodinách.   No jedna z věcí, kterou hosté, které máme, zmínil to třeba Mára Holeček, který to říká často, je, že a co tam je? No, nic. Jaký byl váš dojem z toho vrcholu v tom smyslu? Byly tam výhledy, bylo tam něco, co tě nasycuje vlastně?   Já si myslím, že takhle venkovní prožitek tam nebyl, spíš jenom to vnitřní. Asi tam nebylo, jakože bychom tam viděli nějaký úžasný panorama a v podstatě je to vlastně rozsáhlá plošina, v dálce byl nějaký prostě ledovec vidět, ale nebylo to jako když třeba vystoupím na nějaký vrcholek v Alpách a teď vidím tu nádhernou krajinu kolem, zase ty majestátní hory někde ještě něco vyššího, tak na tom Kilimandžáru zase ten vrcholový pohled vlastně není takový. Samozřejmě vidíte do dálky pět tisíc pod sebe, což se zase v jiných pohořích vlastně nestane, ale jako nebylo to úplně nějaká euforie z toho.   Ono to není vlastně zas tak dlouho, co jsem jsi začal více cestovat a do hor chodit, pokud jsem to správně pochopil. Jak se změnil vzhledem ke zkušenostem s tou nadmořskou výškou vlastně ten tvůj pohled na horolezce, co lezou na ty osmičky? Jako ovlivnilo ho to trošku?   Určitě ovlivnilo a dalo mi to zase další moje osobní plány na expedice a tak dále do budoucích let. Už mám naplánováno na další rok, na 2025, máme nějakou společnou expedici a tenhle rok nemám v plánu nic vyššího, ale příští rok už bych se chtěl zase do toho pustit víc. Ale zase jsem horolezec prostě v plenkách, nemám úplně technické dovednosti, nemám vybraný žádný velký vrchol. Vlastně Grossglockner byl pro mě nejtechničtější výstup, když to tak vezmu. Ale zase se tam cítím tak živý a tak docela jistý, že si myslím, že touhle cestou se asi budu ubírat dál.   Takže to je jako směr, který tě přímo sám přitahuje?   Jo, fakt mě to vyloženě naplňuje, že to není, že bych chtěl dosahovat vyšších vrcholů, protože to je prostě vyšší, ale když jsem v těch horách, tak tam mi přijde, že fakt žiju a nezáleží na tom, co je kde jinde.   Ještě přece jenom se jednou vrátím ke Kilimandžáru. Mě vlastně připadá zajímavé, že si tady člověk může vyzkoušet v poměrně bezpečném terénu vlastně tu vyšší nadmořskou výšku. Je to z tohoto úhlu pohledu pro někoho, kdo by se tam chtěl vydat, ale neriskovat?   Já si myslím, že jo. Zase tam prostě nejsou objektivní nebezpečí, laviny nebo technická náročnost. Ale zase bych to úplně nebral na lehkou váhu. Takže každý si řekne, že v teniskách jít na Kilimandžáro, protože pak tam ty lidi proti nám sváželi prostě lidi už na nosítkách a nevím, jestli ten člověk ještě byl při vědomí nebo nebyl, ale zase spoustu lidí to přesvědčí, že je to OK, že je to turistické, dá se tam jít, nepotřebujeme cepíny, mačky, jištění, nejde se přes ledovec, ledovec už tam skoro vlastně vůbec není jako dřív bývalo, ale furt je to šest tisíc, takže...   Takže s respektem.   S respektem, jo, což se chodí na každou horu.   Otužování na horách Jo, jo, jo. Téma otužování vlastně tady padlo už. To je něco, vlastně co se chci na to zeptat. Já jsem samozřejmě na tvém Instagramu narazil na fotku ze Sněžky z bílé tmy ze zimy, kdy tam bylo asi minus 20 a foukal tam dost silný vítr. Měl jsi tam 120 km za hodinu, kdy jsi byl v podstatě vysvlečený, ne úplně teda nahý.   Přesně.   To je samozřejmě extrém a vlastně mě zajímá, jakým způsobem v těch horách ti to otužování jako vlastně pomáhá, protože já chápu asi trochu víc to otužování skrz zdravotní benefity, které to má. Vím, že někteří horolezci se třeba připravovali na nějaké expedice v Poláriu, v kryokomoře. Ale vlastně jsem neslyšel příliš často tuhle variantu, tak máš pocit, že ti to nějakým způsobem v tomhle pomáhá?   Hlavně mi to pomáhá určitě v hlavě, že když vezmu přímo tu Sněžku, tak tam vlastně byl orkán, my jsme vyjížděli z Prahy. To byl takový můj rituál, Sněžka, já chodím každý narozeniny takhle vysvlečený Sněžku nebo každý, teď to bude čtvrtý rok, ale to bylo vlastně 25 mi bylo v tu chvíli, když jsem šel zrovna sem a řekl jsem si, že si chci prostě k 25 oslavit to nějak jinak zase a dát si nějaký takový zlomový okamžik. Tím, že byl fakt orkán a nedoporučovalo se tam chodit, protože hrozili obřákem laviny, takže jsme šli přes Růžohorky. A ta cesta byla dobrá, teplota s tou se člověk popere, ale vlastně pak, jak jsme vyšli z lesa, tak tam začal ten orkán už nabírat. A teď vlastně člověk tam musí jít jenom na to, že další hodinu jde a jenom dýchá a musí se jenom soustředit na sebe. Jo, když, nevím, když půjdu do řeky, jsem tam dvě minuty, když mi prostě bude zima, můžu vylézt, vzít si oblečení a nic. Ale tady vlastně, když je člověk v těch horách a nic jiného nezbývá, než prostě to dojít, protože vrátit se je stejně, vlastně stejné, jako kdyby tam nedošel. Asi v tu chvíli samozřejmě, čím dřív se vrátí, tak tím dřív může být v teple, ale furt musí v  tom okamžiku nějakým způsobem odolat, tak mě to asi posouvá hlavně tu hlavu, no. Plus tady to byl fakt takový okamžik, kdy jsem si řekl, tyjo, už bych tam nejradši skočil, jak jsem tam viděl takovou dolinu a mít od toho klid. Ale tam bylo nejhorší, že jak byla bílá tma a my jsme šli Růžohorkama vlastně poprvé, vždycky jsme chodili přes obřák, tak jo, teď fakt ten orkán, kdy vás to prostě sváží dolů, držíte se těch řetězů a my jsme neviděli, jak daleko to je, protože nikdo z nás neviděl ty Růžohorky , kde až je ten vrchol té Sněžky. Jestli to je za 15 minut nebo jestli v tom ještě půl hodiny, tak to vlastně umřeme tady. Ale vlastně tak jsme si řekli, ale tak jdeme prostě no. Nějak jsme na sebe mávali, že jsme šli každý trošičku jinak, třeba 50 metrů od sebe. A najednou za 5 minut už tam byla chajda nahoře, tak jsme si zalezli do závětří a už to bylo lepší.   Je potřeba si říct, že vy jste sebou měli klasické věci v batohu, ne?   Něco jsme měli. Jako rozhodně to nebylo na minus 20. Já měl nějakou takovou větrovku svojí, co mám proti větru a tričko. Na nohy jsem nic neměl.   Takže víš, kam tím mířím. Možná nás teď poslouchá někdo a říká si, že to bylo trošku nebezpečné. Tak bylo nebo ne vlastně? Zpětně vzato.   Takhle. Rozhodně jinak bych to neudělal, protože za 14 dní tam zase mířím. Zase teď bude začátek února. Ale nebezpečné, no. Jak se to vezme? Já si myslím, že tohle už dělám prostě pár let. A letos jsem teď vlastně na Silvestra oslavil 50. otužilecký výstup, tak vím, kdy to tělo prostě zvládne.   Jo, jasně, ty tam máš vlastně zatím tu zkušenost.   Předtím samozřejmě nebyla taková. To bylo vlastně dva roky zpátky, že jo. Ale už vím, že dokud je tělo v pohybu a dokud se mi potí bágl na zádech, záda pod báglem, tak tělo se automaticky musí ochlazovat, protože pocení je ochlazovací mechanismus, takže dokud se potím, já vlastně nemůžu podchladnout. A vím, že dokud jsem v pohybu v jakýchkoliv podmínkách, tak to vydržím. Samozřejmě, lidi říkají, hele, může se to tady pokazit, můžeš tam zůstat teď tři hodiny, trčet někde, ale zase se tam prostě dá furt nějak vydržet. Furt jsme jako v Česku ještě.   Jasně, jasně, jasně, respektive po nějaké zkušenosti. Tak, jestli někdo se chce otužovat, tak může začínat nějak... třeba trošku pozvolněji, jo.   Třeba trošku pozvolněji, jo.   Hele, a to dejchání, ty jsi zmínil, že jsi šel hodinu a dýchal, ale ty tím nemyslíš klasické dýchání. Ty myslíš to...   Vědomé.   To vědomé, ale to cyklické, jako Wim Hofovo nebo ne?   Ne, já jako úplně nejdu třeba dýcháním podle nějakých metod nebo takhle. Zase pro někoho to může být. Samozřejmě, je to docela dobrý nástroj, ale já nemám úplně rád takové ty věci, které se z ničeho nic stanou nějakou módou. Takže prostě dýchání, jako vědomé dýchání, že si uvědomuji, jak dlouho se nadechuju, jak dlouho vydechuju.A prostě se na to soustředím.   Jo, to znamená spíš jako ukotvit nějaké myšlenky, že to tady zvládnu.   Ano, přesně tak. A soustředit se prostě na jednu věc. Je to vlastně uklidnit se v nepříjemné situaci, což v životě asi každý potřebuje.   Budoucí plány Jo, jo. No a ty jsi před rozhovorem prozradil nějaký další projekt, co v podobné sestavě chystáte. Já doufám, že teď nic neprozrazuju.   Asi si myslím, že už to říct můžu, ale...   On ten rozhovor půjde za nějakou další dobu.   Další plán je Fuji, Japonsko. Tam ještě si jenom musíme dohodnout podle těch rekordů, co tam dosáhli dosavadní. Zase, expediční rekord, takže nejde to prostě s jednotlivcem, když někdo ultratrailový běžec a prostě běžec  jako třeba Kilian. Jsou to prostě dvě odlišné disciplíny. Jo, zase nevím, jestli by třeba tady ti běžci dokázali 42 hodin jít v kuse a nespat. A jít na těžko vlastně. No, je to prostě něco jiného. Je to jiná disciplína. Nesrovnávám. Takže ani nehodnotím ostatní výkony, to jsou prostě pro mě taky úplně jiný svět. Ale Fuji už by mělo být aspoň z části běžecký, možná že celý běžecký, no. A ta otužilecká část tam bude taky no. Tam bude ta výjimka, že to nebude jako Kilimanjaro, ale půjde se otužilecky a tam je na vrcholu minus třicet, minus čtyřicet a kilo vítr, no. Sto kilometrů v hodině větru. Takže to bude taková zase trošičku nepříjemná hodnota. Trošičku.   Hele, a jak dlouho to vlastně jde, ta Sněžka to byla záležitost na, jakoby kolik, dvě, tři hodiny, nebo něco takového? Jak dlouho v tomhle vlastně se jako dá jít z pohledu toho těla? Já vím, že z toho vymrzání se skutečně stal nějaký trend. Vím, že některý z těch rekordů třeba v tom ledu, že vlastně to byla skutečně poměrně dlouhá doba. A tak vlastně kolik to tělo je schopno takhle vydržet v tom brutálním mrazu, ještě k tomu ve větru, který měl třeba sto kilometrů?   Můj nejdelší, když to vezmu časově, tak já jsem šel přes šest hodin na Šumavě v minus deseti. Šel jsem vlastně z Nové Pece přes Hochficht, tam jsem potkával lidi, který si ťukali na čelo a šel jsem na Plechý a zpátky. To bylo nějakých přes třicet kilometrů a přes šest hodin v minus deseti. A nepřipadalo mi to jako nic, že by se stalo něco špatného. Samozřejmě ta energie brutálně ubývá, protože už takhle třiadvacet hodin v horách, tak sebere strašně moc energie a jak to tělo ještě furt musí makat, ohřívat vlastně, tak ta energie ubyde strašně.   Takže pocitově vlastně větší únava tím pádem. Dává to smysl, že tělo se musí víc ohřívat samo sebe, takže cítíš víc únavu?   Já si myslím, že do té doby, dokud jdu, což nemůžu říct, já zatím nenašel nikdy v ničem ještě hranu, kam by to mohlo být a řeknu si, a ty jo, tady už radši ne. Ale vím, že prostě šest hodin se dá jít a dokud vlastně nedojdu do tepla, tak na mě ta únava nepadne. Vždycky když jdu, směju se, nastávají takový ty flow. Když trošičku mi začíná být chladno, tak si popoběhnu a zase už je dobře. Nejhorší jsou samozřejmě ty, když se schází z kopců, že jo. A tak si malinko popoběhnu a tím se zase tělo zahřeje. Ono pak, jak člověk jde, klouže to, všechno vyrovnává, tak tam tak jako tělo maká.   Další rekordy na Kilimandžáru Jak jsi zmínil, jsou to, nebo jak jsi naťukl to Fuji, tak jsou to jiné disciplíny. Hele, vlastně, jak jsem si hledal ty časy těch jednotlivců, tak teda v roce 2010, Kilian Jornet, 7 hodin 14 minut, vlastně Kilimandžáro nahoru a dolů, a pak ho teda překonal v roce 2014 Karl Eglov, to bylo 6 hodin 42 minut.   Jenom bych doplnil, že nahoru a dolů.   Nahoru a dolů. To je docela, to je docela hustý, ne?   To je docela mazec, no. Ani jsem nějak nepočítal třeba průměrnou rychlost, kolik měli, ale tak vezmu, že vrchol dosáhli třeba za 4 hodiny, dvě a tři čtvrtě mohli běžet dolů.   Jo, jo.   Něco tak čtyři a půl třeba, no.   A vlastně od té brány nahoru je to kolik kilometrů?   Oni šli teda, kluci, no kluci, tak Karl s Kilianem, tak šli jiný trasy než my. My jsme šli vlastně tu nejdelší, ale ona je teda nejlehčí do toho base campu a pak má nejtěžší vrcholový úsek, co ještě ostatní nemají. Ale zase teď přesně nevím ty, tak myslím, že jeden šel Machamer Road, jeden šel Umber Road, to byly určitě kratší trasy, ale zase od toho je větší sklon.   A převýšení je víceméně stejné?   Převýšení je stejné, my jsme nastoupali 4300 v kuse nahoru a takže vlastně já nevím, jestli třeba ta jiná brána, nevím, jestli začínáme ve 2000 nad mořem, ale furt si hrajeme s pár stovkama na 4,5 kilometrech, což už není zas takový rozdíl, takže převýšení furt stejné, no.   Vnitřní ticho a klid na horách   Ty na svém Instagramu píšeš, hezkou věc, já jsem si ji našel. „Aby člověk odhalil pravdu o sobě a skutečně poznal sám sebe, musí porazit strach a nejistotu z naslouchání vlastnímu nitru.  Ticho je přitom nezbytné. Není možné naslouchat vnitřnímu hlasu, když člověk na chvíli nezavře pusu, nebo je furt někde, kde jsou externí podněty.“ Co vlastně v tom hledání toho skutečného vnitřního klidu nebo toho ticha, nebo jakou roli v tom sehraje pro tebe příroda, hory?   Já si myslím, že to je jediné místo, kde to dokážu najít. Mám za sebou nějaké dálkové pochody, třeba Tour de Mont Blanc a takové, když se jde prostě 100 kilometrů. Nebo si chodím prostě přechod Šumavy každý rok, což je nějakých 100. Když chodím přechod Šumavy, tak vypínám mobil úplně, nechám si třeba mapy v offline, nebo tohle chci zajít úplně bez mobilu a jenom prostě poslouchat přírodu. A myslím, že ta příroda prostě sama o sobě stáhne do něčeho, kam se člověk jako ve městě nebo v nějakém jiném prostředí nedostane, protože tady můžu furt dělat něco, ale teď mě rozrušuje lednička, tam něco vrčí a tak dále. A tady fakt člověk musí jít a vlastně teď mu tam ty myšlenky běhají, neví, co si má o sobě myslet, teď říká si, ale jestli to, co dělám, má smysl, a takhle člověk vlastně tři dny promlouvá sám se sebou.   Takže to vypořádávání se jako by sám se sebou, byla to jedna z těch věcí, kterou jsi myslel, když jsi psal skutečně poznat sám sebe.   Určitě. Když to vezmu, tak lidi se prostě bojí být sami se sebou, proto prostě furt nějaké rádio, televize, každý musí mít muziku. Když jde někdo běhat, hned musí mít sluchátka puštěné a nějaký prostě vnější podmět, aby ho to vlastně nakoplo k tomu běhu nebo k nějakému výkonu. Ale furt, a i když běží sám, tak furt potřebuje něco k tomu, aby vlastně běžel. Když prostě jde někde v přírodě bez sluchátek a jediné, co poslouchá, je tamhle, jak šumí vítr, tamhle slyší potůček, zpěv ptáka. A vlastně to jsou takové ty přírodní písně, které nám ten mozek nějakou frekvencí uklidňují. I na ty hlubší úrovně, když bych to vzal nějak trošku do hloubky, jako vědecky, než jenom takový ten pocit. Ale samozřejmě to jsou různé výzkumy a tak dále.   Ty jsi v podstatě do těch hor začal víc až s příchodem korony dostávat.   Jo. Za mě teda, ať zase, nebudu řešit, nemám rád politický věci, ať každý se k tomu nějak stavil, ale pro mě to bylo vlastně jedno z těch nejlepších období, protože se úplně zastavil čas. A samozřejmě zavřeli gymy, teď škola, tady člověk nemohl trénovat, ale já byl vlastně každý den skoro na horách. U Budějc máme Kleť, každý vlastně týden jsem byl na Plechým a jenom jsem chodil do řeky, furt jsem jenom vařil, četl, meditoval a pro mě to prostě bylo asi to nejlepší období, co bylo.   A ty jsi do té doby žil nějak jako víc jinak?   Úplně jinak.   Jo?   Úplně jinak.   Jako třeba?   Jako třeba každý víkend v hospodě, každý pátek, sobota, prostě akce a tak dále.   Takže vlastně pro tebe korona byla v tomhle velice pozitivní zásadní změna.   Jo, zásadní změna. Samozřejmě ta situace byla jaká byla, každý na ni nahlíží jinak, to, že se děly špatné věci, to je asi pravda, dějou se pořád, dějou se furt, ale když je to období, že se celý vlastně svět zastavil a každý si mohl v tom najít, někdo v tom prostě našel, že se mu prohloubily ty problémy a někdo v tom naopak našel ta řešení, třeba jako já.   Co Filipovi hory dávají a daly?   Od té doby, co jsi začal víc do těch hor vydávat, tak když se ohlédneš zpět, tak co ti hory dávají a daly?   Asi mi dávají teď, co mám, tak celý můj dosavadní život. Já tam asi našel úplně všechno, co ani nevím, kde jinde bych našel. Samozřejmě obrovskou pokoru, skromnost, radost prostě z malých věcí, když tam člověk natrefí na nějakou hospůdku nebo na nějakou chatku nebo začne si vážit tepla, když je vymrzlý večer, může vlézt do toho spacáku. I když je pod širákem, tak někdo už bere širák jako nějaký nekomfort a v tu chvíli je to obrovský komfort, takže si začínám vážit úplně maličkostí, kterých jsem si asi nikdy předtím nevážil. Jídla, pití, prostě cokoliv. Několikrát jsem šel třeba x hodin bez pití a pak, když najdete ten potůček, když jste tak vděční za tu vodu, že v tu chvíli nic nepotřebujete, ani nic jiného, než jen se napít. Jak se říká, že zdravý člověk potřebuje tisíc věcí a nemocný jen jednu, tak v tu chvíli zjistíte, po čem člověk touží.   Filipe, díky za rozhovor.   Díky vám.   Přátelé, díky, že jste tenhle rozhovor sledovali. Pokud se vám naHoru.tv líbí, tak nás nezapomeňte odebírat kliknutím na tlačítko Odběr na YouTube. Taky děkujeme Prášilskému ráji, že jsme tady mohli natáčet a taky našim partnerům, kterým jsou Salewa, Brain Market a Manfrotto. Mějte se hezky, ahoj.

► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde . Děkujeme! Pavel Hubený působí na Šumavě již 30 let, nejdříve v CHKO a od roku 2014 je ředitelem NP Šumava, který je největším ze čtyř národních parků u nás v České republice. Kromě působení ve Správě Národního parku také o Šumavě napsal několik knih. Co vše v rozhovoru s Pavlem zaznělo? 0:45 Původní divočina na Šumavě dnes 3:50 Vývoj NP Šumava za posledních 30 let 7:15 Definice divočiny 8:50 CHKO vs. NP 10:50 Aktuální témata NP Šumava 15:36 Kůrovec na Šumavě 25:06 Fascinující objevy 29:45 Respekt turistů k omezením 37:00 Aktuální projekty 38:47 Ideální budoucnost Šumavy 39:17 Co Pavlovi Šumava dala Video YouTube verze zde : Podcastová Spotify verze zde : Podcastová Apple verze zde : Podcastová Google verze zde . Hlavním partnerem naHoru.tv  je ryzí horská značka Salewa, která vyrábí oblečení a vybavení, které kombinuje tradiční materiály s progresivním a moderním designem. Lokální web najdete zde . Naším partnerem je také BrainMarket . S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na většinu nezlevněných produktů. Doporučujeme například jejich vysoce kvalitní Omega 3 . Více o jejich produktech se dočtete v článku . Technickým partnerem je značka Lowepro , která vyrábí brašny i batohy pro kameramany a fotografy. Všechny jejich produkty jsou vyráběny maximálně ekologicky z 84 % z recyklovaných materiálů. Rozhovor jsme natáčeli v Prášilském ráji  na Šumavě. Všechny zajímavé informace o Šumavě najdete zde . Podpořte  vznik dalších rozhovorů. Zde je i textová verze, pokud preferujete čtení před poslechem. Ředitel NP Šumava Pavel Hubený Přes 30 let působí na Šumavě, nejprve na správě CHKO a od roku 2014 je ředitelem správy Národního parku Šumava, o které napsal také tři knihy. Pavel Hubený je naším hostem v Prášilském ráji na Šumavě. Pavle, ahoj! Ahoj! A díky našim partnerům, kterými jsou Salewa, BrainMarket a Lowepro. Původní divočina na Šumavě dnes Loni CHKO oslavila 60 let. Kolik z původní divočiny na Šumavě vlastně dnes máme? Původní divočina, to je… To je na definici pojmu. To je zvláštní definice. Původní divočina je něco, co člověk téměř neovlivnil. Při těch kolonizacích, které tady probíhaly, tak to jsou nějaká tři procenta. Málo, čtyři. Ale dá se říct, že Šumava je na tom z hlediska divočiny v rámci Národních parků nejvíce zachovalá, nebo ne? To bych asi takhle nechtěl říkat, protože my to máme prozkoumané poměrně dobře. Nevím, jak jiné Národní parky, ale u nás je to zajímavé v tom, že my jsme tu divočinu měli asi nejdéle ze všech Národních parků, protože většina Krkonoš byla vytěžená někdy v 16. století kvůli Kutnohorským dolům. Podyjí pochopitelně byla kulturní krajina, na kraji Panonie, že. U nás vlastně znovu začíná naše národní historie. A co se týče Českého Švýcarska, tam to asi nedokážu úplně komentovat, ale u nás to je tak, že ještě, řekněme, v první polovině 19. století většina lesů v dnešní rozloha Národního parku byly pralesy. A ti naši předchůdci to během toho 19. století většinově vytěžili, ale my teď zjišťujeme, že z těch původních pralesů v těch lesích někde zůstalo víc, někde míň. Zůstal tam podrost, nechali tam nějaké stromy, dokonce mrtvé. Takže ta struktura je blízká té divočině. Pokud je řeč o rašeliništích, které máme také velké, a které jsou vlastně skoro nedotčené. Jsou dotčené většinou jen tím, že jsou obkopané, aby se nerozšiřovaly. Tak ty teď zavlažujeme, aby se začaly rozšiřovat. Samozřejmě každý národní park je jedinečný a výjimečný nějakým způsobem. V čem je Šumava jedinečná, výjimečná? V rozloze. Je to velké území, a vlastně dneska dá se říct, velké území s divokou přírodou. My úplně neděláme hranici mezi námi a Bavorským parkem, protože sousedíme zhruba mezi Luzným a Železnou rudou, nebo mezi Bučinou a Železnou rudou. A dohromady už dneska máme 25 tisíc hektarů území, kde se vlastně lesnicky nic nedělá. Na většině území se ani neloví. To nikde jinde nemají tady. To ve střední Evropě prostě není a ještě navíc máme cíl to rozšiřovat. Jedinečnost je v tom, že jsme velké území divoké přírody a málo ovlivněné přírody. Vývoj NP Šumava za posledních 30 let Ty jsi první knihu Skloněné srdce napsal v roce (1992), Šumava padesátiletá (2013), Jak jsme měřili Šumavské lesy (2021), to jsou názvy těch knih. Když se zpětně podíváš na to podle těch období, podle těch let, jak se to vyvíjelo? Řekněme stav Národního parku, stav přírody, toho prostředí tady. Jak ty vnímáš ten vývoj za posledních 30 let? Je to dané jednak mou náturou a jednak tím, co dělám. Moje nátura je, jde to vidět na mých vlasech, mám rád, když si to roste, jak chce. Národní park je svým smyslem, svou podstatou o tom, že si to dělá, co chce ta příroda, že do ní nezasahuji, že ji respektuji.Tak z toho dneska je ten vývoj pozitivní, úplně úžasný. Opravdu na začátku 90. let, když mi bylo 25, 27, tak jsme si říkali, že to má potenciál být opravdu obrovská divočina, ale divočina to nebyla. Tehdy tehdejší lidé, kteří se o to starali, to chápali jako hospodářský prostor, kde se musí točit prachy, ale my romantici jsme říkali, že to má ten potenciál a mysleli jsme si, že se to nikdy nemůže naplnit. Pak vznikl Národní park. To byl první krok k tomu, aby se to naplnilo, ale přesto většina společnosti a většina těch lidí, kteří o tom rozhodovali, byli pořád nastaveni spíš jako hospodářští. Musíme se o to starat, je to taková zahrádka. Nebyli úplně divocí a postupem času jsme dospěli k závěru, že to nechrání k tomu zdivočení, a myslím, že je to vidět i v celé společnosti, co na Šumavě se skoro většinově chce. Že nikdo tady nechce uskakovat před odvozní soupravou, nikdo nechce vidět pláně plné pařezů, co se dá vidět jinde. A že k tomu, co asi podvědomě cítíme, takový ty Klostermannovy temena, tajuplné, dá se tam zabloudit, ale zároveň něco jako kolébka nebo něco jako mateřská náruč, to jako všichni cítíme a to se takhle jako naplňuje pomalu. A já myslím, že z toho hlediska je to dobré. Určitě spousta lidí tehdy v těch 90. letech, to byly různé představy, jak ten park má vypadat. Třeba byla představa, že by se měl dosídlit, jako byl před válkou, že by se měly obnovit nějaké vesnice, ale už tehdy bylo jasné, že ty vesnice už se neobnoví tak, jak byly, když by se obnovovaly, tak by to byly ty nové vesnice, rekreační v podstatě prostory, s čističkami a bez krav. Takže spousta lidí pochopitelně měla představu, že by to bylo hezké, kdyby to byla ta zahrádka. No ale ta představa už mi minula. Definice divočiny Já jsem použil to slovo divočina, jak to vlastně dobře definovat? Když se řekne nějaká bezzásahová zóna, tak znamená tohle divočina, z tvého pohledu? Vlastně jo. Je to území, kam nevstupuji proto, abych korigoval jeho vývoj. My lidé pochopitelně přírodu ovlivňujeme i nepřímo. Padá dusík, prší dusík, otepluje se, mění se klima, což pravděpodobně taky způsobujeme, ale nejdu tam přímo pro dřevo, neexpanduji ten prostor, takže si myslím, že je to divoká příroda. Rádi bychom vám blíže představili desítky let prověřenou značku Salewa, která je doma všude v horách a se kterou jsme velice rádi navázali spolupráci, protože je to značka, se kterou v týmu máme dlouhodobou super zkušenost. Úvodem je Salewa z jihotyrolských Dolomit a zaměřuje se na horské sporty, turistiku, trekking, alpinismus, skitouring. Především je to ale značka, kterou tvoří lidé, kteří milují hory a pohyb v nich, pro lidi, kteří to mají podobně. Produkty jsou vyráběny podle striktních a nezávisle auditovaných environmentálních standardů a s ohledem na společenskou odpovědnost a udržitelnost. Podívejte se na více informací, které najdete v popisu tohoto dílu. CHKO vs. NP Taky bych se chtěl dotknout ještě vlastně toho rozdílu, jako správa, nebo jako CHKO a Národní park. Můžete nám to vlastně vymezit trošku? Jo, jo, tak jsme jedna organizace, což je docela výjimečné také v rámci republiky, to je už jenom v Českém Švýcarsku, kde Národní park Český a Švýcarský má pod sebou CHKO Labské pískovce. Jinak všechny ostatní CHKO jsou pod agenturami ochrany přírody a krajiny, které jsou řízeny jinak, ale smysl je odlišný. Zatímco Národní park, jeho smyslem je mít na většině území, buď hned, nebo v nějaké dohledné době opravdu divokou přírodu, neovlivňovanou člověkem, tak chráněná krajinná oblast je od toho, aby tu krajinu spíše konzervovala. Aby všechny ty přírodní hodnoty se zachovaly, ale zároveň, aby se zachovaly i ty hodnoty kulturní krajiny. Abychom zachovali strukturu sídel, možná i ty hezké chalupy. To je takové divadlo krajiny. Zachováváme pochopitelně, protože chceme vylepšit třeba druhovou skladbu, jak lesů, tak třeba luhů, aby byly pěkné. Je to víc zahradničení opravdu a zároveň je to víc o udržování krajinní kompozice co nejvíce stejné.Zatímco třeba v tom národním parku, kde moc nepovolujeme rozvoj obcí, tam je to dost jasně definované. To je dané zónou kulturní krajiny, kde je nějaký rozvojový potenciál, ale jinak v tom ostatním území už jsou místa, kde si ta příroda zabírá sama. Jak bývaly louky třeba některý, které jsme ponechali jako přirozený vývoj, tak tam si tenhle druh pomalu obsazuje sám a tam jí dáváme volnost. Takže rozdíl v tom parku je tedy hlavně divočina, v CHKO hlavně krajina a její udržení. A její udržení, jasně. Aktuální témata NP Šumava Co jsou teď nějaká aktuální témata, kterými se nejvíce zabýváte? A jsou to stále ty stejné věci nebo se v posledních letech objevují nějaké aktuálnější? Vlastně pořád trochu stejné, ale získávají novou kvalitu. Velký téma byl kůrovec a to, jestli se má kácet nebo nemá kácet. Na tom jsme vyčerpali 25 let existence Národního parku, ale myslím, že ta věc už je vlastně vyřešena a taky nikoho to tady už moc nevzrušuje, skoro nikoho, a takže je to jako by to pominulo. To, co nepominulo, je ochrana některých specifických nebo jedinečných druhů. Nejtypičtější příklad je tetřev hlušec, ale je to třeba i tetřívek, kdy my ještě nemáme z těch povinností, které nám zákon ukládá, jako dořešeno vymezení klidových území na ochranu těchto druhů. My jsme, doufám, už na konci toho maratonu, který trvá od roku 2019 a někdy v únoru bude zasedat rada parku, kterou budu prosit, aby mi dala dohodu nad tím konceptem. Já vím, že se všemi členy rady jsem dohodnutý, takže snad to nebude problém. A to znamená, že dneska jsou nějaká území zavřená. Pro vstup je trošku předisponujeme, nějaké pustíme, nějaké zavřeme víc. A to je takové klasické téma. S tím tetřevem taky souvisí i to, že ta populace tetřeví je téma samo o sobě, protože v těch 90. letech se už pomalu považovala za vymírající, početně to bylo slabé. Mezitím vymřela populace v Krnapu, že jo, která byla i jinde, v Českém lese, ve Slavkovském lese, vlastně v Beskydech. Vlastně u nás nějak přežila. Ty důvody, proč přežila, můžou být různý, ale přežila.A dokonce to vypadá, že se odrazila ode dna. Takže my každých pět let teď sbíráme trus jednu zimu, posíláme to na genetiku, vyhodnocujeme, kolik máme v to ptáků zároveň z toho modelujeme velikost populace. Takže teď čekáme na aktuální čísla z loňské zimy, kdy bychom měli vědět, jestli nám to roste nebo neroste, ale zatím se zdá, že ta populace prostorově roste. Takže to jsou témata, která jsou vlastně stále stará, ale furt se jimi zabýváme. A teď se hodně zabýváme tím, a to je vlastně trošku nové téma, ale ne úplně, jak usměrňovat návštěvníky a jak vlastně využít celý potenciál Šumavy. Protože za poslední léta, hlavně od covidu, se ukazuje, že ty výspy Kvilda, Modrava, Prášily, Srní, začínají být přetížené, ta infrastruktura, která tam je dopravní, obslužná, není nastavená na ten nápor, který ve špičkách přijede, ale zase na druhou stranu máme polovinu Šumavy, kam nepřijede téměř nikdo. Takže tady v těch, je to ekonomická věc, že jo, v té centrální části najednou je moc lidí, je tam draho, návštěvník není úplně spokojený, a pak je polovina Šumavy, kde je levno, nejsou tam žádní lidé, zavírají se hospody, nebo končí hospody, že jo, je to úplně protitrend. A my bychom byli rádi, a nejen my jako správa parku, ale i kraje, aby se ten trend, že se to hrne do toho prostředka nějak zastavil, a že bychom potřebovali prodávat i ten zbytek tý Šumavy. Takže přeskupit. Jo, jo, to je teďka téma, kterým se hodně zabýváme poslední dva roky, jak správa, tak kraje. Myslím, že je jednoznačné už dneska, že všichni chápeme, že by se marketing Šumavy měl dělat jako jeden, jako jednoho území. Netříštit cíle a zároveň umožnit, a tu polaritu prostě trochu srazit, jedna část bohatne, druhá chudne, tak by měly bohatnout obě části. Kůrovec na Šumavě Ty jsi zmínil toho kůrovce, že nějakým způsobem to téma snad se zdá, že nabírá nějaký finál nebo jak to říct. Můžeš popsat vlastně, k čemu se tak nějak došlo, k čemu ten konsenzus ohledně Kůrovce vlastně dospěl, pokud teda nastal? Tak základní věc je, že když vzniká Národní park, tak platí lesní zákon všude. Lesní zákon říká, že každý vlastník lesa, u kterého se objeví škodlivý činitel, což kůrovec je, velmi škodlivý činitel z hlediska hospodářského lesa, tak musí podniknout kroky k tomu, aby se ho zbavil. U kůrovce a smrku je to jednoduché. To, čemu lesníci říkají boj s kůrovcem, je v zásadě princip zabij strom dřív než kůrovec.Protože když ho zabiješ dřív, tak ten kůrovec se na něm nemůže rozmnožit a nemůže se šířit. Takže vlastně celý tenhle princip, jakmile se těm objeví v populaci smrku víc kůrovce, tak musíš těžit. Nic jiného to není. Nejde to opráškovat, nejde s tím nic dělat. Prostě musíš to vytěžit. A to není hezké. Na druhou stranu, u přírodních smrkových nebo dominantně smrkových lesů, ty gradace toho podkorního hmyzu se opakují v nějakých časových periodách. Protože i ten smrk sám je na něm trochu závislý. Ty smrkové lesy prostě vytvářejí kompaktní koruny, vrhají stín pod sebe a jejich semenáčky nemohou odrůst. Nebo odrostou, chcípnou, odrostou, chcípnou, protože je tam stín a oni je drží u huby. Teprve v okamžiku, kdy ty smrky se stanou tak velkými a tak starými, že i ten konkurenční boj mezi těmi velkými je tak silný, že začnou odpadávat ty velké, tak se tohle začíná prosvětlovat a v těch dírách začínají odrůstat ty nové generace smrků. Jejich děti. A většinou, jakmile začnou odpadávat jednotlivé smrky, tak je to už signál pro to, že a pozor, celý to asi odejde, protože už jsou tak vyčerpaní tím bojem a už jsou tak staří, že vlastně stačí, aby přišla nějaká vichřice nebo nějaký silnější vítr pádil vyvrátil, na něm se množí kůrovec, napadne stojící živé stromy a pak už to jde téměř lavinovitě a ten kůrovec to zabíjí, jako jak to jde. Takže pak třeba uhyne prostě smrkový les na stovkách hektarů. Během krátké doby. A ono je to vlastně přirozené. Ti lesníci v tom hospodářském lese to nechtějí, chtějí to mít pod kontrolou logicky, ale v přirozeném lese je to normální. No a za tu dobu, co existuje Národní park, se pořád tlačilo na to, musíme zastavit kůrovce. Stůj, co stůj, hlava nehlava, prostě boj, boj, boj. A jaký byl výsledek? Nakonec jsme káceli i v těch nejcennějších místech, protože už jsme nevěděli co s tím. Vyráběli jsme holiny, 800 hektarů holajzna, nebyl problém a vlastně klíčový okamžik nastal v roce 2007, když přišel orkán Kyrill, kdy najednou spadlo přes milion kubíků. A teď co s tím? Když to všechno zpracujeme tak, aby se nám nenamnožil kůrovec, tak prostě vytěžíme třetinu Šumavy a bude tady jedna velká holina. Ale park nebude park. Zároveň jsme se báli, že zničíme, můžeme poškodit tu populaci tetřeva. Takže se tehdy řeklo, že třetinu zhruba necháme, čtvrtinu necháme být a zbytek teda odvezeme. Vlastně v té chvíli se, nebo následně potom se ukázalo, že ano, kůrovec to vygradoval,vypadalo to, že poroste nekonečně dlouho, v tom roce 2010. No ale najednou v roce 2011 kůrovec jako by nebyl. A zajímavé je, že k tomu pádu došlo tam, kde jsme těžili a bojovali s kůrovcem, ale ještě výraznějším pádu do populace došlo tam, kde jsme ho nechali být, na těch velkých plochách. Takže se ukázalo, že existuje nějaký samoregulující mechanismus, který nenechá tu populaci toho kůrovce nekonečně růst. Pravděpodobně to bylo vlhké léto, plísně, houby, oni jsou takoví promiskuitní. Oni, když prostě mají šanci, kůrovci myslím, tak se množí, množí, množí a tím se množí i nemoci, které je pravděpodobně potom zase zregulují. Takže jste se tímto naučili, že tedy existuje nějaký ten přirozený samoregulační mechanismus teda je, a to se vůbec do té doby nevědělo? Vědělo, ale nepřikládalo se tomu význam. A zároveň se ukázalo, že když kácíme ten les, tak nevyrábíme ten produkt, který by byl asi optimální pro ten Národní park. Zatímco když ten kůrovec ho zabije, ten les, tak vlastně ten les kontinuálně trvá. On nezabije všechny smrky. Teprve na velkých plochách zjistíte, že přežijí jednotlivě nebo skupiny, nikdo neví proč. Přežije spousta mladých smrků, které začínají odrůstat a ne nějak schematicky, ale mozaikovitě odrůstají. Prostě začíná se vyrábět krásný, přirozený les. Někdo říká, že je zdravější a stabilnější proti kůrovci. Já si to nemyslím. Já si myslím, a všechno potvrzují ty analýzy těch pilových sedimentů Rašelinišť a jezer. Dělají se pylové analýzy. A i tam prostě zhruba jednou za 180 let najdou víc pilu, smrku, pak zase méně. Dá se to interpretovat asi i tak, že tyhle situace, období, kdy odumře na Šumavě víc než polovina stromů, se opakují zhruba po těch 170 letech. A tohle se dá zjistit z těch sedimentů? Jo, jo, jo. To je strašně zajímavé, jako že máš rašeliniště a udělá se nějaká sonda a zjistí se vrstva po vrstvě? Jo, ale to jsou takové neúplně prokazatelně důkazní data. Tam vyhodnocuješ pyl. Pak máš ještě další informaci, někdy se v těch rašeliništích nebo sedimentech najdou i zbytky těch kůrovců, těch brouků, ty chytrnové schránky, zbytky jejich těl. Takže víme, že tady ty kůrovci byly i předtím. A to, že to dělá často kůrovec, zase se ukazuje třeba ne v těch rašelinách a ne v těch jezerech, ale při vyhodnocování dendrochronologie. To znamená, jak stromy přirůstají. Protože tady pořád ještě máme 500, 600 let staré stromy. A když se udělají analýzy těch letokruhových řad z celé Šumavy, tak kolegové z ČZU přišli na to, že jim vyšlo asi jednou za 184 let, že odumře více než 50 % stromů na celé Šumavě. Protože zjistili, že jsou nějaká shodná zahuštění a uvolnění toho letokruhového systému spojená s nějakým výrazným prosvětlením. A to prosvětlení nemusí způsobit kůrovec. Může to způsobit sucho nebo vichřice, ale ten kůrovec to vždycky nakonec udělá. Takže vlastně máme tady nějaké ty skoky a ty skoky jsou asi dané i tou generací. V těch 180 letech ty smrky už jsou hodně staré. Oni sice jsou schopni se dožít 600 let, ale když převažují v tom lese smrky kolem těch 180 let, tak ten jejich konkurenční tlak je obrovský. Oni si berou živiny, vodu, světlo a vlastně nemůžou růst jako v té partě do nekonečna a musí začít nějaký z nich umírat. A tím, jak začnou umírat, tak tím otevřou prostor celého toho porostu, protože jak mají ty mělké kořeny, tak jsou potom labilní na vítr. Smrky se brání větru tím, že dělají kožich a rostou spolu, ale jakmile si začnou ten kožich sami trhat, tak pak už se nemůžou ochránit a celý ten balík těch stromů postupně umře. Partnerem NaHoru.tv je také Brainmarket.cz , kde nakoupíte nejrůznější doplňky stravy a jinou výživu, nejen pro aktivní horaly a sportovce. Můžete tam koupit třeba tyhle Omega 3 s optimálním poměrem EPA a DHA. Cože to je a proč je to důležité, to se dočtete v článku, kde shrnujeme ty nejdůležitější informace. Odkaz na něj najdete pod videem.A s promo kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na všechny produkty. Díky BrainMarketu za podporu. Fascinující objevy Pro mě je fascinující, že něco takového se děje, nějaký cyklus zhruba těch 170 let, protože ta debata asi o tom kůrovci, aspoň tak, jak já jsem ji vnímal, byla, že to je něco, co si člověk nějak přivodil, ale ukazuje se, že to je trošku jinak. Jaké jsou pro tebe nějaké fascinující věci z posledních let, na kterých ti zůstává rozum stát v tom smyslu, co ta příroda je schopna vymyslet, co vlastně fascinujícího si třeba v poslední době objevil? Lukáši, to je stále něco. Já myslím, že to mě drží při životě, protože pořád nacházím něco, co je překvapivé. Já jsem tuhle jednu věc neobjevil, ale je pro mě fascinující a překvapivá. Objevil ji Pavel Šamonil s Jonathanem Phillipsem, což je profesor geomorfologie z Kentucky a Pavel Šamonil se hodně zabýval měřením pralesů a dělá půdy v pralesích a vývraty. Taková hrozná věc. Vyvrátí se strom, překlopí se ten koláč. Hromada kamení, hlíny, dřeva a potom obrovská díra. Vlastně člověk by řekl, vždyť to ničí ten ekosystém. No jo, ale oni v těch pralesích zjistili, že ty pralesy to takhle mají, že v Žofínském pralese se tím způsobem převoře půda na celém tom pralese za 1400 let, v Boubínském za 1000 let. Že to pořád se takhle dělá a že pořád se ta půda vyvíjí nově a nově. A protože takhle se hodně vyvracejí, hlavně smrky, tak ten Jonathan Phillips zase přišel s nápadem, že zajímavé je, že na Šumavě je málo důležitých hlubokých, zaříznutých údolí, že ta Šumava je taková jako oblá. A vysvětlil to tím, že to dělají ty smrky. Tím, že smrky se čas od času, ale pořád pravidelně vyvracejí na velkých plochách, tak vyrábějí ty zábrany a ty bazénky těch vývratů. Ty bazénky těch vývratů fungují jako infiltrační prostor, takže vlastně neumožňují soustředěný odtok vody a vlastně ta voda neodtéká po povrchu, ale vsakuje se. A když se vsakuje, tak vlastně ta hluboká údolíčka vzniknou až pod těmi prameny, kde ta voda jako vyleze ven z toho svahu, ale ty hřbety jsou čisté, protože tam vlastně žádná eroze není. A dělají to ty smrky. A zároveň on říká, ale ty smrky si tím pádem připravují jako vlastní životní prostředí, protože potřebují, aby ta půda byla pořád mírně zamokřená. Obsazují v jejich semenáče ty hromádky, ale kořeny sají z těch bazénů. Takže vlastně, co bylo fascinující, bylo, že vichřice a vývraty k Šumavě patří, že jí vlastně dlouhodobě modelují a že vlastně ten smrk nevědomě si sám udržuje takhle svoje životní prostředí. A když tady byl Kyrill, tak v této perspektivě to vlastně zní, že není potřeba na to smutně koukat. Jak jsi na to koukal ty tehdy? Vesele. Fakt? No jistě. Takhle, já jsem tohle nevěděl, pochopitelně, ale to je taky fascinující věc, když člověk vidí 100 hektarů ležícího lesa. Je to děsivé, ale fascinující. A taky si člověk říká, že je to nepřirozené, ale to musí být přirozené. Takhle to už muselo být leta a když jsou takhle tlustý kmeny do sebe zapletené, jak na Velikonoce pomlázka, to je neuvěřitelné. Takže já jsem byl vždycky fascinován. Veselý, to se asi nedá úplně říct. Většinou jsme řešili, co s tím, že jo, takže je to takový stresující. Ale dneska už jsem dál, dneska už prostě na základě tady těch poznatků víme, že to není žádná tragédie. Pro ten národní park, pro ten smysl, že tady má být divočina, přirozený ekosystém, je to to nejlepší. Respekt turistů k omezením Mezi lidmi jsou problematická témata, třeba zákazy, které jsou z různých důvodů. Vyvíjí se určitým způsobem vnímání turistů, třeba respekt k těm zákazům, nebo naopak je to opačným směrem, že té nevole je víc? Jak to vlastně vnímáš? No my máme nějaká data, data jsou sebraná z anket a ty mluví ve prospěch toho, že můžou existovat nějaká území, kam je zakázaný vstup, že je to akceptované a dokonce, že je to akceptované většinou těch návštěvníků nebo těch lidí, a dokonce to vypadá, že ten podíl těch lidí, kteří to akceptují, roste. Popíšu, my jsme dělali socioekonomický průzkum podle nějaké metodiky, kterou udělali v Bavorsku v roce 2018 a tehdy vyšlo, že myslím mezi 50-60 %, bylo to nadpoloviční podíl těch návštěvníků říkali, že to akceptují a že je to v pořádku a zhruba 11 % bylo zásadně proti nebo bylo proti a z toho 8 % úplně zásadně a nikdy to nebudou respektovat. Teď loni dělala regionální rozvojová agentura ve Staších podobný anketní průzkum, ale dělala ho tak jako škálovitě, takže z toho vyšlo, že teď aktuálně je to tak, že návštěvníci z 80 % akceptují a nemají problém s tím, že jsou v nějakém území zavření, takže je tam posun o 20, skoro o 30 %. Zajímavé je, že ti místní, ptali se i místních komunit, tak ty nejsou takhle velkorysé a já vím proč, ale přesto i ti místní obyvatelé vychází z toho, že jsou mezi 62 až asi 65 % pro, že má být nějaké území zavřené. A zajímavé je, že zase ti, kteří to zcela odmítali, jsou mezi 11 a 13 %. Takže ta proporce těch odmítačů jsou zhruba stejné, zhruba desetina populace a nám to taky i tak vychází, když vidíme na Černém jezeře nebo na Plešném jezeře, kolik lidí tam přijde a kolik lidí z toho něco poruší, tak je to pod 10 % většinou. Takže na tvou otázku, akceptace pro zavřenou přírodu roste. My jsme rádi a my nemyslíme, že máme přehnaně zavřenou tu přírodu. Pravda je, že máme hodně omezený vstup na ty zdánlivě nejatraktivnější části Šumavy, to znamená ty nejvýše položené. A to není proto, že bychom těm lidem nechtěli umožnit se tam podívat, ale proto, že tam je ten tetřev. To je prostě jádro tetřeva. A my zatím teda máme takový projekt, že tam je možné jít s průvodcem. Ty vycházky jsou výjimkované, je to vyhodnocené biologicky, že to ještě jde. Takže když se člověk zabukuje, rezervuje si, tak se tam taky může dostat. Ale snažíme se to udržet odkloněné od toho běžného tlaku veřejnosti. Zmínil jsi, že ti místní nejsou tak naklonění. Víš, proč je to tak? Jo, protože místní lidé jsou místní. To je jejich území. Často to vidím, když se jim řekne Národní park, tak na nás nadávají. Národní park a hlavně správa Národního parku, to není dobrý. Ale jsou strašně hrdí na to, že jsou na Šumavě. A když místní odjedou do Strakonic nebo do Prahy, tak jsou vlastně hrdí, že jsou na Šumavě a že jsou vlastně i v tom parku, ale hlavně místní, pro ně to vždycky bylo to, že to tady znají, že ví, kam se jde na borůvky, kam jít na houby, kam jít na pěkné místo, kam jít na říji jelena. V tom oni chtějí mít svobodu. A já tomu rozumím, také to tak mám. Ale je tam to ale? Ale respektuji zákon. A turista před třiceti lety a dnes je teda, dá se říct, víc jako spolupracující? Nedá se to jednoznačně říct. Pravda je, že teď jsme měli víc takových konfliktů, ale takové byly konflikty i předtím. My taky jsme trošku přitvrdili, takže některá území hlídáme víc, dáváme vyšší pokuty, a když jsme tomu turistovi, který porušoval před 30 lety, řekli, neměl byste tady být, tady je nejkratší cesta rezervací tudy, bez pokuty, tak on si něco pomyslel a šel. A dneska, když rovnou chceme občanku a už to vytahujeme, tak jasně, že u někoho to vyvolá jako negativní reakci, ale já bych řekl, že turisté jsou pořád stejní. Určitě jejich počet roste, to je prostě markantní. Já pamatuju drsný rok, nedokážu dneska říct, kolik tehdy byla návštěvnost na Šumavě. Hned po smotání drátů, rok 1990, byla Šumava naprosto plná lidí. Ti byli úplně všude, ale pak to nějak upadlo do toho roku 1993-1994 a od té doby to pořád už jenom roste. Takže někdy jsou tam ti lidé nespokojení právě proto, že buď to viděli mrtvé stromy, tak se jim nelíbili mrtvé stromy, nebo viděli pařezy, nebo prostě bahnem je ohodilo auto, které tam projelo. Byly takové obtěžující věci, byly různé, ale my tím, že se teď snažíme většinu té Šumavy mít fakt v klidu, bez těchto přidaných hodnot, prostě je to příroda, můžete se tam podívat, je to divoké, tak si myslím, že už ti lidé nejsou nespokojení kvůli správě, ale, pravda, někdo chce jít někam, kam my nechceme, aby chodil, tak potom je nespokojený. Technickým partnerem NaHoru.tv je značka Lowepro, která vyrábí brašny a batohy pro profesionální i amatérské fotografy a kameramany. A všechny jejich produkty jsou vyráběny maximálně ekologicky, z 84 % z recyklovaných materiálů. Aktuální projekty Jaké jsou nějaké současné iniciativy, projekty, které běží, na kterých třeba pracujete, nebo máte v hledáčku do budoucna? No, my už 30 let pracujeme na tom, že bychom rádi otevřeli propojení mezi Březníkem a Bavorskou stranou pod Luzným, tzv. Luzenské údolí. Tam bylo vždy jádro jedné stěžejní, ohrožené populace, jako třeba Hlušce. Už v roce 1993 jsem tehdy jako úředník psal, že to není možné, protože tam by ta lokální populace úplně odešla, kdyby se to pustilo. Dneska jsem ten, kdo to prosazuje, nebo se snaží otevřít, ale pochopitelně můžu to udělat jenom v limitech zákona, takže musím na to mít všechna ta posouzení a musí to všechno sedět. Jako rozhodně jsem ten poslední, kdo by chtěl něco udělat, co by škodilo. Takže to nechci, ale chtěl bych toho dosáhnout alespoň v nějakém režimu. To je asi nejhlavnější cíl teď, vedle toho, že pochopitelně máme nějaké společné projekty s Bavorským parkem, které se většinou týkají nějaké osvěty, nějakého společného prezentování toho území. No, teď budou opravovat objekt, a chceme k tomu přidat nějakou novou hodnotu, nějakou elektronickou, naučnou stezku, kde nebudou cedule, ale bude tam puk na stromě, přes QR kód půjde načíst cesta, prostě něco přečíst nebo poslechnout. Tak nějakou novou takovou věc tam přidat. Ale jinak vlastně nic většího nevymýšlím. Ideální budoucnost Šumavy Když si představíme ideální budoucnost Šumavy, co v ní vidíš? No, velký prales. Velký prales, kde bude prostě, kam se lidi budou jezdit dívat na tu atrakci. Budou si to jednoduše užívat. A místní budou hrdí na to, že mají velký prales, že to nikde jinde nemají. Co Pavlovi Šumava dala? Žiješ vlastně tady v horách, co ti hory dávají a daly? Já to vlastně nedokážu říct. Na Šumavě jsem fakt jako závislý už od mala, takže mi dávají nadhled a dávají mi neustále vzrušení z poznání. Že vlastně pořád je, co objevovat, pořád mě to nově oslovuje, nabízí. Říkám si, to je věc. Hele a proč… jako chápu, proč ne v horách, ale co v tom je, že i já se tady cítím jako v horách? Díky! Haha. Takže pro tebe to nejsou 100% hory proto, že tu nejsou velká údolí? Dá se tu zabloudit, to je pravda. Tak Pavle, díky moc za rozhovor, ať se daří. I já děkuji moc, ať se daří i vám. Přátelé, díky, že jste tenhle rozhovor sledovali. Pokud se vám na NaHoru.tv líbí, můžete dát tlačítko odběr na YouTube. Taky děkujeme Prášilskému ráji, že jsme tady mohli natáčet a našim partnerům Salewě, BrainMarketu a značce Lowepro. Mějte se hezky, ahoj.

► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde . Děkujeme! Horskou průvodkyni Marušku Lollok Klementovou (aka Děvče z hor) jsme na Peakfestu vyzpovídali na téma plánování Patagonie. Maruška nám v tomto rozhovoru EXTRA přiblížila, jak naplánovat dvou až třítýdenní dovolenou v Patagonii - od nejzajímavějších míst a horských vrcholků, až po nezbytné části výbavy do větrných patagonských hor. Co vše v rozhovoru s Maruškou zaznělo? 2:40 Nejzajímavější místa Patagonie 4:49 Treky v NP Torres del Paine 7:04 Ledovec Perito Moreno 8:05 El Chaltén a Fitz Roy 9:43 Doprava v Patagonii 11:00 Los Gliaciaros 13:45 Nejvýhodnější lety do Patagonie 15:11 Rozpočet 18:45 Na co nezapomenout Video YouTube verze zde : Podcastová Spotify verze zde : Podcastová Apple verze zde : Hlavním partnerem naHoru.tv  je ryzí horská značka Salewa, která vyrábí oblečení a vybavení, které kombinuje tradiční materiály s progresivním a moderním designem. Lokální web najdete zde . Naším partnerem je také BrainMarket . S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na většinu nezlevněných produktů. A pokud si nevíte rady s výběrem, sepsali jsme pro vás článek , kde vám poradíme, jaké doplňky stravy pravidelně doplňovat. O výletech s Maruškou se dočtete zde . Podpořte  vznik dalších rozhovorů. Zde je i textová verze, pokud preferujete čtení před poslechem. Vše o Patagonii s Děvčetem z hor Ahoj, právě teď jsme na Jizerce, v Jizerských horách. Jizerka je nejvýše položená osada v České republice. Je to tady nádherné, hory prostě. A za mnou, na levé straně, vidíte takový dav lidí. A tam se pořádá Peakfest. Peakfest je horský festival, který pořádá Honza “Tráva” Trávníček, se kterým jste, aspoň doufám, slyšeli náš rozhovor, který běžel někdy v lednu tohoto roku. A my jsme si říkali, že využijeme tuhle příležitost k tomu, že tady natočíme nějaké mini rozhovory nebo nějaké speciální rozhovory. Ať už s osobnostmi, se kterými jsme dělali ty naše hlavní velké rozhovory, a nebo třeba s někým dalším. Důležité je samozřejmě, aby ta osobnost byla zajímavá a měla ráda hory. Taky jednu věc bych vám rád vysvětlil, proč vlastně tady vidíte mě, proč tady nevidíte našeho standardního moderátora Lukáše. Lukáš tenhle ten víkend bohužel nemohl. A my jsme vlastně s Lukášem a společně s režisérem Alešem zakládali naHoru.tv někdy pět let dozadu. Já jsem primárně měl na starosti marketing, který mám na starosti dodnes. Ale k tomu jsme si říkali, že bychom to mohli trošku obměnit tu tvář, kterou pravidelně vidáte, a že některé rozhovory natočíme trošku v jiném složení. A proto tady vidíte dneska výjimečně mě. A prvním hostem, kterého jsme si tady nějak tak pro vás připravili, je tady slečna paní Maruška, alias Děvče z hor. Ahoj Maruško. My se známe, že. Ano, my se známe, my se známe už z rozhovoru. Ahoj. A co tady? Spokojená, líbí? Je příjemně, krásné počasí.     Já jsem nadšená, v zenu. Je to tady úžasné. Byla jsem tady naposledy v tom období před dětmi, takže se sem vracím po letech a počasí nám vyšlo, skvělí lidé, skvělá atmosféra, skvělý program, dávám deset bodů z deseti.    Pecka, pecka. Ten náš rozhovor jsme dělali v prosinci loňského roku a co se vlastně stalo od té doby? Letos, prázdniny, jak sis je užila, bylo to spíš pracovnější, nebo po světě?     Zimní, nebo letní prázdniny? Ten rozhovor jsme dělali v prosinci. V lednu jsem byla v Patagonii s výpravou, jaro klasické v Nepálu a celé léto potom jezdím z Itálie, z Dolomit do rakouských Alp. Přijela jsem v sobotu, teď mám týden v České republice a pak letím na Ararat zase do Nepálu, takže mě ještě čeká několik cest. To je provokace, co!    Pecka, taková jemňoučká závist, to přiznávám, ale dobře, dobře. Nejzajímavější místa Patagonie Jsem rád, že jsi zmínila právě Patagonii, protože tenhle minirozhovor bych rád právě směřoval konkrétně k té Patagonii. Já vlastně jsem tam byl někdy v roce 2018 a je to totální pecka. A věřím tomu, že naši komunitu, naše sledující a obecně diváky právě tohle téma docela hodně zajímá. A rád bych se dostal trošičku více do detailu. Začněme možná tím nejzajímavějším, co v Patagonii vidět. Máme tam Argentinu, máme tam Chile, máme tam x parků, tak možná kdybys měla zmínit ty highlighty a představme si, že to říká někomu, kdo si musí vzít dovolenou, kdo nemá prostě měsíce na to, aby to všechno procestoval, kdo má nějaké ty dva, tři týdny, tak vlastně jak bys to podala?     No tak přesně takhle to já vždycky pojmu, protože nevýhoda Patagonie, nebo výhoda?... Výhoda je v tom, že ty roční období tam jsou obráceně, takže si nemusíš v létě brát dovolenou letní, abys letěl do Patagonie. Naopak ideální je si vzít dovolenou v zimě, což je nevýhoda v tom, že když tam letíš v tom lednu, kde je tam vrcholné léto, tak ti tam zrají třešně, čerstvé jahody si kupuješ, rozkvétá levandule, jenže najednou si na začátku roku vyplýtváš dva týdny dovolené, které už ti zbytek roku chybí. Tak to je, kdo s tím bojuje, ne úplně ideální stav. Já ještě trošku odbočím, ale zrovna tady mám ten pocit, jak kdybych trošku tu Patagonii měla tak navnímanou.   Tamhle krávy, ne? Tipuju.     Jo, krávy, ale je to prostě takový otevřený prostor, ta Patagonie je taková nekonečná, strašně rozlehlá, dlouhé vzdálenosti. Pokud bych měla někoho do Patagonie poslat, že se tam dostane jen jednou za život a má na to optimálně ty dva, dva a půl týdny, protože i ten let je tam dlouhý, tak bych vypíchla fakt tu totální jižní Patagonii. Jak jsi říkal, budeš se pohybovat mezi Argentinou a Chile a národní parky Ohňová země, úplně ten nejjižnější národní park, prostě Ushuaia, nejjižnější město světa, jako úžasná pecka, buď se tam dá udělat vícedenní trek, nebo kdo je takový víc na pohodu, tak prostě bydlíš v Ushuaia a vyjíždíš na jednotlivé treky. Můžeš se koupat vlastně skoro jako na březích Antarktidy, dalo by se říct, jako v chladné vodě. Národní park, Torres del Paine, tak je jako úplná pecka, v Chile, tak tomu se říká, že to je jeden z těch top deseti treků světa.    Treky v NP Torres del Paine Trošku bych tě přerušil, když jsem tam byl, tak tam jsou vlastně ty dva okruhy, ten dvojité V, já jsem šel ten, ten pětidenní právě, a pak se chodí vlastně to óčko, to celý dokola, který je tak osmi až deseti denní, a už musíš mít nějaký zázemí, stany, jestli se nepletu, protože tam už nejsou chaty.     Je to tak. Já mám na tomhle treků strašně ráda to, protože musíš mít permity a musíš tady mít všechno zarezervované dopředu. Takový ten stres, co v době overtourismu teďka lidi mají, že všude bude těsno, tak to se ti tady nemůže stát, protože každé to tábořiště má nějakou kapacitu, řekněme, těch 100 lidí. A kdo nemá tábořiště, tak vlastně nemůže na tom treků pokračovat, protože nemá kde spát. Žádné táboření na divoko, rozdělávání ohně, tam vlastně není povoleno, takže ten počet osob tam takhle je limitován. Já chodím taky ten W-trek, protože prostě v rámci těch dvou týdnů investovat deset dní do O-treku už je dost. A přiznám se, já mám ráda na tom pohodlíčko, že si tam domluvím erární stany, nemusím si ten stan sebou tahat, beru si jenom spacák, stravuji se už na místě, takže ten W-trek chodím s batohem, který má, řekněme, prostě sedm osm kilo, víc si to užiju. A to si myslím, že je jako hodně pěkné. A výhoda třeba toho treků je v tom, že není ani příliš vysoko. Že se člověk pohybuje v těch výškách do 2000 metrů nad mořem, nebo třeba 1500, takže žádná aklimatizace není potřeba, není potřeba se na nějak speciálně chystat, co se týče výšky, a teplotně je to, jak asi dneska tedy na Jizerce.    A i výstroje vlastně není třeba žádná.     Výstroje, jasně, jo, přesně, žádné mačky, jo, žádné cepíny.    A ten O-trek jsi šla taky, nebo ne?     O-trek jsem nešla, protože prostě ono to vypadá jako práce snů, a já vlastně furt někam jezdím, jako s nějakou skupinkou, s nějakýma lidmi, a nemám úplně časovou kapacitu na to, tam třeba zůstat, a ještě se vrátit na nějaký trek, který bych si chtěla projít. Takže všechny ty moje výpravy začínají většinou někde v El Calafate, tam je ten obrovský pás, ten Perito Moreno, ten jihoamerický ledovec, to je jako taky pecka, jo. Když začneš tím, že přiletíš do Calafate a jedeš na ledovec Perito Moreno, tak tam sbíráš ty popadané brady po zemi, jak se všem to strašně líbí, a pak si každý řekne, no tak teď už asi může domů, a pak vlastně se ti to graduje, jak se posouváš na jih, takže já se pohybuju právě tady v té úrovni od Calafate směrem na jih. Ale já jsem zamluvila tu otázku, ty jsi se na něco ptal, a já jsem se zacyklila. Ledovec Perito Moreno Já už ani nevím, na co jsem si chtěl zeptat, ale k tomu Perito Moreno jsem se chtěl zeptat, jestli to má smysl opravdu jenom vidět na těch pár hodin, nebo třeba si tam dát i trek po tom ledovci. Nevím, jestli jsi to absolvovala někdy?     Neabsolvovala, dělají se třeba treky i z El Chalténu, ten El Chaltén je takový prostě něco, jak se říká Chamonix nebo Špindl, ale má to taky jako strašné kouzlo, jo, ten El Chaltén, je to takový pěkný, že tam prostě chceš.    Hlavně, když jsme si dávali vínko v půl dvanáctý, i po půlnoci, a bylo světlo prostě úplně.     Ano, ještě tím, jak jsi hodně na jihu, tak ten leden, únor, kdy ty dny tam jsou fakt dlouhé, prostě si sedíš, popíjíš si Pisco Sour třeba, nebo jasně argentinská červená vína. Dáš si argentinské červené víno a pak se vrátíš do Čech a teda nic proti českým vínům, ale pak tady to víno vlastně čekáš…    Od té doby nepiju žádná jiná červená vína, než argentinská nebo česká.     No, tak má to něco do sebe. Takže to je další taková přidaná hodnota té Patagonie, nejenom teda příroda, treky, ale i ta kulinářská stránka té věci, tak vína, jo, argentinské steaky, prostě, jo, super v tomhle tom. El Chaltén a Fitz Roy Okay, takže jsme byli v El Chaltén, respektive El Calafate, Perito Moreno a pak se teda blížím asi k El Chalténu a tam vlastně kolik dní tam strávit, aby to dávalo nějaký smysl, tak jsme se tam opravdu viděli ty highlighty?     No my jsme se zacyklili u toho treku přes tenhle ledovec. Takže můj někdy nějaký sen do budoucna je vyrazit z El Chalténu a projít až za Fitz Roy, Fitz Roy asi jsi viděl, že jo, nebo pro ty, co to neznají, ať jsme takový trošku edukativní, klasické, pásmové, masivní věže, které vidíte na těch pohlednicích, tak klasický turistický okruh, tak jednodenní ze Chalténu k Fitz Roy, podíváš se na ty štíty, vracíš se zpátky, ale dá se, já to mám jakože na mapě, právě jít pěšky za ten Fitz Roy, potom projít na jih, už po té Chilske straně, po ledovci a vrátit se do Chalténu, jo. Je to okruh asi taky na 8-10 dní, ale jdeš po ledovci, musíš mít fakt zkušenosti, vybavení, lano, cepíny, mačky, musíš tam stanovat, vařit si na tom ledovci, takže je to už taková hodně vyšší dívčí, ale myslím, že to ještě někdy si takový sen splním.    Jo, ale já se k tomu přece jenom zeptám, protože přece jenom v naší komunitě jsou ti zkušenější lidé, ale i ti míň zkušení a tenhle ten ledovec přece jenom chůze po, řekněme, kvalitním ledovci, pouze na laně, na mačkách, nemusí být tolik technicky obtížná. Je to spíše opravdu o tom to lano mít, kdyby náhodou. Ale mluvila si o cepínu, opravdu tenhle trek vyžaduje i ten cepín, kdyby opravdu náhodou, že to tam je třeba někdy exponovanější, nebo?     Já jsem to nešla, já bych ráda řekla jo, nebo ne, ale nešla jsem to a tím, že jsem to nešla, tak já bych si určitě alespoň nějaký jako skialpový ultra light cepín nabalila. Jo, byla by to pro mě jako zkušenost spíš taková. Doprava v Patagonii    Kdyžtak lokální průvodci, ty tam s nimi nějak spolupracuješ vždycky? Ne, ne.      Všechno jedeš tady sama při sobě.     Vždycky si osvěžím španělštinu, protože se tam jinak než španělsky nedomluvíte.   Taky důležitá věc.     Důležitý point ještě, co je jako strašně efektivní, tak ono je to fakt civilizovaná země, takže celou tu Patagonii projedete místní dopravou. Místní autobusy, které si objednáte i z Čech, nakoupíte přes internet, zarezervuješ si místa, jsou to komfortní autobusy, takové s lehátkovou úpravou, toaleta je uvnitř, takže prostě sedíš, poslechneš si mraky audioknih, přečteš si mraky knížek, protože ty přejezdy ono ta  Patagonie je fakt velká, jo. To se bavíme třeba o území, kdybyste to položili do Evropy,  jak kdybyste jeli z Prahy do Madridu, po zemi. Takže přijíždíš tady tou pampou, takže to, co vidíme tady, tak si představte, že je to stonásobně delší, a ty vlastně jedete tím autobusem a ta krajina. To je strašně vtipné, že ta výhoda těch přejezdů je v tom, že když usneš, na dvě hodiny, tak se probudíš a krajina je stále stejná. Takže o nic nepřijdeš, než jako viděli jste, neviděli jste, tak vidíš jako furt stále ty stejné věci. Ale je to super, že tady se dá krásně pohybovat, bez nutnosti si půjčovat vlastní auto, řešit nějaké taxíky, tak si strašně jako samostatně v tom, aby ses po té Patagonii pohyboval úplně nezávisle na jiných zdrojích, které tam turistický ruch nabízí. Los Glaciares    Super. Zůstaneme ještě v tom parku Los Glaciares, což je ten národní park kolem El Chalténu. Tak jsme zmínili jsme Fitz Roy, což je asi ta nejikoničtější hora nebo skupinka vrcholků a je to velká pecka, hlavně když jsou kolem ty jezera vždycky před ním, takže to mi přijde jako jezera, to mi přijde úplně úžasné, ale je tam ještě jeden takový...     A nechci ti skákat do řeči, ale je tam ještě krásné, jak se ten ledovec láme do těch jezer a teď prostě sedíš u toho jezera, jíš si nějakou svačinu a tam ti prostě plavou ty ledové kry a to je takových padesát odstínů do toho tyrkysu, ta modř, jak to má ty barvy. Jo, to je zase něco, co se těžko popíše nebo třeba na fotkách, ty jako krásné barvy, tak barevný led vlastně v Evropě člověk nemá šanci moc vidět, ale tady to je jako takový diamant, ty krásné, jako tyrkysy, které si plavou v těch jezerech, je to...    Když tě slyším, tak bych se tam hned teleportoval, ale nejraději bych tam byl hned, no dobře…     Prosím vás, to je skupinka z jarní výpravy, jenom projdou kolem…       Projdou kolem nenápadně.       A kdo neskáče, není Čech! Hop, hop, hop, hop!   Děkujeme, děkujeme. ...   Tak, budeme pokračovat.    V téhle oblasti Fitz Roy, je to, jasně jedna ikonická oblast, nebo jedna ikonická věc, kterou vidět, ale je tam ještě jedna, která je velmi vyhlášená, hlavně pro horolezce, kteří mají rádi velké výzvy a tu si myslím, že bychom také měli zmínit.     Myslíš Cerro Torre? Samozřejmě . Myslíš Cerro Torre, jo. Tam jsem taky ještě nelezla.   Ty bys měla, myslím, trošičku jinou licenci, ne?     To bych asi... ne, tak soukromě bych si, že jo, mohla bych si tam zajít na výlet. Hele, nevýhoda té Patagonie je, že je to fakt z ruky, že ten přelet je tam strašně dlouhý a tím pádem to prostě dlouho trvá, že zatím jsem ještě neměla tu kapacitu se tam prostě doletět, zůstat si tam ještě třeba tři, čtyři týdny navíc a ještě se tam vyzobat všechny ty věci, které by tam člověk chtěl. No to je zase taková oblast, kde ta jedna návštěva nestačí a pokud tam jedeš jednou za život, tak ten scénář je poměrně jasně daný. El Chaltén, Ledovec Perito Moreno, Národní park Torres del Paine, Ohňová země a letíš domů a máš prostě sedmnáct dní intenzivního, fakt intenzivního pobytu a právě takové ty radůstky, jako obejít celý ten Fitz Roy a vylézt na Cerro Torre, tak ráda bych, ale zatím prostě nebyl prostor. Vzhledem k tomu, že ještě mám ty děti, které tady tak pobíhají kolem, tak až prostě odrostou, tak si myslím, že si tam jako vyzobu i ty radůstky navíc, které už nebudou součástí nějaké organizované výpravy, ale si tak udělám radost sama.    Jsem přesvědčen, že se to stane a možná tam třeba bude naHoru.tv s tebou, protože zrovna tam točit nějaký rozhovor, to by se nám moc líbilo. Tak hele, nikdy nevíte! Nejvýhodnější lety do Patagonie Super, takže jsme zmínili vlastně to, co vidět, to jsou ty hlavní asi highlighty. A teď mi ještě řekni, jak na ty lety nejvhodnější, přes co je nejlepší létat, ať už řekněme cena výkon, aby to nebylo extrémně natáhnuté na čtyři dny, ale zároveň, aby to bylo cenově rozumné?     Já si myslím, že tady moc není prostor pro nějakou improvizaci, dostat se do Buenos Aires je jako poměrně jednoznačné. Dá se letět z Frankfurtu, dá se letět z Říma, takže nějakým způsobem se dostat vlastně do těchto výletových destinací. Buenos Aires už ty lety zase tak nenavazují, navíc to odlétá z jiného letiště na ty jihovýchodní části Patagonie, takže někdy třeba je fajn i zůstat den v Buenos Aires, je to úplně něco jiného. A i ten let z Buenos Aires, z hlavního města Argentiny, na jih Patagonie, na jih Argentiny, je tři a půl hodiny. Je to obrovské, takže přeletíš ještě do toho jihu Argentiny. A pak je zase fajn, že těch letišť na jihu Argentiny je více, takže tam můžeš přiletět třeba do Calafate a odletět z Ushuaii. Nemusíš se vrátit do výchozího bodu, ale bavíme se o tom, že to třeba 30 hodin strávených prostě takhle na cestě, než opustíš byt a než vystoupíš v Calafate, takže prostě den a něco je jako dost. A cenově, ať se ještě dostaneme k těm letenkám, tak se mi většinou podaří létat za nějakých 25 tisíc korun, všechny lety dohromady až na jih do Patagonie. To je jako krásná cena. Teďka letenky do Nepálu jsem kupovala včera taky za 25 tisíc, takže je to vlastně stejné. Rozpočet    Jedna věc je cena letenek, ale celkově ten rozpočet. Řekněme, nějaké ty tři týdny, vidět všechno, o čem jsme se bavili, a spát, řekněme, ne v luxusu, ale zase ne ve svém stanu, nějaká taková ta zlatá střední cesta.     Tak prosím, jako stan zas, můžeš spát i někde v apartmánu v Ushuaii, nemusíme někde stanovat na pláži. Argentina nemá úplně stabilní politickou situaci a je tam extrémní inflace. Ta inflace už je dokonce taková, že když přistanete plácnu 15. hodina na letišti a měníte si za ty argentinské pesa, tak dostáváte třeba za 1 dolar 800 těch argentinských pesos, ale o dva týdny později už za 1 dolar dostanete třeba 1500 argentinských pesos. Neustále to strašně stoupá a Argentinci vlastně už si dělají legraci, že když jdou kupovat auto, že chodí s igelitkama, protože těch peněz je tolik, že už to nejsou schopni ani zaplatit. Ale pořád, ať se dostaneme k nějakému finančnímu odhadu, ty ceny jsou zhruba stejné jako třeba u nás nebo někde v Itálii. Takže není to nějaký extrém, typu Švýcarsko, Island, ale není to nějaká zase low-cost cena. Co je třeba strašně levné, tak je víno.      Půl litru vína stojí stejně jako sedmička piva. Ale jakého vína, že jo!     Promiň, počkej, půl litru piva stojí stejně jako sedmička červeného vína, ale jakého vína? Skvělého vína. Skvělého vína.     Já jsem začala abstinovat, už půl roku abstinuju, takže už nejsem úplně takový ten vinař, ale víno je tam prostě strašně levné, pečivo stojí stejně, čerstvé ovoce stojí stejně, takže kafe je tam taky plus mínus těch 50 Kč v kavárně, takže není to nějaký extrém, že v podstatě pokud bys jel na dva týdny do Itálie, tak si ten stejný obnos peněz vezmeš i na dva týdny do Argentiny. I co se týče toho ubytování, že i ty ceny, 500-600 Kč za nějaký nocleh, někde v nějakém penzionku, bez snídaně, je takové jako optimum, pěkné. Já třeba tím, že jezdím se s kamarády, tak si rovnou domluvím třeba apartmán, celý apartmánový dům, že tam máme tři, čtyři pokoje, kuchyňku, buď si zajdeme na večeři, nebo si uvaříme, takže když třeba cestujete i rodinka, nebo parta kamarádů, tak se dá celkem bydlet efektivně a ne moc draze. Co je teda finanční darda, tak je ten Národní park Torres del Paine. Jedna noc… tak ty to vidíš.    Takhle, vstup je jenom 100 dolarů, jestli si vzpomínám.     Vstup je 100 dolarů, přesně, a teď jedna noc na tom tábořišti, když si nechceš tahat vlastní stan, tak se bavíme třeba o ceně jako 150 dolarů za osobu a noc v místním stanu.     No.     To je jako slušná pálka.    A jestli si dobře pamatuju, tak ta refuge nejblíž vlastně těm třem vrcholům, tak tam to bylo úplně, já jsem čuměl, 200 dolarů na noc, nebo něco takového. Opravdu úplně brutálně moc, muselo se to bookovat fakt půl roku dopředu, takže to je důležité také zmínit.     Já když letím v lednu, a to je jako dobrý point ještě, já když odlétám vždycky v lednu, tak bookuju už třeba někdy v květnu, čili těch 8-9 měsíců předem. A když se otevřou ty rezervace, tak jako sedím, já si připadám jak matka, když hlásí dítě do Sokola na kroužek, že prostě sedíš a děláš jako upload, upload, upload té stránky, kdy tam naskočí ty rezervace. Teď to tam prostě naskočí, hned to musíš zaplatit ještě navíc, takže to není rezervace, kterou bys zaplatil za 10 měsíců. Musíš mít předem jasno, kdy přesně v tom parku budeš, zaplatíš ty rezervace a máš tu jistotu, že bydlíš. A teďka ty kempy, to je jako taky ještě organizačně zajímavé, spravuje více společností, takže není jedna platforma, kde by se ty kempy všichni zarezervovali najednou, ale některé kempy spravuje jedna společnost a některé druhá společnost, takže je to taková loterie. Zamluvíš ten kemp, pak zjistíš, že druhý kemp už má obsazeno, takže tam ten zrušíš, o den to posuneš, zamluvíš ten, ten ti to zase zruší a tak je to takový...    Adrenalinový .     Velmi adrenalinový, ano.    Dobře, super.  Na co nezapomenout Úplně poslední otázka, co si vzít vlastně s sebou? A teď nemyslím výstroj, o té jsme se bavili, ale spíše z těch standartnějších věcí. Mě napadne jednoznačně větrovka nějaká goráčovka, nebo něco takového, protože ten fičák, co jsem tam někdy zažil, tak je docela brutální a opravdu to mě napadá jako jedna taková důležitá věc. Co dál? Někdo, kde se mnou tam právě letěl v lednu, tak mi poslal nějaké video a ptal se: “hele, ale takhle tam nefouká, že?”, a já na to, že tohle je ještě jen takový váneček, tam fouká mnohem víc. A jasně, strašně rychle se tam mění počasí, takže goráč, nohy, tělo, totálně goráč. Já třeba vozím nepromokavý batoh, to se mi hrozně osvědčilo, že fakt nemusím furt řešit tu pláštěnku, někde ti to zateče, věci ti promoknou, takže radši volím těžší batoh, který je fakt kompletně nepromokavý. Jinak z jídla, nemá smysl tahat si jídlo, ani vlastně do Chile nemůžeš si dovézt jídlo, tím, že je tam podzemní přesun, Chile, Argentina, tak to na celnici všechno vybalíš a oni ti jídlo zabaví. Takže jídlo naopak vůbec a není třeba nutné tahat ani powerbanku, všude tam dobiješ. Spacák, taky ti stačí do nějakých plus pětínek. Asi je to standard, hlavně bych zdůraznila ty nepromokavé věci a na brýle třeba šňůrku. Už jsem zažila pár lidí, kterým v tom větru odletěly brýle, taková blbost. Já mám šňůrku, kterou to přikotvíš, ať ti ty brýle neodletí. Super, parádní tipy. Já se tam vlastně strašně těším človeče už zase. Za dva roky, ale už teďka se na to těším. Super, moc díky za všechno!      To byla příjemná procházka a děkuji za rozhovor, že jste si mě takhle odchytli.   Určitě se ještě uvidíme tamhle na Peakfestu. Díky moc.    Tak jo, my děkujeme ještě jednou Marušce a díky, že jste tenhle rozhovor sledovali. Doufáme, že vás to bavilo. Určitě budeme rádi, když nás budete sledovat, ať už na sociálních sítích Facebook, Instagram, budete nás odebírat na YouTube. Můžete nás sledovat, respektive odebírat i na Spotify, ať vám nic neunikne z našeho obsahu. Díky partnerům, hlavnímu partnerovi Salewě, partnerovi BrainMarket a někdy příště na viděnou! Mějte se, ahoj!

► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde . Děkujeme! Martin Kalný, šumavský rodák, je fotograf, který společně s manželkou Aničkou založil oblíbený projekt Fotíme Šumavu. Tento projekt sdružuje nejen jejich vlastní fotografie Šumavy, ale také snímky od dalších fotografů, kteří zachycují krásu tohoto jedinečného regionu. Co vše v rozhovoru s Martinem zaznělo? 3:07 Inspirace k založení projektu 5:03 Zajímavá místa na Šumavě 6:45 Život na Šumavě 10:26 Východy slunce v létě vs. v zimě 12:21 V čem tě Šumava oslovuje nejvíc? 14:05 Kam na Šumavě? 14:58 Osobnosti Šumavy 16:25 Zajímavé projekty 20:01 Děti a venkov 21:14 Co Martinovi hory dávají a daly Video YouTube verze zde : Podcastová Spotify verze zde : Podcastová Apple verze zde : Podcastová Google verze zde . Naším hlavním partnerem je ryzí horská značka Salewa‬, která vyrábí oblečení a vybavení, které kombinuje tradiční materiály s progresivním a moderním designem. Lokální web najdete zde . Partnerem naHoru.tv   je také BrainMarket ‬ . S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na většinu nezlevněných produktů. Nakoupíte tam například kvalitní zinek  v kombinaci s kurkumou, která zlepšuje jeho vstřebávání. Více o jejich produktech se dočtete v článku . Technickým partnerem naHoru.tv   je značka Lowepro , která vyrábí brašny a batohy pro profesionální i amatérské fotografy a kameramany. Rozhovor jsme natáčeli na Šumavě v Prášilském ráji . Seriál Zmizelá Šumava najdete zde . Jedlý park a mini ZOO Pastvina Šumava najdete zde . Podpořte  vznik dalších rozhovorů. Zde je i textová verze, pokud preferujete čtení před poslechem. Šumavský fotograf Martin Kalný Společně s manželkou Aničkou stojí za populárním projektem Fotíme Šumavu, který najdete jak na webu, tak na Instagramu nebo Facebooku. Sami fotí, ale zveřejňují také snímky Šumavy od jiných fotografů. Naším hostem v Prášilském ráji je fotograf Martin Kalný. Martine, ahoj.   Ahoj, Lukáši. Děkuji za pozvání. Martine, z tvého blogu je patrné, že často vstáváš na východ slunce. Tak mě zajímá, jak často se stane, že to zaklapneš a spíš dál?   Myslím si, že poslední dva a půl roku se to nestalo a dalších dva a půl roku se to už vůbec nestane, protože máme děcko a naše děcko je pro mě motivátorem toho, abych takhle brzy vstával. Zkrátka nespí jednoduše. A co se týče toho života před tím, než to děcko bylo, tak pro mě ty východy a vstávání nikdy nebyly problém. A jsem ten typ, který radši večer, když je západ slunce v létě, tak sedí někde s kamarády u ohně a popíjíme pivo a tak. Takže východy snazší.    Já bych s tebou Martine rád probral celou řadu oblastí, ve kterých mi připadá, že máš unikátní pohled, protože neřešíš pouze, řekněme, aspekt jako fotky, ale prostě celý řady projektů, míst, lokací a tak dále. Ale než k tomu půjdeme, tak ty seš původně ze Šumavy, pak jsi byl dlouho v Praze a pak ses zase vrátil zpět. Proč jsi nezůstal ve Velkém městě? Čím tě Šumava přitáhla?   Myslím si, že to všechno asi přinesl COVID, protože tehdy jsme se v rámci COVIDu vrátili z Prahy zpátky sem. Přičemž v COVIDu se ukázalo, že co se týče práce, jsme schopni pracovat odkudkoli. Moje práce je taková, že mi to jak zaměstnavatel, tak i obsah té práce umožňuje. Já dneska do Prahy dojíždím třikrát týdně v průměru, což si myslím, že se dá zvládnout. Přijde mi to jako fér kompromis vůči tomu žít stále na Šumavě.    Je zajímavé, že tvoje první tetování, jak jsme se bavili před rozhovorem, mělo motiv Šumavy. Takže to poukazuje na to, že jsi opravdový srdcař?      Je to tak.   Co tam bylo? Je tam Luzenský potok, hora Luzný, což je náš nejoblíbenější vrchol. Je tam osoba, nechci říkat, že jsem to já, možná jsem to já, která fotí a měla by to být celoživotní vzpomínka na to, co jsem jako mladý dělal. Takže motiv byl jasný.    Takže to je jedno z těch tetování, které se dobře vysvětluje i na konci života.      Tak.   Vysvětloval jsem to doma, na začátku se to moc nesetkalo s pochopením, ale jsme za tím dávno. Inspirace k založení projektu    V rámci blogu FotímeŠumavu.cz máte popis, teda mnoha osobností, lidí, projektů, již jsem to zmiňoval, které jsou na Šumavě a stojí za to prozkoumat. Co tě na začátku inspirovalo k této formě objevování prostředí, nebo těch hor?   Já si myslím, že to všechno začalo ve chvíli, kdy jsem si při fotbale přivodil úraz kolene. Byla přede mnou velká operace, plastika, a měla následovat zhruba osm měsíců nějaké rekonvalescence, kdy jsem tušil, že budu pravděpodobně ležet doma a nebudu mít do čeho píchnout. Myslím si, že mým problémem je to, že jsem trošku hyperaktivní, takže jsem začal přemýšlet, vymýšlet. V daném momentě jsem asi sledoval na Facebooku stránku, nebo skupinu Toulky Šumavou, kde, řekněme, jsou desítky tisíců lidí dneska. Bylo tam spousta lidí, kteří chodili na zajímavá místa, fotili je a podobně. A já jsem si říkal, že by bylo fajn vytvořit na Instagramu prostor, kam bych tyhle lidi sdílel a tu jejich práci nějakým způsobem dával v jeden objekt a to krásno spojil. A to se i stalo. No a to ostatní prostě během těch sedmi, osmi let, co to je, je jako vývoj. Takže pak jsem říkal, v určitý moment člověk dojde na konec toho původního plánu a je třeba to něčím oživit. A vlastně v loni od ledna jsem dělal takový jako měsíčník, kdy jsem si fakt každý měsíc vytipoval někoho z předhůří Šumavy řekněme, protože tam je mi to bližší a s ním jsem vždycky natočil nějaký jako spot, blog a něco málo jsme sepsali a ukazovali jsme šikovný lidi, šikovný řemesla a ukazovali podobné projekty prostě, které za to stojí.    Zajímavá místa na Šumavě Zaregistroval jsem, že tam byla vlastně Lucka Kutrová, se kterou jsme natáčeli rozhovor . To byl hezký případ, hezký trek. Co tak, jako kdybys měl vlastně člověku, který Šumavu moc nezná, což teda jsem já a vlastně velká část našeho štábu, my jsme spíš orientovaný vlastně směr Beskydy, jako úplně původně, tam odtud pocházíme. Tak kdybys měl člověku, který tu Šumavu moc nezná, jako nějakým způsobem přiblížit fajn místa, fajn lidi, co tě tak jako napadá?   A mně vlastně přijde super, kamkoliv člověk jede, aby nejel úplně na ta mega turistická místa, typu pojedu do Prahy, tak chci na Karlův most, tak chci na Orloj. Já tohle přirovnám u nás k jedu na Šumavu, tak pojedu na Modravu a nevím, na Železnou Rudu, na Špičák. Mně přijde super jít trošku tou druhou stranou a zeptat se třeba někoho lokálního a vyrazit na ta místa, kde člověk se úplně nestřetne s tím turismem a nebude prostě mít problém, kde zaparkovat a nebude stát ve frontách na jídlo a tak, ale fakt zažije tu Šumavu, kde bude sám, kde mu vypadne signál a myslím si, že to je nepřenesitelný zážitek. Život na Šumavě Když jsme si psali před rozhovorem, tak ty jsi v tom textu zmínil, že Šumava je unikátní a dokud to člověk nežije, nikdy to asi nepochopí. Můžeš to zkusit nějak rozvést, co pro tebe v tomhle ohledu Šumava znamená, v čem je to tady specificky jiné?   Těžká otázka. Já si myslím, že jakmile to člověk žije a je tady, tak pozná ty podmínky. Můžeš mít jakoukoliv předpověď počasí, ale jakmile se vydáš někam na hřeben na tisíc metrů, tak to s tou předpovědí nemá nic společného. Vždycky se tam odehraje něco jiného, co jsi nečekal, vždycky tě to překvapí. Stejně tak poslední týden, kdy tady byly mrazy mínus deset, mínus třináct, tak já jsem byl fotit východ slunce na Filipově Huti a chytrý telefon mi hlásil, že pocitová teplota je mínus dvacet tři a já měl pocit, že pocitová teplota je mínus třicet. Já jsem nebyl schopen vytáhnout ruce z kapsy. Když se pak člověk zamyslí nad tím, jak to tady bylo historicky, po válce a podobně, tak představa toho žití tady a toho bytí a toho, jak to lidi před náma zvládli, je fakt neskutečná. Takže si myslím, že i část toho si odnášíme do dnešní doby. Samozřejmě je to lehčí, ale ten zážitek z toho musí být fakt brutální, být fakt jako člověk žijící tady v centrální Šumavě.    Mě vlastně strašně zajímá obecně ta historie těch míst, třeba i obecně hor, protože ten život musel být fakt jako nesmírně jiný, jako nesmírně složitý. Máš v tomhle nějaké třeba zdroje nebo nějaké spisovatele, lidi, kteří tě v tomhle inspirují, kteří ti třeba víc poukázali na to, jak ten život tady mohl dřív vypadat?   Já si myslím, že nejlepší zdroj, asi aktuálně i v digitální podobě, je seriál Zaniklá Šumava s panem Emilem Kintzlem. A ten je dneska dostupný i v Mapy.cz , takže pokud se sem vydá laik, člověk, který na Šumavě ještě nikdy nebyl a bude si plánovat trasu přes Mapy.cz , tak je schopen si pustit i na některých lokacích jako přímo video a vlastně z toho seriálu Zaniklá Šumava nasát atmosféru a vyrazit.     Tak to dáme odkaz pod video.    A to je jako projekt nějakého jednotlivce nebo?   Já si myslím, že Emil Kintzl je takový největší šumavský ambassador. On teda vloni na konci roku měl nehodu na lyžích a už mezi námi není. Nicméně ten seriál fakt je dobrý, stojí to za to a právě popisuje tam řadu těch zaniklých obcí, typu když se tady podívám směrem před nás, tak si vybavím zaniklou obec Keply, což pro mě do dneška je fakt jako místo, kam se rád vracím. Jezdím tam a neumím si představit, že tam vlastně, pokud to dobře říkám, bylo okolo sto baráků.     A potom všem už je..   Všechno je pryč.    Jak jsi teď zmínil ještě těch, se k tomu na chvilku vrátím, těch mínus 23 stupňů, východ slunce, tak ty jsi snad každý víkend na východu slunce, ne?   Tak vypadá to, co je na sítích, není jako realita. Sítě mají být hezké, ale jo, teďka se mi podařilo fakt od podzimu po dnešní den, já nevím, deset jich asi nastřádat. Samozřejmě tím, že dneska bydlíme v podhůří, bydlíme na Horažďovicku, tak já vyrážím i tam poznávat nová místa a snažím se to kombinovat třeba s tím, že vylítnu někde dronem, zjistím, hele tady to je hezké, tam bych mohl jít další den a většinou to stihnu, než se mi zbytek rodiny vyleze z postele, takže já se zase potom jako včas vrátím.     Takže se to dá. Východy slunce v létě vs. v zimě    Jaký je vlastně rozdíl zima versus léto, východy? Je tam rozdíl, je to rozdíl z pohledu světla a podobně?   Za mě jednoznačně vede zima a to ze dvou důvodů. Pro mě jako pro člověka, který rád fotí, jsou to hezčí barvy, to nebe je fakt jako zajímavější a samozřejmě, když na Šumavě fotíš metr, metr dva sněhu, tak to vypadá líp, než když fotíš vypálenou trávu. A druhá věc je čas. Jako když půjdu fotit východ v létě, tak to abych ve tři hodiny někde dorazil, zaparkoval a pak vyšel. To jsme v drtivé většině případů řešili tím, že jsme každé léto na konci července spali na Luzném v horské chatě a ve čtyři ráno jsme si dali budíka a těch 150 metrů na tu špičku toho Luzného vylezli a zabalení v dece jsme sledovali východ slunce. Což bylo samozřejmě super, ale za mě fakt vede ta zima.    Já jsem vůbec nevěděl, že je jiné nebe. Je to jiné, jo?   Hele, čím větší mráz, tak mám pocit, že to nebe takové jako zarůžovělé, fialové těsně před tím, než sluníčko vyleze a vlastně se to odráží na ten sníh, což fakt jako ve finále vytváří zajímavou atmosféru. Spousta lidí tvrdí většinou, že to pak je photoshop, ale když tomu dodám jako video, tak se střetnu s realitou a nechápou to. V čem tě Šumava oslovuje nejvíc? Ty jsi taky procestoval, navštívil jsi i jiná pohoří. Je něco, v čem tě Šumava, řekněme oslovuje nejvíc? Protože o každém regionu se dá říct, že je unikátní a určitě je každý unikátní, ale jestli je vlastně něco, co ty opravdu nacházíš fakt jako, že je unikátní tady pro tohle prostředí?   Možná budu trošku morbidní a řeknu to jinak než kdokoliv jiný, ale mně přijde super, nebo super, to se nehodí to slovíčko, ale přijde mi zajímavé vlastně to, co tady napáchal Kyrill. To, že se dneska procházím po hřebenovkách, půjdu tady na Poledník, nebo pojedu fakt na ten Plechý, kde jsme byli poslední víkend, tak pro mě ty holé stromy a ty špičky, ty sirky znamenají něco unikátního. A když se pak člověk koukne zpětně na to, jak to tam vypadalo a jak to vypadá dnes, tak si myslím, že je to, co Šumavu odděluje od těch ostatních pohoří a částí koutů Čech. Nicméně, ještě druhá věc, která mě napadá, na Šumavě se fakt můžeš zatoulat a jít, pokud ti to samozřejmě regule a pravidla dovolují, jít fakt jako rovně. A to si myslím, že je to nejzajímavější a nejsvobodnější, co tady můžeš praktikovat a dělat. A pak možná najdeš ten pravý rozdíl oproti tomu, když jdeš v Krkonoších nebo třeba v Beskydech. Jo a musím říct, poslední půl rok se mi podařilo poznat Český les a to je pro mě taky velký unikát. Tam vnímám velkou samotu, velkou svobodu a vlastně to, že tam je daleko více listnatých stromů, než tady, tak z toho vytváří úplně jinou zemi. Ačkoliv jsme na sebe napojeni.    Kam na Šumavě? Když budeme konkrétní, pokud jde o místa, tak neznám Šumavu. Kam bys mi doporučil jet?   Myslím si, že sedíme na správném místě. Pro mě Prášilsko a Modravsko jsou výstupy do centrální Šumavy, která pro mě fakt je jako nejhezčí. Samozřejmě Železnorudsko nabízí asi turisticky nejvíc. To samé asi jih, Lipensko a podobně, ale co se týče té pravé Šumavy a té přírody a té divočiny, tak pro mě to je tady. Takže pojďme se bavit Prášilsko, Polom, Ždánidla, Poledník, přes Zelenou horu až na Modravu. A pak samozřejmě Březník, Roklany, Luzný. To jsou pro mě taková zásadní místa, kde fakt ta místa navštěvuji opakovaně a je mi tam nejlíp. Osobnosti Šumavy   Vím, že nejsi historik, ale tím, že jsi tady nějakým způsobem napojený, poznáváš tady lidi. Když zmíníme třeba nějakou historii, jsou tam nějaké osobnosti, lidi, příběhy, které se ti vybaví?   Tak asi se všem vybaví král Šumavy, ať už v televizní podobě nebo v knižní. To si myslím, že je osobnost, která stojí za zmínku. A pak to asi bude Emil Kintzl, jehož jméno tady už padlo. To je fakt osobnost, která to mapovala celý svůj život a po něm samozřejmě zůstalo spousta materiálů. Určitě to bude Karel Klostermann. Vlastně spisovatel a člověk, který chodil na místa, kde se usadil a psal. A to jsme v jeho knížkách dneska schopni nasávat. Vlastně spousta lidí to motivuje k tomu ty místa potom navštěvovat. Nehledě na to, že dneska je tady velká Klostermannova stezka, která tu historii mapuje a která vlastně nás vzdělává. Zajímavé projekty Když jsme si psali, já jsem se tě ptal na nějaké zajímavé místa, projekty, tak mohl bys zmínit nějaký konkrétní, na který stojí za to se podívat, ať už tam zajet fyzicky nebo se mrknout na ně na sítích?   Já si myslím, že jednoznačně to bude projekt We Love Šumava, kde vlastně Richard Brož je člověkem, který tady pro tu Šumavu aktuálně dělá asi nejvíc, což jsme všichni schopni vidět na jeho profilu. Dělá dobročinné akce, dělá sbírky, sázejí stromy a tak dále. Takže to za mě určitě číslo jedna, na co se podívat. A když se pak podívám třeba na jednotlivce, na projekty kamarádů a podobně, tak mě napadá Karkys, Radek, kameraman, který cestuje  jak po světě, teď třeba točí hodně v Africe, tak i tady na Šumavě, kde se už dva roky snaží chytit vlka a natočit ho. Má tady spousta fotopastí, ze kterých sdílí záznamy a samozřejmě ten jeho den, který třeba je schopen natočit a ukázat nám ho, tak je něco neskutečnýho. Ten kluk fakt ve dvě ráno vstane, schová se do maskovací sítě, opře se někde o strom a v 6 večer tam odsaď odejde a odnese si neuvěřitelný záběry, ať už rysa, ať už třeba nějakého ptactva a tak dále. Takže tohle je profil, který určitě na to stojí. Asi se vrátím trošku do předhůří k nám, zmíním Pastvina Šumava, což je fakt obrovská louka, kde jeden kamarád má celou řadu domácích zvířat, má tam i třeba lamy a podobně a snaží se tam z té zeleniny, kterou tam třeba vypěstují, rovnou dělat vlastně pohoštění pro hosty a během roku je tam spousta akcí pro děti, takže třeba pro nás je to teďka dost žhavý téma doma a je nám tam hezky.    Super, super. Díky za tipy, dáme vám odkazy pod video. Zmínil jsi vlka. Máš ty nějakou ambici, sen tímto směrem nebo je to příliš obtížně naplnitelný sen?   Mně to přijde super vlastně jako projekt na důchod. Tam má člověk potom spousta času a takže tam se možná jako v tom vidím. Nicméně já jsem na vlka jednou málem narazil. Právě jsem si dopisoval tady s Karkysem a šel jsem na sněžnicích přes Cikánskou slať na Březník, což je trošku jako zimě složitější záležitost. Nebylo úplně super počasí, občas taková bílá tma, čekal jsem kdy začne sněhová bouře a do toho přede mnou taková divná stopa, chlupy, krev, tak jsem mu to posílal, fotil a on mi říkal ty bláho před tebou je vlk. Tak jsem se otočil na místě a šel jsem zpátky. Ačkoliv vím, že vlk se asi jako bojí člověka, tak v tu chvíli jsem se bál já.    Já jsem se na to právě chtěl zeptat, protože víme a říká se to, že to je to stejné co s medvědy a s jinými divokými zvířaty, že oni mají vlastně větší strach z tebe než ty z nich, ale pud sebezáchovy zafungoval a otočil ses jo?   Já měl na zádech docela naloženo, asi čtyři objektivy, dva foťáky, stativ, do toho sněžnice, hůlky, nějaký pití a já jsem se jako fakt bořil. A v jednu chvíli na tý Cikánský slaťi ti vypadne i signál, takže tyhle tři faktory mě donutili se otočit a vrátit se. Měl jsi reálnou obavu, že by tě ten vlk mohl napadnout?   Zpětně asi ne, v ten daný moment určitě.     Jasně, jasně. Děti a venkov   Párkrát jsi zmínil dítě, nebo jako děti. Napadá mě téma děti a venkov.     Někde jsi o tom psal, nebo někde jsem to zaregistroval.    Jakou měrou se třeba to, že zůstáváte vlastně na Šumavě nebo v předhůří a nevracíte se do velkoměsta? Jak moc do toho vstupuje dítě? Tak jednoznačně to byl ten hlavní faktor toho, proč jsme se vrátili a odstěhovali zpátky. Ať už kvůli zázemí, babičkám, možnosti pohlídání, tak samozřejmě i cena nemovitosti a podobně. Ale myslím si, že i vlastně z druhé strany, když to vezmu, to dítě dostane tady nějaký základ a má tu možnost pak třeba v uvozovkách vycestovat, odstěhovat se do Plzně, z Plzně třeba do Prahy a z té Prahy pak dál do světa. A to mi přijde v tom, jak je život krátký, o dost zajímavější, než rovnou být v Praze, kde má člověk jako všechno a nechci to nějak zpochybňovat, ale myslím si, že my odsud si těch věcí vážíme mnohem víc, protože jsou nám méně dostupný.     Co Martinovi hory dávají a daly? Žiješ vlastně v horách nebo v předhůří, ale pohybuješ se tady často. Co ti hory dávají a daly?     Myslím si, že svobodu.   Covid to asi ukázal nejvíc. Člověk, když potřebuje vyčistit si hlavu a u mě zejména z důvodu práce a celého týdenního vypětí, tak pro mě to, že v sobotu ráno vstanu a nemusím jít pracovat a můžu vypadnout do lesa, je fakt neskutečný přísun energie a radosti a svobody. Tak Martine, díky za rozhovor, ať se dále daří a děkujeme za propojení tady s Prášilským rájem.   Super, moc děkuji, že jste dorazili a díky za pozvání. Díky, že jste tenhle rozhovor sledovali. Pokud se vám naHoru.tv líbí, tak nás nezapomeňte odebírat na YouTube a taky děkujeme našim partnerům, kterými jsou Salewa, BrainMarket.cz a Lowepro.     Mějte se hezky, ahoj.

► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde . Děkujeme! Honza Kopka je extrémní biker a zakladatel 1000 Miles Adventure ‬ , non-stop závodu bez zajištění napříč Česko-Slovenskem. S Honzou jsme v tomto rozhovoru extra probrali vše ohledně závodů 1000 Miles, od různých tras a variant tohoto závodu, přes vliv počasí na obtížnost závodu a rekordy na trase, až po plány na letošní a budoucí ročníky Mílí. Co vše v roz hovoru s Honzou zaznělo? 1:06 1000 Miles Adventure 2024 2:58 Severní a jižní trasa 6:25 Vliv počasí na obtížnost závodu 8:14 Elita vs. hobbíci 11:00 2020 Mil 15:30 Plány na rok 2025 Video YouTube verze zde : Podcastová Spotify verze zde : Podcastová Apple verze zde : YouTube Music verze zde . Hlavním partnerem naHoru.tv je horská značka Salewa, která si aktuálně i pro posluchače našeho podcastu připravila horský kemp ve Vysokých Tatrách, se zaměřením na skialpinismus! Během Salewa Tatry Campusu si čtyři výherci užijí tři dny plné skialpu pod dohledem horského vůdce v okolí Zamkovského chaty. Salewa výhercům hradí: ubytování s polopenzí, nové kalhoty a bundu z kolekce Sella Free, služby horského vůdce. Stačí se jen přihlásit a čekat, jestli se na vás usměje štěstí! Více info najdete zde . Naším partnerem je také BrainMarket.cz . S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na většinu nezlevněných produktů. Pokud si nevíte rady s výběrem, koukněte na tento článek u nás na webu. Partnerem rozhovoru je také stylové ubytování Panský dům a Pyramida  na Jizerce. Vše o závodech 1000 Miles Adventure najdete na jejich webu zde . Klasický rozhovor s Honzou najdete zde . Rozhovor s vítězem závodu 2020 Mil Milanem Hanykem najdete zde . Podpořte  vznik dalších rozhovorů. Zde je i textová verze, pokud preferujete čtení před poslechem . ( Přepis byl vygenerován automaticky, takže se v něm mohou objevit drobné nepřesnosti – děkujeme za pochopení!) Vše o závodech 1000 Miles se zakladatelem Honzou Kopkou Našimi partnery jsou renomovaná horská značka Salewa, výrobce doplňků stravy BrainMarket a stylové ubytování Panský dům a Pyramida na Jizerce. Ahoj, jsme na Jizerce, v Jizerských horách, překvapivě A včera náhodou jsme tady potkali starého známého, Honzu Kopku, ultra cyklistu. Pro ty věrné fanoušky, myslím, že byste ho měli znát, protože rozhovor s Honzou jsme dělali někdy, tuším, že to je čtyři roky dozadu na Brádlerkách a bylo to super zajímavé, tak jsme si říkali, že Honzu bychom mohli zase trošičku vyzpovídat o aktualitách. Honzo, ahoj, čau. Ahoj. Koukám, že jsi zdravý.   Jsem zdravý. Koukám, že máš ortézu, jo? Zánět šlach, ale to tak někdy bývá z přetížení.    Jo, já mám tenisový loket, takže to je nádherná pravačka, čau.    Takže nádhera, ok, tak když pomineme to zranění, tak jak se daří aktuálně?     Krásně, i s tím zraněním se daří skvěle, takže... Jezdit, jezdit jde. Jo, nijak mě to neomezuje, zase až tak, takže... 1000 Miles Adventure 2024  Já bych chtěl ten rozhovor trošičku teď směřovat k letošním Milím, které proběhly přibližně, nevím, měsíc, měsíc a půl dozadu a vlastně ty Míle jsou určitě zajímavý v tom, že ty jsi snad poprvé je nejel, jestli se nepletu.     Takže se na tu trasu mohl vydat jako závodník, takže jsem to jel jako závod, samozřejmě zároveň to pro mě byla služební cesta, kdy jsem si kontroloval tu trasu, jednotlivé úseky, jak na sebe navazují, jestli tam nejsou po sobě moc těžká místa, jako mezi kterými by bylo potřeba dát odpočinek, nebo jestli naopak jako taková ta nudná místa, jako jestli zase to netrvá moc dlouho, aby se tam něco zařadilo. Takže šestkrát po sobě jsem to takhle mohl jet, bylo to fajn, jsem se svezl, i jsem si zazávodil, i jsem si tam odvedl kus své práce, ale letos té práce bylo hodně, jezdí se už vlastně poslední čtyři roky dvě trasy, severní a jižní trasa, start je stejný, cíl je stejný, takže se odstartuje, ty trasy jsou na kilometr stejně dlouhé, přibližně stejné převýšení, takže vlastně i průběhy, i ten průběh na té trase, i ten čas na té trase těch závodníků je přibližně stejný, takže to je fajn, akorát, že s tím je daleko víc práce, takže už je to takový větší cirkus. A ty pracovní povinnosti mi nedovolily tentokrát odstartovat s těmi závodníky a zajišťoval jsem jednu celou tu jižní trasu, samozřejmě Martin Šíma, který je hlavní organizátor, tak ten zajišťoval severní trasu, takže byla organizační práce, která mi nedovolila si vstoupit na start. Severní a jižní trasa  Rozumím, akorát Míle zná hodně lidí, ale ne každý zná úplně ty detaily, to znamená severní a jižní trasa, a ty si můžeš vybrat, na kterou pojedeš, nebo jak to je myšlené přesně, sečte ty a vítěz je jenom jeden?     Vítěz je, každá trasa má, takhle, já začnu od začátku, jsou dvě trasy, na každou trasu je limit 150 lidí, to znamená, spustí se přihlašování, každý se přihlašuje na jakou trasu chce, kterou si vybral, pokud se nějaká trasa naplní dříve ten limit, tak ti, co jsou nad limit v tom pořadí ještě, tak se jim nabídne ta druhá trasa, buď to využijí, nebo ne, a když to nevyužijí, tak se tam nasunou náhradníci, nebo ti, co jsou v pořadí, takže na každé trase potom startuje 150 lidí. Není to tak, že na startu je 300 lidí a každý si jede, kudy chce, už dopředu je určené, kdo jakou trasu jede. Takže to je jedna věc, samozřejmě může se udělat, a teď ty výsledky. Výsledky jsou takové, že každá trasa má svého vítěze a posledního, ale zároveň samozřejmě my to pak dáme dohromady a samozřejmě je to i takový trošku nepsaný boj a je to jakoby úplně neoficiální, ale my i sledujeme, která z těch tras vyhraje. A myslím si, že je to taková trošku prestiž i mezi těma trasama. Je to nesrovnatelné, v podstatě na každé trase se sejde jiná konkurence, jinak silní lidé, ale v loňském roce se nám stalo, že během jedné hodiny dojel vítěz Severní i Jižní trasy. Takže v podstatě bylo to opravdu srovnatelné. Letos to bylo tak, že vítěz Jižní trasy dojel asi 23 hodin později než ten Severní. Ale v podstatě stále v tom jednom dni, pokud dojeli v jednom dni, tak ten výkon je srovnatelný. My jsme tedy na té Severní trase měli ultra favorita na ultra dlouhé vzdálenosti a on tu svoji roli potvrdil a udělal rekord. Takže ta konkurence, nebo v podstatě ta Severní trasa byla i díky tomu rychlejší, díky vlastně tomuto favoritovi Danovi Polmanovi.   Právě jsem jemně tušil, že to bude toto jméno, protože s Danem jsme tenkrát vlastně natáčeli, stejně natáčeli, jako jsme natáčeli s tebou na Brádlerkách, takže tam byl taky. A Dan to jel poprvé, jestli se nepletu.     Dante al poprvé.    A dalo se asi očekávat, že to bude trošičku nadlidský výkon.     Dalo se očekávat, že to bude trošičku nadlidský výkon. On tam byl rekord, vlastně byl tam rekord už z minula, který byl asi čtvrt hodiny přes sedm dní, čili byl to poprvé čas, který začínal číslovkou šest dnů. A ten Dan to téměř o čtyři hodiny posunul. Takže teď je to vlastně šest dnů, devatenáct hodin a nějaké minuty. Ale zase musím říct, stejně jak ty dvě trasy jsou... Vliv počasí na obtížnost závodu Vlastně ta obtížnost těch dvou tras není jenom ta geografická, ale v podstatě velkou roli v tom hraje i počasí. Kde víc prší, kde je to víc podmáčené. Takže záleží... Vlastně i to počasí hraje velkou roli. A samozřejmě jednotlivé ročníky nejsou srovnatelné. Jeden ročník je sušší, druhý je v podstatě deštivější. Takže samozřejmě my sledujeme ty rekordy na té trase, ale nedá se říct v podstatě, kdo z nich podal větší výkon. Jestli ten předchozí Milan Hanyk a nebo v podstatě všechny ty výkony jsou super. A musím říct, že výkony jak těch prvních, které jsou jako nadlidské až, tak samozřejmě výkon i toho úplně posledního je úplně skvělý tím, že vůbec tu trasu těch tisíc mil, tisíc šest set kilometrů dá. A převýšení na těch trasách je téměř čtyřicet kilometrů. Takže to je v podstatě, pokud bychom je nepočítali, je to skoro, jestli dobře počítám, pětkrát Mount Everest. Když to nebude úplně od moře. Ale nikdo neleze Mount Everest od moře.    Běžně se to úplně nedělá. Elita vs. hobbíci Když jsme dělali rozhovor se Standou Najvertem, to byl jeden z našich prvních rozhovorů, to je vlastně čtyřnásobný vítěz B7. A on právě říkal jednu krásnou věc, že vlastně pro ně jsou ti největší hrdinové, ne ty profíci, kteří to mají natrénováno, ale takoví ti lidé, kteří to fakt natrénované nemají a jsou na té trati třicet hodin. A že opravdu trpí tam, ale dají to. Ale hecnou se a to jsou pro ně ty frajeři.     A to je přesně ono. Vlastně ten, kdo to vyhraje, tak samozřejmě byly doby, kdy devět dnů byl vítězný čas, pak bylo osm dnů. Zase to je o tom, pokud vám celou dobu prší, tak v podstatě ten čas vám jako narůstá, než se dostanete do toho cíle. Ale je osm dnů, pak sedm dnů. A teď už vlastně se to dostalo pod sedm dnů, ale ti lidé trpí jenom těch sedm dnů. Ale poslední vlastně... Letos byl i po mně velký rozdíl mezi prvním časem, když nebudeme si všímat hodin a nebudeme si všímat minut, pak první čas jako první člověk šest dnů, poslední dvacet osm dnů na kole. To je... Vlastně on tam strávil víc než tři týdny díl. A nemyslím si, že by podal menší výkon. V podstatě každý podá takový výkon, jaké mu to tělo dovolí.    Náhodou Petr Jan Juračka to nebyl, prosím tě, protože s tím taky jsme dělali rozhovor tak jenom a vím, že to jel, ale špatný to nebylo?     Nevím, já myslím, že dojel v nějakém průměrném čase, což je 12 až 14 dnů je průměrný čas během toho závodu. Myslím, že on byl někde v tomhletom limitu a na to, že on asi den nebo dva dny odpočíval někde v nemocnici, tak to byl krásný výkon. On si tam za státní peníze odpočinul a zase pokračoval dál.     Chytrý, chytrý.     Chytrý, chytrý. Měl jakoby smůlu, on někde přehlédl nebo spíš někdo natáhl dráty od pastviny a neoznačil to, což vůbec nechápu, že to někdo je schopný udělat. Dráty natažené přes cestu, neoznačené, nebyl na tom žádný praporek níz a on to přehlédl. Takže následoval pád a vyšetření v nemocnici, jeho koleno se ukázalo, že je dobré.    Já si myslím, že to je, jak jsi říkal, chtěl si odpočinout. On to dělá, většinou si vymyslí vždycky, že ho bolí oči a nechá se vrtulníkem někde tam…     Ale tady zjistil, že my ho nikam neodvezeme, takže nakonec si sedl na to kolo a dojel to. 2020 Mil   Prosím tě, ještě jeden potaz. Loni bylo 2020 mil, je to tak?   Ano.   A jenom můžeš mi to vysvětlit, takže 1000 mil se jmenuje ten seriál a 2020 mil to bylo jenom vloni?      1000 mil je značka toho závodu a jezdí se 1000 mil. A my jsme na desátý ročník chtěli připravit něco výjimečného, něco premiového. Takže jsme říkali, že desátý ročník zrovna vychází na rok 2020 a je to 1000 mil, tak proč ne 2020 mil, když je i rok 2020. Takže my jsme připravili trasu. Měli jsme klasickou trasu, která se jezdí od začátku. Je severní trasa, čili podle severních hranic. Pohoří má všema, Českejma podle severních hranic. A vlastně na Slovensku to jede vnitrozemím, tím vlastně hornatým pásem západních Karpat. A my jsme připravili trasu ještě jižní s tím, že 2020 mil se pojede severem tam a jihem se to bude vracet zpátky na start. Takže vlastně tam a zpátky dohromady 2020 mil. Ale přišel kovid, přišla korona, problém. Místo 2020 se nás snad nepustili ani na Slovensku a museli jsme nějak zrušit tu trasu. A nakonec se udělala trasa jenom kolem Česka. Tím, že jsme měli připravenou jižní trasu, tak jsme vyslali dvě party lidí. A oni to vlastně obkroužili. Startovalo se ze západu Čech a objelo to jihem a severem. Takhle se potkali ti lidé a překřížili se. Byl to krásný nový rozměr. Z každé trasy první se potkal i s posledním. Čili jediný ročník, kdy se dokázal potkat první s posledním. A ono to mělo takovou energii, když ti lidé se tak potkávali. Další rok, zase korona, zase to nešlo. Takže nakonec až v roce 2023 se nám podařilo tenhle rozměr, kdy jeli dvě trasy. Ale jenom ta severní trasa měla tu možnost se jihem vrátit zpátky. Takže lidi sice dopředu hlásili, jestli pojedou 2020 mil nebo ne. Ale to pravidlo toho závodu je cíl 500 mil, 1000 mil a tentokrát při té prémiové trase byl další cíl až 2020 mil. Takže mohli skončit v každém cíli, v každém cíli si mohli nahlásit, jo končím tady nebo pokračuju. A nakonec na trasu 2020 mil bylo přihlášeno 75 lidí. Z těch 75 lidí se otočilo, mám pocit, teďka téměř 40, nebo okolo 40 lidí se otočilo. Ale co bylo zajímavé, že ti, co se otočili, tak už nikdo z nich nevzdal a dojel vlastně i tu druhou tisícovku až do cíle. Čili ti, co chtěli jet 2020, tak vzdali někde v průběhu té první tisícovky. Ale ti, co se otočili, tak vlastně tam už byla 100% úspěšnost na těch druhých 2000 milích a dojeli vlastně do cíle všichni. To znamená, jenom potvrdilo se to, co jsem tvrdil na začátku. A i z mých zkušeností, když jezdím tyhle dlouhé závody, že na těch závodech, já pro mě jsou nejtěžší první tři dny, než to tělo přeskočí do toho režimu. Málo jídla, málo spánku a dlouhá jízda. Tak tady se potvrdilo to, že vlastně ta druhá tisícovka pro ty lidi byla lehčí a to tělo už fungovalo v úplně jiném režimu. A vlastně většina těch lidí, kteří dojeli 2020 mil, mi to pak potvrdila. Plány na rok 2025 Poslední otázka. Dá se říct, že už máte plány na příští rok? Bude to klasika, řekněme, nebo už to máte v hlavě, nebo je to zatím nějaké tajemství?     Není to tajemství, už jsme to vyhlásili. Vlastně se bude jet zase 2020 mil. Zopakujeme to. Je to teď z toho důvodu, že ten závod ještě jednou startuje ze západu Čech a končí v nejvýchodnější dědině Slovenska. A nebo další rok startuje v nejvýchodnější dědině Slovenska a končí na západě Čech. Čili ten směr toho závodu se neustále mění. Ale tím, že 90% budou Češi, kteří budou chtít jet 2020 mil, tak 2020 mil se bude vždycky startovat z Česka. A což je? Příští rok letos se jelo z východu Slovenska, příští rok se startuje z Česka. A tentokrát to odstartujeme a pojede se v opačném směru. To znamená, že se bude se začínat jihem a povedeme se s těmi lidmi, kdo bude chtít a bude chtít jet celých 2000 mil. Je to 3200 kilometrů. Myslím si, že to je druhý nejdelší závod na světě. Myslím si, že je to další závod. Jezdí se lehce přes 4000 kilometrů z Kanady do Mexika. Závod s horama. Ale nejsem si jistý, že další nějaký závod je přes 3000. Je to druhý nejdelší závod na světě a pojede se příští rok. Byl na nás tlak, nechtěli jsme, ale mělo to být jen jednou. Je na nás tlak ze strany lidí, že to chtějí zkusit. Těm, co se to nepovedlo, nebo těm, co se nevydali, nebo došla dovolená, tak na nás byl takový tlak, že jsme to zopakovali. A do budoucna to bude příští rok a potom vždycky jednou za čtyři roky, jako taková mílařská olympiáda.    Super, díky moc za vysvětlení. Měj se krásně.     Díky, pro mě se mnou můžeš.    Díky Honzo. Díky, že jste sledovali tenhle rozhovor. Doufám, že se vám líbil a trošku speciální o těch Mílích.    Budeme rádi, když nás budete sledovat na sociálních sítích Facebook, Instagram a na YouTube. Aby vám žádný další rozhovor neunikl, můžete nás sledovat na Spotify. A děkujeme partnerům Salewa, kterou mám tady. A děkujeme BrainMarketu. A příště na viděnou a na slyšenou. Mějte se, ahoj!

► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde . Děkujeme! S horolezcem a ambasadorem značky Mammut Markem Holečkem jsme na zářijovém Peakfestu natočili kratší rozhovor z kategorie „EXTRA“. Marek se s námi podělil o to, jak se udržuje v kondici mezi náročnými expedicemi, jak regeneruje tělo i mysl, a co pro něj znamená balanc v horském i každodenním životě. Rozhovor jsme natočili těsně před jeho expedicí na Langtang Lirung, která tedy není tématem tohoto povídání. Co vše v rozhovoru s Markem zaznělo? 2:03 Sura Peak s Matějem Bernátem 4:12 Udržování se mezi výstupy 9:03 Poslouchat sám sebe 11:40 Relaxace Video YouTube verze zde : Podcastová Spotify verze zde : Podcastová Apple verze zde : YouTube Music verze zde . Hlavním partnerem naHoru.tv   je desítky let prověřená horská značka Salewa, která své produkty vyrábí dle striktních a nezávisle auditovaných enviromentálních standardů s ohledem na společenskou odpovědnost a udržitelnost. Lokální web najdete zde . Partnerem naHoru.tv je také BrainMarket . S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na většinu jejich nezlevněných produktů. A pokud si nevíte rady s výběrem, sepsali jsme pro vás článek , kde vám poradíme, jaké doplňky stravy pravidelně doplňovat. Partnerem rozhovoru je také horský hotel Pyramida  na Jizerce. Na klasický rozhovor s Markem Holečkem se můžete podívat zde  a zde  a o jeho projektech se můžete dočíst na jeho webu zde . Podpořte  vznik dalších rozhovorů. Zde je i textová verze, pokud preferujete čtení před poslechem . ( Přepis byl vygenerován automaticky, takže se v něm mohou objevit drobné nepřesnosti – děkujeme za pochopení!) Horolezec Marek Holeček o regeneraci těla i mysli Našimi partnery jsou ryzí horská značka Salewa, výrobce doplňků stravy BrainMarket a stylové ubytování Panský dům a Pyramida na Jizerce. Právě teď se nacházíme v budově bývalé sklárny v osadě Jizerka v Jizerských horách. Tahle ta budova zvenku je úplně parádní, krásně zapadá do hor, a ne každý by úplně čekal, co najdeme uvnitř. Je tady parádní tělocvična a včetně lezecké stěny, kterou vidíte krásně za mnou. A když lezecká stěna, tak kdo jiný by měl vedle mě sedět než Marek Holeček. Čau Máro.   Zdar, ahoj, čau Martine.   Kdyby náhodou někdo nevěděl, tak Marek je primárním povoláním filozof, který občas trošičku leze, tak proto ta lezecká stěna.   Ale lezecká stěna, nevím, já mám radši ten přírodní materiál, že když se podívám na tu právě krásnou budovu, tak mně se na ní líbí právě, že to je z toho přírodního materiálu, z těch kamenů a z těch šutrů. A já od malinka nejprve jsem začínal lézt po šutru. Takže já mám blíž asi k tomu. A jak ten indoory, když se už udělá nějaký ty stěny, jako ta napodobení na té skále, tak tam bude vždycky výrazně pokukávat za tou krásou, která ještě prostě venku je. Takže já se těším, až dokončíme rozhovor a budu moct jít na sluníčko a nadýchat se toho čerstvého vzduchu.   A mimochodem, Jizerský hory, jsi tady často, spíš jenom pracovně? Nebo běžně?   Já jsem pražáček, takže na to mám kousek. Na běžky sem zajedu a je to tady hezký. S děckem jsem tady byl hodněkrát na kole. Takže to jsou prostě je to srdcovka. A nehledě na to, že mám spoustu svých praštěných kamarádů právě z těch míst a Jizerky. Anebo pak ještě samozřejmě jsou Krkonoše no. A to je prostě místo, který vlastně stahuje nejenom ty, kteří mají rádi lezení někde ve vysokých horách nebo po skálách, ale obecně je to velké hřiště pro spoustu lidí a nějaký užitý zábavy.   Sura Peak s Matějem Bernátem Prosím tě, chtěl jsem se zeptat. Poslední expedice, jestli se nepletu, Sura Peak s Matějem, bylo to vloni květen, zhruba něco takového?   To už se pamatuješ líp. Plus minus. Plus minus, tak to bylo.   Od té doby nebyla žádná expedice, nevzniklo nám něco?   Ne, já jsem měl vymyšleno hned na jaro, že už pojedu na výpravu, ale neměl jsem lidi.   Parťáka myslíš?   Parťáka, jo. Ty, co měl jsem stabilně teďka poslední léta, tak ty měli už svůj nějaký projekt. Anebo se mnou nechtěli, kdo ví. Já nevím. Ale si v podstatě znal jsem od nich tu odpověď. Oni mě dokonce zvali teďka i na ten kopec, jak jeli na ten Mucuchies, ale to mě prostě nějak neoslovovalo vůbec. A ne parta, parta je parádní, ale ten kopec, to musí být zamilovanost. A jak on je tam, u mě se nedostaví, tak já vím, že už ji nenajdu. To prostě ne, hotovo, vyřízeno. Takže já jsem měl na jaro vymyšlenou nějaké projekty taky do Karakoramu anebo do Himaláje. Bylo mi to vlastně ve své podstatě jedno. Otázka, že vlastně ten, neznamenáme to, personální, byla personální bída. Takže jsem to zkoušel rozházet a zase jsem teďka našel protkané tu pauzu vlastně mladší. Už jsem zase lovil úplně v mělkých vodách a už jsem to zase dostal na nějakých 28, 31 let. Takže jednou jsme dva prostě parádní kluci, se kterými se těším, že mě tam nahoru vytáhnou na kopec. A ten kopec, který se jmenuje Langtang Lirung, to je takový prostě jeden z tisíce a někde v tom Himaláji. Až na to, že je poměrně vysoký a ještě nevylezená, ta stěna.   A to bude teď na podzim?   To bude teďka 24. Září to znamená, že za chvíli odlétám.   Super, hodně štěstí určitě.   Tak to já mám teďka spíš jako dovednost. Tam už chybí. Já bych říkal, že už ubývá. Ale štěstí dává rozdávání.   A na tohle jsem se chtěl zeptat.   Jestli chcete. Kdybych to uměl zhmotnit, tak to budu i prodávat.   Udržování se mezi výstupy To myslím, že by bylo hodně zájemců, kdyby se sešlo. K tomu jsem si chtěl tady trošičku dostat. Před chvílí byla nějaká ta pauza mezi expedicemi. A jakým způsobem se udržuješ? Tam máme tělo, máme tam hlavu. Pod tělesnou stránkou je tam nějaká síla, je tam nějaká kondice. Tak třeba jestli bychom mohli tyto věci trošičku rozebrat.   Co se týče těla a síly, tělo se zdá, že tam je velké. Dobře, je to něco přes rok, ale v podstatě se to dalo zaplnit spoustou dalších činností. A nejenom věkem. Co se týče lezení, tam bylo toho mraky. Primární dovednost horolezecká je naučit se vertikálně lézt. A to můžeme dohnat kdykoliv. Na těch skalkách je jedna z těch dovedností, která tvoří pak ten celek v horách. To znamená pořád opakovat to lezení. To pořád chřadne, když to neděláme. Takže si dobře zalézt a mít tu stabilní úroveň i připravenou na to, že budou nějaké dny, kdy budou výpadky. Ty se vždycky sčítají ty nejhorší momenty, co máme v tom řetězu. Tam je to nejslabší. Takže pokud dokážeme mít samozřejmě špičkové, to je super. Když máme nějaké těžké cesty na skalách, na písku, tak je to super. Ale musíme počítat s tím, že ten den nebude skvělý a co jsme v danou chvíli schopni odvézt. To je vždycky tak. A to je s tělem. Ta fyzická stránka není žádná složitost. Včera jsme tady mluvili o nějakých zdravých výživách. Ještě to, co vám chutná a hýbejte se u toho. Tělo dává návod. Kolik toho máte sníst. Protože jestli se chcete hýbat a chcete mít dynamiku, tak to většinou přirozeně ty naše smysly k tomu směřují. Já jsem si říkal, že žádná věda to žádná složitost není. A co se týče i té fyzické přípravy, tak jestli má mít vytrvalost, tak musím dělat ty vytrvalostní věci. A pravidelně. Zase pravidelně. To znamená, že to je otázka, co dělám přesně a rozděleno, nevím, jednou za měsíc, nebo rok předvádět, co dělám každý den. Takže já si rád jdu zaběhat, jdu si zalíst. Tu činnost můžu zaměnit s nějakou jinou aktivitou. Třeba to běhání můžu vyměnit za běh. To je dynamický, krásný výdej. Rád mě si člověk vyběhne a přitom si třeba jdu zalíst ještě na boudu nebo na stěnu. A nebo jedu do přírody. Takže to jsou ty základní věci. Neudává se na tom takový klade, jak se říká takový akcent, tak to je samozřejmě psychika. A ta psychika se trénuje úplně jednoduše. A to je tím, že si dáváme nějaké cíle. Ale pořád. To znamená, že nejen v tom osobním životě, co chci udělat, jestli chci dopsat teďka další knihu, prostě udělat si z toho takovou trošku až zátěž. Prostě je to pakárna normální. Dělat nějaké zase dokumenty. Jednou s tím, že třeba když lezu na těch skalách, tak když polezu na standardních odjištěných stabilních stěnách, jako třeba na vápenci nebo skalních místech, kde je dobře odjištěné cesty, tak netrénuji tu psychickou zátěž, že můžu spadnout pod tou tíhou, že se mi může něco stát. Vždycky je ten pád rizikový, ale samozřejmě pod tou tíhou, která je, že může to být nějaký fatální pád, že se může ublížit. Takže já si nechci ublížit, to znamená jinými slovy, já musím najít takový terén, který mě zároveň splňuje nejenom, že se hýbu, ale zároveň mi splňuje i to psychické napětí, kde musím vyrovnávat tu úroveň, abych prostě byl pod tím tlakem, že vím, že nesmím udělat chybu. A to je samozřejmě to, co moc dobře známe ze života, když jsme pod takovým tlakem, nesmíme udělat chybu, tak třeba dostaví se nervozita, ta sebejistota může jít do kelu. Ale když to děláme častěji, zjistíme si tu stabilitu svého prostředí, co jsme schopni odvést, tak to je takzvané zdomácnění. Takže čím víc si to vždycky vystavujeme a čím víc to zkoušíme, tak nacházíme větší stabilitu. Takže tohle je jedna z věcí, kterou já určitě do toho dávám a teda výrazně na to kladu taky důraz, protože to pak jako potřebuje. Hodně je potřeba věřit si v toho, že mám dobrého parťáka, který to má taky vlastně už ve sobě zažité. No a pak, že nad hlavou je, jak jsem říkal, ten všeho míra, ten šťastnějšího míra.   Poslouchat sám sebe Zmínil si běh, já si minulé si pamatuju při tomhle rozhovoru, že jsi říkal, že tě buzerují hodinky, prostě, že bys zrovna měl odpočívat. Tak jsme si z toho trošku udělali, když tě pořád tě buzerují hodinky. Nebo hodinky ani nemáš na běh?   Nemám, je to právě, mě to bylo, ale to je každého věc. To znamená, že někdo má rád porovnání a já vlastně většinou prostě poslouchám vlastně sám sebe. To znamená, moc dobře vím, že ten den, když vyběhnu, tak jestli bude dobrý ten běh nebo nebude. Ale to ještě neznamená, že ho třeba vzdám a nebo naopak si ho vlastně užiju. Což vlastně to jsou tady parádním, že to vlastně frčí. Ale nepotřebuji na to v běsí v podstatě ani nikoho. abych s tím běžel, když běžím s někým, tak jsem rád a doufám, že bys neutekl tak. Ať nás pojďme, když tady někde počkáš. A co se týče toho, abych koukal na nějaké hodinky, tak koukám, tak tady je ciferník a ručičky běží. A ty hodinky vím jediné, že o ni mě potřebují, protože se dotahují tím, že běžím. Takže je to vyřešení úplně jednoduše a co se týče nadmořské výšky a sledování tělesné kondice, to vlastně vůbec nepotřebuji. Z jednoduchého důvodu, protože to vím, jestli můžu ještě, nebo nemůžu. A tu logistiku, když už jsem toho namýšlel, jak chci lézt, tak mám to přesně vymyšlené, kde se nacházím v tomto místě, že vím, co mi ještě zbývá za pasáž. To bych byl blázen, kdybych to neudělal. A co se týče potom nějakých dalších vymožeností, tak to víme, že většina všech elektrických věcí můžou prostě vypadnout a zdechnout. A když se nenaučíme se tu základní orientaci bez toho, no tak jsme jak v slepé uličce, uprostřed něčeho, kde se umíme hnout. Takže já na tohleto moc nesázím.   Mě s těmi hodinkami mě připomněl kamaráda, ten nedávno dal na sociální sítě, že si užil nejlepší běh tohoto roku, protože se zapomněl na hodinky.   Jsi tady docela výstižný a navazující na to, co říkáš.   Ale konec konců se beru, že hodinky jsou jedna z těch ozdob, které si já ještě dopřeji. Vlastně se mi líbí. A já měl jsem dlouhý let a tyhle z ty právě všechny možný, co měřili, nevím, možná vesmírný prach, ale pak jsem si říkal, že prostě mám rád klasiku, takže jsem zase zpátky u luxusních hodinek.   Super. Tak jsme se nějak dostali k tomu tréninku, k tomu udržování se.   Taky ještě cinkají. To je nádherný.   To jsem dlouho neslyšel.   To je nádherný. To je srdíčko toho, že ten strojek a dovednost lidská se skládá na to. To je nádherné.   Pěkné, pěkné. Relaxace Super. To je teda nějaký ten trénink nebo udržování se, no ale co naopak relaxace? Protože samozřejmě je nutné odpočívat, je nutné umět odpočívat, opravdu tu hlavu vypnout, to tělo vypnout. Co je pro tebe ta nejlepší relaxace?   Hlavní relaxací může být také pohyb pod nějakým velkým stromem, ale ono jako čas na usínání někde nebo pololeže, na to není čas v životě. Ty vole, kolik je času? Máme málo vymezeného času tady, když si to uvědomíme. A nějakým velkým odpočinkem... Samozřejmě jsou momenty, kdy musí nastat zklidnění, a to je třeba spánek. Když jdeme do nějakého spánkového režimu, kdy si jdeme odpočinout, tak tam natahujeme nesmysl do toho spánku a udělujeme si předtím, když do toho spánku jdeme, když to jde, tak si udělat nějakou chvilku klidu. To znamená úplně se zklidnit. Někdo může to mít, že to je blbost, ale tak podívejme se třeba na správy v televizi nebo něco. Něco, co nás zase nerozruší nebo něco udělá v klidu. Nebo si něco přečteme. Jen tak můžeme chvilku sednout, ale to nemusí být dlouhý čas. Stačí 5 minut a sednout si do křesla a něco si představovat. Ono se určitě to tělo uklidní a pak se dobře spí. Já miluju spánek, který je dobrý, sladký. Já bych ho ještě prodloužil, ale jak stárnu, tak už se mi zkracuje. Není, že bych ho nedokázal dlouho spát, to dokážu, ale zkracuje se mi ta intenzita. Když jsem byl dítě, tak mi stačilo pár hodin a byl jsem vyspalý. Teď potřebuji takhle dlouho, a ještě mám pocit, že bych se potřeboval dospat.   Myslím, že je to doporučení před spánkem. Vědci doporučují v červených brýlích. Minimálně hodinu nekoukat na mobil, nekoukat na televizi.   Každý návod neexistuje, protože každý si musí definovat sám. To je naše nejtěžší výzva. Definujeme si naše cíle a najdeme si v tom jakou rovnováhu. Protože úplně čistá rovnováha nám přináší strašně moc úspěchů. To je blbost. Je lepší vyvážit a občas najít tohle, tohle, ale najít, co vlastně vždycky funguje. A když to víme, tak nemáme žádnou složitost si to nastavit.    Super. Máro, děkuju moc za pěkné povídání.    Super, díky moc.   Držíme ještě jednou palce, ať se všechno zadaří. A vám děkujeme, že jste tento rozhovor sledovali. Doufám, že se vám to líbilo. Taky budeme rádi, když nás budete sledovat na sociálních sítích. Určitě, abyste nic nezmeškali. Stejně tak na Spotify. Můžete sledovat i naše nové podcasty. Díky partnerům, Salewa a BrainMarketu. To je vše. Mějte se a díky. Příště.   Ahoj. Čau.

V kinech se v těchto dnech mihl, dalo by se říct, „kraťas“ Jeseníky - království horské divočiny. Pokud jste ho nechytli dříve, ale až teď, kdy se vrátil do kin, už působivý trailer, plný kombinace krásných záběrů Jeseníků i hudby, vám mohl napovědět, že uvidíme pravděpodobně dokument ve stylu třeba sérií o Yellowstone a dalších skvělých dokumentů, například z produkce BBC a podobně. To vám při návštěvě kina potvrdí i první minuty edukativního (a možná až příliš profesionálního) hlasového komentáře Miroslava Táborského, který se nakonec line celými padesáti minutami, a vy nakonec sledujete v podstatě spíše formát vzdělávacího televizního dokumentu, který by mohl být jedním ze série o českých horách. Několikrát jsem si ale během projekce říkal, jak moc by mě v kině bavila verze beze slov, jen s tou moc povedenou hudbou Tomáše Háčka. Myslím, že těch padesát minut by to díky nádherným záběrům ustálo a byl by to až meditativní zážitek. Trailer najdete zde : Autorem článku je náš zvukař Kuba Alexa.

Na celý rozhovor s horolezcem a skialpinistou Matějem se můžete těšit už tuto neděli. Tak nás určitě sledujte, ať vám neunikne. Kde všude sledovat? Facebook | Instagram | YouTube | Spotify | Apple Podcast Zatím mrkněte na trailer:

"Za oponou velehor" je naprosto trefně zvolený název pro dokumentární film Hany Pinkavové, který vám během stovky minut představí osobu a život Diny Štěrbové - dnes čtyřiaosmdesátileté matematičky, bývalé horolezkyně, spisovatelky a v posledních letech zejména humanitární pracovnice. Přestože se o Dině Štěrbové mluví nejčastěji v souvislosti právě s jejími výstupy na osmitisícovky v osmdesátých letech (a další vrcholy všemožných krásných hor), dokument vás vezme právě i za tuto horskou oponu, aby vám ukázal spoustu zajímavého z jejího života i života těch, kteří za oponou horských výstupů žijí svůj každodenní, vesměs velmi těžký život. A také těch, kteří se spolu s ní rozhodli velehorským oblastem něco vrátit právě v podobě humanitární pomoci. Díky archivním materiálům budete samozřejmě opět i svědky cesty časem o desítky let zpět, což jsou v horolezectví a cestování vždy fascinující záběry a momenty. Dokument je v lednu k vidění v kinech po celé České republice. Na trailer se můžete podívat zde :

Jak víte, naším poměrně čerstvým partnerem je BrainMarket , tedy výrobce vlastních doplňků stravy řady BrainMax, které jsou postaveny na nejnovějších vědeckých poznatcích pro překonávání vlastních limitů. My jsme v naHoru.tv všichni aktivně žijící lidé, a proto BrainMarket známe už řadu let, mnohem déle než trvá naše spolupráce. Na základě dobrých zkušeností jsme rádi, že se podařilo domluvit na partnerství. Nechceme s námi totiž spojovat značky, které nemáme prověřené. No a proto bychom vám chtěli sepsat list základních doplňků stravy, které v našich rozhovorech představujeme. Jedná se o produkty, které se obecně doporučují, a to nejen pro aktivně žijíci jedince. Nutno dodat, že na stravu a doplňky nejsme odborníci, pouze sledujeme trendy a zajímáme se o to, co je pro tělo dobré. Jedná se tedy pouze o naše zkušenosti a informace, které čerpáme u partnera BrainMarket. Pokud máte jakékoliv dotazy, nejasnosti nebo dokonce zdravotní problémy, obraťte se na odborníka. HOŘČÍK (ranní) - Energy Magnesium Energy Magnesium obsahuje v jedné kapsli 1.000 mg velmi dobře vstřebatelného magnézia malátu s vysokým poměrem elementárního hořčíku. Množství elementárního hořčíku této unikátní kombinace kyseliny jablečné a magnézia je 164 mg na kapsli .  Neobsahuje žádné balastní látky (éčka) , pouze čistý gram malátu hořečnatého v rostlinné kapsli. HOŘČÍK (po výkonu/večerní) - Performance Magnesium Performance Magnesium®  obsahuje v jedné kapsli  1.000 mg  vysoce vstřebatelného  magnézia bisglycinátu MagChel® a 1,4 mg vitamínu B6  v aktivní formě  Pyridoxal-5-Phosphate  s vysokou biodostupností. Tato optimální kombinace zajišťuje vysokou koncentraci elementárního hořčíku a vynikající biodostupnost v organismu .  1 kapsle obsahuje 200 mg elementárního hořčíku . Chelátová forma hořčíku bisglycinátu zklidňuje organismus , zmírňuje vyčerpání a přispívá k normální činnosti svalů (včetně srdce ) a psychiky . VITAMIN D3 & K2 Synergická kombinace esenciálních vitamínů D3 a K2 , které hrají důležitou roli ve zdraví kostí, zubů, cév a nejnovější studie naznačují, že se jedná o velmi důležité vitamíny pro podporu imunity . Vitamin D3 jsme zkombinovali s patentovanou formou Vitamínu K2 jako MK7 all-trans K2VITAL®DELTA od norské společnosti Kappa BioScience , který  v těle  zvyšuje odolnost i využitelnost vitamínu D3  a působí proti kalcifikaci cév. Tato stabilní forma Vitamínu K2 jako MK7 se mimo jiné vyznačuje 48x delším poločasem rozpadu v těle oproti běžným formám Vitamínu K2 (72 hodin). Podle nezávislých studií provedených společností Kappa Bioscience je Vitamín K2 jako MK7 all-trans K2VITAL®DELTA jedním z nejstabilnějších a pro tělo nejvíce využitelným vitamínem K2 na trhu . ZINEK BrainMax Zinc Complex je synergická kombinace vysoce biodostupné formy zinku, selenu, mědi . Každá kapsle obsahuje 15 mg elementárního zinku ,  1 mg mědi a 490 mg bio kurkumy . Zinek ve formě bisglycinátu zinečnatého je pro tělo nejlépe vstřebatelnou formou a v kombinaci s mědí ve formě citrátu se ještě zvyšuje jeho vstřebatelnost . Zinek podporuje imunitní systém, hormonální rovnováhu, plodnost, zdraví kostí a v neposlední řadě společně s mědí chrání buňky před oxidativním stresem . Selen ve své nejvíce biologicky využitelné formě (selen methionin) přispívá k udržení kondice vlasů a nehtů, k normální činnosti štítné žlázy, k normální funkci imunitního systému .  Pro zesílení účinků jsme místo běžně používaných balastních plnidel  použili bio kurkumu v množství téměř půl gramu . Produkt neobsahuje žádné balastní látky a díky rostlinným kapslím je vhodný i pro vegany . LIPOSOMÁLNÍ VITAMIN C Jedna z nejvstřebatelnějších forem vitamínu C v synergickém LipoComplex® Vitamin C komplexu s extraktem z šípku a komplexem citrusových bioflavonoidů. Vstřebatelnost vitamínu C až 95% oproti běžným formám vitamínu C, kde se pohybuje vstřebatelnost okolo 7 až 8%. Vyniká vyšší stabilitou , tím pádem se zvyšuje i jeho vstřebatelnost  a v neposlední řadě je kompletně bez balastních látek, ochucovadel a příměsí . Produkt je vhodný pro vegany nejen kvůli složení, ale i díky důležité roli vitamínu C v procesu vstřebávání železa . Vitamín C je klíčový pro funkci imunitního systému , ochranu před oxidativním stresem ,  energetický metabolismus a v neposlední řadě je důležitý i pro syntézu kolagenu v těle. Lidské tělo jej nedokáže syntetizovat a je tedy závislé na jeho příjmu z potravin. OMEGA 3 Prémiový rybí olej z jater divokých tresek , které jsou udržitelně loveny a šetrně zpracovány na Islandu . Kvalitu oleje zaručují čisté islandské vody a jeho přirozená ochrana před znehodnocením oxidací z něho dělá jednu z nejlepších voleb pro doplňování omega 3 mastných kyselin DHA a EPA do buněk . S tímto olejem můžete spolehlivě zlepšit či udržet optimální poměr omega 3:6 a podpořit zdraví mozku i kardiovaskulární soustavy . Olej z tresčích jater obsahuje přirozeně se vyskytující vitamín A i D , proto je vhodný pro děti , dospělé i seniory . Vitamín A totiž podporuje vstřebávání vitamínu D. Olej obsahuje také vitamin E pro ochranu před oxidativním stresem. DŮLEŽITÉ: Na jakoukoliv objednávku na BrainMarket.cz nezapomeňte uplatnit náš 10% slevový kód NAHORU10.

Jaký dopad mají horské ultramaratony na fyzický aparát člověka? A co mu dávají po duševní stránce? V prvním díle naHoru.tv jsou našimi hosty vytrvalci Hanka Holoubková a Radek Chrobák, kteří v roce 2020 vyhráli smíšnou kategorii dvojic v rámci LH24 - čtyřiadvacetihodinovky kolem beskydské Lysé hory. Díky jejich povolání fyzioterapeutky a psychologa jsme měli možnost pobavit se o extrémním běhání z různých úhlů pohledu. Video YouTube verze zde : Podcastová Spotify verze zde : Podcastová Apple verze zde : Podcastová Google verze zde . Fotogalerie z natáčení:

Zkušený cyklocestovatel a chatař na oblíbené beskydské chatě Prašivá, k jejíž postupné obnově a modernizaci přispěly s postupem let stovky dobrovolníků. Jakým způsobem může horská chata inspirovat turisty k ochraně životního prostředí? V čem se liší česká a alpská outdoorová kultura? A jak se po světě cestuje na kole s malými dětmi? To vše se dozvíte v našem rozhovoru s Martinem. Rozhovor si můžete poslechnout také jako podcast zde . Fotogalerie z natáčení: